Dívka s monogramem

Anotace: Snad to byl zásah Boží.... Snad to byl zásah Boží....

Najali si ten domek na celé léto. Byl malý, jen dva pokojíky a kuchyňka, neměl ani koupelnu, voda tekla tenkým pramínkem do litinového umyvadla.
"Žádný přepych, pochopitelně, při našich finančních možnostech," zhodnotila manželka kousavě výběr, ale hned ulomila hrot výtky odevzdaným úsměvem. "Až to tu uklidím, snad to půjde."
Osobně mu bylo lhostejno, jak dům vypadá, zajímala ho hlavně prázdná půda s velkým vyklápěcím oknem. Tam hodlal trávit co nejvíce času, chtěl malovat a malovat.
Musí všem pochybovačům ukázat, že ještě něco dovede, že není na odpis.Teď už zase věřil, že se dokáže pustit do práce. Dluží to nejen sám sobě, ale hlavně své ženě, která mu věrně stála po boku, když se mu nedařilo, podpírala ho i ve chvílích, kdy zoufale přepíjel strach z toho, že už nikdy nenamaluje nic jiného, než změť barevných skvrn, ve které se mu každý započatý obraz proměnil. To jeho pití... Vždycky měl rád alkohol, ale by umělec a sklenička k bohémskému životu přece patří.
Teprve poslední rok se mu to vymklo z rukou. Pil hodně a proto nemohl pracovat, zoufal si z nepodařeného díla a zase pil, až se dostal do bludného kruhu. Propadal depresím, zdálo se mu, že se z každé jeho kresby šklebí ďábelské obličeje, které ho pak pronásledovaly i ve snu.
Žena se k němu chovala jako milosrdná samaritánka, dodávala mu odvahu, ale co mohla vědět o tvůrčích mukách? Nakonec to byla ona, kdo udělal konec. Energicky zamkla dveře ateliéru jako definitivní tečku za jeho uměleckou dráhou. Podstoupil odvykací léčbu a doufal, že se snad někdy k malování vrátí.
A skutečně - spolužák z akademie mu nabídl, aby vystavoval v jeho galerii.
"Možná i něco prodáš, býval jsi dobrý," poklepal mu na rameno.
A právě to ironické slůvko "býval" jej nastartovalo.
"Jsem dobrý," odpověděl vzpurně, "to ještě uvidíte."
Ale tak jednoduché to nebylo. Bůh ví, zda ještě něco umím, myslel si, když zkusmo sicoval nahodilé motivy.
Chvili trvalo, než dostal do ruky opět svou starou lehkost. Alu už byl pevně rozhodnut odjet někam na venkov a začít znova, na všechno trýznivé zapomenout.
Pročítal inzeráty a hledal místo, kde by si mohl levně pronajmout domek a upravit v něm provizorní ateliér.
Když objevil tuhle malebnou vísku a prošel okolí, cítil, jak se mu chuť do práce zázračně vrací. Jeho mysl jakoby tlustou čarou přeškrtávala celý minulý rok, ničivá úzkost byla pryč.
Na škole platil zha dobrého krajináře a výborného portrétistu, tváře zdejších obyvatel přímo vybízely ke ztvárnění.
Trochu ho zlobilo, že se manželka rozhodla být tu s ním celé léto, její obětavá péče mu začínala vadit. Určitě chtěla dohlížet, jestli nepije a dostojí závazkům pro galerii. Ať tak, či tak, za několik dní vnímal její přítomnost spíš jen jako příjemný servis - přísun teplého jídla a čistých šatů.
Celé dny chodil po vesnici a skicoval tváře a postavy. Byl šťastný, když tužka zručně klouzala po papíru a přibývalo potrétů mužů, žen i roztomilých baculatých dětí.
Jednou večer si prohlížel hotové kresby rozložené po stole a zarazil se. Udiveně hleděl na skicu mladičkého děvčete se světlými copy a rozesmátou tváří.
"Ta je moc hezká a jmenuje se L. G., podívej," řekla manželka.
Na kapse blůzky měla vyšitý ozdobný monogram.
"Vůbec si nevzpomínám, že bych ji kreslil," zavrtěl hlavou. "Ale hezká je."
Chtěl namalovat velké plátno s námětem vesnické taneční zábavy. Měl jasnou představu o budoucím obraze, v duchu si promítal vířící barevné sukně, napěněné sklenice, prostě radost a pohoda.
Druhý den zkoušel na velikém napjatém papíře rozvržení postav, šlo to jako po másle, spokojeně si pobzukoval veselou melodii.
"Má to skvělou atmosféru," zhodnotila dílo žena. "Třeba tohle děvče. Stojí stranou a tváří se smutně. Člověk si zrovna klade otázku, proč netančí."
"Jaké děvče," zeptal se roztržitě.
Manželčin nehet zaťukal do papíru. Načrtnutá dívka svírala v prstech bílý šátek s monogramem.
Náhle jeho žena zlostně vykřikla: "Tohle nemyslíš vážně. Jestli je to legrace, tak hloupá!"
Podíval se na obraz pozorněji. L. G. měla levou nohu jakoby ostře zlomenou v lýtku, přes kotník jí tekl silný proud krve.
