Teď to nebyl jen sen...Teď ne!

Anotace: možná pochopíte, možná ne... :)

Teď to nebyl sen! Teď ne...

,,Pusť mě! Pusť! Slyšíš?! Okamžitě ze mě sundej ty hnusný pracky... Prosím. Prosím, nenuť mě to udělat!“ PRÁSK! Tělo nebohé dívky klesko k zemi..
,,Za dávných časů , kdy faraoni vládli světu, se lidé rozdělili na dva tábory. Války zpustošily údolí. Mor zničil vesnice. Zdechliny zaplnily starodávné hrobky. Konec se blížil."
„Paní učitelko. Já ne, to Kuba. Já to neudělal. Kuba měl ten zapalovač.“ Hoří. ,, Kuba!! Já to nebyl...“
„Ne, nedávejte to morče hadovi! Neeee.....“

Ostré světlo přinutilo neznámého otevřít oči, avšak hned je zase zavřel. Neskutečná bolest v zátylku mu nedovolila se zvednout. Ležel a přemýšlel, co se vlastně stalo.Celé tělo ho
neskutečně pálilo. Palčivá muka neustupovala. "Kde to jsem? A kdo jsem?" Bezmyšlenkovitě hrábl rukou kolem sebe. Ruka neprosvištěla vzduchem, jak se to normálně stává, když ležíte
v posteli a kolem vás se válí hromady načechraných polštářů a dek. Obvykle nenahmatáte nic.

..Sevřel prsty a cosi sypkého se mu ukrylo v dlani. Sypkého. „Kde se to tu vzalo?“, pomyslil si.
Pomalu otevřel oči a zaměřil svůj pohled na sevřenou ruku.
,,To snad není možné! Písek? Písek! "Zahodil ho. Neozval se žádný zvuk, zvuk písku dopadajícího na podlahu. Nic. Ticho.
Vzepřel se a chvílí přemýšlel, zda opět sní, či bdí. Sypký materiál neležel jen na jeho dlani. Byl všude. VŠUDE! ,, Poušť! Ne, to není možné..Kde by se u nás vzala poušť? Nesmysl. "

Slunce bylo již vysoko nad obzorem, chybělo jen několik desítek minut do poledne. Neznámý však neměl ani pomyšlení na jídlo. Horký písek spaloval celé jeho tělo. Krutá žízeň trýznila lidské hrdlo. Neměl sílu vydat se do neznáma. Viděl nekonečné pískové dálky táhnoucí se do všech světových stran. Horký vítr zlehka vál. Zesláblý se opět položil do písku. Bodavé světlo, jen před očima mu vládla černočerná tma. Žádný paprsek naděje se nikde nezatřpytil. Strastiplné myšlenky začaly jako ovečky před spánkem obklopovat cizincovu mysl. A ne a ne se vytratit. ,,Kdo vlastně jsem? A co dělám v této bohem zapomenuté pustině? Chci pryč!! ",prosilo cosi uvnitř. ,,Pryč. Domů! Ale kam? "
Těžká víčka přinutila neznáméno vklouznout znovu do říše snů, věčného zapomnění.

