Tajemství starého městečka: Kapitola druhá: Cesta dál

Anotace: Pokračování...

Roman tam chvíli nehnutě ležel, až po chvíli zvedl ruku vysoko do vzduchu, aniž by věděl proč, to udělal. Celé jeho tělo se třáslo. Ani on sám nevěděl, jestli to bylo bolestí nebo strachem. Bolest byla horší než ta, kterou musel podstoupit, když mu zemřela rodina (žena a syn).
A strach? Žádný vetší strach nikdy nepocítil nebo o něm nevěděl. Maximální strach, u něj byl, jen takový, když ho překvapila manželka nebo syn. Nebo když se mu zdálo, že ho někdo pronásleduje, když šel po městě domů, skrz opuštěnou ulici. Jiný strach asi nikdy neměl. Nevěděl jestli má teď litovat nebo ne, ale jedno věděl jistě! Že musí jít dál! Přece neprošel takovou bolestí, aby tady přestal?
Pomalu si sedl, přičemž mu skrz záda projela menší křeč, a koukl kolem. Před ním byla chodba dál, pořád byla, nespíš, v podzemí a za ním...
„No to snad, ne!“ pomyslel si a přes bolest a křeč vyskočil na nohy a kouknul na dveře přes, které sem přišel.
Tedy vlastně ne dveře, ale zeď, protože tam už žádné dveře nebyli! Celkem těžce k té zdi dobelhal a šáhnul rukama na zeď. Nic nepocítil, jenom ho bolelo tělo, ještě s té bolesti, kterou pocítil (a nejen to!) když prošel těmi dveřmi, které zmizeli.
Otočil se a při tom ho zabolelo v levé noze a koukl před sebe. Věděl, že musí dál, co jiného taky mohl dělat?
Zůstat a čekat?
Čekat na co? Na smrt?
Ne! Na to, je moc chytrý (pokud se to tak dá říct...).
Vyšel tedy dál cestou a pořád ho bolely nohy a kulhal na levou nohu. Po chvíli namáhavé cesty si sedl, aby si odpočinul. V chodbě, kterou procházel nebylo nic, kromě pochodních, které vyseli na kamenné zdi. Pomalu vstal a trošku se vzdálil. Vzal si od tamtut jednu pochodeň ze zdi. Otočil se a znovu vyrazil.
Po chvíli cesta zprudka zabočila doprava a málem narazil do dveří, které byli asi metr za zatáčkou. Pochodeň, kterou držel v levé ruce teď dal do prázdného nástavce, který byl na zdi.
Šáhnul rukou na staré, dřevěné dveře. Ruka se mu zatoulala ke klice... šáhnul na ní a otevřel je.
To, co uviděl mu vyrazilo dech. Uviděl mraky, oblohu a vzduch se mu dýchal hůř. On byl ve vzduchu! Nějak se dostal do vzduchu!
Nadechl se, ale do plic se mu moc vzduchu nedostalo. Opřel se o zeď a napadlo ho, jestli by neměl zavřít dveře. Ten nápad po pár sekundách zavrhl. Vrátil se ke dveřím a naklonil se, aby lépe vyděl dolů. V tu chvíli ho jakoby nějaká neviditelná ruka ho vyhodila z pevné země dolů...



Někde jinde

Nějaký muž se podíval na muže, který seděl ,před všemi schromážděnými lidmi v místnosti, na malé židli. Nelíbilo se mu tady. Nevěděl, proč tady je a bylo mu to celkem jedno. Chtěl být už pryč. Potom se jeho oči zatoulali k ostatním schromážděným lidem. Pár jich znal, ale moc ne. Někdo mu zaťukal na rameno a on se otočil. Koukl na ženu, která mu zaťukala na rameno a ona řekla:
„Zdravím, mé jméno není důležité,“ usmála se andělským usměvem a pokračovala:
„Ale pokud jde o vás, tak já vaše jméno znám...“ a v její pravé ruce, kterou doteď měla v kapse, se objevil nůž.
„Co to...“ ani nedořekl a v břiše měl ten nůž.
Všichni schromáždění se ihned otočily na tu ženu a muž na židli pozvedl ruku a řekl:
„V pořádku, je skrz na skrz zlá, stejně jako mi! On...“ kývnul na ležícího muže, který v sobě měl nůž a ležel ve svojí krvi:
„Zlý nebyl... Byl to špeh dobra!“ po tomto prohlášení začaly všichni nahlas debatovat, ale muž na židli zařval, aby byli zticha:
„Dnes jsem vás sem, do mého domu, pozval, protože dobro znovu přichází k životu!“ řekl a nějaký malý muž z davu těch lidí vystoupil a řekl:
„Nesmysl! Všechny zastánce dobra, kteří o nás věděli jsme vyhladily! Nikdo na celé zemi o nás neví! Kromě nás samozřejmě! Nikdy jsme neměli nechávat lidské plemeno živé! Měli bychom celou tuto planetu pro sebe! Ale vy jste to nechtěli, jste hlupáci!“ a koukl na muže, který seděl na malé židli.
Ten se na něj usmál, luskl prsty a v břiše toho malého muže se objevil nůž. Muž si stoupnul a řekl:
„Děkuji za váš čas! Dávejte si pozor. Ještě někdo má se mnou problém? Ne? Tím pádem sbohem!“ a všichni se začali tlačit ke dveřím, které byli schované v šeru, ale někdo rozsvítil malou žárovku, která byla nad dveřmi. Všichni, až na toho muže na židličce, tu ženu a mrtvoly.
„Najdi toho muže a zabij ho! Nechce se mi válčit proti dobru!“ řekl muž a žena se vydala směrem ke dveřím. Kdyby tam byl Roman tak by v ženě poznal svojí mrtvou manželku Lauru...