Rozdílné světy

Anotace: aneb Jak si člověk myslí, že někoho zná, a přitom nezná... Možná se Vám povídka bude zdát nedokončená. Ale cožpak je v životě všechno dotáhnuté do konce?!

„Pane Damiane Grayi, berete si zde přítomnou Alexandru Shaw?“ položil oddávající v černém obleku otázku muži stojícímu vedle mě. Tenkrát mi bylo sedmadvacet a hodně lidí okolo mne nedokázalo pochopit mé rozhodnutí. Bylo jim to proti mysli. Hlavně mým rodičům. Ovšem ty jsem zklamala už dávno před tím. Chtěli ze mě mít úspěšnou doktorku, nejlépe specialistku v oboru kardiochirurgie. Ale já si vybrala jinak. A aby toho na mě neměli málo, když jsem jim oznámila, že si budu brát Damiana, aniž by se na cokoli jiného ptali, řekli jednohlasně ne. Tehdy jsem před nimi stála jako opařená a budu do smrti děkovat Bohu, že u toho nemusel být člověk, který se k mému srdci dostal nejblíže. Jejich rozhodnutí mnou trochu otřáslo a uvnitř mne se ozval tichý hlásek, jenž mi našeptával, abych je uposlechla. Ale nechtěla jsem přijít o svou životní lásku…
„Ano,“ řekl nahlas bez jakéhokoli rozmýšlení a podíval se na mě s úsměvem na rtech. Jeho pohled mě vždy dostával do kolen. Kdykoli jsem si Damiana chtěla vybavit, jako první se mi zjevily jeho pomněnkově modré oči.
„A vy, slečno Alexandro Shaw, berete si zde přítomného pana Damiana Graye?“ otočil se úředník na mě a čekal na odpověď. Tíha na mých bedrech mě donutila přenést váhu na druhou nohu. Sklonila jsem hlavu k zemi a zhluboka jsem se nadechla. Tuto chvíli jsem si zařadila k rozhodnutím, která mění život. Věděla jsem, jak moc pro mě Damian znamená, věděla jsem i to, že kdyby přede mne v onu chvíli postavili třeba tisíc nejhezčích mužů na světě, stejně bych si vybrala jeho. I přes to, že by podle ostatních žen on mezi tu tisícovku nepatřil. Podle mne ano. Vždy by zaujímal první místo. Milovala jsem ho takového, jaký byl, milovala jsem ho proto, kým byl a milovala jsem ho proto, že to byl on a nikdo jiný.
Muž, který mě držel za ruku, mě po ní lehce pohladil palcem. Zřejmě jsem byla mimo moc dlouho.
„Ano,“ zašeptala jsem a cítila jsem, jak se má ústa roztahují do širokého úsměvu.
„Prosím? Neslyšel jsem vás, slečno,“ naklonil se ke mně oddávající a já se mu zpříma podívala do očí. Z dlaně, jež svou velikostí naprosto pohltila tu mou, byl cítit strach.
„Říkala jsem ano,“ zopakovala jsem svou odpověď sebevědomě a Damianovi po mé levici se znatelně ulevilo. Jeho stisk povolil a ruka se mu přestala lehce třást.
„… prohlašuji vás za manžele. Můžete si dát svůj první novomanželský polibek,“ dokončil svou dlouhou řeč a já se se slzami v očích otočila ke svému příteli. Vlastně manželovi. Asi si na to budu chvíli zvykat, problesklo mi hlavou.
Damian mě jemně pohladil po tváři a opřel své čelo o to mé.
„Ty pláčeš?“ utřel palcem zbloudilou slzu, kterou jsem nestačila zastavit.
„To je štěstím,“ pošeptala jsem mu a oba jsme se na sebe usmáli.
„Pojďte sem, paní Grayová,“ přitáhl si mě k sobě opatrně a vpil se svými rty do těch mých. Okolní svět pro mě přestal existovat a já začala opět vnímat až když se má drahá polovička oddálila. A první, co jsem zase byla schopna rozeznat byl smích svatebčanů, který se rozléhal po obřadní síni.
***
„A teď, dámy a pánové, sólo pro nevěstu a ženicha!“ ozval se do mikrofonu zpěvák skupiny, na které jsme se s Damianem oba dva shodli. Výjimečná to situace, to vám povím. Nikdy před tím jsme se tak nedohadovali jako právě u příprav na svatbu. Rozpory ohledně pozvaných hostů, zasedacího pořádku, které místo bude pro obřad nejlepší, na jak dlouho si máme pronajmout restauraci a kterou vlastně, a tak podobně.
„Smím prosit?“ zvedl se muž mého srdce a vysmekl poklonu jako ze starých filmů. Musela jsem se začít smát.
„Ty jsi naprosto neuvěřitelný,“ zakroutila jsem hlavou, ale zvedla jsem se a nechala se dovést na taneční parket, který svatebčané vyklidili jen pro nás.
„Ještě pořád jsi nezačala litovat toho, že jsi řekla ano?“ naklonil se ke mně a přitiskl si mě k sobě co nejblíže.
„Řekni mi jeden rozumný důvod, proč bych měla,“ naklonila jsem hlavu trochu doprava a zvídavě se na něj podívala. Malý okamžik to vypadalo, že chce něco říct, ale nakonec se jen usmál a políbil mě.
V tu samou chvíli se z reproduktorů ozvaly první tóny začínající skladby, s jejímž výběrem jsem neměla nic společného. Ale znala jsem jí až moc dobře. Bryan Adams, Sting a Rod Steward.
„To ty?“ zeptala jsem se ho a vložila jsem své ruce do těch jeho.
