Mořské panny

Anotace: ...

Letadlo tiše přistávalo nad Burgasem. Všichni z rodiny Mantilů byli vzhůru, i když někteří kus cesty spali. Všichni se těšili na moře. Černé ohromné moře s vlnami, mušlemi, kraby a spoustou dalších věcí, které k letní dovolené patří.
Pro Rachel to byla poslední společná dovolená spolu s rodiči a sestrou, kterou měla v úmyslu podniknout. Neměla s rodiči v úmyslu už trávit tolika času. Přes rok si zařídila práci v Anglii a doufala, že tam taky zůstane, protože to je její vysněná země, která ji odjakživa přitahovala. Až si něco vydělá, třeba půjde pracovat dál. Možná se jednou někde usadí a pořídí si vlastní rodinu s dvěma krásnými dětmi a s chlapem, který ji bude milovat a ona jeho.
Pro malou Anie to bylo 14 dní u moře – jako každý rok. Těšila se tam, protože přes rok k moři ani nikam jinam na dovolenou nejezdí, ale jinak jí to bylo celkem jedno, kam by jeli. Byla ještě příliš mladá na to, aby chtěla cestovat.
Manželé Mantilovi se na dovolenou těšili celý rok. Tvrdě pracovali a už bylo na čase si odpočinout a trochu utratit ty peníze, které vydělali. Oba byli trochu smutní, že s nimi jede Rachel naposledy, ale na druhou stranu dobře věděli, že je dobře, že se začíná stavět na vlastní nohy.
Cesta z letiště do hotelu trvala skoro hodinu a půl. Koupili si malý apartmán ve městečku Pomorie, kousek od pláže. Vzduch byl jiný než doma v Čechách. Bylo z něj cítit moře – spousta letní zábavy, vlny, písek, ale bylo tu i něco jiného. Něco zlého, co se neomezeně dostávalo na hladinu a pak zase plavalo zpátky do moře. Ale toho tu bylo málo.
Jakmile se dostali k hotelu, tak všichni zalehli. Už byly tři hodiny ráno. Nikdo neměl chuť se jít podívat na noční pláž ani na její okolí – teď na to bylo moc pozdě. Téměř všichni spali až do osmi hodin. Jen Rachel se se svou nespavostí probudila v šest ráno a šla se projít.
Instinktivně šla podle nosu. Moře ji k sobě táhlo samo. Skoro nikdo na ulicích nebyl. Bylo už světlo. Bylo takové ospalé – asi jako všichni v tuhle denní dobu – ale bylo ho dost na to, aby hřálo. Pláž byla krásná, obrovská a teď i čistá. Plavčíci už netrpělivě chodili kolem svých pracovišť a kouřili. Všichni byli krásně snědí, jen Rachel si mezi nimi připadala jako albín.
Sedla si ke skalce, která měla oddělovat pláže od sebe, i když to tak vůbec nevypadalo. Vlny se o skalku rozbíjely jako sklo o podlahu. Rachel seděla tak blízko, že na ni vždycky pár kapek přiletělo, ale bylo to příjemné.
Jen tam tak seděla a prohlížela si tu tichou atmosféru pláže, kde zatím nikdo není. Užívala si svoji poslední dovolenou s rodiči. Vnímala každé zrnko písku, které na ní bylo přilepené, každou kapku vody, která na ní dopadla a každý sluneční paprsek, který na ní svítil. Vůbec si nevšímala toho, že by tam s ní mohl být někdo další. Jen měla občas pocit, že zahlédla ve vodě něčí vlasy nebo nějakou mořskou šupinu, ale moc tomu nevěřila. A to i přes ten nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje.
Zůstala tak sedět asi půl hodiny, pak se zvedla a odešla zpátky do apartmánu. Ale i to bylo dost dlouho na to, aby si jí všimnul někdo jiný.
Když přišla na pokoj, zjistila, že si jejího odchodu nikdo ani nevšimnul. Všichni stále tvrdě spali. Znovu se převlékla do noční košile, kterou v noci našla a na chvíli ulehla s nimi. V osm hodin ji vzbudila její desetiletá sestra svým neustálým převalováním. Ale Rachel měla dobrý pocit, protože neměla hezký sen. Zdálo se jí, že padá do vody a že z ní už nemůže vylézt, ale přitom se netopí.
