Podnájem s duchem

Anotace: Čeká na poslední pohádku ... povíte mu ji ? :-)

Podnájem s duchem

Brian Bans právě projížděl městem, kde strávil část svého dětství. Jel do hotelu v centru města. Do hotelu Dream v Roswellu. Tohle bylo jedno z mála těch míst, které navštíví během svého turné, na které se opravdu těšil. Taky tu zůstane skoro dva týdny. Těšil se na to, jak se projde tím místem, kde chodívali s rodiči a s bratrem.
Vzpomínka na bratra stále ještě bolí. I ve svých dvaceti pěti letech se pokaždé skoro rozpláče, když si vzpomene na svého bratra. Zemřel, když Brianovi bylo deset let. Ale Lee, jeho bratr, už byl pryč patnáct let. Jenže i takhle dlouhá doba umí utéct podezdřele rychle a tak taky utekla.
Hotel Dream už se blížil. Brian zaparkoval před hotelem, šel se ohlásit na recepci. Přivítala ho malá černovlasá slečna v černobílé unoformě hotelu. Podala mu klíče od pokoje. Johny nechal na recepci klíče od svého vozu. Potom, co mu personál zaparkuje, je dostane zpátky. Brian si prošel hotelovou halu. Uprostřed bylo několik sedacích souprav a na zdi byla jedna velká plazmová televize. Vysílali nějaký hudební kanál.
, Takhle vysoko se nikdy nedostanu.' pomyslel si Brian, když míjel televizi.
On jako začínající rockový zpěvák nevynikal ničím, v čem by vynikat mohl. Byl prostě tuctový rocker, který natočil dvě alba a teď ho občas někdo pozval do města na koncert. Měl fanoušky, ale skupina mu přijížděla vždycky jenom na den koncertu. Pak odjížděli. Brian je pořádně ani neznal, ale byl jim docela vděčný za jejich doprovod. Včera zkoušeli všechny písně, co měl na koncertě zazpívat nebylo to nejhorší. Slova i hudbu si psal většinou sám, takže ze všeho měl taky největší zisk. Vlastně si nemohl stěžovat – měl vlastního agenta, měl dvě CD plné jeho písní. Jediné, co mu chybělo, byla pořádná písnička. Nějaká naprosto jiná od všech ostatních, ale zároveň příjemná na poslech. Jedině takové věci se stávají hity.
Pomalu došel ke svému pokoji. Vytáhnul z kapsy klíčky a odemknul si. Když otevřel dveře a uviděl pokoj, který mu měl nahrazovat necelých čtrnáct dní domov, užasl. Měl obrovskou postel. Tmavě hnědý nábytek a červený koberec. Celý pokoj byl malý, ale pokud se jedná o pohodlí, nic lepšího si vybrat nemohl.
Lehnul si na postel. Zavřel oči. Chtěl si chviličku odpočinout, ale ani to se mu nepovedlo. Začal zvonit mobil.
„ Halo ?“
„ Ahoj Briane, tady tvůj agent, Minnorman. Jen jsem ti chtěl říct, že v Rosewellu přespím u známích.“
„ Já vím, už si mi to říkal.“
„ To je fajn, ale nebudu tam s tebou celých čtrnáct dní. Po koncertě odjíždím.“
„ I to už si mi říkal, neboj, všechno je v pohodě, já s tím počítám.“
„ A co tam vlastně budeš dělat ? Koncert je až za týden.“
„ Něco vymyslím. Říkal jsem ti, že jsem tu vyrůstal ?“
„ Říkal. Taky si říkal, že jste se odstěhovali po nějaký nehodě.“
„ Jo, nějak tak to bylo. Ale to teď nebudeme řešit dobře ?“
„ Jak chceš. Hele budu pořád na příjmu, zavolám ti, kdyby někdo něco chtěl.“
„ Jasně, tak se zatím měj ahoj.“ řekl Brian a zavěsil.
Opět zavřel oči. Ale tentokrát ho vyrušilo ťukání. Odbelhal se pomalu ke dveřím, aby otevřel. Za dveřmi se usmíval mladý, vysoký muž. Měl ruce jeho zavazadla.
„ Děkuju.“ řekl Brian a podal mladíkovi bankovku, mladík mu podal zavazadlo a klíčky od auta, poděkoval, rozloučil se a odešel.
Brian si schoval klíčky do kapsy, zavřel za sebou dveře. Tentokrát si už nelehl na postel. Teď si začal vybalovat věci. Vyndal si z kufru knížku, kterou hodil na postel a pak teprve vybaloval dál. Jakmile dobalil zhroutil se na postel a téměř okamžitě usnul. Probudil se druhý den někdy ve čtyři hodiny ráno. Bolela ho hlava. Moc dobře věděl, co to znamená.
Usednul si ke stolku, vyndal si z šuplíku sešit a začal psát. Když dopsal druhou sloku písně, hlava ho bolet přestala. Takhle se z toho vypisoval pokaždé.
Ospale se podíval na text. Písničku pojmenoval „ Jak si odešel, tak se vracím“ dočetl text a šel si zase lehnout. Vzbudil se v půl osmé.

„ Haló ? Tady Brian Bans, můžu vás poprosit, jestli byste mi nemohli přinést na pokoj snídani ?“
„ Ale samozdřejmě, jaké máte číslo pokoje ?“ ozval se recepční do telefonu.
„ Ehm … pokoj číslo 315.“
„ Dobře pane Bansi, za chvílli vám ji přivezeme, ale počítejte s menším poplatkem.“
„ Samozdřejmě. Zatím Nashledanou.“ řekl Brian a zavěsil.