„Právě jsem se chtěl zeptat na to samé,“ pokrčil rameny a začali jsme se pomalu pohybovat po parketu. Nevšímala jsem si lidí, kteří postávali nedaleko od nás a všichni věnovali svou pozornost nám. Zbývající čtyři minuty písničky jsme protančili beze slov, jen jsme si užívali jeden druhého.
Tanec s rodiči jsme záměrně vynechali. A mně přišlo, že o to více lidí chtělo tancovat s námi dvěma. Než se všichni zájemci prostřídali, uplynula hodina a půl.
***
„Ahoj lásko,“ promluvil na mě najednou někdo a já podle hlasu poznala Damiana. Přisedl si ke mně a položil mi hlavu do klína.
„Co ty tady děláš? Já myslela, že jen nevěsta má všeho tohohle dost,“ sklonila jsem se k němu a na okamžik naše rty splynuly v jedny.
„A já jsem si pro změnu myslel, že jenom ženich toho má plný kecky.“
„Ty máš kecky?“ zamračila jsem se, chytla ho za nohavici černých kalhot a zvedla jeho nohu tak, abych se mohla podívat.
„Nemám, neboj se,“ začal se smát a já se přidala.
„Co tady vy dva děláte?“ položil nám otázku černovlasý muž, kterého mi Damian představil jako Johna, svého kolegu z práce. Ještě před vteřinou jsme byli sami, tím jsem si byla jistá.
„Snažili jsme se na chvíli zmizet, ale evidentně se nám to nepovedlo,“ zhodnotil situaci můj manžel a stoupnul si.
„Zrovna ty bys měl umět zmizet lépe, nemyslíš?“ uštědřil John poznámku, kterou jsem nějak nepobrala. Na něco evidentně narážel. A já nevěděla na co.
„Nechtěl by sis ty rady nechat na jindy?!“ reagoval ostře Damian.
„Můžu ti unést nevěstu a zatancovat si s ní?“ zeptal se černovlasý muž po chvíli, kdy si zvláštně hleděli do očí.
„Když mi jí osobně dovedeš zpátky…“ odpověděl mladší z dvojice a jeho kolega souhlasil. Rozešli jsme se směrem k místu, kde se soustřeďovalo nejvíc lidí. Damian se po chvíli odpojil. Co mě udivilo, bylo to, že i přes fakt, že mi na kolegovi mého manžela něco nesedělo, byl galantní a slušně vychovaný. Během tří čtyř minut, co jsme tancovali, naším tématem číslo jedna byl onen člověk, kterého jsme oba moc dobře znali. Ačkoli každý evidentně jiným způsobem.
„Děkuji za tanec,“ poděkoval mi a doprovodil mě k mému novomanželi. „Vybral sis dobře,“ dodal ještě k muži, kterému šel za svědka a odešel.
„Tak co? Jaký je John tanečník?“
„Tančí dobře. Ale ty jsi samozřejmě nejlepší,“ políbila jsem ho na nos a on se usmál.
„Jak myslel tu narážku na zmizení?“ zeptala jsem se po chvíli ticha, kdy jsme společně odpočívali na židlích u stolu.
„Ale, taková nezáživná historka z práce.“
„Chtěla bych ji slyšet,“ trvala jsem na svém, ale štěstí se mi zřejmě v tu chvíli vyhýbalo obloukem, protože si k našemu stolu přisedl můj starší bratr se svou novou blonďatou přítelkyní Meredith. Nevadilo mu, že měl jeho mladší sourozenec svatbu dříve než on. Derek nikdy nebyl na vážné vztahy. Jediným lidem, kterým to vadilo, byli naši rodiče. Ale od nich on se odstěhoval ve svých devatenácti a stýkal se s nimi minimálně. Až moc zasahovali do jeho neohroženého života génia.
Po pár desítkách minut nenuceného rozhovoru s mým sourozencem jsme se s Damianem opět ocitli sami. Ovšem já už nesebrala tolik odvahy, abych se ho zeptala znovu na tu samou otázku. Evidentně mu spadl kámen ze srdce.
„Nebude ti vadit, když si zuju boty, že ne?“ zašeptala jsem mu do ucha a on se začal smát.
„Ne, to mi opravdu vadit nebude. Jen až někam půjdeš, nezapomeň si je zas nazout.“
„Já mám ale starostlivého manžela,“ zajela jsem mu rukou do vlasů a trochu mu je rozcuchala.
„Heeej, vždyť mě rozcucháš! Pak už se ti nebudu líbit,“ urazil se na oko. Přitáhla jsem si ho k sobě za košili tak prudce, až jsme spadli pod stůl.
„Myslím, že toho se bát nemusíš,“ poznamenala jsem a opět jsem ztratila pojem o čase a světě okolo nás.
„Haloooo! Hledáme nevěstu a ženicha!!!“ ozvalo se kousek od nás a oba jsme se začali smát.
„Já nikam nechci. Chci být tady s tebou. Sama,“ posmutněla jsem a on mě vzal za ruku.
„To je jediná světlá myšlenka, díky níž jsem pořád jakš takš v pořádku. Že tě po tomhle cirkusu budu mít sám pro sebe,“ políbil mě, vylezl zpod stolu a pomohl mi na nohy.
„Tady jsou!“ zavolala Lisa, moje nejlepší kamarádka a zároveň slečna, k níž jsem chodila na gelové nehty. Má práce doslova vyžadovala pěstěný celkový vzhled.
„Co jste tam dělali?“ zeptal se někdo jiný a my se ani nesnažili odpovídat. Zaprvé to všichni věděli a ti, kteří ne si to určitě domysleli.
