Dům s minulostí

Anotace: Každý dům má své tajemství,můžete se minulost snažit přehlížet,ale stejně si vás najde... Nová verze...

Emma Woodová stála opřená o starý dub. Zaujatě si natáčela na prst pramínek neposlušných rezavých vlasů. Ten dům byl opravdu majestátní, nebo alespoň tak starý, aby tak musel působit. Ale musela na něj civět hodinu?
„Paní Woodová?“
„Hmm...“zamručela nezaujatě a dál si hrála s vlasy.
„Jak jste se rozhodla, koupíte ten dům? Nemám čas mám...“
Zbytek věty vyzněl do tmy, protože ho odbyla rázným „Pssst.“....“Musím přemýšlet.“
Slunce zapadalo, nervózně se podíval na hodinky, stejně už zmeškal další zakázku. Vytáhl z kapsy bavlněný kapesníček a otřel si čelo orosené kapkami potu. Mohlo být něco okolo třiceti stupňů, neobvykle horký červenec.
Vzpomněl si na další zakázku Sandersova rodina-sehnat dům. Vůbec ho to netěšilo. Zaprvé neměl rád děti, zadruhé nesnášel jejich neustále slintající psy a zatřetí teď jim bude muset zavolat s velmi slušnou omluvou. Už jen kvůli tomu mu stekl další potůček potu po čele. Pan Sanderson byl stále vztekle vypadající muž s postavou ramba.
Emma Woodová tiše vzdychla. V tu chvíli měl chuť tu ženu uškrtit a nepomohl by jí ani její hezký obličej nebo krásné zelené oči.
„Beru ho, koupím ten dům.“
„Eh..dobře,“vykoktal. Spadl mu kámen ze srdce aspoň Woodová bude z krku.

Opatrně vsunula klíč do dveří a otočila. Ten dům byl opravdu krásný. Velká prosklená okna, vysoké stropy, tvarovaná fasáda. Vlastně ani cena nebyla tak vysoká. Klíč jí předával majitel realit se slovy: „Stejně vám to spadne na hlavu“. Ani to jí nerozhodilo a odpověděla se slovy:„Hřbitov mám blízko.“ I když ta vyhlídka jí trochu děsila.
Cožpak hřbitov, ale tady prý straší, zasmála se a pustila kufry na zem. Co může být tak strašidelného na tomhle domě. Přejela prstem po staré viktoriánské komodě a na prstě jí ulpěl černý nános. Nejstrašlivější tady je asi ten prach a pavučiny. Vlastně ne, strašlivější je ta představa, že já zhýčkaná holka, zvyklá na elektrické topení, budu chodit přikládat do krbu.
Zhruba prolétla místnosti, prostornou kuchyň, obývací pokoj, koupelnu a čtyři další pokoje. Trošku jí vyděsily rozkládající se schody. „Tady červotoč zapracoval,“ zašeptala.
Potom pootevírala okna a snažila se vyvětrat zatuchlost. Tady bude práce prolétlo jí hlavou.
Vytáhla si svůj spacák, protože neměla nejmenší chuť lehnout si do vlhkých peřin, ve kterých se narodilo několik generací rodiny a taky v nich evidentně umřeli.
Další věc kterou učinila bylo vypuštění Missy, její černobílé kočky z přenosky. Hbitě vyskočila a otřela se jí o nohy. Emma vytáhla z tašky pytlík a nasypala jí trochu granulí. Sobě vytáhla pytlík s croissanty a láhev minerálky.
Když se setmělo, uvědomila si jak strašně jí chybí televize. „No nic, půjdeme spát Missy.“

Usnula poměrně brzy, ale po půlnoci jí probudil divný rachot. „Missy?“ Kočka se na ní podívala, zablikala očima a pak odběhla.
Vytáhla baterku. Rachot neustával. Popadla z linky kuchyňský nůž a třesoucím krokem se pomalu posouvala.
„Anno?“ ozval se mužský hlas.
„Anno? Anno kde jsi?“
Krev jí ztuhla v žilách, strachy se přimáčkla ke stěně.
„Anno, kam jdeš?“
Vedle v místnosti uviděla postavu muže. Přecházel po domě a volal. Křečovitě sevřela nůž.
„Pane,tady nemáte, co...“ ,nedořekla, zmizel? Odešel?
Asi se jí to jenom zdálo. Šla si lehnout. Missy se jí natáhla k nohám.
„My nejsme žádní strašpytlové viď?“