Vstala a usedla si ospale ke stolu. Rodiče už také nespali, ale nenamáhala se a nevyprávěla jim, jak je ranní pláž krásná. Byla by buď označena za blázna nebo by ji nějak odbyli. Tak jako vždycky. Už se těšila, až začne nový život.
Rodinka se nasnídala a vydali se na pláž. Slunce krásně pražilo. Na pláži už bylo spoustu lidí, racci lítali kolem a všude už bylo tolik ruchu, že nebylo pořádně slyšet, jak mořské vlny omývají písek na pláži. Ani jak se na pláži rodí nové zlo.
Anie se jen svlékla z šatů a utíkala do vln. Voda byla teplá a vlny byly celkem vysoké, což značila žlutá vlajka u plavčíků na celé pláži. Rachel na ni chvíli jen koukala, ale pak rychle utíkala za ní. Potápěli se, hledaly spolu mušle a Anie si pomyslela, že Rachel je ta nejlepší sestra, kterou si může přát. Rachel se pak odešla na chvíli opalovat. Ve vodě se necítila úplně v bezpečí. Ne, protože by neuměla plavat, spíš měla pocit, že ji něco sleduje a bála se, že ji to každou chvíli stáhne pod hladinu. Ale na suchu to nebylo o moc lepší.
Lehla si a na chvíli usnula. Když se vzbudila, rodiče byli s Anie ve vodě a jejich prostěradlo, na kterém leželi mělo nové sousedy. Kousek vedle ní ležel na ručníku jeden kluk. Bylo mu asi stejně jako Rachel maximálně byl o dva roky starší. Na druhé straně a nad ní leželi nějací důchodci, což přimělo Rachel, aby se vrátila pohledem na toho kluka, který sledoval, co se děje ve vodě. Když se na něj zadívala pořádně, začal se jí líbit. Měl hnědé delší vlasy, sluneční brýle a modré kraťasy. Připadala si ještě bezpečněji než předtím. Ten pocit, kteří mají lidé po sledování nějakého hororového filmu z ní náhle spadnul. Ale nechtěla být nápadná a tak se otočila a sledovala zbytek své rodiny jak řádí ve vodě.
Musela se smát. Máma s tátou se chovali jako puberťáci. Táta odhazoval do vody jak její mladší sestru, tak i mámu. Chtěla za nimi, ale něco jí říkalo, že když tam půjde, už se přestanou bavit. Nakonec ona už nepatří tak úplně do jejich rodiny. Bydlela na internátě a to je všechny značně oddálilo. Volali jí jednou za dva dny, ale někdy jim telefon ani nebrala, protože se buď učila nebo na to neměla čas. Občas si psala s Anie, která z toho byla nadšená, protože mít starší sourozence je hlavně výhoda v tom, že poznáte jejich přátelé a co se týče Racheliných přátel všichni byli fajn.
Za chvíli vylezli sami, jen Anie tam ještě zůstala. Rachel sledovala střídavě ji a střídavě toho kluka, který ležel kousek od ní. Docela ji překvapovalo, že tu s ním nikdo není a hlavně, že se ještě za tu dobu, co byla na suchu nešel vykoupat.
Když už bylo kolem poledne a ona ho zrovna sledovala, přiběhla za ní Anie s pokřikem: „Nekoukej na něj! Já vím, že se ti líbí,“ a strašně se smála.
„ Nech toho, co když to je taky Čech.“ Rachel to mírně vyhodilo z míry, ale zároveň se musela smát. Anie si sedla vedle ní. „Proč myslíš, že se mi líbí?“
„ Sleduju tě. A on tebe taky. Koukala sem na to z vody. Koukala ses střídavě na mě a na něj,“ a začala se zase strašně smát. „ A krom toho je to tvůj typ.“ Dodala se smíchem a šťouchla do ní.
Rachel se taky začala smát a kroutila hlavou.
Ještě chvíli sledovala rodiče, které právě vlezli do vody a začali tam opět blbnout jako před tím. Anie ležela vedle ní a opalovala se. Měla zavřené oči a vypadalo to, že spí. Rachel si lehla vedle ní.