„Čeká na vás auto do hotelu,“ oznámili nám důvod, proč po nás byla sháňka. Přikývla jsem a začali jsme se loučit s hosty. Do půl hodiny jsme byli zase spolu a nasedali jsme do připraveného Mercedesu.
„Boty!“ vyjekla jsem těsně před tím, než za námi zabouchli dveře.
„Seď, tady jsou. Hlavně, že jsi mě poslouchala, když jsem ti říkal, aby sis je nezapomněla vzít, až někam půjdeš,“ podal mi je Damian a já si je nazula.
„A ty si určitě pamatuješ, jak jsem si vychvalovala svého novomanžela,“ opřela jsem hlavu o jeho rameno a zamávala lidem stojícím u auta. Pokřikovali věty typu, abychom se měli na svatební cestě krásně, dávali na sebe pozor a tak dále.
Rezervovali jsme si v hotelu Four Seasons pokoj, abychom se nemuseli o nic starat a noc strávili v klidu spolu.
„Všimla sis, jak se ta tvoje sestřenice točila okolo Johna?“ zavolal na mě Damian do koupelny.
„Ona byla vždycky trochu na chlapy,“ pokrčila jsem rameny a upravila jsem si saténovou noční košilku.
„No, bylo to vidět. A nebyl na ní trochu starej?“
„Starej? Kolik mu je?“
„V prosinci mu bude devětatřicet.“
„Rachel je třicet jedna.“
„Díky jejím šatům a hodně make-upu jsem jí typoval tak dvacet.“
„To jí asi říkat nebudu, co?“ začala jsem se smát a vyšla jsem z koupelny. Propletla jsem se okolo něj na balkón a opřela se o zídku, která byla vymyšlena architektem namísto zábradlí.
„Ne, raději ne. Nechtěl bych si jí znepřátelit,“ odpověděl a zezadu mě objal.
„Není na ní starej. Mají mezi sebou stejný věkový rozdíl jako my dva,“ podotkla jsem a otočila se čelem k němu.
„To už jsem tak starej?“ zašklebil se.
„Nech toho. Nejsi starej. Jsi můj. Jenom můj a teď už i po právní stránce,“ přejela jsem mu svými věčně studenými prsty přes nahou svalnatou hruď. Až mu naskočila husí kůže.
„Jsem jenom tvůj a jsem nejšťastnější chlap na světě. Miluju tě,“ přitáhl si mě k sobě a odnesl mě v náručí do postele.
***
Svatební cesta proběhla naprosto skvěle. Užívali jsme si luxusu, který nás obklopoval, vychutnávali si nikým nerušené chvíle strávené spolu, moře, sluníčko. Prostě Maledivy.
Ale netrvalo dlouho a naši nadřízení nabyli dojmu, že bychom se měli vrátit do práce. Všechno bylo fajn, vycházelo to bez problémů. Uplynulo pár měsíců a ani jeden z nás si nestěžoval na ten železný kroužek, který jsme měli na levém prsteníčku. Každou volnou chvíli jsme byli spolu. City mezi námi neochladly a lidé okolo nás začínali skutečně věřit, že to, co nás drží pospolu, nebude jen pobláznění, ale něco hlubšího. O hodně hlubšího.
Budoucnost jsme neplánovali. Věděli jsme, že jednou, až na to přijde čas, bychom chtěli mít děti, ale rozhodně jsme neměli rozvrhnuto kdy. Nechávali jsme tomu volný průběh. Spolu jsme dodělávali rekonstrukci domu, který dříve patřil Damianovým prarodičům, chodili jsme do kina - samozřejmě když byl čas, a podobné věci.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by se to všechno mělo jedním jediným okamžikem, jednou zatracenou větou změnit.
***
Zrovna jsem seděla s notebookem na pohovce v obývacím pokoji, když mu nahoře zazvonil telefon. Neslyšela jsem, co říkal, a ani jsem to vědět nechtěla. Asi po deseti minutách sešel ze své pracovny dolů a posadil se vedle mě.
„Lásko, budu muset odjet. Služební cesta. Šéf tím pověřil speciálně mě,“ podíval se mi smutně do očí a já přikývla.
„Kdy se vrátíš?“ zeptala jsem se jen. Na jeho služební cesty jsem byla zvyklá. Věřila jsem mu, že doopravdy jezdí za prací. Neměla jsem důvod ho podezřívat, že dělá něco jiného. Říkali jsme si všechno. Alespoň jsem si to myslela…
„Za čtrnáct dní.“
„To zase poletíš mimo Británii?“ vzhlédla jsem od zprávy, kterou jsem jako obvykle překládala svému šéfovi z angličtiny do ruštiny.
„Moc se omlouvám. Vím, že jsem měl mít víkend volný a že jsme plánovali někam si vyjet, ale tohle nemůžu ignorovat.“ Odložila jsem počítač stranou a přisedla si k němu. Položila jsem hlavu na jeho hruď a nechala se obejmout.
„Já vím. Práce je práce. Tohle moc dobře znám,“ povzdychla jsem si a on mě políbil do vlasů.
„Až se vrátím, uděláme si pěkných pár dní, jo? Mohli bychom třeba zajet do Brightonu na chatu, co říkáš? Vezmeme hodně filmů, nakoupíme nějaké dobré jídlo a budeme spolu. Co ty na to?“
„To zní fajn. Už se moc těším. A kdy odjíždíš?“
„Dneska v noci. V jednu musím být na letišti.“
„Mám tě doprovodit?“ položila jsem mu obvyklou otázku, ačkoli jsem předem znala odpověď.
