Ukrytý ve tmě V

Anotace: Jak jsem slíbila...je to tu...jsem strašně ráda, že jsem se přes tohle přehoupla, už by to zas mělo jet častěji..

Pohnula jsem se a uslyšela zachrastění řetězů. Až potom mi došlo, že mám ruce nějak těžký a s nohama mi nejde moc hnout. Hlavou mi projížděl obrouvskej střep a když jsem se chtěla zvednout, ještě mi v ní pro jistotu pořádně zarejdil.
Konečně jsem se posadila, ruce jsem měla obtočené řetězem zajištěným zámky. Mezi zápěstími jsem mohla mít vůli tak deset centimetrů. Nohy na tom byly podobně. Rozhlédla jsem se. Žádný nábytek a světlo starý žárovky, docela mizerný. Nebyla tu ani podlaha jen udusaná suchá zem. Místnost měla kovovou konstrukci, na níž byly ledabyle přibitý prkna.
„Haló?“ Zkusila jsem zavolat. Nikdo mi neodpověděl. „Bobby?“ Nic.
Po chvíli jsem se ohlédla a sledovala, kam vede ten řetěz od mých nohou. Byl docela dlouhý, asi dva metry, a svařený ke konstrukci.
Pokusila jsem se zvednout, ale hlava se mi zatočila, nohy zamotaly a já spadla. Praštila jsem se do ruky a pořádně to zabolelo. Opatrně jsem si sáhla za zátylek, už když jsem se dotkla vlasů mi to přišlo divný. Něco je slepilo a zacuchalo. Kůže mě tam pálila. Stáhla jsem obě ruce přikovaný k sobě a podívala se na své prsty. Nejdřív mi to nedošlo, nevím proč jsem si myslela, že jsem od barvy.
Zafňukala jsem a panikařila.
Uslyšela jsem nějaké zvuky zvenku.
„Už jsem doma,“ zatrnulo mi. Ten hlas jsem znala z tolika telefonátů.
Otevřely se dveře. Za nimi bylo ostřejší světlo. Chvíli postával na prahu, viděla jsem jen jeho obrys. Dala jsem si ruce před oči a snažila se je trochu zastínit.
„Promiň,“prohodil vesele a došel světlo na chodbě zhasnout. Nechal jen to v další místnosti. „Přinesl jsem ti něco k večeři.“ Položil přede mě tác s hamburgerem a kolou. „Dobrou chuť.“ Usmál se na mě.
„Co tu dělám?“ zeptala jsem se.
„Neboj se,“ natáhl ke mě ruku, ale couvla jsem. Zarazil se. „Však si zvykneš.“
„Co tu k sakru dělám!“ zaječela jsem a zlostí zatnula zuby.
„Jsi tu doma,“ pravil úplně klidně.
„Cože?“
„Ode dneška.“ Usmál se a zamířil ke dveřím.
„Pusť mě!“ Přikázala jsem mu. „Hned!“
„Vidíš? Za tohle musíš trčet tady. Kdybys byla rozumná, mohla bys mít volnější režim. Tímhle si všechno jen komplikuješ.“
„Tohle nesmíš! Pusť mě!“ zařvala jsem ještě v naději, ale beztak mi už došlo, že to nemá smysl.
„Dobrou noc,“ pronesl s ledovým klidem. S bouchnutím mě opět zavřel mezi čtyři holé stěny.

