Ze sna

Anotace: Možné? Někde třeba jo....

Byl to podle nich sen, prý se mi to všechno pouze zdálo, ale já vím svoje. Vážně se to stalo. A najdu důkaz a všichni mi pak uvěří a budu hrdinou, který dopadl vraha.

Jedno krásný letní ráno jsem si vyjela na kole do ulic, že se opálím a spálím nějaký kalorie. Nikde na ulicích nebyl ani človíček – všichni asi byli u vody nebo doma.

„Čau, můžu jet s tebou?“ Za mnou se ozval dětský hlas, byl to malý kluk v modrý helmě a na bílym kole. Vypadal tak na deset.

„Jo, klidně, ale nemáš být s rodiči nebo tak?“

„Jsou doma, ví, že jsem venku, mám se vrátit do večera.“

Řekla jsem si fajn, alespoň nepojedu sama. Cestou jsme kecali snad úplně o všem, co existuje. Nalevo byla silnice prudce dolů, zahla jsem a můj nový kamarád se mnou. Cesta nebyla ani sto metrů a už končila u starý stodoly, která byla zařízena jako příjemný domov. Dojeli jsme dolů a vedle ní jsme si odložili kola.

„Počkej na mě tady, du se tam porozhlídnout.“ Řekla jsem klukovi, řekl mi svoje jméno, ale já si ho už nevybavuju.

„Jo, jasný.“ Kývnul na mě.

Takže jsem se vydala na cestu, aniž bych věděla, co tam je. Asi jsem neměla zahýbat na tu silnici. Bylo to temný místo. Za stodolou byla obrovská dřevěná šibenice, na ní byly tři ženy, spíš dvě ženy a jedna holka, tak v mým věku. Hrozná představa, že bych tam místo ní byla já. Všechny tři vypadaly podobně, asi byly příbuzné, a všechny tři měly v obličeji výraz děsu. Vypadaly hrozně a zároveň mi jich bylo líto.

„Pěkná práce, nemyslíš?“ mužský hlas za mnou pronesl tato strašidelná slova. Rychle jsem se otočila.

„Ta nejstarší byla moje manželka, už mě přestala bavit, šlo hlavně o sex a nejsem ten typ, co podvádí, alespoň ne, když moje drahá polovička žije.“

Najednou mi to všechno došlo, toho může poznávám, a dokonce i ty ženy. Druhá žena byla dcera a ta třetí taky, to byla moje kamarádka, kdysi dávno, to jsme byly obě ještě moc malé.

„Proč i ony?“ potichu jsem se zeptala, v očích jsem začínala cítit teplo slz.

„No, to nevím tak jistě, co bych s nima dělal, že jo? Ještě by mě někomu práskly.“ S posledním slovem mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě, chytil mě za pas. V tu chvíli jsem málem umřela strachy. Když mi to všechno řekl, tak mě může klidně taky zabít.

„Už mě to tam nebavilo, tak jsem přišel, jestli už nepojedem zpátky.“ Dětský hlas, můj kamarád v modrý helmě, modrooký blonďáček. Radši já než on. V objetí vraha jsem se na dítě otočila a snažila se vzpomenout na jeho jméno. Jeho oči sledovaly mé a já věděla, že ví, že chci začít brečet.

„Běž tam ještě na chvíli, musím si tu něco vyřídit…Honzo.“ Super, vzpomněla jsem si na jméno toho kluka. Kývnul a zašel. Zase jen já a vrah.

„Pěkně si ho odehnala, tak, můžeme pokračovat.“ Nevím, co bych dala za to, aby mě nechal žít, nevím.

„Co ode mě chceš?“ Otočila jsem se na něho a jeho výraz ve tváři byl tak nechutný. Vzal mě do náruče a pomalu mě nesl do vysoké trávy vedle šibenice. Ten okamžik si vychutnával, zato já ne.

Do téhle chvíle se mi to zdálo, podle nich.

„Haló, slečno, ste v pořádku? Proberte se.“ Hlas přichází z dálky a blíží se, ležím na něčem tvrdým. Pomalu otvírám oči. Nade mnou stojí vrah, rychle mu vrazím pěstí do nosu, zaslouží si to. Když jsem se probrala, zjistila jsem, že ležim na zemi před stodolou, všude byli policajti.

Jeden tam byl pro mě povědomej, ale nevím odkud.

„Proč ste to udělala? Nejste normální.“ Vrah jako by si mě nepamatoval.