„Ne, to není potřeba. Bude tam hodně lidí a tak. Bude lepší, když půjdeš normálně do postele,“ přejel mi konečky prstů po zádech a mně se najednou zvedl žaludek.
„Omluv mě, prosím,“ stihla jsem říct a odběhla jsem na záchod.
„Jsi v pořádku? Neměla bys zajít konečně k doktorovi, když je ti poslední dobou takhle zle?“
„Byla jsem u doktora, napsal mi neschopenku. Ale ty jeho prášky nezabírají,“ odpověděla jsem tiše a položila jsem tvář na studené kachličky na podlaze. Příjemně chladily a oddalovaly nutkání zvracet.
„Slib mi, prosím, že si zajdeš k doktorovi, když tu nebudu,“ ozvalo se zpoza dveří a já ze sebe vydala souhlasný zvuk. Ležela jsem tam takhle ještě dobrých deset minut, než jsem cítila, že můžu vstát aniž by si něco v mém těle usmyslelo, že přichází opět ta osudná chvíle objímání záchodové mísy.
Damian mi pomohl do postele, rozloučil se se mnou a počkal u mě, dokud jsem neusnula. Když jsem se ráno probudila, už byl pryč.
První, co jsem stihla udělat byl tryskový běh z ložnice do koupelny na záchod, kde jsem se opět utvrdila v názoru, že k tomu doktorovi opravdu musím.
Uplynul necelý týden, v jehož průběhu jsem si došla ke svému lékaři, ne k tomu záskoku, který za něj byl napsán v době jeho dovolené. S radostí mi řekl, že jsem ve druhém měsíci a zařídil všechny věci okolo. Jeho oznámení jsem si ale uvědomila až doma a rozhodla jsem se, že Damianovi to řeknu, až přijede domů. Věděla jsem, že jeho snem je mít kluka. Tak jako já vždycky chtěla spíše holčičku.
Zrovna jsem poslouchala nejnovější CD své oblíbené kapely a vařila si čaj k večeři, když zazvonil zvonek u dveří. Uslyšela jsem ho až napodruhé. Vešla jsem do podlouhlé chodby vedoucí k částečně proskleným vchodovým dveřím a už v tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně.
Dveřmi problikávalo modré světlo a mně se začínal svírat žaludek. Ne, to je blbost, to nemůže být pravda, určitě se spletli, přesvědčovala jsem se v duchu, ale můj krok se zpomaloval. Všechno okolo bylo jako ve zpomaleném filmu.
„Paní Alexandra Grayová?“ zeptal se mě policista a já přikývla.
„Paní Grayová, je nám moc líto, že vám musíme oznámit, že váš manžel…“ nestačil doříct tu srdceryvnou větu do konce a já se svezla na kolena v šílené bezmoci, která mě zachvátila. Tohle není fér! Měli jsme být šťastní, mít spolu děti, vychovat je, podílet se na výchově vnoučat, umřít spolu. Ale hlavně až za hodně dlouho!!!, křičela jsem sama na sebe jako kdybych mohla za to, co mi přišli policisté oznámit.
„Jak?“ dostala jsem ze sebe jen a se slzami v očích jsem vzhlédla na muže, který stál pořád na jednom místě.
„Autonehoda. Nebyl připoutaný. Zřejmě nerespektoval povolenou rychlost ve městě a projel křižovatku na červenou. Paní Grayová, je nám to moc líto.“
„Běžte. Běžte pryč! Vypadněte!! HNEEEED!!!“ zakřičela jsem na něj a jeho kolegu postávajícího za ním a praštila jsem jim dveřmi před nosem. Ležela jsem tam na zemi ještě desítky minut. Z očí se mi neustále valily potoky slaných slz a já je nemohla nijak zadržet. A ani jsem nechtěla. Nechtěla jsem nic. Nechtěla jsem mít jeho dítě, které mi ho bude navždy připomínat, nechtěla jsem bydlet v domě, který jsme zařizovali spolu, nechtěla jsem bez něj žít.
Nevím, co mě donutilo vstát, ani to, kolik hodin uplynulo od té doby, co jsem před strážníky zabouchla dveře. Vydala jsem se pomalu po schodech nahoru a došla jsem před jeho pracovnu. Dveře byly zamknuté. Otočila jsem se tedy směrem k ložnici a vydala jsem se hledat klíč od pokoje, kam jsem měla zakázáno chodit. Neřekl proč, prostě tomu tak bylo. Tak jako on nechodil do mé pracovny.
Obrátila jsem naruby celý dům, než jsem ten zatracený klíč našla. Měl ho v knihovně pod knihou Účetnictví. Vyběhla jsem schody a odemkla ony dveře. Přede mnou se rozprostřela místnost, která ničím nezapadala do celkového kontextu domu. Vyzařovala z ní neosobnost. Jediné, co tu sterilnost trochu odbourávalo, byly fotky na stole. Naše fotky. Z našeho výročí, když jsme spolu byli rok, další byla z oslavy jeho narozenin, třetí a ta největší byla svatební a spousta dalších. Ve stojacím kalendáři byly nesmyslné poznámky, kterým jsem nerozuměla a tak jsem jim dále nevěnovala pozornost. Sedla jsem si do pohodlné točící židle a rozhlédla se kolem. V regálech na protější zdi byly knihy o účetnictví, v rohu křeslo. Když jsem zkusila otevřít stolní zásuvky, zjistila jsem, že budu potřebovat další klíč. Nebo klíče. Ačkoli ten pokoj byl neosobní, nezvelebený, každá věc, každý kout mi připomínal Damiana. Ihned jsem věděla, kde se budu od té chvíle nejčastěji nacházet, ukrývat před krutou realitou. Realitou bez něj.