Probudili ji první ranní paprsky. „Ehmm...“zamručela. Tohle byla špatná noc a divné sny.
Z cestovní tašky vytáhla džíny, tričko a před vchod si postavila pohodlné tenisky.
Ano, včera si to nádherně naplánovala. Podívala se na seznam poznámek. Zaprvé začít uklízet. Vyhodit všechno nepotřebné. Zadruhé sehnat opraváře na schody. Zatřetí sehnat ve městě televizi, lednici a někoho, kdo to zapojí. Pozn.: Nebo se o to aspoň pokusí.
Sundala staré zatuchlé závěsy a ložní prádlo z kterých čpěla zatuchlost na sto honů a bez nejmenších výčitek je vyhodila. Potom umyla velká prosklená okna. To byla opravdová výzva, protože hadr neviděli několik desítek let a byla totálně černá. Ohřála si další várku horké vody a postupně vytírala další černé nánosy z nábytku a potom i z podlah.
Z výsledky byla spokojená, přes okna konečně procházelo světlo a na podlahách odhalila vykládanou mozaiku. Bylo však k vzteku, že Missy se jí celé dopoledne motala pod nohy, zrovna když byla na vrcholu uklízecí činnosti.
Ve dvě hodiny zjistila, že už je na odpis. Stáhla si vlasy do culíku a trochu se upravila. Z kufru vytáhla bavlněnou sukni a sandály. Venku bylo daleko tepleji než v domě. Vyštrachala klíčky od auta a peněženku a vyjela k městu.
Zjistila, že umírá hlady a v nejbližším bistru si koupila sendvič a dietní kolu. Když se najedla, nakoupila nové peřiny a povlečení, závěsy, kuchyňské náčiní a dvě tašky čistících prostředků.
Potom s autem napěchovaným zbožím přejela k obchodu s elektrospotřebiči.
Obešla co potřebuje a bystrým okem si vybrala lednici, menší televizi a pračku. Došla k nevrle vypadajícímu obtloustlému prodavači, koketně zamrkala řasami a andělsky se usmála. To mi usnadní práci... „Dobrý den.“
„Dobrej vodpoledne, slečno“, zazubil se prodavač.
„Ráda bych si u vás koupila tyhle tři věci. Vytáhla papírek. Bylo by možno to doručit co nejdříve. Třeba zítra?“
„Jistějc slečno, pošlu tam Jacka. A kam?“
„Ten opuštěný dům Townstendů. Já ho koupila.“
„Dům Townstendů,“ zapískal si pod fousy. „O tom se říká ledacos...Dávejte pozor slečno, prý tam straší.“
Odmlčel se. „Zítra vám to pošlu.“

Ještě si vzpomněla na tapety. Stavila se ještě na jednom místě a na střechu forda přivázala několik rolí fialkových a světle zelených tapet.

Pracně z auta vytahala matrace, peřiny, tapety. Potom v zahradním domku našla lak a štětec a přetřela postele. Když uschly narovnala na ně matrace a peřiny. Unaveně padla na postel a podrbala vrnící kočku za uchem. „Missy, nám se bude dneska pěkně spát.“
Sama si vybrala pokoj na východní stranu s prostorným dvojlůžkem a velkou skříní.
„Tak a musíme se zvedat.“
Vyskočila z postele, seběhla po vrzajících schodech, natáhla si připravené tenisky a vydala se 'obhlížet terén'.