Za chvíli opravdu přijel poslíček se snídaní. Měl úsměv od ucha k uchu a řekl Brianovi, že se těší na koncert. Brian poděkoval, zaplatil a když poslíček odešel, vzal si svojí snídani do postele. Zapnul si televizi. Při snídani sledoval ranní zprávy.
Vysílání začínalo zprávami o celebritách a končilo zprávami z dopravy. Pro Briana by mělo stejný význam, kdyby ten moderátor řekl : „ Dneska se zatím nic extra nedělo, milujte se a množte se a já se vám pak zase ozvu.“ Potom začal rozhovor s nějakou novou modelkou a pak – pak to Brian nevydržel a vypnul televizi. Dojedl, talířek nechal na skříňce u dveří. Ona už si to tu pak uklízečka urovná. Sedl si opět k psacímu stolu a začal si číst své dosavadní dílo :

Ty si odešel,
Já jsem tu zase sám...

Brian si to přečetl ještě několikrát. Vůbec se mu to nelíbilo – a nechtěl ani připustit další pokračování. A to nebylo všechno. Najednou dostal vztek. Nejdříve začal začmárávat všechna písme na na papíře, pak vytrhl celý list ze sešitu, roztrhal ho a zbytky naházel do koše.
Začal zvonit telefon. Brian se na něj znechuceně podíval, jako by měl něco neodkladného na práci.
„ Halo ?“ zvedl sluchátko.
„ Ahoj Briane, poslyš někdo mi volal, jestli by ses s ním nemohl sejít. Myslím že se jmenoval Smith.“
„ Smithů je spoustu ...“ zabručel do telefonu Brian.
„ Ale on je z Rosewellu, je to majitel toho bytu, kde jsi dřív bydlel.“
„ A o čem se mnou chce mluvit ?“
„ Co já vím, to mi neřekl, řekl mi jen, jestli bych vám nedomluvil schůzku.“ řekl Minnorman.
„ Aha, co kdyby si mi dal jeho číslo a já už si to nějak domluvím.“
Minnorman mu nadiktoval číslo, zeptal se ho, jak se má a tím jejich rozhovor skončil.
Brian si několikrát prohlédnul papírek, na který si psal číslo záhadného pana Smitha. Po chvíli se rozhodl, že mu zavolá. Vyťukal číslo do telefonu. Vyzvánělo to.
„ Smith, prosím ?“ ozvalo se do sluchátka.
„ Dobrý den pane Smithi, jsem Brian Bans. Můj agent mi říkal, že byste se mnou chtěl sejít.“ řekl Brian, etrpělivě čekal, jestli z toho člověka něco dostane.
„ Áá, pan Bans, čekal jsem, že mě kontaktujete. Jan mě nenapadlo, že mi zavoláte osobně.“
Brian mlčel, čekal, jestli mu řekne, že to je jeho nadšený fanoušek nebo jestli je to něco důležitějšího.
„ Vlastně jsem s vámi chtěl mluvit ohledně vašeho bývalého bydliště.“ ozvalo za chvíli.
„ Co se tam děje ?“ vyhrkl Brian. Neměl moc rád, když se ho někdo ptá na „jeho bývalé bydliště“ jak to často všichni nazývají. Nebylo to jen bydliště, byl to jeho domov, místo, kde vyrůstal. Místo, kde zemřel jeho mladší bratr ve věku pěti let. To byl důvod, proč se rodiče odstěhovali. On byl možná i rád. To místo bylo potom jiné. Lee se mu zjevoval ve snech a strašil ho.
„ Vlastně je to jen taková prkotina, ale myslím, že bude lepší si o tom pohovořit osobně, co myslíte ?“
„ Co když po mně chcete jen podpis ?“ ozval se nepřátelsky Brian.
„ Ne, to opravdu nechci. Vite, neberte si to osobně, ale já vaši hudbu moc nemusím. Záleží mi jen na tom bytě.“ řekl trochu omluvně Smith. Briana to uklidnilo. Bylo mu celkem jedno, jestli ten člověk jeho hudbyu poslouchá nebo ne. O bytě si pohovořit chtěl. A on byl asi jediný, komu to byl ochoten říct. Říct, co se tehdy vlastně stalo.
„ Tak na kdy si domluvíme schůzku ?“ ozval se najednou Brian přívětivě.
„ Nevím, kdy se vám to hodí. Navrhněte čas a místo.“
„ Aha, co takhle zítra v pět hodin v restauraci U Krále ?“ navrhl Brian. Začal cítit, jak mu opět pobolívá hlava. Bude muset psát, bude se muset vypsat dokud to půjde.
„ Dobře, budu tam. Zatím se mějte.“ řekl Smith a zavěsil.
Brian se chytil za hlavu. Bolela ho tak, že by se snad ani nedivil, kdyby praskla. Přemýšlel, že sáhne po brufenu. Ale něco mu říkalo, že na tohle brufen nepomůže. Na to by nepomohlo ani morfium, kdyby bylo volně k dostání.
Chopil se tužky a bloku. Tělo si vždycky řekne, co potřebuje. Když potřebovalo psát, tak není důvod proč mu to zakazovat. , Stejně to bude jako všechny ostatní texty – nudný a tuctový.' pomyslel si. Ael tentokrát to bylo něco jiného. Dostal se do něčeho, co lze nazvat „ uměleckým bezvědomím“, měli by to znát všichni, kdo ví, že jejich práce aspoň někdy za něco stojí.

