Démon ve mně - část 3.

Anotace: Trvalo přes hodinu, než ji konečně nechaly samotnou v pokoji. Rychle vstala, aby si to už nemohla rozmyslet. Došla k zrcadlu a strhala z něj pokrývku. Zachytila se rukama o rám a přitiskla čelo na plochu. ‚Co se to stalo?‘

Sbírka: Démon ve mně

O pár dní později měla pocit, že toho nikdy tolik nenaspala a zároveň nebyla tolik unavená. Důvod byl celkem prozaický. Mohly za to sny. Bouřlivé, děsivé a nádherné sny. Každý jiný, ale všechny měly společného jmenovatele - respektive hlavního hrdinu.

Tak velký, tmavý. Obličej měl stále skrytý ve stínu. Stávala před zrcadlem a hleděla na svůj obraz mezi polštáři. Fascinovaně přihlížela, jak se s ní miluje mnoha různými způsoby. Cítila každý jeho dotek, každý záchvěv vlastního svalstva, ale přitom si uvědomovala odloučenost od těl před sebou. Na rtech jí zůstávala příchuť jeho polibků, ačkoli se jich žádný nikdy nedotkl.

Po probuzení zůstávala v posteli a přehrávala si každičký detail a odmítala se úplně probrat. V jasnějších okamžicích ji napadlo, že se děje něco podivného. Stále měla pocit, jako by se propadala hlouběji do té iluze, která ji posedla. Jenže pak se jí vybavil ten pocit a byla ztracená. Sama neměla ponětí, že v ty chvíle se jí zrak přikryje mlhou viditelnou i okolí. Ztratila přehled o čase, dnech v týdnu i vlastní mlčenlivosti.

Navzdory všemu, čím si už ve svém relativně krátkém životě prošla, nikdy nechápala lidské tendence utápět se v beznaději a sebelítosti. Až dodnes. Dny trávila broděním se v bolesti, které se jinak snažila vyhnout. Ve sluchátkách přehrávače jí neustále dokola hrálo album, o kterém se i jeho vlastní autor vyjádřil, že po jeho poslechu se chtěl zabít. Ale v tom bezpochyby depresivním duchu bylo něco osvobozujícího. Ponurost té nálady jí přinášela zvláštní rozkoš. Nemohla se jí nasytit - jako svých snů.

Děsilo ji to. Lépe řečeno - mělo by. V koutku mysli si ten pocit hýčkala, jako malou vlaštovku zdravého rozumu. Protože jinak byla pravděpodobně zcela šílená. Každý večer uléhala se strachem, že se ten sen vrátí a hrůzou, že se tak nestane. Dvě noci se pokoušela přijít na to, kdo to je. Otevírala ústa, aby vyslovila otázky, jež se jí honily hlavou. Věřila, že se jí hlas zázrakem vrátil. Jediné, co z nich vyšlo, byly němé steny pobízející jeho ruce a tělo k dalšímu stupni intimity. Třetí noc a všechny další už jen ochutnávala jeho pokožku a vlastní reakci na něj. Přesvědčila se, že na ničem z toho nezáleží. Byl to přece jen sen…

Dnes to bylo jiné. Z každého doteku čišelo zoufalství i blaženost zároveň. Každý polibek byl jako sbohem. Prohýbala se pod jeho nahotou a objímala ho pevněji než kdy dříve. Všechna pohlazení, doteky a pohyby jej vedly hlouběji do její podstaty. V mozku jí rezonovala jediná věta - neopouštěj mě! A těsně před probuzením, s posledním polibkem jí do ucha vdechl svou odpověď. První a poslední slova, která od něj slyšela. To se nikdy nestane.

Otevřela oči do nového dne. Mysl se probouzela mnohem pomaleji. Jako by se prokousávala přes celo-víkendovou kocovinu. První myšlenka patřila Jemu. Co se sakra nikdy nestane. Nikdy ji neopustí? Nikdy s ní nebude? Nikdy to neskončí? Ale pokoj byl němý. Na několik drahých vteřin zadoufala, že zavřít oči a propadnout se do spánku její dilema vyřeší.

Dnes neměla sílu lhát sama sobě. Všechna předchozí probuzení byla jen přestupní stanicí mezi dvěma sny. Nikdy nebyla zcela vzhůru. Zato nyní si připadala bdělejší než kdykoli jindy. Dnešní noc byla poslední. To pomyšlení rozhodně nemělo tolik bolet.

