A Mirror

Anotace: Pokud vás ta povídka zajímá, doporučovala bych si to přečíst u mě na blogu, protože tam to prokládají i písničky a bez nich mi to přijde nemastný, neslaný.

Sbírka: The Time

Celý ten den jsem byla ne svá. Podivný pocit kolem žaludu jsem sice přisuzovala ranní hádkou s tátou, ale on mě neopouštěl celou dobu. Později jsem se už nedokázala soustředit na nic jiného.
Děsilo mě to a strašně moc.Bylo téměř stejné, jako když jsem se topila. Topila v sobě, zahazovala svůj svět a následovala podivnou sílu, do světa daleko odsud.
Cítila jsem se sklíčeně, musela jsem si připomínat dýchat, myšlenky byla zmatenější než kdy před tím.
"Anett?" naklonil se ke mně Brad. "Nevypadáš příliš…dobře." Upoutal moje oči, které do té chvíle bezcílně těkaly všude po okolí. Našla jsem opět svůj pevný bod. Jeho. Pomohl mi se trochu vzpamatovat pokaždé, když se stal středem mojí současnosti. Nikdo na mě nemohl. Síla v hlubinách stáhla svou moc, ať už dobrovolně nebo ne. Sama pořád nechápu v čem je on tak výjimečný.
Proč jsem jemu ukázala své pravé a proč jenom jeho přítomnost je příčinou naprosté pohody. Klidu v mé duši, už tak dlouho někým svírané proti mé vůli.
Položil mi dlaň čelo. "Máš horké čelo." Říkal to se starostí a přesto nepřítomně. Stáhnul ruku a přitom mi bezděčně odhrnul vlasy potem přilepené k tváři.
"Jo. Asi na mě něco leze." Nevím proč mě ty myšlenky napadají zrovna teď. Že je mi líp s dotykem jeho dlaně na mé tváři. Chladí mi čelo, moji rozbouřenou mysl, vystrašené srdce. Jsme přátelé. Trávím u něj celé dny koukáním na filmy, dohadováním se kvůli knížkám. Čas strávený s ním touláním se po městě mi tak rychle ubíhá. Nikdy jsem nevnímala jak působí jako kluk v mém věku s týmovou bundou, jím spravovaným auťákem. Tak proč ho tenhle večer vnímám jako všechny ostatní holky?
Blížila se jedenáctá. Já seděla v malém baru na kraji Middletonu, kolem dusivá atmosféra nedýchatelnosti. Ta ovšem nikomu nevadila, protože se páry na parketu i tak snažily smazat mezi sebou sebemenší prostor.
Jako jedni z mála, jsme s Bradem obývali barové stoličky na doslech barmana a objednávali si chlazené pití. Jenže ani to mi nepomáhalo pročistit si hlavu od zakázaných myšlenek.
"Vážně bych tě měl odvést domů!" zamrmlal Brad.
"Moc se mi tam nechce."
"To nikdy. Nikdy jsi neříkala, že by sis až tak nerozuměla se svým otcem."
"Ono to není ani tak jím, jako spíš tím domem." I když to už se trochu zlepšilo, prolétlo mi hlavou. Prohlédla jsem si jeho tvář. Díky němu. Čím je poutavější než moje vlastní duše? Čím je poutavější než -její- duše?

Jednou bych chtěla poznat odpověď.

/***/
"Na co chceš ještě čekat?" netrpěli přešlapoval po pokoji. "Musíš ji uchopit hned, jak se to dozví!"zvedla jsem hlavu ze záplavy přikrývek. Ne příliš, i tak se mi poslední hodinu dělalo ze všech pachů i z ostrosti světla špatně. Jako po každé chemoterapii. Tak i po té dnešní.
"Co se dozví?"
Rychle na mě pohlédl. V očích měl vztek, jeho tvář měla děsivý výraz. Tak chladný a odhodlaný.
"Co jsi proved?!"
Další pohled, ale tentokrát se hned na to nestočil na protější stěnu. Ztuhnula jsem. Pocity, které ve mně vyvolával se najednou utrhly z mého podvědomí jako lavina. Polila mé celé tělo. On se díval a já tak mohla pocítit, že tahle mluvit mi nepřísluší.
"Chceš to skutečně vědět Claer?" zašeptal. Všechno rozrušení z hlasu vyprchalo. Přišel mi trochu jako fanatik, blázen z hororových filmů.
Konečně jsem pohled odtrhla a vstala jsem z postele. Moje dušička byla takhle malinká, polil mě strach. Podvědomě jsem se tak chystala uniknout z jeho blízkosti zpátky do bezpečí. Schovat se v rouše fatalismu. Vrátit zpátky naše spolčení. Uzavřela jsem snad smlouvu s ďáblem?
Prudce vydechl a sevřel pěsti položené na stolku. Zdálo se, jakoby něčemu nemohl uvěřit. Jejímu počínání? Tomu, že obyčejná holka dokázala odolat? Svým myšlenkám?...Svým důvodům?
…
Znovu ho ovládnul vztek. Narovnal se a pár kroky přešel místnost.
Já si toho sotva stačila všimnout, prostě najednou jeho tvář byla před tou mou, se stejným výrazem, který ve mně vyvolával strach.
"Dokonči co jsi začala." Silně semknul prsty mou bradu. Vytřeštěně jsem mu opětovávala pohled. Čekal. Ta chvíle byla dlouhá. Táhla se, náš oční kontakt sváděl bitvu.
Svěsil hlavu nad mé rameno a šeptl mi do ucha: "Tak to udělám já…."
V tu chvíli se mi odlomila kolena, propadla jsem se do hluboké černé díry aniž by se po mě otočil.
Čas a prostor se rozplynul. V černé prázdnotě jsem stála já a přede mnou se leskla průzračná hladina. Za se točila oblaka mlhy, jen sem tam jsem mohla zahlédnout nejasný obrys.

