Démon ve mně - část 2.

Anotace: Ústa se jí otevírala v šíleném křiku. V očích měla slzy a čiré zoufalství. Zkrvavené hrany rukou vytvářely abstraktní obrazce na vnitřní straně zrcadla. Kopala do něj ve své bezmoci. Nedosáhla ani sebemenšího zachvění. Ani jediné prasklinky.

Sbírka: Démon ve mně

Druhý den se probudil s pocitem, že ho někdo brutálně zbil. Bolelo ho celé tělo. Od hlavy až k patě. Ale nejhorší to bylo na hrudi. Jako by mu do ní někdo vypálil obrovskou díru, která tepala a pálila.

Několik dlouhých minut jen ležel a zjišťoval, co se vlastně stalo. Jen velmi neochotně se mu vracely vzpomínky předchozí den a večer. Velmi dobře se pamatoval na vše, co předcházelo poslednímu záchvatu. Stále si vybavoval ten pocit, když mu usnula na rameni a jemně se k němu tiskla. Chtěl si navždy zapamatovat, jak reagovala na jeho polibek.

Ale byly tu i další vzpomínky. Od okamžiku, kdy vešel s Tichošlápkem na toaletu, se jeho vzpomínkám ztratil obraz. Všechno bylo rozmazané. Když vstupoval do dveří, procházely jeho tělem bolestivé křeče a ochromovaly ho. Pokoušel se to potlačit, ale jako by se snažil holýma rukama vyrvat stoletý dub.

A pak ležel na zemi. Cítil váhu tlačící mu na hruď. Bylo mu horko, ale v tom místě do něj vtékala vroucí láva. Topil se v ní a zoufale lapal po dechu. Nepamatoval takovou bolest. Tak vleklá. Tak … žhavá. Slyšel HO křičet, sténat a vrčet. Cítil jeho zuřivost a zlost. Vnímal jeho smutek - přicházel jako jindy a přesto jinak.

Uvědomoval si i sílu, která JEJ tlačila zpět. Pátravou, slídivou. Pronikala do každého koutu. Všude, kam mohl jen on sám. I do míst, která neznal a nevěděl, že tam jsou. Připadal si znásilňovaný tím nejhorším možným způsobem. Odhalený a nahý před sebou samým i tím, co se dívalo. Při tom pomyšlení mu naskakovala husí kůže.

Stále se to stupňovalo. Bylo to horší a horší. Upalovalo ho to zaživa. A když měl pocit, že zemře a obrátí se v prach, tak… se to ještě zhoršilo. Explodoval zvenčí i zevnitř. Něco ho trhalo na kusy a vtahovalo do té bolesti.

Tisíce barev a nejhlubší tma. Pohltilo to vše, čím byl a čím se mohl stát. Existence se slila do jediného bodu, jediné myšlenky, jediného zvuku. Nebylo teplo ani chlad. Světlo ani tma. Nic neslyšel, ale nebylo ticho. Ucítil jen neskutečný žal. Jako by byl skrytý v obrovské slze všehomíra.

A pak to bylo pryč.

Opatrně se na posteli posadil. Očekával další bolest. Nic. Pulsování v hrudi pokračovalo. Úporné, jako bolest amputované nohy.

Setrvačně došel do koupelny a zopakoval si všechny ranní úkony. Oblékl se a odešel do školy. Dopoledne uběhlo jako v mlze. Proseděl všechny hodiny, všechny předměty, kde měl dnes být a před polednem se vydal na oběd, jako každý den. Ignoroval kradmé pohledy i vytrvalý šepot nesoucí se kolem a tichnoucí, když se přiblížil ke zdroji.

V jídelně se rozhlédl a vzpomněl si na to podstatné. Proč vlastně dnes došel do školy. Seděla u svého stolu jako obvykle. Dnes sama. Nepřítomně se vrtala vidličkou v talíři a civěla na telefon položený vedle tácu.

