Beyond

Anotace: ...

„Budeme spolu bydlet, až pudem na vysokou?“
„Jasně,“ odpověděl jsi mi a pohladil mě ve vlasech. Ležela jsem, hlavu opřenou o tvojí nohu, tráva mě šimrala po celém těle. Slunce hřálo tak, že se vedro nedalo vydržet, ale my jsme si bezstarostně leželi na louce. Já zkoumala kytky, trhala jejich okvětní lístky a házela ti je do vlasů a tys mě na oplátku lechtal, až jsem nemohla popadnout dech. Bylo to klidné letní odpoledne, konec třeťáku, jedno z těch obvyklých a neobvyklých zároveň, kdy člověk má ten pocit štěstí o jakém ani neví, a přesto chce, aby trval navždycky. Zkoumala jsem, jak sluneční paprsky prosvítají zpoza tvého těla, jak prozáří tvoje kaštanově hnědé vlasy, když se nakloníš a pramínky ti spadají jeden po druhém dolů, jak si je, neposedy, rukou neustále upravuješ, v tom svém obvyklém pohybu. Svými dlouhými prsty si přejedeš po hlavě a různě dlouhé prameny ti pak trčí všemi směry. Tyhle okamžiky jsem měla ráda. Když ses smál nejen díky jemným důlkům ve tvářích, ale i podle svých temně modrých očí.

Se vzlyky jsem vylétla do sedu. Zase jeden z mých obvyklých snů. Už to byla taková doba, kdy se to stalo, ale pořád to ve mně zůstávalo. Rána byla pořád čerstvá a nechtěla se zacelit. Po tvářích mi stékaly slzy, aniž bych to vnímala.
„Si v pořádku?“ ozvalo se z vedlejší postele a Radka si ke mně s konejšivým výrazem přisedla. Ve světle pouliční lampy viděla, jak se mi od breku třpytí tváře, lesknou oči, mám zoufale bolestný výraz.
„To je dobrý,“ zahuhlala jsem a násilím se snažila potlačit slzy „to byl jenom blbej sen.“
„Jsi si jistá? Nechceš něco přinýst aspoň k pití?“
Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a spadla zpátky do peřin. Zavřela jsem oči a slyšela, jak se po chvilce váhání zvedla a přešla zpátky do svojí postele. „Co na tom, že všichni říkají, jaká to byla tragédie,“ pomyslela jsem si hořce „čas to stejně nikdy nevrátí.“
Slovo „nikdy“ mi znělo v hlavě ještě dlouho po tom.

V noci jsem si příliš neodpočinula. Čekala mě sáhodlouhá nudná přednáška, monolog naší profesorky, která nás mučila salvou nesmyslů. Učení mi šlo přes hlavu jak přes síto. Opět jsem se nebyla schopná soustředit.
„Zase si nespala, co?“ promluvil na mě znuděně Matyáš a podíval se mi do očí. Rukou naznačil pohyb pod těmi svými a mně došlo, že musím mít kruhy pod očima ještě větší, než obvykle. Nemohla jsem spát. Už několik měsíců.
Zavrtěla jsem tiše hlavou a nereagovala na jeho upřený pohled.
„Kdy se přestaneš užírat?“
Nic. Mlčela jsem, protože kdybych se pokusila cokoliv říct, nevydržela bych to a rozbrečela se.
„Už je to půl roku! A od tý doby vypadáš jak nějakej duch.“
Při posledním slově jsem sebou nepřiměřeně škubla a dost silně nakopla židli, na které seděla nějaká holka. Šlehla po mně naštvaným pohledem. Ten zvuk se roznesl po místnosti děsivě hlasitě, takže přednáška na chvíli ustala a pohledy všech se upřely na nás.
Nechtěla jsem se nikomu svěřovat s tím, co se mi dělo v posledních dnech. Řekli by mi, že se příliš stresuju. Že trocha odpočinku by mi udělala dobře. Popravdě já sama už nevěděla, jestli nezačínám cvokatět, ale zarytě jsem odmítala komukoliv říct, co jsem v poslední době vídala.
„Pořád tě trápí ty sny, že jo? Měla by ses jít někam bavit, odreagovat… Možná i k psycholožce,“ navrhl opatrně, když se rozruch zase uklidnil. Našeptával mi svoje rady zarytě a trpělivě, jako nechápajícímu dítěti. Matyáš býval můj i Dominikovo nejlepší kamarád, ale tohle byla věc, kterou nikdy nemohl pochopit. I když tím celým prošel se mnou, tahle díra zůstala asi jenom ve mně. Díval se na mě starostlivě, ale jeho péče šla nějak mimo.
„Dej tomu čas,“ řekl mi s mírným, smutným úsměvem a bříška prstů mi položil na hřbet ruky, kterou jsem měla bezvládně odhozenou na stole. Pomalu jsem zatnula prsty a ruku odtáhla. Zazvonilo. Konečně vysvobození.