„ Myslím, že se schyluje k nějaký letní lásce,“ vybuchla najednou Anie smíchy. Rachel si pomyslela, že na desetileté dítě je její sestra až moc drzá a chvíli měla pocit, že ji praští.
„ Hele ty uhihňaná puberťačko, už nejsi vtipná,“ řekla jí Rachel a doufala, že to vezme vážně, ale ona se začala ještě víc smát.
„ Ale no tak, Rachel, líbí se ti. Tak to přiznej.“
„ Ok, líbí se mi. Už si myslela na to, že je to možná Čech a že nám třeba rozumí?“
„ Ale jistě. Tohle ti pomůže. Aspoň o tobě bude vědět.“
„ Nepotřebuju, aby si o mě myslel, že jsem nějaká uhihňaná puberťačka jako ty.“
„ Tak už se přestaňte hádat vy dvě. Něco na sebe hoďte a půjdem na oběd,“ řekla jim máma.
Rychle se oblékli a odcházeli. Rachel se naposledy podívala na toho kluka vedle. On její pohled opětoval a pozdravil ji. Rachel ho pozdravila nevěřícně zpátky a pak odešla. Pocit toho, že ji někdo sleduje se nezvykle zdvojnásobil, ale tentokrát celkem příjemně. Byla ráda, že si jí všiml. Doufala, že ho ještě uvidí.
A taky ho viděla. Hned odpoledne. Ležel na úplně stejném místě jako předtím a pozoroval moře. Všiml si jí a Rachel jeho taky.
Jen co se Rachel převlékla do plavek uvelebila se na pláži, odešla za sestrou vyřádit se trochu v moři. Asi po půl hodině házení si míčem na Rachel něco šáhlo a stáhlo jí to pod vodu. Výkřik pod vodou nebyl slyšet a pokud ano, tak ho mohla slyšet jen Anie, protože ta byla Rachel nejblíže. Rachel cítila, jak ji nějaká ruka drží za kotník. V zápětí ucítila něco jako ocas nebo šupiny ryb. Pokoušela se otevřít oči, ale pálila ji sůl, která jí do nich pokaždé vlezla. Jediné, co na chvíli viděla byl ohromný ocas nějaké ryby. Ruka už ji pustila a ona se okamžitě odkopla ode dna a vyskočila nad hladinu tak rychle, jak to jen šlo.
„ Co děláš ségra?“ zeptala se jí udiveně, ale zároveň pobaveně.
„ Něco tam bylo. Tam! Pod vodou něco bylo. Stáhlo mě to dolů!“
„ Leda tak krab.“ mávla rukou Anie.
„ To nebyl krab, bylo to něco velkýho. Fakt velkýho.“
„ Kašli na to.“ řekla jí Anie. Rachel byla vzteklá, že jí nevěřila, ale nebylo jí co věřit. Vypadalo to jako jedna velká lež.
Anie po ní opět hodila míčkem. A tak si ještě chvilku házeli dokud kolem Rachel neproplaval ten kluk, který je celou dobu sledoval. Významně na ní mrknul a pak odplaval dál. Rachel ho chvíli pozorovala, ale pak se najednou ztratil. Jako by ho něco vtáhlo pod vodu stejně jako ji. Jenže on byl ve větší hloubce. Rachel jen zatřásla hlavou doufaje, že se probudí z toho zvláštního místa, ale nic takového se nestalo. Tak se tomu přestala věnovat a jen tak se chvíli vyhřívala ve vodě.
Za nedlouho se poblíž ní vynořil ten, jehož celou dobu tak napjatě pozorovala – nebo se spíš o to pokoušela. Trochu se lekla.
„ Omlouvám se.“ zaslechla za chvíli za sebou hrubý hlas. Otočila se a opravdu to byl on.
„ Za co?“ zeptala se vylekaně. Bylo na něm něco zvláštního.
„ Vylekal jsem tě.“
„ Nic se neděje.“ usmála se na něj.
„ Já jsem Jared.“
„ Já jsem Rachel, těší mě.“ usmála se.