Když kritickým okem zhodnotila zahradu. Musela být krásná. Musela. Očima klouzala po neudržovaném anglickém trávníku, zarostlých záhonech s růžemi a opadaným břečťanem na části domu. Posadila se na oprýskanou lavičku a přivřela oči k zapadajícímu slunci. Představovala si upravenou zahradu. Ptáky v korunách, rozkvetlé květiny a včely, nechala si vyhřívat oči.
Najednou ucítila chlad, na rukou jí naskočila husí kůže.
„Anno? Anno kde jsi?“
„Anno, lásko, kde jsi?“
Přituhla na místě, zase ten hlas. Ale nikoho neviděla.
„Anno? Anno?“
Tvrdě se postavila, jako by chtěla rozehnat nebezpečí.
Hlas zmlknul, ale necítila se dobře. Nějaký špatný kanadský žertík.
Vydala se po dlážděné zarostlé cestě. Prošla kolem alejí lip a javorů a zastavila se u polorozpadlé zdi rodinného hřbitova Townstendů. Hřbitovy jí naháněly strach, přesto ji tam táhla neviditelná síla. Možná jenom zvědavost. Prošla kolem brány zastavila se před několika desítkami náhrobků. Žula odrážela slunce, ale zároveň pohled na ni studil. Dlouhá luční tráva zakrývala nápisy na náhrobcích a nakláněla se v jemném vánku. A v tu chvíli jí to místo připadalo nezvykle studené, smutné a mrtvé.
Zvedla nohu a váhavým krokem kráčela dál až vyšla u řeky. Usmála se, tak tohle místo je vidět ze západní části domu. Posadila se na trávu a sledovala vodní hladinu. Prudká voda se tříštila o kameny a srážela se v proudech. Byla tmavá, skoro černá a pravděpodobně nezvykle hluboká. Oddělovala dům od zbytku usedlostí. Když nepočítala úzkou dřevěnou lávku.
Chvíli seděla, ale začalo se stmívat a proto se vrátila zpět. Hřbitov obešla velkou oklikou s jedinou větou: „Kdybych chtěla někoho zabít, tak to bude tady.“

Ulehala do postele s Missy u nohou. Mobilem na nočním stolku a s nožem pod polštářem. Pro jistotu, obezřetnost je vždycky na místě.
Usnula tvrdým spánkem z vyčerpání.

Uslyšela kroky. Křik nebo to byl pláč? Rány.
V tu chvíli v ní byla malá dušička. Zloději?
„Anno,Anno?“ zas ten hlas.
Opatrně vstala a začala scházet schody, dole v obývacím pokoji uviděla dvě postavy, v tu chvíli se nemohla hnout.
„Anno, nech toho. Přestaň...Kam jdeš?“
Volal hnědovlasý muž na vysokou zelenookou zrzku ve dveřích.
„Anno?“
„Sbohem Jamesi.“ A byla pryč.
Muž sebral vztekle židli a udeřil s ní o stěnu, rozbil vázu drahého porcelánu.
Vykřikla. Zuřivě se držela kliky a namáhavě oddychovala. Když se vzpamatovala stiskla nůž. Muž byl pryč a věci na správných místech. Jen na skříni stála porcelánová váza, vždyť má být rozbitá? Prsty se dotkla nevěřícně vázy, ta váza tam nikdy nebyla. Začínám bláznit.
Roztřesená si šla lehnout do patra. Na jejím místě už dřímala kočka.
Kde jsi byla ty mrcho.“ křečovitě se usmála. „Pořídím si místo tebe pitbula.“

