Stíny v džusu

Anotace: Jak strašidelné se může stát jenom pouhopouhé vylití džusu

Stačil jeden nepatrný pohyb, aby se pohár vylil. Jenže co nejvíce nechceme to se vždy stane. Naklonil jsem ruku a nevědomky drcnul do sklenice. Ta zavrávorala jako by chtěla ještě náraz ustát, ale ten byl na ní až příliš silný.
Sklenice se převrhla a z její útroby vytekla oranžová lepkavá šťáva, která zalila celý stůl a pomalu odkapávala na zem. Kapky začaly tvořit nezřetelné obrysy stromů,cest a luk na kterých rostl krvavě rudý mák. Vše se měnilo a ta oranžová kapalina začala tvořit nový svět, nový svět do kterého mě vtáhla.
Ocitl jsem se na úzké polní cestě lemované starými stromy. Vál ostrý vítr, který bičoval vše co mu přišlo pod ruku. Stromy pod jeho nápory zpívaly zoufalou píseň o strasti a bolesti. Všude poletovaly okvětní lístky se kterými si vítr pohrával. Byla hluboká noc a měsíc svítil v úplňku. Na tuto potemnělou krajinu dopadalo bledé měsíční světlo.
Obloha byla pokryta hustými černými mraky. Měsíc zmizel a krajina se propadla do úplné tmy. Najednou se obloha rozzářila zářivě bílým světlem a zamnou se objevil něčí stín. Naskočila mi husí kůže. Pocítil jsem ostrou bolest strachu, který mě zalil. Pak celou krajinou zaduněla obrovská rána.
"Je snad někdo zamnou? Čí je sakra ten stín? Kdo mě tu pronásleduje? Je tu někdo?" řval jsem vyděšeně. Nikde nikdo. Jen stromy nepřestávaly zpívat a do tohoto smutného spěvu se přidal nářek máků, které se zohýbaly pod náporem ran biče.
Znovu oblohou projel proud zářivého světla. Znovu se objevil stín. Teď byl pro změnu přede mnou.
"Kdo sakra jsi? Co po mě chceš?" zařval jsem znovu, odpovědi jsem se však nedočkal.
Celou zemí znovu zaduněla obrovská rána. Byl jsem vyděšený. Rozběhl jsem se pryč! Pryč z tohoto hrozného místa. Utíkal jsem vteřinu,hodinu,rok nebo to byl celý můj život? Na vlasy mi začaly dopadat slzy oblohy. Kapky mi stékaly po mé tváři a pak dopadaly na suchou zem, do které se vpily.
Znovu se krajina zalila bílým světlem. Znovu se přede mnou objevil onen zvláštní stín. Tentokrát tam však nebyl sám. Byly dva. Dva stíny, osamělé stíny.
Krajina se zachvěla pod ohlušující ranou, která přišla odnikud. Znovu bílý záblesk, ale tentokrát už ty stíny byly tři. Tři stíny a nikde nikdo. Tři stíny bez majitele. Jen ty tři stíny, které mě doháněly k šílenství.
Vítr se proháněl po polích, stromy nepřestávaly zpívat. Všude poletovaly mrtvé lístky máků. Byl konec. Už jsem nemohl dál. Naposledy krajinou projelo to ostré světlo. Naposledy mě zasáhla ta ohlušující rána. Vše se začalo čeřit. Vše se začalo měnit v oranžovou tekutinu.
Kapky džusu dopadaly na suchou podlahu. Celý stůl se proměnil v jednu velkou louži. Stál jsem uprostřed svého pokoje. Byl jsem doma. Byl jsem v bezpečí, a nebo jsem si to aspoň myslel. Na chvíli jsem pocítil pocit bezpečí, který se však brzy proměnil v nový děs.
Nebyl jsem sám. Naproti mně stál stín. Můj stín. Tělem mi zase projela ostrá bolest strachu. Stín se začal rozdvojovat.
Najednou tam byly stíny dva,člověk však jenom jeden. Já. Hrůzou jsem se nemohl pohnout. Nemohl jsem zařvat o pomoc. Nemohl jsem promluvit.
Pak se už ozývalo jenom kap,kap,kap,kap,kap. Ozývaly se jenom kapky džusu,které dopadaly na podlahu. Kap,kap,kap,kap,kap