„ Mě víc. A co tady děláš, Rachel?“
„ Na dovolený.“
„ S přítelem?“
„ Ne, s rodiči. Naposled. A co tady děláš ty? Taky dovolená?“
„ Ne, já tady pracuju v český cestovní kanceláři.“
„ Tak to máš dobrou práci. Celé léto u moře. Taky by se mi to líbilo.“
„ Nestěžuju si. A jak se ti tu líbí?“
„ Jo, je to tu pěkný, jen si tu přijdu tak nějak sama.“
„ Co to znamená sama?“
„ Nemám se tu s kým moc bavit. Schází mi to.“
„ Tak se můžeme bavit spolu. Já pracuju jen dopoledne a to ještě podle toho, co je všechno potřeba udělat. Nechceš jít večer na pizzu?“ stále se na ní přívětivě usmíval.
„ Já nevím. Asi bych šla.“
„ Tak se sejdeme v osm hodin tady na pláži.“
V osm hodin tam Rachel opravdu přišla. Sice byla původně trochu naštvaná kvůli hádce s rodiči, ale jinak se jí večer s celkem sympatickým Jaredem líbil. Byli spolu na pizze ve městě, chodili spolu po večerním trhu a povídali si. Nakonec ji Jared doprovodil k jejich hotelu a pak odešel opět směrem k pláži. Rachel to bylo divné, protože u pláže už nikdo nežije. Ale téměř hned tu myšlenku zahnala. Byla ráda, že poznala někoho nového a příjemného. Bylo už asi jedenáct hodin, když se vraceli, ale jí na čase nezáleželo. Nic ji netrápilo. Jediné, co jí trochu leželo v hlavě bylo to chapadlo jehož otisk měla na nože. Jako by to mělo nějaký speciální jed a ten se nedal nikdy smýt. Ani to neštípalo. Jen to bolelo. Jared řekl, že tohle nikdy neviděl a ona mu to věřila.
Druhý den se setkali opět na pláži. Sice neplánovaně, ale oba byli rádi, že se zase vidí. Jen její rodina z toho neměla radost. Rodiče se tradičně obávali jejích přátel (a obzvlášť opačného pohlaví) a Anie byla naštvaná, protože už neměla s kým by blbla ve vodě.
Rachel se v jeho přítomnosti cítila na pláži v bezpečí. Zbavila se pocitu, že ji někdo sleduje. Zůstala tu jen radost ze sluníčka a z něčeho nového.
Takhle to šlo ještě tři dny. Pak už byla Rachel opálená. Díky tomu, že byla tmavý typ, ji téměř nebylo možné rozeznat s ostatními. Jako každý den se setkala s Jaredem na pláži, jako každý den odešla s rodiči na oběd, vrátila se a jako každý den odešla s Jaredem ven. Ale když bylo jedenáct, navrhnul Jared, že jí ukáže krásu noční pláže.
Rachel z toho byla sice trochu nervózní, protože jí v paměti uvízl ten pocit, že ji někdo sleduje, ale souhlasila. Běhali po pláži a nakonec se oba svlékli do spodního prádla a šli si zaplavat. Plavali daleko. Až k poslední bojce. Rachel se bála, ale s Jaredem to byla docela sranda. Aspoň do doby než neucítila, jak ji něčí ruka stahává pod vodu. Kopala nohama a snažila se otočit. Najednou chtěla být zase doma.
Ruka po ní stále chmatala a kolem ní se prohnalo něco, co se nedalo pořádně popsat v té tmě. Ale jedno věděla jistě. Mělo to ten ocas, který tenkrát viděla. A bylo to velké. Velké jako člověk. Když se rozhlédla kolem, Jareda nikde neviděla. Byla tam jen ona, moře a něco pod ní. Něco, co ji neustále sledovalo.