/***/

Svým způsobem nedobrovolně jsem opouštěla dveře baru. Už proto, že ze mě příliš alkohol neprchal, což se nedalo říct o Bradovi.
Sám si potvrdil, že mi pití stouplo do hlavy a vzhledem ke zdravotnímu stavu jsem na tom nebyla zrovna nejlíp. Hned u baru se snažil mě nenápadně podpírat. Když jsme vyšli z těsného prostoru, opřel si mě a pravačkou mě nekompromisně držel kolem pasu.
Jednu výhodu to poskytovalo. Byl leden a venku studená noc. Choulila jsem se v jeho teple. Vnímala ticho a nic jiného. Unikala jsem před pocitem, který mi stále silněji svíral srdce. Jediné, o čem jsem dokázala přemýšlet byl můj kamarád, možná jím byl do této chvíle. Ale co dál?
Z bezduchých představ mě vytrhnulo až zvonění telefonu. Trvalo hodnou chvíli, než našel mobil po kapsách.
"Teto?" snažil se mluvit tiše a zároveň mě pomalu vést ulicí. S dalšími slovy, která jsem postřehla jenom jako slabé ševelení, mi s nespokojeným výrazem podal telefon.
"Pro mě?" pokrčil rameny.
"Ano?"
"Anett, je mi líto, že ti to říkám, ale měla jsi přijet do nemocnice."
"Do nemocnice? Nechápu proč." Ale tušila jsem to. Měla jsem pocit, jako by zni čeho nic každý z mých orgánu změnil své místo. Motala se mi hlava. Srdce bilo rychleji a prudčeji.

"Tvůj otec měl autonehodu." Téměř zašeptala. Chvíli jsem si nemohla rozpomenout, co to jsou slova. Potom zase, jako bych mozek nemohl vůbec používat.
"Není na tom dobře. Druhý řidič zemřel na místě, ale tvůj tatínek pořád bojuje."
"D-dobře, já přijedu… hned ..já…"
Pode mnou se rozevřela temná, černá díra. Já se začala propadat a nemohla požádat Brada o pomoc.
Opřela jsem se Brada, který mě v tu chvíli už tak pevně nedržel a já se po něm svezla k ledové zemi.
-
Stála jsem před hladinou vody. Kotouče páry se pod ní stáčely různými směry. Stejně jako se v mé hlavě ubíraly myšlenky na otce k stále horším a horším závěrům.
Teprve teď jsem si všimla, že mám tvář smáčenou slzami. Hleděla jsem na krásně hladkou vodní plochu a v očí se mi řinuly slzy.
/***/
Ze změti kouře jsem slyšela hlasy. Šeptaly něčí myšlenky, rušily jeden druhý, nedovolily poslechnout si celou myšlenku. Jejich hlasitost ustupovala, jako by se mněla ztratit, přesto tam zůstávala. Jako se parabola nikdy nedotkne osy x nebo y.
Za to jich ale přibývalo. Každý si vedl svou.
Ze slov jsem rozeznávala podstatu. I když se jeden snažil přehlušit druhý, šeptali o tom samém.
Byla to smrt.
/***/
Mlha se zcelila a já po měsících znovu hleděla do své tváře.
Zrcadlo ukazovala moji smířenou tvář, zatímco ta má se topila ve vzlycích a zoufalství. Strany se otočily a já se chtěla stát svou vyrovnanou částí.
Myslela jsem to mé nitro na mě křičelo vzlyky a výčitky celý ten čas a já teď našla někoho, kdo to stavidlo uzavře.
Možná to tak bylo.
Možná je tohle způsob jak uhasit tu nezkrotnou bolest.
Možná, když se dotknu své tváře na tom zrcadle, přejde do mě její klid.
Cítila jsem, že mě k tomu i něco nabádá.
Můj odraz jen stál a hleděl mi do očí.


Špičky mých prstů nenarazily na povrch. Za nimi mě do světa přede mnou něco vtáhlo ohromnou silou. Hned potom co se obraz mě rozplynul.