Posadil se proti ní, kde normálně seděla její sestra. Zvedla k němu oči a zamrkala, jako by se probrala z nějakého snu. Dokonce to vypadalo, že se slabě začervenala.

„Ahoj,“ usmál se na ni.

„A-ahoj,“ vrátila mu pozdrav. „Jak ti je?“

„Ujde to - celkem. Jen…“ odmlčel se. „Nejsem si jistý včerejškem. Doufám, že jsem vám nějak neublížil. Nebo… někomu.“

„Ne, nemyslím. Měla jsem starost spíše o tebe. Vypadal si úplně mimo, když jsme odcházeli.“

„No - to asi jo. Nemám ponětí, jak jsem se dostal domů. Ty víš…?“

„Odvezli jsme tě. Když nás pustili ven, tak už na nás čekal odvoz. Vzali jsme tě sebou a vysadili doma. Říkal si, že jsi v pohodě, takže… doufám, že to tak bylo.“ Rozhodila bezradně rukama a koukla na něj zpod řas.

„Jo. Díky. Kde je vlastně Tichošlápek?“

Dokonale upoutal její pozornost. Hlava jí vystřelila nahoru a vykulila na jen oči. „Kdo?“

Po třech mrknutích se začala smát. Ale jak. Všichni v jídelně se náhle otočili k jejich stolu. Z očí jí tekly slzy a ústa si přikrývala rukou. Snad se do ní i kousla. I tak se ale třásla, jakoby trpěla epilepsií a právě prodělávala silný záchvat.

„Tichošplápek. No to je dobré. Sakra,“ vykašlávala ze sebe mezi salvami smíchu. „Tohle Dirka porazí. To mu musím prozradit. Tichošlápek.“

Viktor na ni hleděl naprosto konsternovaný. Nikdy by nevěřil, že se takhle hloupě prořekne. A ani ve snu by ho nenapadlo, že zareaguje takhle. Když toho nenechala ani po minutě, pustil se prostě do jídla a čekal, co se bude dít dál.

Když se uklidnila, zeptal se jako první, kdo je Dirk.

„Brácha. Je takový rodinný šašek a bude ho moc mrzet, že tak trefnou přezdívku nevymyslel sám. Ani nevíš, jak si se trefil. Kromě mámy a nejstarší sestry se nikdo nepohybuje tak tichounce, jako … jako Tichošlápek.“

„Jsem rád, že tě to tak pobavilo,“ utrousil odměřeně.

„Nedurdi se. To je asi největší lichotka, kterou ti můžu dát. Jen by mě zajímalo, jakou přezdívku si vymyslel mě.“

„Hmm. Proč si myslíš, že jsem si vymyslel i pro tebe nějakou?“

Potřásla hlavou a zlehka se zasmála. „Nejsem včerejší. Když už sis pojmenoval ji, tak jsi určitě vymyslel něco i pro mě. A taky jsi nás nikdy neoslovil - Hunterová, jako všichni ostatní.“

„Můžete si za to samy. Kdybyste prozradily, jak se která jmenuje, nebylo by třeba takových alternativ,“ připomněl jí.

„Vždyť já vím. Ale to s tím tolik nesouvisí. Sestry si taky byly hrozně podobné, a nikdo je nerozeznal, i když věděli, jak se jmenují. Nakonec jim taky všichni říkali příjmením. Je to rodinná tradice,“ uzavřela to s pokrčením ramen. Ale pak ještě dodala: „Takhle je to alespoň legrace.“