Zmohla se na poslední kop a pak se nechala stáhnout pod hladinu. Poslední nádech. Držela v sobě co nejvíc kyslíku. Pod vodou se jí podařilo otevřít oči. Štípalo to, ale teď jí to bylo jedno, protože to bylo naposled. Kolem ní se něco prohnalo. Mělo to ohromný ocas a lidské tělo – aspoň horní polovinu. Když se podívala pod sebe, táhlo jí pod vodu podobné stvoření. Něco jako je mořská víla. Ale opravdová a ne ta hodná, pohádková mořská víla, ale skutečná zlá. Byla mladá, pleť měla prožranou od soli a celá vypadala jako z hororu. Rachel hrůzou ani nekřičela ani se nijak nesnažila vzdorovat. Táhla jí dál do moře. Pak jí došel kyslík a konec.
Rachel se probudila druhý den v nádherném pokoji, který ještě nikdy neviděla. Všude kolem byla voda a ona měla svázané nohy a strašně ji bolely. Na krku měla obrovské boláky. Měla hlad a dostávala příšerné záchvaty bolesti a agrese.
Hodinu po tom, co se probudila k ní připlaval Jared. Měl obrovský modrošedý ocas, horní část těla byla lidská a na hlavě měl něco jako korunu.
„ Už je ti líp?“ zeptal se jí hned jak ji viděl, protože nevypadla vůbec dobře.
„ Ne.“ štěkla na něj, ale znělo to spíš jako by krákala vrána.
„ Neboj, za dva dny ti naroste ocas a žábry. Pak už to bude zase dobrý.“
„ Já to nechci.“ Rachel se rozplakala. „ Mám hlad a bolí mě to. Pusť mě domů!“ naléhala na něj.
„ Teď už tě nemůžeme pustit domů. Ani kdybych chtěl.“
„ Proč ne?“ vzlykala dál.
„ Nikdo už by si tě nepamatoval. Nikdo si tě nebude pamatovat.“
„ NE!!“ zakřičela a pak se znovu zhroutila na postel.
Jared se otočil a zabouchnul za sebou dveře. Nechal Rachel samotnou na pokoji s jejím hysterickým záchvatem a vrátil se za deset minut s jídlem. Sednul si k ní na postel a začal ji krmit. Rachel nejdřív odmítala, ale pak si přes veškerou bolest, kterou cítila, vzpomněla, jaký má vlastně hlad.
Když se najedla, Jared odešel. Byl dlouho pryč. Jen tak ležela na posteli nechala, aby ji bolest ovládala. Slzy jí stékaly po tváři a ona je ani neutírala. Přemýšlela nad tím, že ona možná není první, koho dostali takhle pod vodu. Možná se tohle dělá už strašně dlouho. Všechny ty únosy. Možná to třeba na povrchu vypadá jinak. Možná, že proto je moře tak slané – ze slz těch unesených holek. Třeba unesli i Jareda, ale on se s tím smířil. Každý se jednou smíří se skutečností jakkoliv je krutá.
Rachel nevěděla jak dlouho to trvalo než k ní někdo přišel. Možná to byl den možná to trvalo déle. Několikrát mezitím usnula, ale jen na chvíli. Jen na tak dlouho jak jí to bolest dovolila. Ale vždycky to bylo maximálně tři hodiny.
Ale po posledním spánku před tím, než přišly ostatní mořské panny už ji nic nebolelo. Ani nevěděla proč se probudila, ale něco bylo jinak. Necítila nohy a jako by dýchala jinak. Posadila se a podívala se na nohy.
Dívala se na ně dlouho. Sledovala je, protože nemohla uvěřit svým očím. Ale nohy to nebyly. Byl to ocas. Takový ten jako lidi znají z pohádek o Ariele nebo z pohádky od Andersena. Z jejích nohou se stal ohromně dlouhý ocas. Ovládala ho vůlí stejně jako nohy předtím, ale měla s tím potíže.
Když přišly mořské panny, Rachel seděla na posteli a mávala ocasem. Lekla se jich i když na ně vlastně čekala. Dvě mořské panny na ní trochu s údivem koukaly. Rachel se snažila v jejich výrazu najít trochu pobavení z nové víly, která před nimi právě seděla a nevěděla jak vstát.
„ Ahoj?“ pokoušela se je pozdravit. Ještě chvíli na ní koukaly jako by neuměly mluvit.
„ Ahoj.“ zaznělo z jejich úst mrtvě. Všechny jejich orgány byly rozežrány slanou vodou, celé byly rozežrané a zkažené. Jako by na ni mluvily mrtvoly. „Půjdeš s námi.“ řekly jí.