„Co se tu děje? A proč vám teče krev? Ale, slečna se nám probudila.“ Ten povědomej přišel a díval se na mě se zájmem doktora, když vidí nového pacienta.

„Hned jak se probrala, vrazila mi pěstí. Nevim, čim jsem si to zasloužil.“ Ten chlápek si na nic nepamatuje nebo co?

„Jsem strážním Filip, mohu s vámi na chvíli mluvit?“ Podal mi ruku a pomohl mi vstát, odešli jsme za stodolu, kde byl větší klid.

„Co se to tu sakra děje? Před chvílí tu visely tři těla a najednou tu je plno fízlů.“

V tom momentě, co jsem tohle řekla, se na mě strážník udiveně podíval.

„Ještě jsem nic neřekl a vy už mluvíte o mrtvolách. Zavolal nám ten muž, kterému ste dala pěstí, že ležíte před jeho domem a nehýbete se, že ste se tam najednou objevila, jako duch. Zbytek víte.“ Vůbec jsem nechápala, co a proč mi to říká, jen jsem chtěla vědět, proč už není dávno zatčenej.

„Ten muž zabil tři lidi – svou ženu a dvě dcery, na vlastní oči jsem je viděla viset tam“, poté jsem ukázala na místo šíbenice, ale chyběl tam jak provaz, tak těla.

„Ty ženy jsou pohřešované, těla jsme nenašli, sám manžel nám ohlásil, že je pohřešuje. Proto tolik policajtů, hledáme je.“

Jak to říkal, úplně jsem se zděsila, že ty těla schoval anebo, že jsem se stala bláznem. Co je horší?

„A byl to ten muž, to on je zabil. Sám se mi přiznal.“

„A kdy se vám přiznal?“ strážník Filip mi neuvěřil. Pěknej chlap – modrý oči a blond vlasy – počkat, jako ten kluk na bílym kole. Něco zkusím a uvidím, jestli jsem blázen nebo ne.

„Počkej, Honzo-„ jo, otočil se. Musí to být on.

„Jak ste mi to řekla? Odkud to víte?“

„Byl si tam, bylo ti deset, vzpomeň si, vím, zní to dost hloupě, ale tys to celý viděl. Prosím, vzpomeň si.“ Doufala jsem, že se mu něco vybaví.

„Co? To je hloupost. Nejde to, to neexistuje, taková historka.“ Za žádnou cenu mi nechtěl uvěřit.

„Jako malej si měl bílý kolo a modrou helmu a rodiče ti říkali, aby ses vrátil do večera.“ Dostala jsem ho, Honza otevřel pusu dokořán a jen zíral.

„Tohle nikdo neví, jakto-„

„Protože si mi to sám řekl, nevim, jak se to stalo, ale byla jsem tu, viděla jsem ty těla a tys byl se mnou. Věř mi.“

Bylo na něm vidět, že nechce uvěřit, ale uvěřil a bylo to krásný. Šli prohledat jeho dům, na půdě našli dcery a manželka zmizela. Hledali všude, ale nenašli. Chlap byl obviněn a dostal doživotí. Pomohla jsem ji hledat, ale našla jsem něco jinýho. Našla jsem něco, co změnilo moje chápání světa. Rodinné fotografie, mezi nimi i svatební. Ještě foceno z doby, kdy byli mladí a zamilovaní. Byla jsem tam já, na tý fotce. Já jsem ta třetí oběť, já jsem jeho manželka. Proto zavolal radši policajty, než aby mě zabil a přihodil k tělům. Protože uviděl svojí ženu z dob, když ji poznal, když ji miloval. Stála jsem u fotek a jen zírala. Stála jsem tam a nikdo si mě nevšímal, spíše mě nikdo neviděl, ani nemohl, byla jsem jen duch. Jen manžel a Honza mohli. Ale proč i Honza? Měla jsem prostě štěstí. Alespoň jsem to mohla napsat, navždy to zůstane na papíře. Ale co budu dělat dál? Půjdu za Honzou, ne to není dobrej nápad. Zůstanu tady a lehnu si, pokusím se usnout. Ať se mi zdají pravé sny….

Hned jak děvče uslo, stalo se opět jen tělem, bez duše a bez života. Strážník Honza Filip ji našel bezvládně ležet a podle fotek ji mohl identifikovat. V ten moment se mu všechno vytratilo z hlavy, už se mu to bude zdát jen ve snech…