Druhý den

Brian čekal v restauraci U Krále. Smith už měl pět minut zpoždění. Brian je k tomuhle normálně ohleduplný, sám chodí pozdě, ale teď byl nedočkavý tak, že když přišel Smith, držel se aby na něj nevybouchnul.
„ Dobrý den, omlouvám se za zpoždění, ale městská doprava je pomalejší než jsem si myslel.“ řekl Smith, když přicházel.
„ To je v pořádku, ještě pořád si pamatuju jak to tu chodí.“ řekl schovívavě Brian, ale něco v něm tiše zuřilo.
„ Můžeme jít rovnou k věci ? Nechci vás zdržovat.“ zeptal se otevřeně Smith.
„ Samozdřejmě. Tak o co jde ?“
„ Jde o to, že jsem majitel bytu, ve kterém nevydrží můj podnájemník ani týden. Ti nejvytrvalejší tam vydrží jenom týden, někdo vydrží jenom den.“ řekl potichu Smith.
Brian se rozdlédnul po restauraci. Takových bylo ve městě plno. Nic extra, čísníci chodili v džínách a slovo košile asi ani neměli ve slovníku.
„ A jak já vám můžu pomoct ?“ zeptal se ho po chvíli Brian.
„ To opravdu netuším, jen mě napadá, že se vás zeptám, jak to, že jste tam vydržel tak dlouho.“
„ Aha, to opravdu nevím, nás od tamtaď nikdo nevyháněl, my jsme byt opouštěvi, když mi bylo deset.“
„ Moje nájemníky z toho bytu nikdo nevyhání. Ikdyž spuosta z nich pořád mluví o nějakém duchovi malého kluka. Prý jim vypráví pohádku o -“
„ O červené Karkulce.“ dořekl ho Brian. Moc dobře si pamatoval, jak tuto pohádku vyprávěl před spaním.
„ Jak to víte ?“ zeptal se Smith. Asi ho nijak nepřekvapilo, že to Brian ví.
„ To byste mi nevěřil.“
„ Myslím, že bych věřil všemu ohledně mého bytu. Minulý měsíc o něm vyšel článek v novinách.“ řekl Smith, v hlase mu byla znát zvědavost. „ Proč ste ten byt vlastně opustili ?“
„ Víte, já vím, že to zní bláznivě a asi mi to ani nebudete věřit, ale to je v pořádku, předtím, než vám to řeknu … neříkali ti podnájemníci něco bližšího o tom duchovi ?“
„ Ne, jen to o té povídce a že mu může být tak pět let.“
„ Myslím, že je to můj bratr Lee. Zemřel v tom bytě na balkoně, když mu bylo pět. Já seděl v obýváku. Chtěl, abych mu vyprávěl pohádku o červené Karkulce. Ale já řekl, že nechci, že na to teď nemám náladu. On se urazil. Běžel na balkon a řekl, že když mu jí nepřečtu, že začne lítat a že se mi to nebude líbit. Ale já ho nevnímal. Myslím, že jsem mu řekl něco jako : , Tak si leť.' Ale pak jsem se otočil a viděl, kde je a co dělá. A on zakřičel, že už letí a skočil dolů. Dolů z pátého patra. Já nevěděl, co mám dělat. Byl jsem v bytě najednou úplně sám. Chtěl jsem pro něj zajít, ale pak jsem se zmohl jen na urputný pláč. Jeho smrt je vlastně moje vina.“ řekl Brian potichu. Rozpovídal se skoro víc, než chtěl. Ale to mu bylo jedno. A Smithovi asi taky.
„ Myslíte, že by to byl jeho duch ?“ zeptal se ho Smith. Vypadal, že Brianovi věří. Asi neměl na výběr.
„ Myslím, že jo, ale nejsem si tím jistý. Musel bych ho vidět, abych vám řekl, jestli to je nebo není on.“
„ I kdyby to byl on, proč by to dělal ?“
„ Třeba to místo chce chránit, je to jeho místo. On nikde jinde nebydlel. Jen v tom bytě. Tam je jeho dětství. Tam je všechno, co pro něj něco někdy znamenalo. Proto ho chrání. Vy byste nechránil svůj domov před ostatními ?“ zvyšoval hlas Brian.
„ Já nevím, možná ano. Nemám plány na to, co bych chtěl dělat po smrti. Vy snad ano ?“
„ Ne.“ řekl potichu.
„ Řekl jste, že byste ho poznal, kdyby jste ho viděl. Myslíte, že byste ho taky dokázal přesvědčit, aby opustil ten byt a vrátil se tam, kde má být ?“
„ Já nevím, co všechno bych dokázal. Já nevím, jestli by byl rád, že mě vidí. Možná by mi chtěl ublížit já nevím.“
„ Byl jste jeho bratr, měl vás rád. Tak proč by vám chtěl ublížit ?“
„ Protože jsem ho s celou rodinou opustil.“ řekl Brian a v hlase mu zněl vyčítavý tón. Nebyl ale určený pro Smithe. Tohle mohl vyčítat jen sám sobě. „ Myslím, že chcete, abych tam šel. Aspoň na jednu noc a nějak mu domluvil.“ řekl po chvíli.
„ Myslím, že myslíte správně. Jen jsem nevěděl, jak vám to navrhnout.“
„ Abych se přiznal, vůbec se mi tam nechce. Kdybych byl upřímný úplně, myslí, že se toho i trochu bojím. Ale kvůli němu bych to asi udělal. Pořád si zaslouží svojí poslední pohádku.“
„ Kdy tam chcete jít ?“ zeptal se nebojácně Smith.