„A mně to řekneš?“

„Co?“

„Jak se doopravdy jmenuješ? Které jméno je tvoje.“

„Ne. Je to naše tajemství.“

„V tom případě ti neprozradím přezdívku, kterou máš ty.“

„To ale není fér. Nicméně - nevadí. Zeptám se JÍ. Zjistí to.“

Teď bylo na něm, aby se zasmál. Zabodl prst do vzduchu před ní a zašermoval s ním. „Nic takového. Jen blafuješ. Tichošlápek je diskrétní a neleze do hlavy lidem, bez jejich svolení. A kdyby…“ utnul posunkem její nadechnutí k protestům. „I kdyby to zjistila - čemuž se budu snažit všemožně zabránit, když vím, že umí číst myšlenky - neřekne ti to. Protože s ní vyjednám obchod, který neodmítne.“

Naprosto nežensky si odfrkla. „Tak ty bys chtěl vyjednávat. No tak dobrá. Budeme vyjednávat. Ale moje jméno - NAŠE jména - jsou příliš velká protihodnota, proti obyčejné přezdívce. Musíš něco přihodit.“

Na to jen bezradně rozhodil rukama. „Jak mám vědět, co bys ráda. Co může kluk jako já, nabídnout holce, jako jsi ty.“

„Hmmm.“

Několik minut jen jedli a mlčeli. Vypadala zamyšleně. Snad také uvažovala, co by si od něj mohla přát. A on si přál v dané chvíli hlavně to, aby jí to mohl poskytnout. A aby nechtěla hlavně to, aby jí zmizel ze života.

„Je naprosto samozřejmé, že co si tady řekneme, se nedostane nikam jinam. Nikomu dalšímu neprozradíš, co jsem ti řekla.“

Kývnul. To bylo jasné.

„Pak jedinou relevantní cenou je pravda. Pravda o tom, proč si nás sledoval. Vím, že jsi to řekl. Že tě zajímáme. Ale já chci pravdu, ne její alternativu. Skutečný důvod. Nic víc, nic míň.“

Rozvážně přežvýkal sousto v ústech. Teprve potom s přehnaně vážným výrazem přikývl. Formálně k ní napřáhl ruku, ale když si s ním chtěla rukou potřást, ucuknul.

„ALE,“ dodal obřadně. „Proti prostému jménu, které lze získat, i jinak si žádáš má dvě soukromá tajemství. Takže i já budu chtít něco na vyrovnanou. Budu chtít totéž. Budu chtít znát pravdu, co si o tom myslíš. Nic víc, nic míň. Souhlas? Bez vytáček, bez obalu.“

Se stejnou obřadností podmínky přijala. Když dohodu zpečetili potřesením rukou, zářivě se usmála a mrkla na něj. Pak mu pokynula, aby začal.

„Ozvěna.“

„A?“ mávla rukou s dlaní vzhůru, a čekala na nějaký dodatek.

„A nic. Tak zní tvá přezdívka. Zbytek poté, co mi řekneš své jméno. Pěkně jedno po druhém.“

Rozverně na něj vyplázla jazyk. Dvakrát si pro sebe zopakovala svou přezdívku a pak jen s úsměvem znovu potřásla hlavou. „Moon. Jmenuju se Moon a sestra je Shadow,“ zašeptala s tváří nakloněnou blíže k němu. „A ty jsi jediný člověk na této škole, který to ví.“

„Jsem skutečně poctěn. Dovol, abych se také představil.“ Postavil a s důstojnou úklonou dodal: „Mé jméno je Viktor Landowski. Velice mne těší.“

„Také mě těší, Viktore Landowski. Ráda vás poznávám, pane. Byl byste nyní tak laskav, a doplnil zbytek slíbených informaci,“

Měl velmi nepříjemné tušení, že je červený jak rak. Ale slib byl slib.

„Skutečně jsem neřekl celou pravdu. Ani jsem nelhal. Nezajímal jsem se ASI a nezajímal jsem se o VÁS. Zajímala jsi mě TY. To je vše. Nic víc a nic míň. Přesně dle dohody. Prostě obyčejný kluk, jakých je tady nespočet.“

„Neřekla bych,“ vypravila ze sebe po nějaké chvíli. Nekonečné chvíli.

