Kapitola 7

Anotace: Fantazie vs. skutečnost - Jodie začíná zjišťovat, že tyhle sny nebudou obyčejné.

Sbírka: Neusínej

Kapitola 7

Každé skutečné dobrodružství začíná
nárazem fantazie na skutečnost.


Když se Joe probudila a zkontrolovala na mobilu čas (bylo čtvrt na sedm), tiše zaklela. Nejraději by se pokusila znovu usnout, aby zjistila, co se vlastně mělo stát. Co by se stalo, kdyby ji hlas nedonutil procitnout do reality? Malou chvíli přemítala nad zvláštním setkáním a nad úmysly Nigela, a zatímco si umývala obličej, čistila zuby, líčila se, česala a oblékala do školy, představovala si příští setkání s vévodou. Pokud k nějakému dojde.
Celý den nebyla schopná se pořádně soustředit, jen se štěstím si nevysloužila další poznámku, když ji ze zasnění vytrhla profesorka Tererová otázkou, na kterou nedovedla odpovědět. Abyste rozumněli - ne že by odpověď neznala, ale nevnímala, co po ní vlastně Bestie chce. Naštěstí ji zachránil výbuch hněvu, v němž na ni slečna Tererová otázku pěkně zblízka zařvala. Díky tomu, za cenu poprskaného obličeje, Jodie s přehledem odpověděla, i když tím kantorku rozčílila možná ještě víc.
Po škole následovalo tuctové odpoledne - udělat úkoly, naučit se na hrozící zkoušení příštího dne, mamce pomoct s úklidem, vyzvednout balík na poště, vyvenčit sousedčina psa a tak dál. Večer šla spát unavená a natěšená. Usínala v myšlenkách na tmavou chodbu, v níž se chtěla ocitnout, aby se dozvěděla, co mělo být dál. Že by měla mít strach ji nenapadlo. Sny považovala za zcela neškodné zpestření dlouhého nočního odpočinku.
Tentokrát se ani nestačila rozkoukat v nezvyklé tmě podzemí, když ji zezadu za paže popadli dva muži, hodili jí přes hlavu pytel a svázali ruce jí ruce za zády. Nestihla ani vykřiknout. Netušila, kam ji vedou, a po chvíli se tím i přestala zaobírat - všechny její myšlenky směřovaly k rozbolavělým ramenům. Kromě toho co chvíli v rychlé chůzi na kluzkých kamenech zaškobrtla a na nohou ji drželo jen bezohledné sevření jejích věznitelů. Cesta se jí zdála dlouhá, možná i kvůli všudypřítomnému tichu. Prostor vyplňovaly jen ozvěny jejich kroků, podle kterých Jodie rozeznala, že již opustili úzkou chodbu a vešli do nějaké větší místnosti. Podlaha z opracovaných kamenných dlaždic bez zákeřných děr a hrbolů byla vítaným zlepšením, vytrvalá chůze s pytlem na hlavě se najednou stala o něco snesitelnější a úděl zajatkyně už Jodie tolik netížil, takže sebrala síly a začala uvažovat, co se po ní asi bude chtít.
Pak zaslechla povědomý hlas. Plnou parou rozjetý vlak jejích myšlenek vykolejil, jakoby před něj někdo hodil traverzu. Byla si celkem jistá, že někde daleko před ní promluvil do ozvěny vévoda Duncan. Potěšilo ji to a přidala do kroku. Pozitivní myšlení a napjaté očekávání věcí příštích. Zkrátka si, jak se říká, neuměla ani ve snu představit, že by se mohlo stát něco zlého.
Jak postupovali chodbami, poznávala ten hlas se stále větší jistotou, ale nebyla schopna rozeznat, co říká. Soustředila se, aby zachytila alespoň pár slov. Rozhodně nebyla připravená na náhlé zastavení, ale její doprovod jí ochotně pomohl situaci zvládnout novým pevným sevřením mužských rukou na jejích pažích. Špičaté prsty se jí zaryly do svalů s takovou silou, že jí to téměř vehnalo slzy do očí. Následoval zvuk otevírajících se dveří, šepot, kroky a nečekané hrubé postrčení vpřed. Tak tak se udržela na nohou.
Pak jí někdo strhl pytel z hlavy. V první vteřině vystřelila pohledem kolem sebe, aby zmapovala okolí - celý sál byl nezvykle prosvětlený a jeho dominantou byl vyvýšený kamenný trůn. Dalších pár sekund bylo vyhrazeno prohlídce přítomných. Kromě několika strážných rozeznala v polostínu vedle trůnu přikrčeného Gwydera. Netvářil se vůbec tak sebejistě, jako při jejich prvním setkání. Osud mu pro dnešek nejspíš nepřihrál zrovna nejlepší karty.
Gwyder byl ovšem zcela nezajímavý a bezvýznamný ve srovnání s osobou, která skutečně upoutala Jodiin zrak - statný světlovlasý muž, odhadovala ho tak na třicet, byl pohodlně usazený na kamenném trůnu a měřil si ji pohledem výrazných modrých očí. Nevěděla, kam si ho zařadit, neboť neodpovídal její představě panovníka. Postrádal korunu, žezlo, příslušný oděv, příslušnou vznešenost. Neměl dokonce ani zbraň.
Uvědomila si, že na něj zcela bezostyšně zírá, a rychle uhla pohledem do země. Nevšimla si drobného gesta, kterým dal strážím povel k odchodu, ani nechápala, proč jeden z ozbrojenců zůstal stát po jejím boku. Nechápala, dokud nedostala ránu zezadu pod kolena. Když padala k zemi, zoufale si přála se probudit.
Na okamžik ucítila tu zvláštní úlevu, nával adrenalinu, který ji vždy provázel, když vytřeštila oči do tmy a posadila se na posteli. Tentokrát se ale probrala s divoce bušícím srdcem na chladné podlaze, která jí uštědřila nehezkou facku, když při pádu ztratila rovnováhu. Ramena ošklivě zabolela, když ji strážný zvedal za spoutané ruce. Když bolest překonala, začala horečně uvažovat, jak z téhle situace vybruslit. I když to bylo neobvyklé, párkrát se jí už stalo, že se nemohla probudit, ačkoliv se snažila. Pak většinou zafungovalo zapojit vědomou část mozku a sen prostě ovlivnit ku svému prospěchu - koneckonců sen není nic víc než nevědomím vytvořená představa.
Čas jakoby se na chvíli zpomalil. Vévodo Duncane, pomoz mi, pomyslela si Jodie a byla pevně přesvědčená, že tenhle plán vyjde. Prostě musí vyjít.
„Dahaku! Nepřeháněj to,“ ozval se Duncan. Otec na něj překvapeně pohlédl a chystal se něco říct, ale on mu rychle skočil do řeči. „Je to jen smrtelnice, nemusela by to snést,“ dokončil na vysvětlenou.
„Pravda, pusť ji,“ pokynul muž na trůnu.
Jakmile muž Jodie přestal podpírat, pocítila hluboké rozčarování ze své náhlé svobody - šlachy pod koleny stále bolely, takže se svezla bezmocně k zemi.