„ To je jedno, ale asi zítra nebo pozítří. Abych to měl co nejdřív za sebou.“
„ Pochopil jsem tedy správně, že byste klíčky chtěl už dneska ?“ řekl a vyndal z kapsy svazek klíčů. Každý měl jinou barvu, asi aby se v nich lépe vyznal. Pozorně si je chvíli prohlížel. Hledal ten od bytu a od vchodových dveří do bytovky. Pak vyndal ze svazku červený a černý klíč a podal je Brianovi. Když se jich Brian dotknul, zatočila se mu hlava. Před očima se mu opět odehrála ta scéna, kdy Lee křičí, že letí a skáče při tom z balkonu. Rychle si vzal oba klíče a strčil je do kapsy.
„ Pochopil jste to správně. Vrátím vám je jakmile z vašeho bytu odejdu.“
„ Vraťte mi je kdy se vám to bude hodit.“
„ Dobře.“ řekl Brian a zvedal se ze židle. „ Zatím nashledanou, doufám, že jsem vám pomůžu.“ dodal ještě a odešel.
Druhý den se Brian rozhodl, že si dnes udělá jenom procházku kolem bytu. Nedaleko něj byl park, tak to nebude vypadat nějak moc nápadně.
Vyšel někdy kolem čtvrté hodiny. Rozhodl se pro malý okruh z hotelu, kolem jeho bývalého domova a zpátky. Nebylo to úplně nejmenší, nějméně pět kilometrů, ale sám uznal, že po tom, co byl celé dva dny zavřený v hotelu a nebyl schopný se podívat ani ve, mu procházka jen prospěje.
Venku bylo pod mrakem, sluníčko mělo dovolenou.Ale nikdo není z cukru. Vzal si s sebou svojí MP3ku, před hotelem si naladil svoje oblíbené skladby od různých autorů.Měl pocit, že je to celá věčnost, než se dostal k bytu. Ale ve skutečnosti to trvalo jen 45 minut. Což bylo na tři kilometry docela hodně,ale on neměl kam chvátat. Šel si svým tempem, které mu vyhovovalo.
Už byl u onoho osudného místa. Podíval se na balkon. Nic zvláštního. Obyčejný balkon. Už chtěl pokračovat dál když ho cosi donutilo, aby se ještě jednou otočil. Najednou mu bylo jasné co to bylo. Byl to Lee. Seděl na balkoně na zábradlí. Díval se na něj. Měl pořád stejně černé vlasy, jásavý úsměv, pihy na obličeji. Ale bylo to trochu jiné. Byl pomlácený, na hlavě měl několik modřin hlavu měl natočenou na jedu stranu. Vypadalo to, že mu hlava každou chvíli upadne nebo se otočí na jinou stranu. Bylo vidět, jak má zlomený vaz od pádu. I jeho ruka, která visela a kterou nemával byla asi taky polámaná. Možná otevíral ústa. Brian si tím nebyl jistý. Nechtěl si sundavat sluchátka. Měl strach, že vážně něco říká. Usmíval se a mával mu. Briana se zmocnil strach. Otočil se směrem k silnici. Zavrtěl hlavou a pak ještě jednou otočil zpátky.
Nikdo tam nebyl. Balkon byl prázdný. Žádný malý chlapeček na zábradlí neseděl. Nikdo na něj nemával.
Šel dál. Nechtěl už se otáčet ve strachu, že tam zase bude. Celou zpáteční cestu přemýšlel o tom, co to vlastně bylo. Sen ? Přelud ? Nebo to byla vážně pravda ? Jestli ano, ten duch ho poznal. Nebyl si jistý, jestli to je dobře nebo špatně. Jen doufal, že zítřek je ještě daleko. A byl. Když se vrátil bylo půl šesté hodiny. Šel rovnou na večeři, i když neměl moc chuť k jídlu. Na zítřek se musí pořádně připravit. Ať se podíval kam chtěl, pořád viděl malého Leea, jak na něj mával. Možná mu i něco chtěl říct, ale on si nevypnul MP3. Do uší mu pořád ústila hudba, kterou skoro ani neslyšel, protože to přebil ten malý Lee.
Došel na pokoj. Pořád se otáčel. Bylo na něm vidět, že je vyděšený. I číšník na večeři se ho zeptal, jestli je všechno v pořádku. Řekl mu že, ano. Co měl říct ? Jen viděl ducha svého malého bratra, co byl už patnáct let mtrvý. I ten duch vypadal jako mrtvola. Napadlo ho, že Leea na balkoně může vidět jen e jen on. Nikdo jiný ho nevidí. Tím si byl jistý.
Najednou ho napadlo, že to zavolá Smithovi a možná i Minnormanovi. Proč ne ? Měli by vědět, co se s ním děje. Nebo spíš co se děje kolem něj. Začne s Minnormanem.
„ Halo ?“ ozvalo se ze sluchátka.
„ Ahoj, tady Brian Bans. Ten chlapík, kterému děláš agenta. Vzpomínáš si Minnormane ?“ odpověděl Brian.
„ Ahoj Briane, co potřebuješ ?“
„ V podstatě nic nepotřebuju, jen mě napadlo, že by tě zajímalo, co po mně chtěl ten chlap.“
„ To by mě zajímalo, jen jsem na to včera zapomněl. Tak povídej co chtěl ?“ zeptal se Minnorman.
„ Chtěl abych se podíval do jeho bytu.“ odpověděl prostě Brian.