Hodiny se vlekly. Když jsem šla domů, bylo už dost pozdě. Metro bylo jako vždycky v tuhle dobu narvané k prasknutí, všichni chvátaly ze škol, práce, nebo prostě za rodinou. A kde byla ta moje? To on pro mě byl rodina. Nepřítomně jsem se rozhlédla po okolí. Z apatie mě probral až jeho obličej. „Dominiku,“ zašeptala jsem. Aniž bych to vnímala, vyrazila jsem vpřed. Byl to on! Musel to být on! Nikdo jiný neměl jeho rty, jeho laskavé oči, jeho neposedné vlasy. Nikdo.
Rozeběhla jsem se. Celá zadýchaná jsem vyběhla ven na ulici, vlasy za mnou vlály, do plic mi vnikal mrazivý zimní vzduch, vrazila jsem do cizího muže jdoucí naproti, ale ani se za ním neotočila ve snaze Dominika dohnat – to všechno znamenalo, že tentokrát to není sen. Jsem vzhůru. A viděla jsem ho!
Zoufale jsem se dívala po okolí. Nebyl tam. Ztratil se mi. On nemohl být mrtvý! Vždyť já ho přece… na vlastní oči… svýma vlastníma očima… Já nemůžu být blázen!

Chvíli jsem tam jen tak stála. Pár lidí do mě vrazilo, čas plynul, jenže já ho nevnímala. Jako v mrákotách jsem si vzala taxi.
„Kam to bude?“ zeptal se mě řidič, zřejmě v nejlepší možné náladě,naštvaný z toho, jak lidi šíleli těsně před svátky.
„Karvánkův Hřbitov,“ špitla jsem mdle a mlčky, bezvýrazně pozorovala, jak na taxametru nabíhá cena.

Stálo to tam. Ať jsem tvrdila, co jsem chtěla, na hřbitově na mě děsivě svítil náhrobní nápis s jeho jménem. Dominik Krhut. Ucítila jsem chlad a šimrání na rameni. Až teď mi došlo, že jsem na tom místě úplně sama. Vyděšeně jsme se otočila a mírně se oklepala. Sama jsem si nalhávala, že je to jen zimou a tím, jak jsem vynervovaná.
„Kláro,“ zaslechla jsem za sebou. S hrůzou v očích jsem se znovu otočila, ale ta se ztratila, jakmile jsem ho uviděla. Jak jsem mohla nepoznat jeho hlas?
„Dominiku!“
V očích mi vyhrkly slzy. Udělala jsem krok dopředu a objala ho. Byl chladný, až moc chladný, ale to mi bylo jedno.
„Měla by ses přestat trápit,“ zašeptal mi do ucha a vtisknul mi polibek do vlasů.
„Co to povídáš… Teď jsi tady a…“ začala jsem si otírat slzy.
„Nejsem,“ přerušil mě „ já sem jenom tady,“ kázal na mojí hruď „a tady,“ pak na mojí hlavu. „Zemřel sem, moc dobře to víš.“
Úsměv na tváři mi ztuhnul. „Proč to říkáš?“
„Protože je to pravda,“ odpověděl prostě a aniž by mi řekl cokoliv dalšího, mezi rty jsem viděla jeho neslyšné sbohem. Odcházel. Znova. A ani křik, ani pláč, ani to abych za ním běžela – nic nepomohlo. Nohy se mi podlomily, jak už jsem to nemohla dál snést.

Poprvé za ten bolestný půlrok jsem usnula, přesně tam kde jsem byla. Ráno mě našel Matyáš schoulenou na hřbitově, celou zmrzlou. Objímala jsem místo Dominika jeho náhrobek. Už jsem ho nikdy nevídala na ulici, neměla sny, dokázala spát a občas se i zasmála. Přiznala jsem to, je mrtvý. Ale pořád budu čekat na ten den, kdy ho opět spatřím svýma vlastníma očima. A třeba to pak už bude trvat napořád.