Neobjasněno

Anotace: neobjasněná smrt a hrozná skutečnost. Nebo sen?

Viky se vzbudila. Kolem byla tma. Měla hrozný strach. Někdy byla nevýhoda mít vlastní pokoj. Už zase slyšela ty tlumené rány z půdy, které ještě nikdo neslyšel. Rozhodla se, že půjde vzbudit dvojčata. Alespoň ty rány taky jednou uslyší. Potichoučku se vykradla ze svého pokoje a vešla do pokoje Viktorie a Alexe. Alex vždycky nadával, že je nespravedlivé aby on musel spát v pokoji s Viktorií a Viky má svůj vlastní. Ono by to Viky ani moc nevadilo, jenže Viktoria a Alex jsou dvojčata a tak mají společný pokoj.

Rány byly pořád slyšet. Viky začala s buzením. „Hej Viktorie, vstávej!!! Alexi vstávejte.“ Dlouho se nic nedělo. „HEEJ, vstávejte.“ A pořádně s nimi zalomcovala. Dávala ale veliký pozor, aby nevzbudila babičku s dědou. To by byla mela. Konečně se ozvalo mrčení Alexe. „Co chceš. Běž spát.“ „Alexi, ty neslyšíš ty rány?“ „Už zase ty tvoje slyšiny, nech toho a běž si lehnout. A nevotravuj.“ „Ne poslouchej, je to pořád slyšet.“
Alex se zaposlouchal. Najednou uslyšel tlumené: BUM BUM BUM BUM BUM BUM BUM BUM. „A jo. A odkud to jde?“ „Nevím, vzbuď Viktorii a půjdem se podívat nahoru.“
„Hej Vikto vstávej. Dělej.“ „Co chceš.“ Vikta byla rozespalá a naštvaná, že ji někdo budí. „Slyšel jsem ty rány o kterejch říkala Viky.“ „Fakt?“ Vikta rázem ožila. „A odkud teda jdou.“ A Alex roztřeseným hlasem řekl: „ Z půdy.“

Děti měly z půdy strach. Kdysi tam záhadně zemřel jejich otec. Museli se o ně začít starat prarodiče. Dědeček jim toho o tatínkově smrti moc neřekl. Sám toho moc neví. Sebevražda to zřejmě nebyla. Tatínek měl prý v obličeji vyděšený výraz. Nikde ale stopy po cizím zaviněný. Byl ale sevřený jak v nějaké křeči. Nikdo to nikdy nedokázal objasnit.

„Myslím, že to má něco společného s tou tátovou smrtí.“ Řekl Alex.
„Že by se nám to konečně objasnilo? No nevím, zatím nebudeme nic říkat babičce ani dědovi. Jasný Viky?“ Vikta měla strach aby Viky o jejich plánu někomu neřekla.
„Budu mlčet jako hrob.“ „Super tak pojďte. Vikto vezmi baterku a ty Viky buď hlavně zticha.“ „No jó. Já musim bejt zticha. Já.Jenom já.“
„Všichni musíme být zticha. Nesmíme vzbudit babičku ani dědu. Hned by nám to zatrhli.“
Vikta se přihnala s baterkou. Alex na to: „Super, můžeme jít.“ Potichu stoupali nahoru směrem k půdě. Viky se začala třepat. „Já se bojím.“ „Notak neboj se. Není čeho.“
Už stáli u půdy. Rány zesilovaly na hlasitosti.. Alex pomalinku otevřel dveře a --- UÁÁÁÁÁÁ. Všichni tak hlasitě zakřičeli, že babičku určitě vzbudili. Na půdě seděl táta. Měl úplně podlité oči, rozchuchané a vlasy. „Ahoj děti. Konečně jste přišli, čekám na vás už dlouho. Konečně vás seznámím s mou smrtí. Jak to všechno bylo. Bylo to ….
Nedořekl to a Viky se vzbudila. Ležela na posteli a z půdy se ozývaly rány. BUM BUM BUM BUM.