Něco na tvrzení policistů se mi ale nezdálo. Vždy si zapínal bezpečností pás a nikdy nejezdil proti pravidlům. Tak proč by se to najednou mělo změnit?! Zrak mi opět sklouznul k fotografiím. Vzala jsem tu ze svatby do rukou a do očí se mi opět dostávaly slzy. Přela jsem prstem po jeho bledé tváři a z úst se mi vydral zvuk naprostého šílenství. Hodila jsem rámeček silně proti zdi a totéž jsem udělala s těmi zbývajícími. Sklo se roztříštilo všude kolem, ale mě to nezajímalo. Jako kdyby mi právě ty střepy měly alespoň trochu pomoct, uklidnit mě.
„Jak jsi mi to mohl udělat?!?! Slíbil jsi mi, že spolu budeme navždy, že nás nic nerozdělí a budeme při sobě stát! Proč jsi mi to udělal?! Co se stalo, že všechno skončilo dřív, než to mohlo pořádně začít?! Všechno jsi zkazil!!! Vždyť jsem ti ani nestihla říct, že budeš táta! Teď bude naše dítě vyrůstat jenom s mámou! Tohle jsi chtěl?! Zničil mu budoucnost? Tomu malému i mě! Co teď mám, sakra, dělat?!“ křičela jsem na celý dům a zhroutila jsem se v dech beroucí bolesti vycházející ze srdce na béžový koberec…
***
Zvonek. Zase ten pitomý zvonek. Co mi oznámí teď?!, pomyslela jsem si ironicky, ale otevřít jsem došla. Za dveřmi stál můj starší sourozenec. Sám. Z jeho očí byl znatelný strach. Hned poté, co mě uviděl.
„Alex, co to děláš…“ začal a objal mě.
„Nesahej na mě!“ zvýšila jsem varovně hlas a vysmekla se mu.
„Já ti chci jen pomoct,“ nevzdával se. Přejel mě pohledem od hlavy až k patě.
„Já o žádnou pomoc nestojím! Dejte mi všichni pokoj! Byla jsem vám všem lhostejná do té doby, než… než… než mi…“ zakoktala jsem se z mých opuchlých očí se opět začaly řinout slzy.
„Sestřičko moje,“ přivinul si mě k sobě znovu, ale tentokrát jsem se nechala. Na chvíli.
„Nedělej to, prosím. Vždycky se mi vybaví, jak to dělal on,“ ucukla jsem a pustila ho dovnitř. Rozhlédl se kolem a zřejmě ho zarazil nepořádek, který byl naprosto všude. Od té doby, co jsem hledala klíč od jeho pracovny, jsem neuklízela. Tudíž celý měsíc a pár dní. Do domu jsem nikoho nepustila. Vlastně jsem se divila, že jsem Derekovi vůbec otevřela. Většinu času jsem trávila v pokoji, který byl jen Damianův. Do sprchy jsem chodila jen když jsem doopravdy musela, jedla jsem poskrovnu a tak dále. Neměla jsem důvod, proč bych to měla dělat jinak. Byla jsem přesvědčená, že od pohřbu, jež se konal týden po návštěvě policistů, na mě nikomu nezáleží. Rodiče se dostavili jen na smuteční ceremoniál, kam se ostatně moc jiných lidí nepřišlo. Možná to bylo tím, že jsem nerozesílala nějaký extra vysoký počet kondolencí. K identifikaci těla byl přizván George, díky čemuž se mi ulevilo. Milovala jsem Damiana celým svým srdcem, ale pohled na jeho bezdeché tělo bych neunesla.
„Alex, napustím ti vodu do vany, půjdeš se umýt, ano? Něco ti uvařím a poklidím to tady. A nepokoušej se protestovat, prosím tě o to. Jsem tu, protože jsem tvůj brácha a mám tě rád. Nikdo mě neposlal,“ otočil se na mě a já přikývla. Neměla jsem na nic sílu. A on udělal, jak řekl.
„Zítra dopoledne se tu pro tebe stavím a představím ti jednoho mého známého, ano? Je to můj kamarád už od vysoké. Pomůže ti,“ řekl mi opatrně při mytí nádobí.
„Co je zač?“ zeptala jsem se a nepřestávala jsem si sedíc na židli objímat kolena.
„Psychoterapeut.“
„Nechci se svěřovat nějakému psychoušovi! To už se můžu rovnou svěřit pošťákovi! Vyjde to nastejno!“ vyjela jsem na něj a odešla nahoru do Damianovy pracovny. Tam jsem si sedla do křesla a jen tak se dívala do zdi. Za necelé dvě hodiny jsem slyšela, jak bratr za sebou zavírá vchodové dveře. Ještě chvíli jsem zaujímala stejnou pozici a pak jsem se rozhodla sejít dolů.
Dolní patro bylo uklizené a čisté. Skoro jsem to tam nepoznávala. Na stole byl lístek papíru, na nějž úhledně napsal, že nákup mám uklizený v ledničce a komoře. Otevřela jsem chladničku a opravdu. Měla jsem nakoupeno na další týden. Zhluboka jsem se nadechla a odešla jsem si opět sednout do pohodlné točící židle, která voněla po něm. Derek mě donutil si po koupeli svléknout Damianovu černou košili a látkové tříčtvrteční kalhoty, které nosil na doma a tak jsem si z jeho šatníku vzala oranžový svetr, jenž v sobě stále měl něco z jeho charakteristické vůně. Cítila jsem se takhle oblečená lépe. Něco mi ho pořád připomínalo a já nebyla schopna zapomenout.