Odkašlala si, jako by byla na rozpacích ona a ne on.

„Teď je asi řada na mě, abych řekla, co si myslím. Jenže… ve skutečnosti jsem zmatená, abys věděl. Vůbec to nechápu. Ani tu Ozvěnu - no, tu možná trochu jo. Ale to druhé vůbec. Chceš mi tím říct, že ses do mě zamiloval, nebo tak něco?“

Minutu na ni zíral. „Spíš - tak něco - asi.“ Vypravil ze sebe nakonec. „Jsi prostě zvláštní. Chtěl jsem tě poznat. Já…“

„… nepoužil bych slovo láska. Bylo by to předčasné. Jen doufám, že … huh … že tě to nějak neurazilo. Nebo tak něco.“

Moon sledovala jeho trhavý proslov s rozšiřujícím se úsměvem. Bezděky ho pohladila po ruce, kterou měl položenou na stole, jako by ho uklidňovala. „Prima.“

Jídelna se pomalu vylidňovala, ale oni si toho příliš nevšímali. V tichu jedli a jen se usmívali jeden na druhého. Jenže Viktorovi nebylo dopřáno snadno zapomenout na všechno, co se stalo. Ta zející díra v něm se přihlásila o slovo a on ji zcela automaticky přikryl dlaní. Všimla si toho. Vrátil se jí ustaraný výraz a znova se ho zeptala, jestli je v pořádku. Tím mu také připomněla, čím začala jejich diskuse. A že stále neodpověděla, kde je Shadow.

Zeptal se jí. Zhluboka si povzdechla a pohlédla na svůj spící telefon.

„Je doma. Ve svém pokoji. Je - v pořádku, ale - ona - brečí. Chápej,“ dodala rychle. „Celé roky neuronila ani jedinou slzičku. Od té doby, co přestala mluvit. Ani jednu. Nikdy. Já jsem tenkrát probrečela celé dny a celé noci. Ale ona nic. A včera…“ ztichla a pohled se jí ztratil uvnitř hlavy.

„Co se včera stalo?“ zeptal se opatrně.

„Sama nevím přesně. Měla jsem tě jen přidržet, než ho najde. Řekla mi, že ho uviděla v jedné myšlence v tvé hlavě. Že dveře ho nezastaví. Že ho musí najít a zjistit, co je zač. Jinak to prý nepůjde. Že se to bude zhoršovat a mohlo by to stát život nevinné lidi i tebe. Bála jsem se.

Tohle ona umí. To, co dělá, není telepatie. Umí prostě ovládnout cizí mysl. A skrze ni také mnoho dalších věcí v životě lidí. Nemysli si, že toho zneužívá. Měl jsi pravdu, když jsi řekl, že blafuju s tou přezdívkou. Neudělala by to.

Každopádně se rozhodla, že ho v tobě najde a prostě ho zastaví. Aby se nedostal ven a nikomu neublížil. Cítila jsem, jak tě to bolí…“ zamyšleně se odmlčela. Trvalo nějakou chvíli, než opět začala mluvit, ale on ji nepřerušoval ani nepopoháněl.

„Potom se zablesklo. Chvíli jsem byla v bezvědomí a nemám tušení, co se v tu dobu dělo. Když jsem se probrala, ležel jsi tam jako bez života. Všechen ten třas přešel do ní. Krčila se v koutě, třásla se a brečela. Bylo to neuvěřitelné. Vůbec nereagovala. Jen se stále snažila stočit do menšího a menšího klubíčka. Chápeš. Jako kdyby se stahovala nějakým vírem. Skoro to vypadalo, že se scvrkává.“

Moon dál mluvila. Slova z ní splývala jako nepřerušovaný proud. Zrak slepě upírala k nějakému bodu za ním. Věřil, že před očima má opět včerejší scénu.
„Šla jsem k tobě. Skoro jsi nedýchal. Pomohla jsem ti, ale když ses probral, byl jsi stejně nepřítomný jako ona. Chodil jsi. Mluvil jsi. Reagoval přesně tak, jak bylo potřeba. Ale jestli se ti někdo podíval do očí, nic v nich nemohl vidět. Naštěstí byli všichni tak šťastní, že už jsme se dostali ven, že si nikdo ničeho nevšiml.