Ve sprše ze sebe provinile smývala jeho neexistující vůni. Po návratu z koupelny se vyděsila. Tohle přece nebyl její pokoj. Tohle byl brloh. Její jindy relativně uklizené zázemí bylo zahlcené špinavým prádlem a hromadou dalšího nepořádku, o němž neměla tušení, kde se tam vzal. Nebo odkud.

Energičtěji než se cítila, se pustila do práce. Posbírala oblečení a naházela je do plátěného pytle, připravené na vyprání. Knihy a sešity uložila do polic u psacího stolu. Ustlala rozházenou postel a obezřetně se vydala na průzkum zbytku domu. Přišlo jí podivné, že prožila tolik dní (kdo ví vlastně kolik) a přesto jí ani Moon nebo mamka nebušily na dveře a nedožadovaly se vysvětlení. Zvláštní.

Chodby byly neobvykle tiché. Shadow za sebou táhla pytel se špinavým prádlem jako když malé dítě tahá přespříliš velkého plyšáka, s nímž se nechce rozloučit ani na přechodnou dobu.

U každých dveří zpomalila, aby mohla zaslechnout něčí hlas.

Ticho se prohlubovalo. Nikde nikdo.

Opatrně sestupovala po schodišti a pytel za ní dál poskakoval. V zadní části haly prohodila vak skrytým otvorem vedoucím do suterénu k prádelně a vydala se na další průzkum.

Připadala si jako v absurdním hororovém psychodramatu. Skoro by se nedivila, kdyby na ni za rohem vybafnul šílený masový vrah s nebezpečně vypadajícími nůžkami na živý plot, nebo jiným nesmyslem. Z nich by odkapávala krev jeho předchozích obětí a poté, co by všechno přežila (zázrakem samozřejmě) by odhalila, že se jedná o duševně narušenou tetu Trudy, která trávila život zavřená v podzemí… Přes rty jí proklouzlo polohysterické uchichtnutí.

Zaslechla několik hlasů, které nabíraly na síle. Přiblížila se ke dveřím od obrovské jídelny a snažila se rozlišit, kdo všechno tam je. Rozhodně víc, než byl běžný počet osob v domácnosti. Tedy - posledních několik měsíců. To zůstali doma rodiče, Moon, Dalden a Dare a její maličkost. Všichni starší sourozenci žili už převážně jen na druhé straně Brány. V běžném složení tvořili téměř normální domácnost s průměrným počtem stálých členů. Kdo by čekal, že větší polovina z nich už žije mimo.

Ale nyní se ozývaly hlasy těch, kteří byli tak dlouho pryč. Tak tam stála s uchem přitisknutým na dřevo a hádala, kdo všechno se vrátil. Bezpečně poznala mírně hysterický tón v hlase Storm a jeho klidnější variantu u Flame. Překvapivě zaslechla i jejího partnera Sada. Několik hlasů se začalo překřikovat navzájem až do chvíle, kdy zvítězila Flame a obrátila se s otázkou na Moon. Místnost za dveřmi ztichla. I Shadow zatajila dech. Ptali se na ni…

Přimhouřila oči a snadno před nimi viděla, jak Moon asi stojí před rodinnou porotou a rozpačitě si mne ruce. Navenek vždy působila velmi sebejistě, ale Shadow dobře věděla, že mluvit za obě jí v zásadních chvílích nebývá příjemné. Kdykoli jindy to nebyl problém. Moon toho vždycky namluvila hodně.

„Já si osobně myslím, že stačí jen počkat a ona se sama vzpamatuje. Je to jen otázka času…“

„Času? Už tři týdny se na nikoho ani nepodívala. Téměř nevychází z pokoje, a když už, tak chodí jak mátoha. Kolik času ještě potřebuje, aby se vzpamatovala z neexistujícího traumatu?“

Shadow ucukla před otcovým tónem. Zaplavila ji vlna různých emocí. Polekal ji časový údaj. Tři týdny? Opravdu byla mimo tak dlouho? Moc si toho nepamatovala, ale očekávala jen pár dní - maximálně týden.

„Neexistujícího, tati? V tom ti musím odporovat. Myslím, že to uvěznění v obrazárně prostě jen oživilo staré vzpomínky. Brečela tři dny. To neudělala tenkrát a řekla bych, že se prostě jen prolomila blokáda, kterou vytvořila před lety. Pro nás je to možná dávno, ale Shadow se s tím nevyrovnala - kdyby ano, mluvila by svými ústy.“

Tak tohle bylo teda skutečné překvapení. Moon nikdy - nikdy neodporovala jejich otci. Byla nejpovolnější dcerou, jakou měl a mít mohl. A dnes se mu postavila před všemi a ještě dokázala vyloudit káravý tón hlasu. Chtěla by jí zatleskat, kdyby jí z toho nebylo do pláče. Něco podivného se dělo s nimi oběma.