„ Co ? Nechal sis pro sebe všechny detaily nebo to prostě nedává smysl ?“
„ Chce to po mě, protože všichni jeho nájemníci od tamtud uteky. Prý kvůli duchovi. Co si o tom myslíš ?“
„ Nevím co si mám o tom myslet. Jen mě tak napadá, nenarážel tak na tvého mladšího bratra ? Na tu nehodu, jak si mi jednou říkal ?“ zeptal se ho Minnorman. Briana to vyděsilo, až do teď si myslel, že o té nehodě nikomu neřekl.
„ Jak o tom víš ?“
„ Řekl si mi to, když si byl opilý na křtu tvého CD.“
„ Aha.“ řekl Brian zklamaně. „ On o té nehodě nevěděl, jen se mě ptal, jestli o tom nevím. A já mu řekl, co se stalo. Myslím, že tomu uvěřil.“ dodal.
„ Já nevím, fakt si myslíš, že tam je něco jako duch tvého bratra ?“
„ Věřím na duchy.“ odpověděl Brian a byl skoro naštvaný.
„ To já taky, ale co by tam dělal ? Proč by tam měl pořád být ?“
„ Čeká na svou poslední pohádku. Já mu ji tenkrát neřekl. Chce svou poslední pohádku nebo jen hlídá svůj domov.“
„ Kdy tam chceš jít ?“ zeptal se ho s odmlkou Minnorman.
„ Dneska jsem si kolem toho bytu udělal procházku. Asi mi to nebudeš věřit, ale já ho viděl. Viděl jsem ho, jak seděl na zábradlí od balkonu a mával na mě. Usmíval se na mě a mával mi. Poznal mě.
Já nevím třeba to byla jen vidina. Nevím, co si o tom mám myslet. Od té doby ho vidím všude.“ o opravdu viděl. Kdykoliv se i během telefonátu podíval na temné místo u dveří, tak tam byl malý Lee.
„ Já nechci říct, že si blázen. Ale je možné, že toho je na tebe opravdu moc. Já bych se přikláněl k té vidině. Hele, běž spát. Zítra bude líp, uvidíš.“ řekl Minnorman.
„ Zítra tam chci jít a promluvit si s tím, co jsem viděl.“ řekl nevzrušeně Brian, jako by se ho to netýkalo.
„ Já ti to vymlouvat nebudu, stejně sem od tebe daleko a pochybuju, že bys mě poslech. Si dospělej, dělej si co chceš. Ale já bych do toho nešel.“
„ Nechceš mi říct, že se bojíš, že jo ?“
„ Nebojím, ale co když tam budeš zbytečně a nějakej šílenej fotograf z tebe udělá šmíráka nebo blázna, co věří na duchy. Co bys dělal potom.“
„ Co bych měl dělat ? Tolik lidí mě nezná, aby si na mě ukazovali. Myslím, že máš zbytečný obavy. Zítra tam půjde i kdyby na mě mělo spadnout nebe. I kdyby se dělo cokoliv, půjdu tam.“ řekl Brian. Minnorman věděl, že ať udělá cokoliv, nikdo už mu v návštěvě tooho podivného sídla nezabrání. Dokonce ani kdyby za ním přišel John Lennon a řekl mu : „Nedělej to.“ Udělá to. Na to se znali příliš dlouho.
„ Dobře, udělej to. Ale až se vrátíš, zavolej mi.“
„ Neboj, dám ti vědět.“ řekl Brian a zavěsil.
Podíval se znovu ke dveřím, kde pořád viděl malého Leea. Nebyl tam. Pustil si televizi a za chvíli usnul.
Neměl klidný spánek. Cosi ho rušilo. Možná něčí přítomnost, možná to místo rušilo všechno kolem. Možná nerušilo jen jeho. Co kdyby všichni občané tohoto města tady něco drželo ? Nemusel to být jenom Lee – opuštěných bytů je tu hodně. Každý den tu někdo umírá – stejně tak jako na celém světě. To místo se změnilo. Hodně změnilo. Ale možná i je tady něco drželo, když se tenkrát stěhovali. Co když tady zůstal Lee, jen kvůli tomu, aby oni mohli odejít ? Není to jejich chyba, že není někde jinde než má být.
Brian se vzbudil. Byly tři hodiny ráno. Podíval se kolem sebe. Vedle něj na posteli seděl malý Lee a prohlížel si jeho blok s texty. Brian si promnul oči. Pořád tam byl.
„ Lee ? Si to ty ?“ řekl rozespale, ale zároneň v jeho hlase byl slyšet strach.
Lee se na něj otočil. Přimhouřil oči a hlava se mu samovolně přetočila na stranu. Potom se zase otočil a dál studoval Brianův blok. Brian vyvalil oči.
„ Lee, prosím. Mluv se mnou.“ řekl vzlykavě.
„ A co ti mám říct ?“ zasyčel Lee.
„ Co se stalo ? Proč si tady zůstal ?“
„ Neměl bych být u tebe myslím, že to víš. A možná tušíš i zbytek.“
„ Ty … dospěl si. Nemluvíš jako pětileté dítě. Proč si neopustil ten byt ?“ zeptal se polekaně Brian.
„ Přece si nemyslíš, že duchové nezůstávají pořád stejní. Taky dospíváme. Možná ne postavou, ale chováním určitě.“ odpověděl Lee. Jeho hlas zněl pořád stejně. Pořád stejně vypadal. Stejně jako odpoledne.
„ Odpoledne si to byl taky ty ?“ zeptal se ho opatrně Brian.
„ Kdo jiný by to byl. Nebudu ti namlouvat, že jsem tě nepoznal. Kvůli tomu jsem ti taky mával.“ řekl potichu Lee.
