Sen či Skutečnost?

Anotace: ...

Sen či skutečnost?

Sedím v lese na horkém kameni a koukám do ohně. Užívám si atmosféru okolo a přitom přemýšlím. Přemýšlím o ohni a o tom, jak krásně hoří. A také o životě. Když v tom z ohně vyletí jakási pozoruhodná bytost. Nejdříve se leknu, ale zůstanu na místě a čekám co se bude dít. Jsem úplně v šoku, mé nohy jakoby srostly se zemí a můj dech se rapidně zrychlil. Jenom nehybně pozoruji bytost, a ona pozoruje mě. Zdá se mi, že chce něco říct. Bedlivě sleduji její rty, které se pomalinku otvírají, když v tom se objevuji v úplně jiném světe, který se ani zdaleka nepodobá tomu našemu. Jsem úplně někde jinde. V duchu se ptám jestli se mi to nezdá. Chci něco říct, ale nejde to. Vůbec nechápu co se to děje. Znervóznil jsem. Chtěl jsem si zařvat, ale nešlo to. Vypadá to pravděpodobně tak, že v této zemi nebudu moci cokoliv říct. Nelíbí se mi tu. Chci se vrátit zpátky. Zpátky tam,kde jsem v bezpečí. Začínám se bát. Takovýto pocit strachu jsem doposud neznal. Byl jsem obklopen samotou. V tom ke mně promluvil můj vnitřní hlas."Nemusíš se bát!". Toto je tvůj vnitřní svět".Máš tu možnost prozkoumat se, takový, jaký opravdu jsi". Strach mě úplně nepřešel, ale už jsem byl klidnější. Řekl jsem si, že když už mám tu možnost, že jí využiji. Je to přeci můj život a nesu za něj plnou odpovědnost. Nemá tedy cenu utíkat před problémy. Začínám tedy věnovat pozornost prostředí, ve kterém se nacházím. Pomaličku začínám zkoumat toto místo. Je tu všechno tak zvláštní. Už mě opustil i poslední kousek strachu. Jsem úplně v klidu. Na levé straně vidím temný les, ze kterého se ozývají podivné zvuky.Oproti tomu na pravé straně vidím skupinku pohledných dívčin. Přemýšlím jakým směrem se vydati. Po dlouhém uvažování ve mě zvítězí zvědavost, a vydávám se do temného lesa. Mou pozornost upoutá cedule s nápisem "Strach". Celým tělem mi projel mráz. Rozklepal jsem se. Najednou se mě zmocnil strach z neznáma. Velký strach. Ale musím jít dál. Teď to nesmím vzdát. Vydávám se tedy prozkoumat, co se za touto cedulí skrývá. Nejistým krokej vstupuji do lesní oblasti. Cestička je celá z popela. Ve vzduchu je cítit nepříjemný pach. Jdu asi minutu, když v tom slyším za svými zády jakýsi zvuk. Okamžitě se otáčím. Něco se kolem mě mihne. Nestíhám zpozorovat co to je. Příliš rychle to zmizí. Bojím se. Všude kolem je tma. Nikde ani kousek světla. Jsem v šoku. Nevím co mám dělat, vrátit se nemohu. Utíkám tedy směrem vpřed, byť nevím kam mě cesta zavede, ale jelikož nevidím konec lesa, tak je jasné, že tato noční můra neskončí jentak. Připadá mi, že už běžím věčnost. Dochází mi dech, slábnou nohy. Musím se zastavit. Najednou se kolem mě začínají vynořovat podivné stíny. Něco říkají,ale nerozumím jim. Co mi k čertu chtějí?? Utvořili společně kruh, a já byl oblíčen. Neměl jsem odvahy podívat se stínu do tváře. Stíny sice byli okolo mne, ale nic se nedělo.Jejich přítomnost jsem cítil, ale nechtěl jsem se na ně podívat! Co ted? Říkal jsem si. Nakonec jsem tedy zvedl svůj vyděšený výraz a zadíval se stínu do tváře. Stín se na mě díval pohledem, z kterého mi celým tělem projel strach. Pohled byl nenávistný a plný zloby. Přemýšlel jsem, co jsem mu mohl udělat. V tomto světě jsem příliš krátce na to, abych mu něco provedl. V tom stín vystoupil z utvořeného kruhu a kráčel směrem ke mě. Tímto činem který provedl, jsem ještě více spanikařil. Sebral jsem tedy všechny síly, které ve mě zbyly a položil jsem stínu otázku. "Co po mě chcete?" Najednou se jeho netypický obličej změnil. Byl to můj obličej. Málem sem omdlel šokem. Přál jsem si,abych se probudil a všechno byla jen noční můra. Stál jsem tam sám, proti sobě. Nebyl jsem schopný jediného slova.V tom jsem si všiml, že stíny, které tvořily kruh najednou zmizely. Zůstal tam jen stín s mým obličejem. Stál a upřeně se na mě díval. Řekl jsem si, že pokud se chci něco dozvědět, musím se zeptat. Po chvíli mě napadla prostá a jednoduchá otázka. Zeptal jsem se "Co jsi?" Můj obličej se na mne podíval jako na osobu s podprůměrným IQ. "Čemu se směješ??!!!" zvýšil jsem hlas. Stín se začal smát ještě více. "Co je tohleto za komedii?.