Dovezli jsme tě domů, přesně jak jsem ti řekla. Ale Shadow - bylo to pořád stejné. Vím, že se někdo zeptal, proč pláče. Odbyla jsem to výmluvou na klaustrofobii. Že je vynervovaná z toho, jak dlouho jsme byli zavření v menším prostoru. Zbaštili to.

Doma došla do svého pokoje a zavřela se. Nepustila tam nikoho. Mámu, tátu, mně. Zamkla se a nevyšla. V noci jsem slyšela jak … kvílí. To jinak nejde popsat. Úpěla tak hlasitě, že jsem to slyšela přes dvoje dveře od společné koupelny. Klepala jsem na ni, ale vyhodila mě.

A ráno taky. Nechápu to! Ty ano? Nedovedu si představit, co to s tebou dělalo, ale zjevně se to nějak přeneslo i na ni. Jen bych chtěla vědět, co to je.“


Stála před zrcadlem a podrobovala obraz v něm důkladné prohlídce. Něco bylo zatraceně jinak. Jen zjistit co to bylo. Byla mimo. Odstoupila od svého těla a zvolna jej obcházela. Ještě pořád na sebe koukala do zrcadla a nevnímala, že se opustila a prohlíží si sebe i svůj odraz.

Všechno bylo ostré. Ostřejší než kdykoli dřív. Když se pohybovala, slyšela, jak vzduch kolem ní proudí. Jako by byla nadopovaná. Na vlastním čele uviděla jednu kapku potu pomalu se tlačit skrze póry v kůži. Nabírala objem a v jednom okamžiku se dala do pohybu podél obočí, přes spánek, dolů k linii čelisti.

V koutku oka se jí mihl pohyb. Naprosto nečekaný v tom tichém vakuu vlastní existence. Otočila hlavou od svého těla a hledala zdroj změny.

A zase ona. Proti nehybné postavě byla dívka. Dlaně zaťaté v pěst, ve výši očí a zoufale jimi bušila do skla. Ústa se jí otevírala v šíleném křiku. V očích měla slzy a čiré zoufalství. Zkrvavené hrany rukou vytvářely abstraktní obrazce na vnitřní straně zrcadla. Kopala do něj ve své bezmoci. Odpoutala se a začala proti němu metat vše, co měla po ruce. Židličku od počítače, lampy, konferenční stůl i golfové hole. Ale nedosáhla ani sebemenšího zachvění. Ani jediné prasklinky v hladké dokonalosti.

Únavou se zhroutila k zemi a nepřestávala do něj tlouct. Křičela, i když měla krk rozedřený a v ústech absolutní sucho. Už téměř nebyla za krví zamlženým povrchem vidět, ale pořád o sobě věděla. Viděla sama sebe, jak se prohlíží - tak klidná a vyrovnaná. Jen tam stála s pažemi volně spuštěnými podél trupu. Ve tváři něco téměř podobného štěstí a v jednom z koutků se objevoval úsměv.

Nenáviděla se.

A ještě víc nenáviděla stín vedle sebe, jak na ni hledí s bedlivou pozorností a absurdním překvapením. Bylo to tak jasné a přece - neuměla si to vysvětlit ani se pochopit.

Pak tam byl On. Stál za nimi. Bavil se. Bavil se vším, co viděla a vůči čemu byla slepá. Bavil se tou iluzí bezmoci, kterou kolem sebe sama vytvořila. Přistoupil blíže a objal ji. Něžně a ochranitelsky jako dávný milenec a s mrknutím oka ji políbil na krk, těsně pod ucho.