„ A jak to, že nejseš v bytě, jak to, že seš tady ?“ vyhrkl ze sebe Brian.
„ Myslím, že nezáleží na tom, kde jsem. To místo mě nijak nedrží. Zvyknul jsem si být sám v bytě. Ani nevíš jak to bylo pro mě těžký, když jste mě opustili.“
„ Já … ty mi vyčítáš, co jsem ti udělal, že jo. Byla to moje chyba. Myslím, že to víš. Vím, že jakákoliv omluva nebude odpuštěna, ale stejně promiň.“ řekl Brian smutně a z očí mu začali stékat slzy.
„ Setřel bych ti slzy, ale nemůžu se ničeho dotknout. Nebudu tě vinit. Moje smrt je výhradně moje věc. A já nechci aby ses kvůli tomu trápil.“ řekl malý Lee. Jeho mrtvé, bledé oči se leskli ve tmě jako diamanty. Hlava se mu každou chvíli přetáčela ze strany na stranu tak, že skoro ani neovládal svůj úhel pohledu.
„ Tak proč seš tady ? A proč strašíš Smithovi nájemníky ?“ zeptal se vyčítavě Brian.
„ Nestrašil bych je. Ale je to místo, kde jsem doma. A to místo musím chránit. Nevím proč, ale cítím, že musím. Nikdo jiný to za mě neudělá. A proč jsem tady ? Mám na tebe prosbu.“ řekl Lee pomalu.
„ Jakou prosbu. Řekni mi tu pohádku. Pak už tu nikdy nebudu. Odejdu. Navždycky. A už nikoho nebudu stašit. Ten Smith bude moc podnajímat náš byt, jak bude chtít. Ty na mě přestaneš myslet. A obou nám bude líp. Náš byt už nepotřebuje bých chráněn pětiletým děckem. Ochrání se sám. Od teď to nechávám na zákonech.“ řekl potichu a smutně Lee.
„ Já … samozdřejmě. Jen si musím ještě zavolat. Já … promiň, ale myslíš že to vydržíš do večera ? Já nemůžu volat takhle v noci a potřebuju to vědět.“
„ A na co se chceš zeptat ?“ Lee byl stále stejně zvědaví.
„ To už nech na mě.“ řekl Brian. Už se přestával ducha co bát. Byl pro něj opravdu něco jako jeho bratr. Jako by ten vztah mezi nimi mohl pokračovat dál.
„ Dobře, je to jen a jen na tobě. A teď spi.“ řekl Lee. Brianovi začali padat víčka. Nechtěl usnout. Pořád si říkal, že nesmí usnout. Ale netrvalo víc, než tři minuty a Brian spal dál. Lee se usmál. Na malého chlapce hodně dospěl. Choval se téměř jako by mu bylo, kolik mu mělo být. Dvacet. Ještě jednou se podíval na spícího Briana. Přikývnul.
„ Dobrou bráško.“ zaznělo vzduchem, když Lee mizel.
Brian otevřel oči. Už bylo deset hodin. Nestihnul snídani. Vzdychnul. Jeho prázdné břicho si ale nestěžovalo na prázdnotu, kterou právě prožívalo. Hlad vůbec neměl. Naplňoval ho zážitek s jeho bratrem. S jeho mrtvým bratrem.
Pořádně se podíval na místo, kde byl v noci jeho mladší bratr. Ležel tam malý žlutý papírek. Brian vyvalil oči. Až do teď si myslel, že duchové nemůžou psát. A i kdyby mohli Leemu bylo teprve pět. Nikdy nechodil do školy a psát ho nikdo neučil. Možná mohl něco odkoukat v těch pořadech, které dávají o víkendu ráno pro děti. Většinou tam postavy jako Ernie a Bert probírají holuby, čísla a písmena. Ale to by ho nikdy nenaučilo psát.
„ Přijď rychle, už chci pryč – kamkoliv.“ stálo na papírku. To Briana probralo úplně. Chtěl pryč ? Ale proč ? Co ho tam věznilo ? Možná byt, možná se tam věznil sám a nevěděl o tom. Musí čekat až uslyší svou poslední pohádku. Svou oblíbenou pohádku.
Brian se přivalil k ledničce, která byla součástí pokoje. Odborně tomu říkali minibar. Většinou v tom bývají nějaké sušenky a pití. Bylo tam oboje. Brian se rozhodl tentokrát oželet svou teplou snídani a nahradit jí nečím méně zdravím a méně teplým. Pak zvedl telefon a vyťukal Smithovo číslo.
„ Halo ?“ ozval se ze sluchátka Smithův hlas.
„ Dobrý den, pane Smithi. Tady Brian Bans. Neobtěžuoji vás ?“ zeptal se Brian.
„ Ne vůbec. Už jste se byl podívat v mém bytě ?“ zajímal se Smith.
„ Zklamu vás – ještě jsem se k tomu nedostal. Včera jsem si jen stihnul udělat procházku kolem. Doufám, že moc nespěcháte.“ zalhal Brian. Ve skutečnosti měl času dost. Dalo by se říct, že toho by neměl co dělat, kdyby neslíbil Smithovi, že se podvídá po jeho bytě.
„ Ne, to vůbec nevadí. Máte času kolik chcete. Ničeho zvláštního jste si z venku nevšimnul ?“ vyzvídal dál Smith.
„ Bohužel, ničeho. Jen se vás chci zeptat. Tohle je jediný klíč, který od toho bytu máte ?“
„ Myslím, že je jediný. Ostatní jsem buď ztratil nebo nevím, kde jsou.“ zasmál se Smith. Brianovy to nepřišlo vtipné. „ Proč se ptáte ? Chcete snad podpálit celou budovu ?“ dodal po chvlíli Smith a zase se zasmál.