Následující den se můj sourozenec objevil ve dveřích stejně nečekaně jako minule. Nevěřila jsem, že po mém výstupu by ještě někdy mohl mít chuť mi nějak pomoct.
„Tak co? Můžeme jít?“ zeptal se a na rtech si mu pohrával lehký úsměv.
„Kam jako?!“
„Na diskotéku a potom se někam opít. Vždyť ty přece víš, kam,“ povzdychl si a prošel kolem mě dovnitř. Sundal si boty, vyběhl nahoru a na postel mi položil pár kusů oblečení. Pomalu jsem došla za ním, ale do místnosti jsem nevkročila.
„Oblékni se, máme tam být za hodinu. A přece sama víš, jak je to ve městě s dopravou,“ otočil se na mě a zarazil se.
„Co se děje?“ podivil se mému chování. Stála jsem za prahem pokoje a nic nenasvědčovalo tomu, že bych to chtěla měnit. Do naší společné ložnice jsem nevkročila od toho dne, kdy mi bylo řečeno, že můj manžel zemřel. Spala jsem v obývacím pokoji na pohovce, teda pokud jsem vůbec šla spát nebo jsem třeba neusnula v křesle, které bylo postaveno v rohu jeho pracovny.
„Nechci dovnitř,“ zašeptala jsem. „Až moc to bolí.“
„Alex… Právě proto bych ti chtěl nějak pomoct, víš? A ten člověk, ke kterému bych tě rád vzal to dokáže. Tady máš, tohle si obleč, ať můžeme jít.“
„Dobrá,“ souhlasila jsem nakonec a oblékla si džíny, halenku a svetr, jež mi vybral Derek.
S odstupem času, který po návštěvě toho psychoterapeuta plynul rychleji, jsem se cítila o trochu lépe. Po pěti dvouhodinových sezeních jsem přestala Damianovi vyčítat to, že mě nechal s dítětem samotnou a spoustu dalších věcí. Začínala jsem zase docela normálně žít. Dokonce jsem se opět zapojila do pracovního procesu. Pomohl mi jak pan Lorrey, onen Derekův kamarád z vysoké školy, tak i Jane, vdova, s níž jsem se seznámila na jednom sezení. Díky ní jsem své pocity dokázala lépe ovládat a mohla jsem se naplno věnovat tomu, že se mi za necelých pět měsíců mělo narodit dítě. Pomáhala mi i s tím. Vybíraly jsme spolu postýlku, hračky, oblečení. Hodně jsme se sblížily. A podstatně velkou vinu na tom nesl fakt, že její manžel také zemřel. Sice za jiných okolností, ale výsledek byl stejný. Byla to vdova stejně jako já. Ian, jak se její drahá polovička jmenovala, byl voják z povolání a zahynul při přestřelce v Afganistanu, když jejich skupina bránila dětskou školku před místními problémovými lidmi.
Skoro jsem se ani nenadála a musela jsem jet do nemocnice s tím, že mi praskla voda. Opět se mnou byla Jane. Přirostla mi k srdci neskutečným způsobem. Takovou přítelkyni jsem do té doby neměla. Bavily jsme se spolu naprosto o všem a i o nesmrtelnosti brouka bychom se dokázaly sáhodlouze bavit. Byla úžasná.
„Paní Grayová, máte nádherného chlapečka. Už začínejte vymýšlet jméno,“ promluvila ke mně sestřička poté, co jsem se probudila z narkózy. Jméno jsem ovšem měla jasně dané. Nechtěla jsem, aby měl stejné jméno po tatínkovi. Tomu jsem totiž nikdy zcela neodpustila, že mě jen tak opustil. Rozhodla jsem se tudíž pojmenovat ho stejně, jako se jmenoval člověk, kterému budu do smrti vděčná, že mi dokázal tak moc pomoct. Thomas Lorrey, můj psychoterapeut, ke kterému jsem ještě v té době pořád docházela. Thomas Gray.
***
„Ahoj Jane,“ zvedla jsem příchozí hovor i přes to, že jsem v náručí držela mého maličkého syna. Před tím, než mi zavolala má přítelkyně jsem mluvila se svým nadřízeným, tudíž jsem v uchu pořád měla handsfree.
„Co se děje? Ne, nic. Co by se mělo dít. Já jsem naprosto v pohodě. Právě se chystám nakrmit malého Toma a před chvíli jsem domluvila se šéfem. Proč se ptáš?“
„Já nevím,“ odpovídala mi do telefonu. „Měla jsem takový zvláštní pocit, tak jsem ti raději zavolala. Nechtěla by ses dneska sejít? Třeba ve tři? Mohly bychom se jít někam projít, co říkáš?“
„Dobrá, to by šlo. Kde se sejdeme?“
„Co takhle, že bych pro tebe přišla?“ nabídla se a já souhlasila. Hned poté jsem zavěsila, vyndala sluchátko s mikrofonem z ucha a nakrmila Thomase, který záhy usnul v postýlce, kam jsem ho uložila. Byla jedna hodina odpoledne, když jsem vešla do Damianovy bývalé pracovny, kterou jsem s pomocí své blonďaté kamarádky předělala na pokoj mého syna. Jediné, co jsem nevyhodila, byl stůl patřící mému muži. Nevím, co mě to popadlo, když jsem si sedla do nově koupeného světle zeleného křesla a zkusila otevřít první zásuvku. Nešlo to. Ale to mě nezastavilo. Jako kdyby mi něco říkalo, že to mám udělat. S pomocí nůžek jsem se tam nedostala. Zkusila jsem tedy kuchyňský nůž, ale ani ten mi nepomohl. Nakonec jsem si došla pro velké kladivo, které měl Damian v garáži a silně jsem jím do zásuvky praštila.