„Takže jste s ní naposledy mluvil večer?“ Vyptával se jeden z vyšetřovatelů Štěpána, který nešťastně seděl na obrubníku u lesa. Když včera skoro v půlnoci přijel na byt, Eliška tam nebyla. Ani se nesvlékl a vyrazil k lesu v domnění, že tu ještě straší. Nenašel jí ale. Pak celou noc proseděl doma. Policajti se na něj vysrali.
„Jo, volala mi, že se ztratil její pes. Ráno jsem se sem šel podívat znovu, že to tu trochu prohledám. Vzal jsem telefon a vytočil její číslo. Když jsem uslyšel tichý vyzvánění, vydal se za ním. Našel jsem mobil u cesty. Okolo nikde nikdo.“ přikývl.
„Ty jsi Štěpán?“ zeptal se ho někdo nový.
„Jo,“ zamručel a ani se nenamáhal vzhlédnout.
„Jsem od kriminálky,“ vysvětloval ten nový policistovi.
„Zmizela,“ promnul si Štěpán čelo, moc toho nenaspal. „Kdybyste přijeli, když jsem vám poprvý volal, možná byste jí už našli!“ Vyčetl oběma.
„V noci by jí nikdo nehledal a navíc to bylo jen pár hodin, co zmizela.“
„Jasně,“ odsekl.
„Mimoto už má u nás záznam,“ pokračoval policista.
Zle se na něj podíval. Zatnul ruce v pěst a musel se hodně přemáhat, aby mu jednu neubalil. Konečně si všiml toho druhého.
„Petr Nedbal,“ představil se. Obrátil se na kolegu. „Našli jste jen ten telefon?“
„Ano,“ přikývl. „Máme to místo zajištěný. I když, dotkl se důkazu.“
„Chtěl jsem zjistit jestli je to její mobil!“ Štěpán už byl pěkně vynervovaný.
„Chci to vidět.“ Ozval se Nedbal.
„Já taky,“ postavil se Štěpán.
„Ne to nesmíte,“ odmítl rezolutně policista. „Je to místo činu.“
„Sakra je to moje kamarádka!“ Rozčílil se a lehce si nakročil, jako by chtěl dát ránu.
„Hele,“ zarazil ho Nedbal. „Jen klid.“ Podíval se po policistovi. „Já si ho vezmu na triko. Koneckonců už na tom místě byl, je uvedený, že našel ten mobil.“
„Díky.“ Přikývl Štěpán. Šel za tím mužem cestou k místu, které ohraničovala žlutá páska. Při pohledu na Eliščin telefon se mu stáhl žaludek.
„Jsou tu stopy po autě,“ říkal si spíše pro sebe Nedbal.
„Vypadá to na terénní auto,“ prohlásil další uniformovaný chlápek.
„Odvezl jí,“ mumlal si dál pro sebe.
„Tady jsme něco našli,“ upozornil ho policista. Podíval se směrem kam ukazoval.
„Krev?“
„Všechno jsme zajistili a vyfotili.“
„Je to její krev?“ Dožadoval se Štěpán odpovědi. „Někdo jí něco udělal?“
„Kampak jsi asi zmizela, holka?“ Štěpána naprosto ignoroval, myšlenkami byl úplně jinde, kdesi v minulosti. Až moc živě mu tahle situace něco připomínala. Moc živě a děsivě.

Probudila jsem se na tvrdý zemi úplně rozlámaná. Se svázanýma rukama a nohama se vážně špatně leží. Otřela jsem si tvář od špíny a zjistila, že potřebuju na záchod. To mě trochu znepokojilo, vzhledem k tomu, že žádný dveře a obrázkem chlapečka a holčičky tu nebyly.
„Co teď?“ Ptala jsem se sama sebe. „Co mám dělat.“ Hlas se mi třásl, nemohla jsem to zastavit. „Jste tu?“
Ticho.
„Tak jste tu!?“ Zařvala jsem, hlas mi přeskočil až mi z toho začalo škrábat v krku.
Nic.
„Pomoc! Pomozte mi! Jsem tady! Haló!“ začala jsem křičet z plných plic. Rychle jsem se doplazila ke stěně a snažila se škvírou zjistit kde jsem. Jenže, jako by přes stěny natáhl černou plachtu.
„Přestaň křičet!“ Zařval zdrsnělým hlasem. Polekaně jsem se ohlédla, stál ve dveřích. „Co si myslíš, co si vůbec myslíš? Dělá ti to dobře, tahle mu ubližovat? Tohle jsem udělal jen kvůli němu. Takovou dobu se kvůli tobě plazil a shazoval se. Říkal jsem, že za to nestojíš! Zamiloval se, idiot!“
Supěl, chodil sem a tam.
„Ubližuješ mu, ale to ti nedovolím!“
„Dobře,“ přikývla jsem. Šel z něj takovej strach.
„Prostě drž hubu!“ Zařval ještě a pak vyběhl ze dveří.
Rozbrečela jsem se. Vynervovaně jsem trhla rukama od sebe, jako by mi to mohlo pomoc. Jen to zabolelo.
Vážně jsem potřebovala na záchod. Neměla jsem včera tu kolu pít, jenže měla jsem hroznou žízeň. Rozhlížela jsem se po místnosti, když jsem se zastavila v koutě. Podle všeho mi nic jiného nezbylo.
Prostě jsem si stáhla kalhoty a udělala, co musela. S pohledem hypnotizujícím dveře se modlila, aby nepřišel. Nesnesla bych ještě větší ponížení.