„ Ne to určitě nechci, jen mě napadlo, jsetli tam nechodí někdo jiný.“ zeptal se Brian z části proto, že by to mohla být odpověď na Brianovu otázku ohledně Leeovy gramotnosti a z části pro to, co má teprve v plánu – Lee si zaslouží odpočinek, hlídal domov moc dlouho. Teď se o to bude muset postarat Brian sám.
„ Tak děkuji, dneska se podívám, jak to tam vypadá a zítra vám zavolám, jak to dopadlo. Zatím na slyšenou.“ řekl Brian a zavěsil.
Už ví, jak to udělá. Byt nebude muset hlídat nikdo. Lee bude spokojený někde nahoře a on bude žít dál.
Lehnul si na postel, zapnul televizi. Podíval se na film, který právě dávali. Sice to nebylo nic, co by Briana bavilo, ale aspoň se nějak zabavil. Času měl stále dost. Když fil skončil, odešel na oběd.
Když se vrátil z oběda, vypil si kafe. Pomalu se zbalil. Vzal si peněženku, klíče od auta a mobil. Nic víc nepotřeboval. Na recepci nahlásil, že dnes příjde později, než obvykle a odešel. Odjel s autem nejprve na benzínku. Pomrkávala tam po něm nějaká brunetka. Usmál se na ni a pak si ji přestal všímat. Koupil několik kanistrů benzínu. Odnesl je do kufru od auta a jel dál. Jel přímo k bytu.
„ Smith se mílil, když se ptal, jestli nechci podpálit celou budovu. Ten byt bude stačit.“ pronesl tiše a zasmál se. To byl jeho plán. Už nebude muset hlídat byt. Byt se pohlídá sám. Všechno se spálí. Všechno v čem tenkrát žili. Všechny vzpomínky budou upáleny, upálen i jejich domov.
Brian pomalu přijel k jeho bývalému bytu. Malý Lee seděl na balkoně. Usmíval se a mával mu. Tak jako včera. Ale tentokrát se Brian nebál. Usmál se a zamával mu zpátky. Lee kývnul a zmizel. Brian vyndal z kufru všechny kanistry s benzínem. Byli jenom dva, ale to stačilo. Stačilo to na podpálení celého bytu. Došel k vchodobým dveřím. Položil kanistry s benzínem, vyndal si z kapsy klíče a odemknul. Pak pokračoval dál i s benzínem.
Jejich byt byl v posledním patře. V pátém patře. Vyšel tam pěšky. Nechtěl jet výtahem, protože ten tu tenkrát nebyl a jemu něco napovídalo, že se má chovat tak, jak to bylo před tím, než se odstěhoval. Když šel po schodech, viděl jakési útržky minulosti. Mrknul a obraz před ním byl černobílí, jako ze starého filmu. Viděl sám sebe, svou matku a Leea. Šli po schodech před ním. Jemu bylo v té chvíli devět let. Pamatovl si na to. Lee měl narozeniny a oba si zpívali. Brian se zastavil a nezmohl se na nic jiného než na nevěřícný pohled. Párkrát zamrkal, pustil oba kanistry a protřel si oči. Pak byl obraz na chvíli dobrý, ale za chvíli to bylo stejné jako před tím. Pod nohama mu pobíhal devítiletý Brian a zpíval. Takhle to bylo i zbytek cesty nahoru.
Tam se zastavil, čekal, jestli mu máma taky otevře. Ale když zasunovala klíč do zámku, obraz se podivně vylepšil. Už byl v přítomnosti. Ale dveře se přesto otvírali. Velmi pomalu se otevírali. Vrzali. Brian neodemykal. Dveří se dotýkal naposledy před patnácti lety. Vztoupil do dveří. Opět se sami zavřeli. Ale rychleji. Už nevrzali. Jen to bouchlo. Brian položil kanistry na podlahu v předsíni. Zdi byly stále bílé. Jejich zrcadlo tu stále viselo, asi nebyl důvod ho sundavat. Jen skříně byly jiné. Byly tmavě hnědé, takže pokoj se opticky zmenšil.
Brian se nezouval. Šel klidně dál. Šel si prohlédnout kuchyň. Vypadala pořád stejně. Kuchyňská linka byla umístěna pořád v úzké uličce. Ale taky nebyla stejná. Kdo by vařil na patnáct let staré lince ? Otočil se.
Do dětského pokoje jen nahlédnul. Usmál se. Skříně ani koberec nebyli stejné, ale aspoň byli podobné původnímu majetku. Měli dokonce i stejnou barvu. Ale byli jiné. Všechno se tu nějak změnilo. Brian zavřel dveře dětského pokoje a šel dál.
Posadil se na pohovku v obývacím pokoji. Ta se změnila úplně. Měla jiný tvar a byla do červena. Ale pořád asi zastávala stejné funkce. Celý tento pokoj zastával stejné funkce. Obývací pokoj s ložnicí v jednom. To má málo kdo. Ale je to výhodné jen pro málo lidí. Většinou jen pro páry s jedním, maximálně z dvoumi dětmi. Pak je už tento byt moc malý. Kolem pohovky byla ulička, která vedla na balkon. Ta táhla Briana už od té doby, co sem vztoupil.
Neodolal. Ikdyž věděl, že to asi věští něco špatného. Otevřel dveře na balkon. Rozhlížel se po okolí a pomalu, ale jistě se zmozňovala závrať. Už si odvykl bydlet takhle vysoko. Ale asi to nebylo jen tou výškou. Možná to bylo i tím, co se tu odehrálo.
