Bez života

Anotace: Inspirováno zajímavým rozhovorem začínajícím otázkou: "Co když umřu?"

Dřív jsem tu holku míval fakt rád. I teď ji mám docela rád, ale jak mi tahle malá potvůrka změní život, to jsem nečekal.
Měl to být obyčejný milostný vztah, chvílema přímo pohádkový, dobře, ale jinak úplně obyčejný vztah. Po roce to měl být také obyčejný rozchod. Ale ona si nedala pokoj. Chtěla mě pořád zpět i po rozchodu a já se jí nemohl zbavit. Občas mě přepadala nezkrotná nenávist ke všemu, co s ní jakkoli souviselo, ale jindy... jindy jsem toužil mít ji v náruči a nepouštět. Ona ke mně cítila to samé. Když onemocněla, zeptala se mě:
"Co když umřu?"
Odpověděl jsem, ať si s tímhle nedělá starosti, má jen horečku. Zeptala se mě znovu:
"Až umřu, můžu si tě vzít s sebou?"
"Ne, já chci žít normální život."
"Ale já bych se tam bez tebe nudila... co bych dělala celý den."
Na to už jsem jí neodpovídal. Když ji přepadnou deprese, říkává blbosti. Vyslechl jsem si pár naříkavých vět o tom, že by tam beze mě nechtěla být, že bych jí moc chyběl, a že by jí na smrti nejvíc vadilo to, že už by se mnou neměla jak komunikovat. Pak jsem si vyslechl nějaké slzami zalité věty o nekonečném bytí po mém boku, strašení lidí ve dvou jako duchové a společném chození po světě, kde by nás všichni považovali za mrtvé.
Řekl jsem jí, že vidina to je pěkná, ale já chci žít a ona se do dvou dnů uzdraví.
Neuzdravila se.
Její stav se během dvou dnů zhoršoval a horečka stoupala, převezli ji do nemocnice, kde po dalších dvou dnech zemřela.
Opravdu jsem nevěděl, co dělat. Co si myslet. Ještě před týdnem proti mé vůli plánovala společný víkend na chatě a teď jsem o ni přišel. Věřit se tomu vůbec nechce. Další noci jsem nespal, měl jsem smíšené a divné pocity.
Když jsem se již šestnáctou probděnou nocí převaloval v posteli, pocítil jsem opravdovou únavu. Myslel jsem si, že to období bez spánku snad nikdy neskončí, ale teď to na mne padlo a já jako na povel usnul a snil... Zničehonic jsem ji viděl před sebou. Vypadala stejně jako před měsícem. Malá rádoby nevinná usměvavá blonďatá holčička s velkýma modrýma očima, které na mě upírala, a ptala se, zda-li mi chybí.
"To víš, že mi chybíš."
"Nerozloučili jsme se."
"Mrzí mě to."
"Pojď ke mně."
"Ale jak?" ptal jsem se zoufale. Chtěl jsem ji mít u sebe, aspoň pro tuto noc. Usmála se a vzala mě za ruku. Byla studená. Vzala mě za ruku a jakoby mě vytáhla z obrazu k sobě.
"Teď jsme zase spolu." poznamenala spokojeně.
"Aspoň na chvilku..." zašeptal jsem a připadal si bezmocně. Vypadá docela stejně, jako vždy. Až na její ledovost tu není rozdíl. Museli jsme se objímat hodiny. Kdybych nevěděl, že mám nastaveného budíka na sedmou ráno, tak věřím, že se objímáme už dny. Ať už jsem ji nenáviděl za jejího života jakkoli, všechno to zmizelo. Její hluboké oči... a já už se v nich zase topil. Jako to bývalo. Ona se pořád šťastně usmívala a já byl spokojený. Dnes se s tebou ve snu loučím, holčičko, potom už oba budeme mít klid. Věřím tomu. Ty víš, že já chci mít normální život. Chci studovat, chci pracovat, chci mít kamarády a chci mít rodinu. Chvíli budu truchlit a pak půjdu dál. Ty to chápeš.
"Chápu..."
"Z tohohle snu se nechci probudit..." šeptal jsem ji do ucha.
"Neprobudíš."
"Jak to myslíš?"
Usmála ses...? Místo odpovědi se jen usmála... Ta paličatá tvrdohlavá holka, co chce vždy dosáhnout svého, mi s úsměvem oznamuje, že se už neprobudím?
"Jak to myslíš??"
"Ty vlastně... nespíš."
Polilo mě horko a zároveň chlad. Proboha. O čem to mluví?
"O čem to mluvíš?"
"Jsi se mnou, v mém světě... v našem světě."
Nerozumněl jsem jí ani slovo. Mé myšlenky se začaly barvit do ruda. To přesně byla ta chvíle, kdy jsem ji zase začal nesnášet. Jak si představuje mě takhle děsit? Takhle mi vyhrožovat? Vleze mi do snu a myslí si, že mě v něm nechá? Měl jsem chuť jí dát pár facek. Vždyť je mrtvá, je mrtvá, nemůže tu se mnou mluvit, je to jen výplod mé fantazie, mám jen halucinace, špatný sen a já se musím probudit, prostě musím... Ale jak?

Z toho snu jsem se měl probudit nejpozději ve chvíli, kdy zazvoní budík... Akorát ten budík zatím nezvonil... Po přibližně dvou měsících (čas tu utíká úplně jiným způsobem, ale podle lidského času to byly dva měsíce) jsem se smířil s tím, že zpět se už nedostanu. Ze vzdáleného pozorovaní mé rodiny jsem zjistil, že den, kdy jsem naposledy usínal ve své posteli, byl dnem, kdy jsem zemřel údajně na zástavu srdce. V devatenácti letech zástava srdce.
S tou malou mrchou jsem se musel usmířit a ačkoli jsem neskutečný egoista, dělalo mi dobře, jak šťastně se ta holka cítí - pokud se mrtvý člověk může duševně nějak cítit... alespoň vypadala šťastně. Zničila mi můj život, nikdy nedosáhnu toho, čeho jsem chtěl a všechny mé zkušenosti jsou mi tu k ničemu - ale na druhou stranu, mám tu klid. Naprostý klid.
"Pojď, půjdem se podívat, jak se vede našim rodičům." houkl jsem na ni poměrně veselým tónem hlasu.
"Jen klid, nemusíme spěchat," usmála se,"vždyť tu máme tolik času..."