Ukrytý ve tmě VIII

Anotace: ...

Za oknem už byla tma. Ve velké místnosti svítila jedna jediná lampička. U toho stolu seděl Nedbal a pročítal staré spisy. Měl je rozložené a takticky je vytřiďoval. Seděl tam už pěkných pár hodin a snažil se dát do souvislosti staré případy s tímhle novým. Párkrát si přejel přes obličej a došel pro čerstvý hrnek kávy.
Na stole mu zavibroval telefon. Letmo se podíval, kdo mu volá.
„Ahoj, zapomněl jsem ti zavolat,“ spustil hned.
„Zase jsi se zahrabal do práce, viď?“ Zasmála se.
„Něco takového,“ vzdychl.
„Slib, že to nebudeš přehánět a za chvíli se sebereš a půjdeš domů.“
„Jasně, neměj strach.“
„Včera jsi se choval divně. Kdyby se něco dělo, povíš mi o tom, že jo?“ zeptala se.
„Jistě,“ zalhal Nedbal. Popřál jí dobrou noc a ukončil hovor.
Svou ženu měl Nedbal moc rád, ale už nemohl říct, že by jí miloval tak jako kdysi. Táhlo jim na čtyřicet a jejich vztah jako by ochladl. Neměl žádnou onu pověstnou jiskru. Ale stále jí měl rád a nedokázal by jí opustit, ne tak krátce po tom, co...
„Sakra,“ promnul si oči a odložil další složku na hromádku, kam dával věci, které nehledal. Když se konečně dostal k té, kterou si nechával nakonec, zarazil se. Pohled mu zabloudil k orámované fotografii s jeho ženou Vlaďkou a dcerou Míšou. Na chvíli ji vzal do ruky a zadíval se na ní, než se mu roztřásly ruce.

Brečela jsem. Říkala jsem si, jestli mě někdo čeká tam na tý druhý straně. Jestli se opravdu setkám se všemi svými blízkými. Tak trochu jsem si to představovala jako v poslední knížce o Harrym Potterovi. I já se téhle mánii nevyhnula.
Probrečela jsem celou noc, pokud můžu soudit, co je den a noc.
Dokonce jsem se snažila vzpomenout na nějakou tu modlitbu z mého dětství. Andělíčku můj strážníčku bylo to jediné, co mě napadlo a tak jsem si jí opakovala pořád dokola, nekonečně dlouho, až jsem přestala přemýšlet o slovech a odříkávala ji naprosto automaticky.
Nechtěla jsem přemýšlet o smrti. Vždycky jsem si jí představovala všelijak a nikdy mě to jaksi neuspokojilo v tom smyslu, že bych se přestala bát. Když mi umřeli rodiče, začala jsem život vnímat úplně jinak. Uvědomila jsem si, že všechno skončí a život opravdu není nekonečně dlouhej plnej možností. Vždycky jsem se smrtí počítala až ve stáří a teď jsem jí byla blíž než kdy předtím. Děsilo mě to.
Došlo mi, že jsem ještě nenapsala závěť. Bylo mi z toho nanic.
Chtěla jsem žít a zároveň si přála umřít. Byla jsem z toho zmatená.
A nebylo nic, co by mě v tu chvíli uklidnilo.