Zbytek noci špatně spala. Po šesté si ohřála vodu a udělala instantní kávu. Missy nalila kočičí mlíko. Než se pořádně rozednívat navěšela připravené záclony a závěsy. Překvapivě vyhovovaly rozměrům okem. Což jí potěšilo, nemusela šít. K snídani vyštrachala ve skříni cereální sušenky. Když se najedla, pustila se do práce.
S úsměvem na rtech se pustila do devastačních prací. Strhávala tapety a vyhazovala je s ještě větší radostí. Zastavila se u jedné stěny s obrazy. Asi šest nádherných portrétů. Stiskla zuby když skončila u posledních dvou. Na jednom byla žena s rezavými vlasy a zelenýma očima. V tu si připadala, jak kdyby na stěně visela její fotka.
„Ksakru, co se to tu děje!“ Na druhém podle očekávání byl pohledný hnědovlasý muž. Pod obrazem byla jména, Anna Scott-Townstendová. James Townstend.
„Blázníš...schizofrenie...Ne, ne...musím pracovat!“ V tu chvíli uslyšela klepání na dveře. Hbitě vyskočila a vydala se otevřít dveře.
„Ehm...Dobrý den, jsem Jack Morrison,“ odmlčel se muž. „Emma Woodová?“
„O ano, vy jste mi dovezl moji lednici?“
Zasmál se, „nejen to.“
„Dobře, já trošku zapomněla, pojďte dál.“ Rychle si začala drhnout lepidlo z čela. Uvědomila si že musí vypadat děsivě směšně, jak ze sebe seškrabuje tu lepkavou hmotu. Stejně to moc nešlo.
„Ksakru.“ ulevila si.
Když kolem ní nesl krabici s televizí, hluboce se zasmál. Když si později v koupelně dívala na škody způsobené lepidlem, zjistila že se musela někde otřít o lepidlo celou částí těla. To nepůjde vyprat.
„Ksakru.“ ulevila si.

Vyměnila si oblečení a seběhla dolů po schodech dolů. Jack Morrison byl skloněný k návodu a zamyšleně studoval papír. Měla čas si ho prohlédnout. Byl poměrně vysoký převyšoval jí o dobrých deset centimetrů a ona nebyla žádné tintítko. Měl nezdravě dlouhé vlasy. Když se sklonil skoro mu dopadaly na ramena. Jinak docela hezké oči a úsměv.
„Je tu dost velké napětí?“ vyslovila otázku.
„Chytrá dáma,“ zazubil se. „Myslím že ano.“ Otočil se. „Ale tapety lepíte hrozně!“
Zrudla a dala se na odchod. Slyšela jak za ní volá, že jestli bude chtít odpoledne jí s tím pomůže.
Pokývala hlavou a radši si šla uvařit kafe. Tohle bude dlouhý den.
Když se přehouplo odpoledne fungovala jí televize i satelit, v kuchyni stála čerstvě připojená lednička.
Vytáhla ze spíže dvě konzervy s fazolemi a hovězím. Ohřála je, vzala chleba a donesla mu jídlo.
„Pane Morrisone, tady jsem udělala..“
„Jack, pro všechny Jack, Emmo.“ přerušil jí.
Stála ve dveřích a připadala si hloupě. Tak tohle bylo rychlé. Přinesla si svůj talíř a usadila se k obrovskému stolu. Jedla rychle. Cítila se nepříjemně. Měla pocit, že jí neustále pozoruje. Když dojedl, opřel se o židli a tázavě se zeptal: „Emmo, proč jste se přestěhovala zrovna sem?“
Pokývala hlavou.“Útěk? Nový začátek? Snaha postavit se na vlastní nohy?“
Zadíval se do talíře a pak se jí prudce podíval do očí. Docela jí to vyděsilo.
„Víte co se o tomhle domě říká?“
„Že tu straší,třeba.“ Procedila mezi zuby.
„Ano, má to opodstatnění.“ Díval se jí do očí než ucukla.
„Pomůžete mi s těmi tapetami....Jacku?“ dodala.
„Jistě, jen se podívám na tu pračku.“
Během celého odpoledne se sním nenuceně bavila. Není ženatý. Opraví jí schody. Nemá kolem sebe cákat to lepidlo. Když odjížděl nechal jí na sebe telefonní číslo, „pro všechny případy“.