Ocitl se v rozlehlé místnosti. Paprsky světla prosvítaly popraskanou střešní krytinou a vytvářely tak uvnitř fascinující šero.
Jen na vzdálenější straně místnosti opuštěné továrny si libovala hřbitovní tma. Zatuchlý vzduch a chemické výpary z dávno převrácených sudů nijak nezlehčovaly tíživou situaci. Vrstvy prachu pokrývaly kdysi dlážděnou podlahu.
Něco tu měl vyzvednout. Ale co? Paměť stávkovala v tu nejnevhodnější chvíli.
Zkrachovalá fabrika nepůsobila nijak lákavě. Z nedaleké zarostlé louky byl slyšet slabý zpěv ptáků. Nedalo se nic dělat. Rozsvítil baterku a začal prozkoumávat interiér zchátralé budovy.
,,Třeba natrefím na to, co hledám.", říkal si v duchu a postupně prosvěcoval jednotlivé regály a sesypané police. Kolem dokola se tyčily mrakodrapy banánových krabic, ze zákoutí
vyčnívaly hromady nefunkčních strojů a nedaleko od nich se vznášel oblak prachu. ,,Asi krysa," pomyslil si a šel dále s předstíranou statečností.
Každý pohyb i téměř neslyšitelný zvuk vytvářely děsivou ozvěnu, která se nesla celým prostorem. Každým krokem překonával závěje stoletého prachu.
Ze stropu se ladně vznášely závoje pavučin. Náhle se jeho noha zastavila na něčem, co po došlápnutí nemilosrdně křuplo. Sevřen strachem si posvítil tím směrem, aby se podíval, co tak bez milosti zničil.
Z jeho duše se rázem vymizela veškerá radost. V očích se mu zračila čistá hrůza. Stál ohromen, neschopen jediného pohybu. Hlavou mu šrotovalo tisíce myšlenek. Tohle tu opravdu nečekal.
,,Kde se to tu vzalo? Proboha. Kosti!!! Lidská kostra ..."
Zčásti přikrytá, zčásti odhalená, ležela bezduše na tvrdé zemi. ,,Co teď? " Začal utíkat pryč od neštěstí. Nemohl nečinně stát u místa tragédie. ,,Musím najít to, co hledám, a pak honem ven z tovární hrobky.", rozhodl se a urychleně se pustil do pátrání. Myšlenkami se však stále vracel k dávno zesnulému.
,,Kdo to asi byl? Co tady dělal? Jak se mu to stalo? Kdo ho tu nechal zemřít? Byla to snad vražda?.... " Takovéto a podobné myšlenky nedopřávaly svědomí návštěvníku továrny klid.
Marně hledal zapomenuté.
,,Jsem člověk, on jím byl také. Nemohu ho tu nechat nadále ležet. Už si vytrpěl dost. Zaslouží si čestný konec jako ostatní. (Policie by případ stejně odložila pro nedostatek důkazů. Neměl by klid.) Má právo na poslední cestu."
Po tomto uvažování se vydal zpět k místu nečekaného setkání . Našel ho tak, jak ho zanechal. Zlehka se posadil na zaprášenou bednu vedle ubožáka. Zapomněl na strach, zapomněl na bolest.
Po chvíli mu po tváři začala stékat nenápadná slzička. A ještě několik dalších ji následovalo. Plakal. Nestyděl se. Vždyť jen on a ten druhý obývají zatuchlé tovární prostory. Nikdo jiný tu není, nikdo ho neuvidí, a i kdyby - slzy jsou projevem lidskosti. Dokazují, že člověk neklesl na úroveň zvířete, že pořád cítí...
Vstal a opatrně vložil ostatky nebohého do malé bedničky. Ruce se mu třásly, ale byl pevně rozhodnut splnit snad poslední přání každého nebožtíka. Pohřeb.
Již u vchodu si všiml zahozené lopaty , proto se vydal tímto směrem. Kráčel pomalu. Svítil si pilně pod nohy, aby snad náhodou nezašlápl další tajemství budovy.
Náhle uslyšel vzdálené hlasy. Zřejmě dva muži se blížili k vstupním dveřím. ,,Co jsou zač? Že by také něco hledali? , pomyslil si bláhově, :,, Raději počkám, až zase odejdou..."a schoval se za
vysoký sud tak, že mohl krásně pozorovat, co se bude dít. Jeden z mužů vešel dovnitř a s vydáním ohromné síly otevřel roky nepoužívaná zarezatělá tovární vrata. Za několik vteřin se v nich objevilo červeným lakem přetřené auto.
Z něj vystoupil druhý muž . ,,Tak kam s ním?" otázal se na svého druha. ,,Hodíme ho třeba za támhletu bednu... " odvětil cynicky. Oba muži přistoupili ke kufru a ztěžka z něj vytáhli nehybné tělo.
Křach!!! Otočili se. ,,Někdo tu je!", podívali se jeden na druhého. ,,Karle, vyndej z auta baterku, šlo to odtamtud". Rozeběhli se tam a bezvládné tělo nechali ležet v mračnách prachu.
Za sudem se nad rozsypanými kostmi krčil strachy šílený první návštěvník budovy. Modlil se, aby všechno, co se ten den stalo, byl jen pouhopouhý sen. Hned jak přijde svítání, se vzbudí doma
ve své posteli a... ,,Ááááááá, mám ho, Joska! Pojď, pojď, panáčku. " ,, To se nám ani nepředstavíš?", zašklebil se druhý. ,,Co s ním uděláme? Zastřelíme? Uškrtíme? Oběsíme? ", rozchechtali se oba smíchem Pána. Vychutnávali si vítězný okamžik, zatímco polapený zpytoval svědomí a proklínal dobrotu.
,,Viděl nás, zemřít musí!" zauvažoval po chvíli Velký Karlos..Ale mohl by se hodit, nemyslíš? "... Vrhli se na chyceného, jak šelma na svou kořist...

,,Nee, pusťte mě! Okamžitě mě pusťte!“, vzpíral se. „ Au“... Utišili jeho křik.
„Kam mě to vezete? Halóó..."

,, Pane, no tak! Pane, vzbuďte se! Slyšíte nás? Pomůžeme vám..." Oči čtyřicátníka se po jemném zatřesení pomalu rozevřely. Spatřily šestero upřímných, ale zároveň vyděšených pohledů.
,,Jste v pořádku? " Ležící se zmohl pouze na lehké kývnutí. ,, Mé jméno je John Lens, vědec.", řekl jeden z mužů. ,, Cestujeme s přáteli po asijských pouštích a sbíráme vzorky půdy v blízkých osadách. A...“
,, Chtěl jsem jen. Chtěl jsem - pomoct. Naposledy.", vysykl neznámý z posledních sil a pokusil se zvednout. Marně...
,, Pane, uklidněte se, s námi jste v bezpečí, nikdo vám neublíží. Půjdeme do blízké osady, tam se o vás postarají...", pravil John s laskavostí v hlase.
Dva dobrodruzi vzali nalezeného kolem ramen. Ten s velkým vypětím donutil otevřít své hluboké lidské oči a podívat se vpřed - ,,DROMEDÁR", povzdechl si a padnul k zemi.....