„ Já s tím neumím chodit.“ řekla vylekaně Rachel. Zároveň doufala, že to pochopí.
„ Ani si to nezkusila.“ řekla jedna z nich. Chytila ji za ruku a stáhla ji dolů z postele. Rachel spadla na nohy. Jindy by jí to nevadilo, ale teď pocítila znatelný zlomek té bolesti, kterou pociťovala, když jí nohy srůstaly a místo nich se tvořil ocas. Vykřikla. „ Musíš umět plout jako my. Za chvíli budeš jako my.“
„ Já nechci.“ vzlykala bezmocně Rachel. Mořské víly jí opět vzaly za ruce a vytáhly ji z podlahy nad zem.
„ Snaž se.“ poručila jí druhá. Rachel máchala ocasem jak nejlépe mohla, ale nebylo jí to moc platné. Moc dlouho se neudržela.
„ Já se snažím, ale nejde to. Pusťte mě domů.“ plakala dál Rachel. Mořské víly na ní nevěřícně hleděly. Jak je to dlouho, co ony cítily stejnou potřebu – jít domů. Nebo pryč. Jak je to dlouho, co ony prožívaly tu samou bolest.
„ Doma už tě nikdo nezná. Tak se snaž, tohle je tvé nové doma.“ řekla jí a položila jí zpátky na postel. „ Musíš trénovat. Jinak nepřežiješ.“ dodala a pak obě odpluly.
Rachel zůstala bezmocně ležet na posteli a plakala. Ani nevěděla jak by se měla cítit. Nevěřila, že by na ní rodiče zapomněli. Ani kdyby to bylo sebevětší kouzlo přece by nedokázalo odtrhnout rodiče od dcery. Ale pak si uvědomila, že když už dokázali, aby její nohy srostly, dokážou toho mnohem víc. Sebrala tu trochu síly, která v ní ještě zbyla a zkoušela se udržet na ocase. Když zvládla stát na místě, zkoušela plavat kolem. Byl to divný pocit nemít dvě nohy, na které by se mohla postavit. Ale říkala si, že je to jako u dítěte. Taky ze začátku umělo jen ležet. Třeba to je teď lehčí, když už umí aspoň sedět a trochu stát.
Plavání ji stálo mnohem menší úsilí než když se pokoušela postavit. Několikrát spadla a strašně to bolelo. Pokoušela si otřít slzy, ale nemělo to žádnou cenu, protože splynuly s vodou kolem.
Když za ní opět přišel Jared už plavala i stála celkem dobře. Rozhodně líp než kterákoliv jiná takhle získaná víla.
„ Už ti to jde.“ poznamenal tiše Jared. Nebyla v tom žádná emoce, žádný projev lítosti nebo radosti. Byla to jen chladná poznámka jako každá jiná.
Jen na něj kývla a posadila se. „ Proč tu jsem?“ zeptala se ho stejně chladně. Ale v její otázce byl cítit hněv a bezmezná nenávist. To se Jaredovi líbilo.
„ Proč myslíš, že tu jsi?“
„ Já nevím, proto se tě ptám!“
„ Protože jsem si měl najít družku.“ řekl jí chladně. Nic necítil. Stále jen oznámení.
Rachel se zděsila. „ Proč já?“ ptala se. Už to nebylo nic chladného bezcitného. Cítila se bezmocně.
„ Líbila ses mi. Hodně ses mi líbila.“
„ A to je důvod, proč jsi mě unesl?“
„ Ano, to je přesně ono.“
„ Jsi tak sobecký. Jak jsi mohl?“ vzlykala tiše, ale slzy neronila.
„ Neboj, taky budeš. Vezmu tě na výlet.“ řekl a podal jí ruku. Vyvedl ji z podmořského paláce a společně zamířili na hladinu.
Byl den. Slunce pálilo, jak mohlo a Rachel tiše doufala, že jí dá něco, po čem bude mít zase obě nohy a nechá jí odejít za svou rodinou. Doufala v to, i když moc dobře věděla, že se tak nestane.