Hned nato se čas zrychlil a všechny tři se spojily v jedno. Ona jediná stála před zrcadlem, tep i dýchání zrychlené jako po dlouhém běhu. Kůže se jí potem leskla. Byla sama v dokonale uklizeném pokoji. Právě v takovém, jaký se odrážel před ní. Jen ona v něm vidět nebyla.

'Praštěné sny. To mám z těch filmů.' Proběhlo jí hlavou.

Jenže, i když ji mozek přesvědčoval, že je to jen snová představa, v srdci se jí vzmáhala hrůza. Místo na krku, kde ji políbil, ji pálilo. Bez ohledu na rozum či logiku. Horkost se rozlévala do zbytku těla jako útočící příliv.

Křečovitě zavřela oči a zaťala ruce v pěst. Čas kolem ní proplouval nezávislým tempem. Nebylo to nic platné. Kůže jí žhnula a tep zrychloval. Ani stopa po zklidnění. Cítila jak ve své nehybnosti vláční a rozpojuje se.

Otevřela oči.

Obraz v zrcadle se opět změnil. Byla v něm. Jenže tentokrát ležela na posteli mezi zmuchlanými přikrývkami. Viděla se, jak se chtivě vzpíná proti mužskému tělu, které ji objímalo. Fascinovaně přihlížela, jak mu nehty rozdírá záda, zatím co jeho boky ji tlačí hlouběji do matrace.

Na jeden absurdní okamžik si přála být vlastním obrazem. Poznat, jaké to skutečně je…

Než se probudila, zahlédla tetování nad pravou půlkou. Ale když otevřela oči, nedokázala ani říct, jak vypadalo. Mohla by však přísahat, že by jej okamžitě poznala.


„Shad, zlato, jsi vzhůru?“

Shadow měla chuť hodit po dveřích i nevítaném návštěvníkovi alespoň polštář, když ne nic těžšího. Jenže sotva můžete beztrestně vyhodit vlastního rodiče. Právě dnes potřebovala být sama.

'Naprosto nedobrovolně. Nemám hlad a nikam nejdu.'

„Shadow Hunterová. Dej si pozor. Jsi zavřená už druhý den a mě dochází trpělivost. Čekám tě za půl hodiny v jídelně.“

To bylo zlé. Máma se musela kvůli něčemu zlobit. A druhý den? Nepamatovala si, že by tu byla tak dlouho. Vždyť z obrazárny přijeli včera večer. Sotva si zdřímla. Nebo ne? Jak dlouho vlastně spala? A co vlastně dělala před tím?

Ozvalo se další zaklepání - tentokrát od dveří do koupelny. Tu měla společnou s Moon, takže výběr byl prostý. Ani se nemusela namáhat s odpovědí. Už se otevíraly a Moon opatrně nakouknula dovnitř.

„Jak ti je? Jsi v pořádku?“

'Nejsem si jistá. Počká odpověď?'

„Asi jo. Nebrečíš a nic po mě neházíš. Budu to brát jako pozitivum.“

Upřela na sestru nechápavý pohled. Tohle začínalo být opravdu divné. Nebrečela. NIKDY. Poslední slzu uronila před mnoha lety, když ji strčili do té smradlavé díry. Ale pak už ne. A házet věcmi po Moon by byla dost iracionální aktivita, když by ji každý zásah bolel taky.
Co se vlastně stalo?

„Nic nevíš?“ třeštila na ni oči Moon.

'Ptala bych se, kdyby ano?'