Touha najednou vědět, co přede mnou skrýval mne pohltila úplně celou. A já to chtěla vědět i za cenu, že budu muset koupit nový stůl. Hlavně, Thomas ho ještě dlouho potřebovat nebude. Vždyť mu byly teprve dva měsíce.
Po třetí ráně kladivem v zásuvce něco zapraskalo a já se jí pokusila znovu otevřít. Šlo to snadno. Posadila jsem se do křesla a vytáhla z ní dva poznámkové sešity. Jeden byl popsaný samými číslicemi a písmeny bez jakéhokoli smyslu. Na první stránce toho druhého byla adresa patřící jeho kolegovi. A mně nenapadlo nic jiného, než se k němu s kočárkem vydat. Chtěla jsem vědět víc. Nevěřila jsem tomu, že by můj manžel zemřel při autonehodě, ale až tehdy jsem sebrala odvahu o tom něco zjistit. John byl jeho kolega. Tak možná bude vědět více než já, napadlo mě. Vytrhla jsem onu stránku z bloku, strčila jí do kapsy světlých riflí a sešla schody dolů.
Napsala jsem Jane SMS zprávu, jestli by jí nevadilo, kdybychom naší schůzku odložily na jindy, že si musím něco zařídit. Odepsala, že to nevadí a já se tedy připravila na cestu. Do kočárku jsem položila stále spícího Toma, přikryla ho dekou, aby mi nenachladl a vydala jsem se na cestu.
Během půlhodiny jsem se dostala na adresu, kde měl devětatřicetiletý černovlasý muž bydlet a bez rozmýšlení jsem zmáčkla zvonek mající na sobě napsané jeho jméno. John Meyer. Za pár vteřin se ozval zvuk, který naváděl k otevření dveří a já tak udělala. Kočárek jsem nechala postavený za výtahem, Thomase jsem chtě nechtě musela probudit a vyjeli jsme do posledního patra, kde měl bydlet. Při nejhorším se omluvím, že jde o omyl, uvažovala jsem. Přivinula jsem svého syna k sobě co nejblíže a zaklepala jsem na dveře s číslem čtyřicet šest.
„Alex? Co ty tu děláš?“ nezakrýval John své zděšení poté, co mě spatřil.
„Ahoj. Mohla bych s tebou na chvíli mluvit, prosím?“
„Alex, teď není dobrá doba na návštěvu. Můžeme se domluvit na jindy, pokud budeš chtít,“ stoupnul si tak, abych nemohla vidět dovnitř a upřeně se na mě díval.
„Johne, já bych to ale potřebovala vědět hned. Už nechci dál žít v iluzích, že můj manžel byl takový a takový, když všechno svědčí proti němu!“
„Co tím myslíš?“ zarazil se. „Koukám, že sis rychle našla náhradu. Nebo to jsi stihla ještě když byl Damian naživu?!“ zhodnotil malé škvrně v mém náručí.
„Vidím, že máš o mně velmi vysoké mínění.“
„Tak čí je to?“
„Není to žádné to. Jmenuje se Thomas!“ zvýšila jsem varovně hlas, ale on si z toho nic nedělal.
„Po tatínkovi?!“ poznamenal uštěpačně.
„Ne! Kdyby se jmenoval po tatínkovi, byl by to Damian!“ zpražila jsem ho pohledem a musela jsem začít zhluboka dýchat. Na tohle jsem nebyla zvyklá.
„Promiň,“ řekl nakonec a já přikývla.
„Můžu teda dál?“ trvala jsem na svém.
„Alex, už jsem ti říkal, že to nejde.“
„Johne, zažil jsi někdy to, že ti zemřel člověk, kterého sis vážil více než svého vlastního života a byl bys pro něj ochoten obětovat život, jen aby mohl být naživu?! Tak zažil jsi to někdy?! A aby toho nebylo málo, zčista jasna se začínají na povrch dostávat věci, kterým nerozumíš a ty i přes to víš, že bys měl, protože právě to s největší pravděpodobností zabilo člověka, kterého jsi tak moc miloval!!! Johne, já potřebuju, ne já musím znát pravdu. Protože já už nemůžu! A vím, že ty jsi jediný, který tu pravdu zná!“ křičela jsem na něj beznadějně a cítila jsem, jak opět začínám brečet.
Damianův kamarád pod tíhou mých slov zavřel oči a zakroutil hlavou.
„Alex, já nemůžu.“
„Johne, já to potřebuju vědět! Já už nemůžu žít, pokud si budu muset dál myslet, že Damian byl takový, za jakého jsem ho měla!“
„Tohle ale není tak jednoduché, chápeš?“
„Věř mi, že ty nemáš vůbec potuchy o tom, co je jednoduché a co není!“
„Rád bych ti řekl pravdu, ale nemůžu. A věř mi, že tu pravdu znát nechceš.“
„Do pr***e, Johne! Jak ti mám ještě říct, že právě proto jsem tady????!!!!“ zakřičela jsem na něj, až se malý Tom lekl a vydal nesouhlasný zvuk. Podívala jsem se na něj, pohladila ho po hlavičce a on si do ručičky pevně chytl pramen mých dlouhých vlnitých vlasů.
