Pokoj blízko nebe

Anotace: Prostorová povídka

Podlaha místnosti byla pokryta modrými dlaždicemi. Evokovaly chlad i čistotu, nepohodlí i bezpečí. Pokoj sám o sobě však nepohodlný nebyl. Postrádal sice onu domáckou útulnost, ale nechybělo v něm nic, co by člověk potřeboval ke komfortnímu pobytu. Osvětlovaly jej výkonné zářivky, které celý prostor plnily nekompromisním bílým světlem.
Ležel jsem na kožené pohovce a sledoval spletitý vzorek na stropě. Když přišel čas, naplnil jsem vodou malou konvici a zalil vodou velkou zelenou květinu v rohu místnosti. Sice jsem s péčí o květiny neměl žádné zkušenosti, ale umínil jsem si, že se o rostlinu postarám. Při tom jsem se zadíval prosklenou stěnou ven. V hloubce pode mnou se v prostoru utápěly střechy a ulice města, hrající světly aut a neonů. Visel jsem oddělen jen čtyřmi skleněnými stěnami od světa kolem.
Posadil jsem se zpět na pohovku a pokusil se zapnout velkou televizi zavěšenou ve středu místnosti. Nic, jen prázdný šum. Vypnul jsem televizi a sledoval prázdnou obrazovku. Byla černější než svět za okny, byla i hlubší?
Ani jsem nepostřehl, kdy jsem usnul, ale když jsem se probudil, televize byla zapnutá a opět šuměla. Světlo se automaticky rozsvítilo hned, jak jsem se pohnul. Město venku bylo stále zalité černou pryskyřicí noci. Uvařil jsem si kávu a nalil ji do šálku. Byla černá a hořká. Spalo město, nebo ne? Světla venku se pohybovala, ale v pokoji bylo dokonalé ticho.
Prostředkem místnosti vedla zděná výtahová šachta. I ta byla dokonale tichá. Stiskl jsem tlačítko, které mělo výtah přivolávat. Z útrob šachty se ozvalo tiché bzučení otáčeného soukolí, slyšitelné jen s největším napnutím smyslů. Tlačítko dveří se rozsvítilo oranžovým světlem. Káva chladla v mé ruce a já sledoval dveře napnutěji, než jsem kdy sledoval nefunkční televizi. Téměř neslyšný hluk ustal a tlačítko, které se nacházelo na okraji mého zorného pole, zhaslo. Napil jsem se z hrnku v mé ruce a vrátil se na pohovku.
Chodil jsem podél stěn pokoje. Začínala se mě zmocňovat závrať a jakási neuchopitelná rozkoš. Klopýtl jsem a tvrdě narazil bokem do skla, které mě oddělovalo od světa venku. Zářivky v pokoji začaly z neznámého důvodu bzučet hlasitěji. Jako obří hmyz, který se chystá útočit. Popadl jsem květinu a květináčem jsem udeřil do stěny. Pavučina prasklin se rozběhla k okrajům za doprovodu hlučného vrzání skla. Couvl jsem ke středu místnosti. Než se mě stačil zmocnit hmyz číhající v mém pokoji, stěna se roztříštila a dovnitř vtrhla vlna chladného vzduchu, který voněl svobodou, a mrštila proti mně šrapnely střepů. Letěl jsem dolů a ledový vzduch olizoval mé rány.
Káva ležela rozlitá na dlaždicích místnosti. Zapnul jsem obrazovku, zaposlouchal se do statického šumění a přitiskl tvář na modrou chladnost glazované keramiky.