Podíval se dolů. Zase ho zasáhli jakési útržky minulosti. Jako by vedle sebe viděl Leea, jak křičí : „ Budu lítat, jestli mi nepřečteš tu pohádku!“ z pohovky, která byla v obývacím pokoji se ozvalo : „ Tak si leť.“ a v tu chvíli malý Lee skočil dolů. Malá postavička se zvedla. Zrychlil se jí dech. Malý Brian se vyklonil z balkonu, kde ležel malý Lee. Brian, který se na tohle všechno koukal začínal mít pocit, že se čas řítí zpátky. Alespoň co se týkalo jeho těla. Podíval se na ruce. Najednou byli malé, menší, než když přišel do bytu. Ten Brian, který před chvílí dovolil malému bratrovy letět se zvětšoval a dospíval. Obraz se začal vyjasňovat, ale Brian – zpěvák - zůstával pořád v těle toho desetiletého dítěte. Ten velký Brian se na něj podíval, skoro se i usmál, zamával mu, otočil se a odešel. V předsíni si vzal dva kanistry, bouchnul dveřmi a už byl pryč.
Malý Brian začal plakat. V hlavě k němu mluvil jakýsi hlas : „ Ale no tak, bude to zase dobrý. Víš, co máš dělat, aby to bylo zase tak jako dřív.“
A on to opravdu věděl. A taky to udělal.
„ Lee ? Lee ! Jsi tu chci ti říct pohádku o -“
„ O červené Karkulce! O červené Karkulce! O červené Karkulce! ...“ syčelo to kolem něj. Byl to Lee, ale byl jiný než večer. Byl zlý.
„ Tak mi jí pověz, když si myslíš, že to bude lepší.“ zasyčel a před Brianem stálo pětileté dítě. Hlava se mu kutálela ze strany na stranu, skoro to vypadalo, že jí nemůže ovládat. Ale pak se na něj podíval přímo. A jeho oči napovídali Brianovi, že už odtud živý nevyjde.
Brian polkl, skousnul zuby a začal vyprávět: „ Byla jednou jedna holčička a té se říkalo červená Karkulka, protože ...“
„ Protože nosila červený čepeček.“ dokončil ho Lee a hlava se mu volně kroutila kolem krku. „ Řekni mi jinou, tu už znám. Nechci jí. Je stará a končí dobře. Pověz mi pohádku O Brianovy. Jak se dostal ze spárů svého mladšího bratra.“
„ Ale tahle pohádka taky končí dobře.“ namítl Brian.
„ Jak pro koho. Pro Leea končí dobře, pro Briana ne.“ zašeptal Lee.
„ Tu pohádku neznám.“
„ Řeknu ti její stručný děj chceš ?“ zeptal se a hlavu zvednul k Brianovi. Brian jen kývnul, nezmohl se na nic jiného, „ Příběh začíná, když se Brian dostane do svého bývalého bytu, o kterém se povídá, že v něm straší. Ale velký Brian není hrdina a přinese si s sebou dva kamarády. Tušíš, co to je za kamarády, viť ?“ řekl a zase narovnal hlavu k Brianovi. Brian netušil koho myslí, „ Ano, jsou to ty kanisty. Asi si Brian myslel, že se mě tím tak zbaví. Ael já jsem vystračil dospělé lidi tak, že radši utekli, ale ty utíkat nebudeš. Teď je s tebe malý kluk, který se mi neubrání. A to ani přes to, že jsem mladší!“ řekl a zase se na něj zle podíval.
„ Ale já ti nic neudělal.“ namítal Brian a couval.
„ A proč si seš tak jistý ? Já myslím, že si mi toho udělal víc, než si myslíš. Nenáviděl si mě -“
„ To není pravda, já tě měl rád.“
„ Já tebe taky. Ale měl. To už je minulost. Teď se mě chceš zbavit. Briane ? Měl bys rád někoho, kdo by se tě chtěl zbavit ? Myslím, že ne.“
„ Ale .. vždyť si mi řekl, že už chceš jít, že chceš slyšet svou poslední pohádku.“
„ Asi jsem si to rozmyslel.“ řekl, přiběhl k němu, vzal ho za ruku a táhl ho k balkonu. Měl mnohem větší sílu, než si Brian pamatoval. Kdyby chtěl, mohl by ho umlátit, ale on si vybral tu druhou možnost. Táhl ho k balkonu a Brian vřískal, svým dětským hláskem. Vřískal a doufal, že ho někdo uslyší. Nikdo. Nebo aspoň nikdo nepřišel. Už byli u zábradlí, když Brian začal odříkávat pohádku O červené Karkulce. Lee najednou strácel veškerou sílu, klepal se a řval na něj, ať s tím přestane. Brian nepřestával, naopak, zrychloval a zesiloval zvuk. Lee ho kousnul do tváře. Brian zaječel. Přestal. Jen na chvilku, ale to Leemu stačilo na to, aby ho vyhodil z balkonu.
Lee si stoupnul na židličku a podíval se dolů. Ležel tam Brian. Nehýbal se. Ležel tam ve své dospělé podobě. Mrtvý.
Bouchly dveře, Lee se ohlédl. Mířil k němu Brian. Vysoký, černovlasý muž. Ale mrtvý. Hlava se mu kutálela kolem krku stejně jako jeho mladšímu bratrovi. Lee se na něj podíval. Usmál se.
„ Teď mi pověz pohádku, jakou chceš.“ řekl.