„No, tak to bude celkem prima pokec. Ale nejdříve to musíme nějak zakamuflovat před našima. Včerejšek je poněkud rozrušil. Trochu to zkrátím - prozatím - byla si poněkud rozrušená z toho vymítání, nebo jak tomu chceš říkat. Faktem je, že jsi brečela několik hodin v kuse. Odmítala jsi s kýmkoli mluvit, nebo ho pustit dovnitř. Musíme to rozumně zdůvodnit, protože jsem neřekla o našem ani slovo. A mámě jsem se vyhýbala jako čert kříži.“

Takže se ti nedostala do hlavy? To je fajn zpráva. Pokus se ji dostatečně blokovat i teď. Cestou dolů něco vymyslím. Potom mi budeš muset pomoct si vzpomenout. Něco se děje a bude třeba to zjistit hned.

„OK.“

V rychlosti se oblékla a společně vyrazily „na kobereček“/ alias do jídelny za svými rodiči. Cítila se pořád divně. Po poslední noci byla zvláštně ukojená i frustrovaná zároveň. Chtěla si lehnout zpátky do postele a přemýšlet o tom všem. A nejlépe usnout a vrátit se do toho snu. Být tam tentokrát jako ta hlavní a ústřední postava - samojediná, bez alternativ, obrazů a podobně.

Někde v polovině schodiště jí to došlo. Ta vzpomínka jí doslova podrazila nohy a Shadow se svalila na záda. Ani rána do hlavy už nemohla zmírnit tok myšlenek.

>Bylo to jako duševní znásilnění.

Opakovaně napadala Viktorovu mysl a duši. Hledala. Byl tam, cítila ho - jenže stále jí unikal. Pokoušela se nevidět nic, kromě toho nevítaného návštěvníka. Dostala ho! Vzpouzel se. Zkoušel uniknout, ale nebylo kam. Jako zvíře zahnané do kouta - zaútočil.

Dal do toho všechny síly. Vyrazil nenadále a prudce a ona mu už nemohla dál odolávat. Zlomek okamžiku jí ukázal, jak slabá vlastně je. Než mohla udělat cokoliv, byl v ní. Co se dělo potom by si nepředstavila ani v nejhorší noční můře. Detaily se nyní zobrazovaly jen zvolna, ale velmi intenzivně si vzpomínala, že si přála zemřít. Padnout k zemi a nemyslet, necítit, neexistovat.

Nemohla ani říct, jestli to dělal schválně nebo se to prostě jen stalo. Její vlastní mysl ji zradila a lačně do sebe nasávala jeho vzpomínky. Byly to jen zvuky, vůně a představy. Životní příběh v kostce smrti, „posmrtná“ pouť až k současnosti.

Zabili se navzájem. Pomstil smrt svého syna, ale sám zemřel. Pohřbili ho a on zůstal uvězněný s vlastním hnijícím tělem. Nemohl dělat nic, než přemýšlet o svém životě. Myslel tam na svou ženu, která najednou zůstala sama. Myslel na to, jak ji zklamal. Slíbil, že ho přivede zpátky - v pořádku. Místo toho hnil vedle něj.
Strávil tam možná několik století, než jeho kostru náhodou našli tuláci. Ukradli všechno, co mělo nějakou hodnotu. Včetně jeho prstenu. Prodali ho při nejbližší příležitosti. Nikdo - a do té chvíle ani on sám - netušil, že je uvězněný právě v tom prstenu.

Jednou se objevil chlapec, který ho vzal do dlaní a pak si jej nasadil na prst. Plakal při tom. Cítil jak je ten chlapec smutný. Snad ho chtěl koupit jako dárek. To tehdy netušil. Najednou si tou rukou otřel slzy. On sám explodoval. Jakmile se slza dotkla perly na prstenu, dostal se do děsivého víru, který jej do sebe vtáhnul.
Nějakou dobu z toho byl úplně rozhozený. Trvalo dlouho, než opět dokázal vnímat své okolí. Ale prsten to už nebyl… byl to ten chlapec.<

Moon se zděšeně dívala, jak se Shadow opět noří zpět do sebe a do té bolesti, co ji ovládala celý včerejší den a jemu předcházející noc. Tentokrát byla příliš blízko, aby se vyhnula spojení. Už bylo jasné, proč ji Shad k sobě dřív nepustila. Bylo to k zešílení. A to ji zasáhl jen odraz toho, co musela sama prožívat.