Dlouho se jen tak dívala na televizi a cpala se chipsy. Po desáté ulehla. Zdály se jí pěkné sny, to se změnilo přibližně po půlnoci.
Rány. Hlasy. Úzkost. Chlad.
„Anno? Anno, kam jdeš?“
Už zase. Sešla dolů po schodech a zase sledovala tun podivnou scénu. Anna odešla, byla jí vážně podobná. Ale něco bylo jiného.
Otevřelo se okno a do místnosti vál studený vítr. Okno práskalo, průvanem začaly mlátit i dveře. Tekl po ní ledový pot. Třásla se po celém těle. Oblohu přeťal blesk. Postavu muže vyšla ven a ona ho musela následovat. Neovládala vlastní tělo. Ozval se hrom a ona se vydala vichřicí za Jamesem Townstendem. Bavlněnou košilí profoukával vítr a ulpívaly na ní první dešťové kapky.
„Anno, Anno kde jsi?“
„Anno, lásko omlouvám se.“
On hledal Annu, šla za ním zhypnotizovaná. Blesk uhodil do dubu a pročísl tmu. Košile se jí začínala lepit na tělo. Neovladatelně se otřásla. Prošli kolem náhrobků Anny a Jamese. Sklonila se a přečetla datum. Anna zemřela velmi mladá bylo jí jednadvacet a James zemřel o měsíc později. Divné. Co se to děje? Naskočila jí husí kůže ale stále následovala postavu před sebou. Najednou se rozběhl.
„Anno, Anno kde jsi?“
Přiběhl k řece. Najednou se zvedl liják.
Uviděla ho jak kleká k řece a z vody vytahuje tělo svojí mrtvé ženy. Musela uklouznout po lávce zvlhlé deštěm a uhodit se o kámen. Proud jí stáhnul.
James klečel a plakal. Sledovala, jak bere tělo své milované ženy. Otočila se a vracela se za ním. Sledovala, jak jí zakopává. Najednou oblohu proťal blesk, James zmizel a na jeho místě byl Annin hrob.
Zmizel? Konec?
Vracela se domu na pokraji zhroucení. Vyšla do patra, oblohu pročísl blesk a před ní visel oběšený James Townstend. Vykřikla. Zmizel.
Vytočila číslo Jacka Morrisona „Jacku, přijeď, prosím,hned.“ křičela.

Našel jí stulenou v rohu pokoje v promočené noční košili, třesoucí se a k smrti vyděšenou. V ruce svírala vyřezávanou bednu.
„Ahoj.“ zamumlal.
Tiše vydechla. Donesl deku a pomohl jí vstát. Uvařil čaj. „Měla by ses jít převléct.“
„Teď nemůžu.“ odbyla ho.
„Jacku, co se stalo s Townstendovými. Chci vědět pravdu.“
Odmlčel se a podíval se smutně na ní podíval.
„Chci vědět všechno.“
„Dobře, James a Anna byli manželé. Novomanželé. Říká se, že se jedné červencové noci pohádali. Ona chtěla odejít. Ale uklouzla a utopila se v řece. On ji našel. Nevydržel žít bez ní a pár týdnů na to se oběsil. Od té doby se říká, že tu straší a hledá svou lásku. Viděla jsi určitě ty obrazy nahoře. Jsi jí neuvěřitelně podobná.“
„Budeš si myslet, že jsem se zbláznila. Ale já tohle dneska viděla. Já...on, asi si myslí že jsem Anna, nechal mi tu na posteli tohle. „
Otevřela truhličku a vytáhla dopis. „Milá Anno, je mi líto, že jsi odešla. Velmi lituji té hádky. Přes to všechno tě miluji. Až se vrátíš, bude všechno v pořádku. James.“
„Už se nevrátila. Nestihl jí to říct.“ do očí se jí vhrnuly slzy.
„Tohle není pro mě, to je pro ní.“
Emma zakopala truhlu na Annině hrobu. Zvedla hlavu k Jackovi: „Snad už konečně došli klidu.“
Objal ji kolem ramenou a společně se vrátili domu.

Seděla na posteli a stále se třásla.
„Asi bych měl jít.“ Stál u okna a sledoval ustávající déšť.
„Zůstaň,“ zašeptala. „Nedokážu...nedokážu tu být sama.“
„Emmo?“
„Zůstaň.“
Posadil se vedle ní a objal jí. Přimáčkla se k němu a pak se rozvzlykala.
„Zůstaň...navždycky.“

Zde bych chtěla veřejně poděkovat Lukášovi(koho bude zajímat kdo to je,ať napíše,ne Báro ty ne)za to že v zápalu nedělního večera,nebo pondělí odpoledne,ještě horší,tuhle povídku prolez a v zápalu elánu vychytal všechny pravopisné chyby...děkuji velice :D