“ „Já jsem ty, ty hlupáku", odpověděl stín. Začínal jsem mít vztek. Rozhodl jsem se zeptat znovu. Už jsem ale nevěděl na co. Co když se zase začne smát? Nakonec jsem přece jenom na jednu otázku přišel. " Proč jsem tady?" zeptal jsem se a čekal jak stín bude reagovat. "Jsi tu, aby si čelil sám sobě". Na to jsem odvětil: "Ale proč bych měl čelit sám sobě?" Stín zvážněl. Chvíli přemýšlel. A nakonec mi řekl: " Zkus se na chvíli zamyslet sám nad sebou. Nad tím kdo vlastně jsi.Odpověď na svoji otázku máš sám v sobě.Když ji najdeš, tohle všechno skončí." Zůstal jsem zase sám, s hádankou na kterou jsem neznal odpověď. Stín měl pravděpodobně na mysli mé špatné činy, které jsem v poslední době provedl. Byl jsem tak naivní, že jsem ani sám sobě nepřiznal svůj hřich, který jsem provedl. Nedávno jsem okradl slepou holčičku. Když sem na to pomyslel, přede mnou se objevila právě ona holčička. Stála přede mnou a pořád opakovala jednu větu: "Prosím, neubližujte mi". Koukal jsem na ni a nechápal, jak jsem toto ubohé stvoření mohl okrást.Byla tak malá a bezbranná, a byla na tom hůř než já. Měla oškubané bačkůrky a špinavé oblečení. Chtělo se mi plakat. Co jsem to za netvora? Chtěl jsem holčičku obejmout a prosit o odpuštění. Pokusil jsem se jí obejmout, v tom se na místě holčičky objevil onen stín. " Vidím, že už jsi pochopil proč tu jsi. To je dobře. Ale ještě není konec. Pokud se nemýlím, není to jediný hřích co jsi udělal." řekl a zase zmizel. Teď již nemělo žádnou cenu nic tajit. Okamžitě jsem věděl o jaký hřích jde. Jednoho dne, když jsem šel z práce, potkal jsem na ulici jednu velice známou kámošku. Projevovala mi veliké sympatie. Nakonec to skončil tak, že jsme se spolu vyspali. Chtěl jsem to říci i stínu, ale vzápětí přede mnou stála má manželka. Stála tam a usmívala se.O ničem nevěděla. Byl jsem tak naivní,že jsem si myslel, že tohle utajím. Podíval jsem se jí do očí. "Miláčku, jak bych ti to jen řekl" řekl jsem sklesle. Podívala se na mne a znepokojeně se zeptala: "Co je broučku? Co tě trápí?" Chtělo se mi brečet, ale nakonec jsem odhodlal přiznat. Nemusel jsem ani otevřít pusu, když v tom se manželka rozplakala. Pravděpodobně věděla co si myslím, jinak si to nedokáži představit. Obejmul sem jí a omlouval se, že se to již nebude opakovat. Začaly mi téct slzy. Cítil jsem se jako nikdy předtím. Nechápal jsem, jak jsem jí něco takového mohl provést. Bylo mi ze sebe špatně. Přál jsem si aby něco řekla, ale pořád jen plakala. Snažil jsem se jí obejmout. Kupodivu to šlo. Mé sdrce naříkalo a slzy tekly po její halence, kterou jsem jí daroval v den svatby. Nevím jak dlouho trvalo ticho, ale nedalo se vydržet. Nakonec se má žena zeptala. "Proč?“ Co ti mám na to říci? Byla to chyba, a už se to nestane. Jestli mi nechceš odpustit, pochopím to." řekl jsem zklamaně. "Odpustit? To neni to nejtěžší. Potřebuji chvíli čas. Pořebuji vědět, že ti zase můžu důvěřovat. Vím že tě to mrzí." řekla manželka. "Mrzí mě to strašně moc. Vím, že už to nebude jako dřív" dodal jsem na závěr. Po té se manželka začala pomalu ztrácet. Objevil se zase stín. " Vidím, že toho všeho lituješ. Myslím, že to pro tebe bylo dost velké poučení."pravil stín. "Ano. Už bych rád viděl svou ženu. Co mám ještě udělat?" V tom se stín začal ztrácet a já se objevil zase u ohníčku, kde sem seděl předtím. Ihned jsem vzal do ruky mobil a snažil se zavolat ženě. Podle hlasu jsem usoudil, že v tom mém podivném snu nebyla. Pozdravil jsem jí a zeptal se, zda-li mohu dneska večer za ní přijet. Odpověděla že ano a že už se těší. Spadl mi kámen ze srdce. Rozpálil jsem motor od auta a ihned se za ní vydal. Poté co jsem dorazil, zmáčkl jsem zvonek a netrpělivě čekal na odezvu. "Ano. Jsi to ty? Miláčku?" zeptala se. "Ano, lásko" odpověděl jsem. "Výborně, tomu bys nevěřila co se stalo" řekl jsem a šel za ní. Nějakou dobu jsme spolu laškovali. Poté jsme se šli najíst. Jídlo bylo vynikající. Svůj dnešní zážitek se stínem jsem jí neřekl, ale má láska k ní se mnohokrát zvětšila. Dodnes nevím, jestli to, co se mi stalo byl jen pouhý sen, nebo skutečnost. Ale díky tom jsem pochopil, co pro mě má žena znamená a začal jsem si jí vážit víc než kdy dřív.



(napsali já a Lukšík)