Ale Jared ji překvapil. Dal jí mořskou řasu. Kousek z ní snědla – byla nechutná a Rachel si chvíli myslela, že ji okamžitě vyzvrací, ale snědla ji – najednou se jí nohy od sebe odtrhnuly jak nejrychleji mohly. Nebolelo to, ale bylo to nepříjemné.
Jared zpozoroval její úsměv. Trochu se zamračil. „ Tohle není napořád. Vydrží to asi na půl hodiny. To bude stačit na to, abych ti ukázal, že se už nemůžeš vrátit.“ Rachelin úsměv povadl, ale ještě v ní trochu zůstávala naděje. Nebylo jí moc, ale byla tam.
Jared vyvedl Rachel na břeh. Držel ji za ruku, aby mu nemohla utéct, ale na to by si netroufla. Chvíli se procházeli po pláži. Oba dva vyhlíželi její rodinu. Rachel doufala, že si ji k sobě nějak připoutají a dají jí tak šanci probudit se z téhle noční můry. Ale když je viděla, nestalo se tak.
Věděla, že ji viděli. Máma, táta i Anie, celá její rodina jií viděla. Všimli si jí, ale nic neudělali. Jako by byla někým jiným. Jako by se už nikdy nemohla vrátit. Všichni tři byli na břehu. Opalovali se a sledovali kolemjdoucí.
Rachel si chvíli myslela, že za nimi poběží a řekne jim, co se to tady děje. Ale když se zastavila přímo před nimi a oni ji viděli, prohlíželi si ji, snažili se jí přečíst myšlenky, pochopila, že to je zbytečné. Pochopila, že se vrátit nemůže protože nemá kam. I kdyby se jí podařilo dostat jednu z těch kouzelných mořských řas, a dostala by se na pevninu, neměla by kam jít. Neměla by ani žádné peníze, aby začala nový život. Neměla nic.
Jared ji nechal stát a pozorovat svou rodinu. Sledoval, jak se z ní vytrácí naděje. Sledoval, jak se jí mění výraz ve tváři. Jak se celá mění. Dospívala. Najednou pochopila podstatu života. Pochopila, že je krutý a že se může spolehnout jen na sebe.
Na písek spadlo pár slz. Pak je smyla vlna. Jared ji znovu chytil za ruku a šli dál. Zavedl jí zase do vody a když byli dostatečně daleko od břehu, znovu se z jejich nohou staly ocasy. Tentokrát to trochu bolelo. Rachel celou dobu nemluvila. Tvářila se nešťastně a na Jareda se ani nepodívala. Až když byla ve svém pokoji znovu promluvila.
„ Jak můžou rodiče zapomenout na své dítě?“ zeptala se tiše, její hlas zněl klidně. Žádné projevy smutku, žádný hněv. Jen ten tichý hlas, co k ní tolik nepatřil.
„ Kouzlem. Nejmocnějším kouzlem, které dokážeme ovládat.“
„ Přijde vám to zábavný? Rozdělit rodinu?!“
„ Tvoje rodina nemá pocit, že o někoho přišla. Nikdo z nich si nepamatuje, že jsi tam někdy byla.“
„ Jarede jak dlouho tady budu žít?“
„ Jsme částečně nesmrtelní.“
„ Co tím myslíš?“
„ Můžeš zemřít pouze udušením.“
„ Jako, že půjdu na hladinu, aniž bych snědla tu odpornou řasu?“
„ Ano, ale neboj, stráže jen tak někoho nepustí ven. Proti nim nemáš šanci.“
„ Nemám důvod se zabít.“odpověděla mu. I když důvodů teď měla spoustu. Připadala si tu strašně sama mezi těmi odpornými stvořeními. Necítila, že by ji tu potkalo něco dobrého. Na zemi – jestli se tomu tak dá říkat – měla Jareda ráda. Choval se k ní mile a možná by se našly okamžiky, kdy ho milovala. Bylo jich víc a víc, jenže pak ji zradil a tady, tady byl jako kus kamene. Necítila z něho žádnou lásku, lítost ani jinou lidskou emoci. Byl jako oni. Jako všichni ostatní. Dokonce i pleť měl pod vodou prožranou a hlas se mu změnil. Byla z něj stvůra jako ze všech ostatní. Dokonce i z ní byla stvůra.