„Dobrá. Ale nebudu ti to vykládat tady na chodbě,“ řekl a uvolnil mi cestu tak, abych mohla projít dovnitř. Zavedl mě do první místnosti, která byla zařízená přesně tak, jako bývalá pracovna mého muže. Ale bez jakýchkoli fotek. Usadil mě do točící židle, zavřel dveře a sám se postavil k oknu, z něhož byl v dálce vidět Big Ben. Z toho, jak se John tvářil, jsem usoudila, že to, co se chystal říct, se mi nebude líbit. A měl pravdu.
„Seznámil jsem se s Damianem před deseti lety. Bylo to v Austrálii. Jeho tam dovedla chuť pomstít svého otce a já se přihlásil kvůli své lásce k bojovým uměním.“
„Pomstít svého otce?“ zarazila jsem se.
„Doslechl se, že jeho otce zabil muž, který pracoval pro tu samou organizaci. K tomu se ale dostanu. Pokud mě nebudeš přerušovat.“ Takže proto nebyli jeho rodiče na svatbě. Jeho otec byl mrtvý a matka? Kdo ví, ta možná taky, problesklo mi hlavou.
„Promiň,“ omluvila jsem se a přivinula jsem malého Thomase blíže k sobě, jako kdybych se snažila uchránit ho před realitou. Před pravdou, jaký byl jeho otec.
„Byli jsme tam rok. Každý den osm hodin tréninku, pět hodin teorie a studium jazyků. Během těch týdnů strávených tam každý našel svou specializaci. Mně se staly osudné bojové umění, Damianovi…“ ztratil se jeho hlas v tichu rušeném jen mým přerývavým dechem. Začínala jsem mít strach, co z Johna vyleze, co se dozvím. Ale neodešla jsem. Ačkoli jsem asi měla.
„Co, Johne? Co?“ kroutila jsem hlavou a čekala, až bude pokračovat.
„Střelné zbraně.“
„Cože? To si děláš legraci, že jo?! Damian a střelné zbraně?! Johne, tohle všechno je směšný!!!“ kroutila jsem hlavou a nechtěla jsem mu věřit ani slovo. Ačkoli mi všechno uvnitř říkalo, že si nevymýšlí. Vždyť on takový nebyl!!!, křičelo cosi uvnitř mě.
„Stali se z nás nejlepší přátelé,“ pokračoval ve vyprávění, ale bylo na něm znát, že je mu proti mysli mi to vyprávět.
„Po úspěšném dokončení výcviku nás dopravili do Paříže, odkud se všechny operace řídily. Všechno nám ukázali, představili nás našim nadřízeným a byli jsme donuceni podepsat slib mlčenlivosti. Takže si uvědomuješ, v jakém maléru teď jsem, když ti to tu vyprávím. Během dvou let nás poslali do mnoha akcí. Damian mezitím pátral po tom člověku, který mu zabil otce, ale nenašel ho.“
„Proč ho nenašel?“
„Alex, ta společnost spolčuje lidi, jako já a Damian. K hlavním bodům té organizace patří praní špinavých peněz, korupce, špionážní činnost. A odstraňování nepohodlných lidí. Naši nadřízení dostávají zase od svých šéfů pokyny, kterými pověřují nás. Nás, kteří patříme do velké skupiny mající na starost ty nepohodlné lidi.“
„To si vás jako najímají nějací milionáři, kterým se jednou zprotiví třeba jejich konkurence a napadne je, že by se jí mohli zbavit?!“ začala jsem se smát, ale John se nepřidal. Stále byl ke mně otočený zády a hleděl z okna na odpolední Londýn. Čekal, až mě ten záchvat přejde. A mně v tu chvíli došel význam jeho mlčení. Měla jsem pravdu…
„Chtěli jsme odejít. Ale když jsme se doslechli, co se stalo lidem se stejnou myšlenkou jakou jsme měli my, přešlo nás to. Nikdo nemůže tenhle spletitý labyrint opustit. Ne živý.“
Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Seděla jsem v křesle jako přibitá, nic jsem neříkala. Zavřela jsem křečovitě oči a všechny tyhle absurdní věci mi začínaly zapadat do sebe. Proto nemluvil o své práci, proto byl tak tajnůstkářský, proto tak často jezdil na služební cesty a pak byl nějakou dobu doma, proto nechtěl, abych ho doprovázela na letiště, když měl odletět, proto tohle všechno!!!
„Proč?! Proč mi to neřekl?!“ vyštěkla jsem potichu, ale přes to velice důrazně. John se na mě otočil a z jeho očí čišelo pochopení.
„Nechtěl, abys patřila do stejného světa jako on. Jako my,“ řekl jen a strčil si ruce do kapes.
„Děkuju, žes mi to řekl. Ale teď, když dovolíš, odcházím. A nemusíš se bát, odejdu navždy a daleko odtud,“ zvedla jsem se a odešla ke dveřím.
„Ne, Alex, počkej!!!“ zvýšil varovně hlas a během vteřiny byl u mě a držel mě silně za paži.
„Nesahej na mě! Už tě nechci nikdy vidět!!! Jste oba stejní parchanti!!!!!“ zakřičela jsem na něj opravdu hlasitě a vysmekla se mu. Trhnutím jsem otevřela dveře a srdce se mi v tom okamžiku zastavilo. Vyvalila jsem oči a začala couvat. Kdybych za dveřmi někoho čekala, tak by to byl určitě někdo jiný, než osoba, která tam stála.
Uvnitř mě to začínalo vřít a z úst se mi vydral zděšený výkřik smíšený s jménem muže v černém roláku a stejně barevných kalhotách. Byl nádhernější, nebezpečnější a zároveň o tolik cizejší než kdykoli před tím. A už to nebyl ten člověk, kterého jsem znala…
„Damiane?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!“