V jídelně pod schodištěm mezitím jejich matka vyzpovídávala Viktora. Včera jej Moon přivedla sebou ze školy s nejasným vysvětlením, že snad jeho Shadow do pokoje pustí. Bylo to podivné, protože se zřetelně nejednalo o chlapce, který by s Shadow chodil. Spíš s Moon, podle způsobu, jakým se na sebe dívali.

Po necelé hodině musela konstatovat, že ten chlapec je opravdu dobrý. Odpovídal na vše velmi zdvořile a trpělivě - a neprozradil ani jedinou kloudnou informaci. Dutá rána, která se ozvala z chodby, oba poněkud rozptýlila. Darkness vyšla ven a spatřila své nejmladší dcery, jak sedí v podivných pozicích uprostřed schodů, každá v jiné fázi psychického zhroucení.

Viktor se kolem ní mihl jako střela a vyběhl za děvčaty na schodiště. Nejdříve je od sebe oddělil. Zvedl Moon a opatrně ji odnesl do jídelny. Darkness se pohnula směrem k Shadow, ale kupodivu ji zastavil. Poslechla ho dřív, než si to uvědomila.

„Moon Vás bude potřebovat víc, madam.“

Vrátil se a vzal do náruče Shadow. Nesl ji opačným směrem - do její ložnice. V chodbě plné dveří na chvíli zaváhal. Naštěstí si včera odpočítal sedmé dveře, které patřily Moon. Ty Shadowiny byly hned za nimi. Nezdržoval se rozhlížením po jejím pokoji. Odnesl ji přímo k posteli a položil ji do jejího středu.

„Shadow, já vím, že mě slyšíš. Nesmíš se tomu poddávat. Podívej se na mě pořádně. Nedovol mu, aby tě ovládl.“

Upřela na něj oči. Mlha v nich ustoupila a zorničky se projasnily. Po tvářích jí tekly obrovské slzy. Jen zakroutila hlavou.

'Nerozumíš. To není on. Necítím ho. Myslím, že odešel dnes v noci. Celou tu dobu tě nechtěl ovládat. Jen odejít. Jen umřít. Konečně a definitivně. Ale než se rozloučil, prozradil mi svůj příběh.

Dostal se do tebe náhodou, když sis jako dítě zkoušel prstýnek pro svou mámu. Byl v něm uvězněný. Jenže, v tobě taky. Dlouho nabíral síly, aby se mohl osvobodit, ale ty jsi s ním bojoval. Tolik ses bál, aby tě neovládl a neublížil někomu, že jsi mu znemožňoval se osvobodit.'

„Chceš říct, že kdybych mu jednou dovolil mít navrch, že by zmizel z mého života? - No, tomu říkám ironie.“

Viktor si sedl vedle ní na postel. Trochu nervózně se ošil.

„Moon mi řekla, že jsi brečela poprvé od doby co…“

Kouknul na ni, ale ležela v polštářích se zavřenýma očima. V obličeji se jí zkroutil ironický úsměv.

'Jo. Tak trochu se mi to všechno připomnělo. Taky byl dlouho zavřený ve tmě. Moc dlouho.'

Po chvíli otevřela oči a poprosila ho očima.

'Jdi dolů a řekni, že potřebuju být ještě sama. Že všechno bude v pořádku, ale musím si to utřídit. Moon určitě něco vymyslí.'

„Dobrá,“ souhlasil. „Ale kdybys cokoli potřebovala - jsem tvým dlužníkem. Větším, než bych tušil.“

Jen kývla a stočila se do klubíčka. Vlastně už o něm ani nevěděla. Když odcházel, nevšiml si, že ji ze zrcadla pozoruje pár mužských očí.