„ To je dobře, zítra se totiž budeš vdávat.“ řekl a skoro doufal, že jí to potěší.
„ Co?! Za koho?“
„ Za mě.“ zněl jako kámen a možná že i v kameni by se našlo víc citu než v něm. Možná.
Jared věděl, jak na ni působí. Věděl, že pokud ho někdy měla ráda tak teď ho ráda rozhodně nemá. Nenávidí ho, protože se k ní zachoval sobecky. Ale tady se chovají všichni k sobě takhle a ona byla ještě nezkažená, mladá a tak krásná. Kdyby bylo jen na něm, tak by jí nikdy neunesl. Možná by se s ní nikdy neopovážil ani promluvit. Ale on k tomu byl tlačen. Tlačen jeho nevlastními rodiči, kteří si ho také unesli, ale to už bylo dlouho. Jeho srdce teď ovládala všude přítomná sůl a bylo tvrdé jako kámen. Rachel byla to, co mu osvěžila jaké to je být člověkem. Vždycky, když si bral tu odpornou řasu, aby ji mohl získat pro sebe. Vždycky se mu připomnělo, jak se dostal pod vodu on. Když se spolu procházeli, choval se k ní jako normální člověk. Ale tady pod vodou není nikdo na lidské chování zvědavý. Dokonce ani on ne.
Jared odešel a Rachel zůstala v pokoji sama. Sedla si k oknu a sledovala ryby, jak plavou kolem korálů. Sledovala celý ten podmořský bezstarostný svět.

Té noci měla Anie divný sen. Viděla v něm nějakou ženu, která jí byla strašně povědomá. Byla tak krásná a tak smutná. Místo nohou měla ohromný ocas. Byla sama v pokoji v nějakém paláci. Jako první věc, kterou jí to připomnělo byla mořská víla Ariel, o kterou běžně vídala v televizi když si v sobotu ráno přivstala.
Víla najednou otevřela okno, protáhla se jím a vyplula ven. Plula směrem na hladinu k pláži, kterou Anie znala. Byla to ta pláž, na kterou se chodili koupat. Anie cítila, jak se víla bojí toho, co bude a zároveň cítila, že bude šťastnější když – Když co? Co se stane až doplave na hladinu a vyleze z vody?
Nechtěla to vědět. Nechtěla vědět, co bude následovat. Převracela se v posteli, snažila se otevřít oči, ale něco – nebo někdo - ji udržoval ve spánku.
Mořská víla už byla skoro na břehu.
„ Ne, nechoď tam. Nechoď tam!!“ šeptala jí Anie ze spánku. Pokud to byl spánek. Její dech se zrychloval jako by jí měla běžet na pomoc, ale sama nevěděla jak by jí pomohla.
Víla už vylézala na břeh. Anie viděla, jak lape po dechu, ale nemohla s tím nic dělat. Ze zavřených očí se jí začaly kutálet slzy. Ale víla šla stále dál. Vláčela ze sebou ocas a plazila se stále dál. Vstříc pláži, kde ještě odpoledne bylo spoustu smíchu, radosti a lásky. Teď tu byl jen smutek a pomalu sem přicházelo něco jiného, co se Anie snažila celou dobu popřít.
Víla už byla na břehu. Dost daleko od vody na to, aby se ještě zachránila. Držela se za hrdlo jako by se sama dusila. Celá příšerně zbledla a její rty zmodraly. Ocas se pomalu rozkládal znovu ve dvě nohy. Byla to strašlivá bolest. Anie ji cítila. Ale žábry na krku jí zůstaly. Její dech se zpomaloval a ona ležela roztažená na pláži jako by ji vyplavilo moře. Poslední pokus o nádech a pak tma.
„ RACHEL!!“ Vykřikla a probudila se. Oči měla slepené slzami. Peřina ležela na zemi a kolem ní seděli rodiče. Později jim řekla, že si nic nepamatuje. I když to nebyla pravda. Pamatovala si všechno a možná i něco víc.
Dopoledne přišli na pláž. Na místě, kde obvykle tábořili ležela obrovská hromada mušlí.