„Hledáme někoho z kriminálky,“ Štěpán se nahnul k okýnku vrátnice. Soňa nervózně postávala za ním. Možná si přece jenom měla vzít něco lepšího na sebe, pomyslela si. Policisté na ní koukali, jak na kriminálnici.
„Jsi na policejní stanici, musíš být konkrétní chlapče,“ poznamenal děda a poposunul si brýle níž, aby se mohl podívat přes obroučky.
„Nedbal.“
„Tak to běžte nahoru po schodech do třetího patra, doprava druhé dveře zprava.“
„Díky,“ zamumlal a chytl okounějící Soňu za ruku.
„Není za co, mládežníci,“ zvolal děda.
Podle instrukcí vrátného doklopýtali na místo a zaklepali na dveře, nikdo se neozval, ani neodpověděl. Štěpán vzal za kliku a vešel. Osm stolů v místnosti obývalo několik mužů a dvě ženy v civilním oblečení.
„Hledáte někoho?“ zeptal se ten, co seděl nejblíže ke dveřím.
„Nedbala,“ přikývl Štěpán.
„Ten si před chvíli skočil do bufetu na jídlo. Jestli chcete, tak tu na Pavla počkejte.“ Ukázal na pár židlí, narovnaných u zdi a dál se jich nevšímal.
„Tak doufám, že tu nejsme zbytečně,“ zamručela Soňa, když si sedla a hodila nohu přes nohu. „Cítím se tu divně.“ Dodala, když zachytila další zvídavé pohledy. Nebylo divu. Její proužkaté podkolenky v nízkých martenskách s krátkou černou sukýnkou asi moc důvěryhodně nepůsobily.
Nedbal naštěstí přišel včas. Ve dveřích se zarazil, když poznal Štěpána.
„To je on?“ Pošeptala Soňa, která ho měla možnost poprvé spatřit.
„Zdravím,“ kývl Nedbal hlavou v ruce držíc kelímek s kávou a sušenky.
„Dobrej den, my bychom s vámi potřebovali mluvit,“ Štěpán ztlumil hlas.
„Dobře,“ přikývl kriminalista a vedl je ke svému stolu. Vyzval je, aby se posadili. „Tak povídejte.“ Vyzval je.
„Vy teď máte Elinin případ na starosti, že jo?“ Zeptal se nejdřív Štěpán.
„Ne oficiálně.“
„Víte jste asi jedinej, kterej nás bude brát vážně.“
„Rozumím,“ trochu se usmál. „Vy budete asi Soňa?“
„Jo,“ přikývla. „My jsme si na to vzpomněli až teď, stalo se to už dřív a nedošlo nám, že by to mohlo mít spojitost, ale co když jo.“
„O co jde?“
„Asi před měsícem se zmínila, že jí někdo otravoval, když se vracela ze školy.“ Štěpán se trochu ošíval. Vlastně o tom nic moc nevěděl, Eliška nebyla z těch, co každýmu hned něco povypráví. „Nějakej kluk se jí prej zastal.“
„Řekla vám o tom něco víc?“ Zajímal se Nedbal.
Štěpán se Soňou se na sebe rozpačitě podívali.
„Prej jí ten kluk pomohl a doprovodil domů, ale že ho nikdy předtím neviděla. A potom po delší době se jenom zmínila o nějakým nechtěným ctitelovi. Volal jí a ona mu to vytípla. Nechtěla se o tom víc bavit.“ Snažila se Soňa rozvzpomenout.
„Tohle není poprvý, co nějaká holka zmizela, co?“
Nedbal vrhl zachmuřený pohled na Štěpána.
„Jinak byste se o to neoficiálně nezajímal.“
„Zmizení tady není nic výjimečného, holky utíkají z domova nebo se zapomenou u kamarádky.“ Snažil se to Nedbal zamluvit.
„Myslím, že je v tom víc,“ nenechal se odbýt. „Viděl jsem váš výraz, když jste si prohlížel to místo, kde zmizela.“
„Víte co? Nechte to na nás. Nepleťte se do toho. Díky za informaci..“ Nedbal vstal a dal tím najevo, že rozhovor končí.
„Je v tom něco víc,“ prohlásil vítězně Štěpán. „Jak jsem řekl, nikdo jiný ji hledat nebude. Nemůžu to hodit za hlavu. Kdybych to nechal plavat, měl bych výčitky. Kdo jí neznal, nepochopí.“

Otevřely se dveře. Poznala jsem ho a zůstala v klidu ležet. Dívala jsem se, jak pokládá další dávku jídla na zem. Vlasy měl uhlazené.
„Je mi to všechno moc líto,“ zamumlal ustrašeně.
Apaticky bez povšimnutí a jediného slova jsem se posadila a přisunula se k tácu. V plastovém kelímku byla obyčejná voda a na talířku dva namazaný chleby. Kůrka už byla lehce okoralá, musela jsem pořádně žvejkat. Měla jsem takový hlad a žízeň.
„On je hrozně výbušný, ale neublíží ti,“ snažil se.
„Málem mě zastřelil,“ zamručela jsem.
„To by on neudělal,“ zavrtěl hlavou. „Není zlý.“
Podívala jsem se na něj, nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
„Vážně není,“ obhajoval toho zmetka dál. „Hodně toho zažil. Chce mě chránit. Má jenom mě.“
„Řekla bych ti tolik věcí, Adame,“ zašeptala jsem. „Ale radši budu držet hubu, nechci, aby můj mozek skončil rozplácnutej na zdi.“
„Zachránil jsem tě,“ bránil se. „Tenkrát.“
„Byla jsem ti za to vděčná, ale všechno má svý meze. Ty jsi je překročil.“
„Nejsi jako ty ostatní,“ mluvil podivným zastřeným hlasem. „Ty jsi jiná. Potkali jsme se v pravý čas a je naším osudem zůstat spolu. Navždy.“
„Kde jsou ty ostatní, Adame?“ Měla jsem strach, ale ta zvědavost byla silnější. Už o těch ostatních mluvili ve spojitosti s nějakou nehodou.
„Byly jiné než ty. Byly jiné a zaplatily za to.“ jeho hlas ztvrdl. Začal očima tikat po místnosti a pak v rychlosti zmizel z místnosti.
„Promiň, promiň, já vážně nechtěl,“ slyšela jsem Adamův škemrající hlas. Nejspíš zase řekl něco, co neměl. Vlastně mi ho bylo tak trochu líto.
„Nacpu ti ten hadr do držky, ať chceš nebo ne!“ Řval ten druhý, až se mi z toho stáhl žaludek. Zalezla jsem si do rohu a čekala, co se bude dít dál.