"No, tak alespoň víš, proč netancuje," ušklíbl se, ale srdce mu poskočilo leknutím.
Manželka odešla uraženě dolů a on poprvé, co byl tady nezkrotně zatoužil po alkoholu. Ne po jedné sklínce, měl chuť obrátit do sebe - jako kdysi - půl láhve naráz.
Zase to začíná, pomyslel si zdrceně a strach mu ledovou rukou sevřel útroby. Rychle přimaloval děvčeti dlouhou řasnatou sukni a vešel do pokoje. Žena seděla v křesle a dívala se na něj pozornýma slídivýma očima.
"Omlouvám se, byl to hloupý vtip," zamumlal a vzal do ruky blok. Začal črtat takřka se zavřeným očima.
"Pohrdání, smutek, hněv," odříkával polohlasně a hrál tak opět hru, kterou se bavíval ještě na akademii. Do rysů obličeje, který maloval se snažil vložit emoce co nejúspornějšími tahy. Manželka vstala a dýchala mu na záda. Viděla spolu s ním, jak dívčí tváři sluší hněv i pohrdání, jak je půvabná v pláči, když v prstech svírá kapesníček s monogramem. Na čele měla ošklivou ránu, ze které prýšila krev.
"Já se zblázním," zaúpěl a rozčileně trhal papíry,které jako zvadlé květy padaly na podlahu.
V noci nemohl spát. Potichu vyšel po schodech na půdu a otočil vypínačem. L. G. vystupovala z obrazu mnohem výrazněji, než předtím. Její tvář byla stažena do zlověstného šklebu. Pod okrajem dlouhé sukně se rozlévala tmavá kaluž.
"Co mi chceš, proč mě pronásleduješ? Vždyť já tě neznám," vykřikl zlostně. Stála tam, stranou těch ostatních veselých figur, hleděla nenávistě, ale odpověď na mučivou otázku nedávala. Vyčerpaně usnul na podlaze ve společnosti té bůhví proč nepřátelské bytosti, kterou sám stvořil.
Ráno vzal skicák a vyrazil ven, rozhodnut se nevzdat. Když má strach z té dívky, jsou i jiné náměty - les, rybník, malebný hřbitůvek. Maloval jako v transu a zase se mu dařilo. Vytvořil krásné zátiší s vrbami, jejichž větve spadaly k hladině rybníka, narychlo načrtl i několik zajímavých zákoutí na hřbitově. K večeru pocítil hlad a uvědomi si, že neměl od rána v ústech.
V hospodě si prohlížel celodenní dílo, hosté se zvědavě shlukli a uznale pokyvovali hlavami. Větve smutečních vrb se na papíru pohybovaly jako rozpuštěné dívčí vlasy. Jemně vystínované pozadí připomínalo rysy povědomé tváře, která se mu promítala do každé kresby. Tentokrát měla krev u něžného nosíku. Kmen jednoho stromu se podobal štíhlé ruce, jakoby sedřené a obnažující bílou kost. Roztřeseně črtu zakryl dalším obrázkem.
"Podívejte, to je Leticia," vykřikl jeden z hostů.
Na čtvrtce papíru byl prostý náhrobek s nápisem "Leticia Greyová, 1950 - 1969". V oválném rámu malá fotografie dívky se světlými copy a monogramem na kapsičce blůzky.
"Leticia, chudinka, umřela hrozně," vyprávěla ochotně hostinská. "Byla na návštěvě u své tety v sousedním okrese. A hned první den ji při procházce srazilo auto.
Ten mizera ujel a chudák holčička tam vykrvácela v hrozných bolestech. Našli ji mrtvou až za kolik hodin. Doktor říkal, že kdyby se dostala včas do nemocnice, mohla žit. Když ji sem přivezli v tý prostý rakvi, složila se celá vesnice na pohřeb. Už nikoho neměla, jenom tu starou tetu."
"Však on to Bůh tak nenechá," podotkl muž s upracovanýma rukama, "potrestá toho vrahouna, když už ho policajti nevypátrali."
Shrnul listy s kresbami, poprosil hostinskou o láhev koňaku a spěšně zaplatil.
Tak tohle je tedy můj trest, pomyslel si zoufale. Jistě to všechno byl zásah nějaké vyšší moci, že si vybral ze všech možných míst právě tenhle zapadlý kout. Měl se tu znovu setkat s Leticií Greyovou.
Kolik mučivých měsíců čekal, až ho policie vypátrá, zažíval každý den znovu tu hrůzu, když na jednom ze svých zběsilých, opileckých výletů srazil jeho vůz neznámé děvče. Modlil se, aby mohl zapomenout na ten srdceryvný výkřik, na ruce vztažené k okénku jeho auta, když jako šílený zbaběle ujížděl pryč. Snažil se sám sobě namluvit, že jí třeba pomohl někdo jiný, nebo že jí nebylo pomoci.
Teď už věděl, že nikdy nenamaluje jediný obraz bez Leticiiny zkrvavené postavy.
Doma na něj čekal list papíru se stručným manželčiným sdělením, že se vrací do města.
Vyšel na půdu a pomalými pohyby rozřezal návrh obrazu a zabalil malířské náčiní.
Když dole v pokoji otevíral láhev, cítil, jak jím prostupuje ten známý mrazivý strach.