Těžko říct, jak se prozradila, ale náhle se otevřely dveře, o něž se opírala a Shadow málem propadla do místnosti. Vyrovnala pozici a rozpačitě přešlápla z nohy na nohu. Nasadila nejnevinnější úsměv a zamávala přítomným. První přímý pohled patřil Moon. Druhé půlce její duše. Očima se zaklesly a oběma se synchronně zvedly koutky do úsměvu.

‚Ahoj, něco jsem zmeškala?‘

Přesně deset vteřin by bylo slyšet i onen pověstný špendlík, ale nakonec mluvili téměř všichni… najednou. Mlčení zachovali pouze Moon, Sad, Tianan – partner Velvet a otec. Všichni ostatní měli evidentně mnoho na srdci i na jazyku. Vlastně ani nevadilo, že její vzkaz Moon nestihla tlumočit.

Shadow se pokusila gesty utišit sourozence a matku. Nemělo to valný účinek, dokud Sad nevstal a nezahvízdal. Teprve pak mohla Moon nechat Shadow promluvit. Kdo by očekával vznosný proslov – ať už vysvětlující vše nebo nic – byl by zklamán. Cílem pronesených slov bylo pouze uchlácholit početné příbuzenstvo a omluvit se za způsobené starosti. O pár hodin později s Moon v pokoji zhodnotily, že obojí se podařilo jen částečně. I tak byl výsledek uspokojivý.

Povídaly si ještě dlouho do noci. Slova se postupně vytrácela a je obklopilo přátelské ticho. Čas předcházejícího odcizení byl pryč. Zmizel, jakoby nikdy neexistoval. Bylo to tak známé a uklidňující zjištění, že teprve těsně před usnutím Moon došlo, co se změnilo.

Způsob, jakým Shadow mlčela. Stín ukrytý v jejím pohledu. Napětí vibrující na periferii myšlenek, když člověk strávil v pokoji delší dobu – ten špatně popsatelný pocit rozechvění a strnulosti zároveň. A zrcadlo – precizně zabalené do prostěradla. Každý kousek stříbřité plochy pečlivě zakrytý. Jen žádný odraz!


Ubíhaly dny a týdny. Ubývalo kradmých pohledů, které rodiče na Shadow upírali i podvědomé ostražitosti Moon pokaždé, když se odmlčela. Život se vrátil k předcházející rutině – s malou obměnou.

Viktor teď trávil stále více času s Moon, a tím také s Shadow. Velice rychle si zvykl na způsob její komunikace a už sebou ani necuknul, když na něj promluvila. Ne, že by to dělala příliš často. Viděla jejich vzájemné uchvácení z nové lásky – takové, jaké člověk vídá v romancích, čte v románech a slýchá v milostných áriích. Téměř slepí proplouvali v čase, rozechvělí každým dotekem, každým polibkem.

Shadow je sledovala každý den – s neskrývaným potěšením a skrývanou bolestí. Nikdo se neměl dovědět, že ještě pořád ji v noci hřeje vzpomínka na Jeho náruč, že cítí vůni Jeho kůže a v uších slýchá ozvěnu Jeho šepotu. A už vůbec se nikdo neměl dovědět o Jeho… ne, tak tohle ani nedomyslí – tohle už bylo opravdu divné. Tajně si povzdechla a obrátila svou pozornost opět k probíhající konverzaci.

„Já si prostě jen myslím, že reaguješ poněkud přehnaně,“ uklidňoval Viktor běsnící Moon. „Určitě tím nemyslel, že by nebyla dobrá spisovatelka.“

„Jistě? A byli jsme na stejné hodině? Čí výklad si sakra poslouchal? Vždyť prohlásil, že to byla jen zakomplexovaná stará panna, která svým psaním pouze kompenzovala fakt, že ji nikdo nechtěl. Zajímalo by mě, kolik dalších lidí sdílí jeho názor, že její romány se stále dožívají takové obliby pouze proto, že institut starých panen je věčný bez ohledu na absenci panenství.“

Viktor na ni jen bezmocně třeštil oči a diplomaticky rozhodil ruce na znamení, že se vzdává. Shadow se bezhlesně zachichotala a jen na něj mrkla. Podobných triád už si za život užila dost. Když Moon něco naštvalo, dokázala o tom mluvit hodiny. Naštěstí pauza na oběd byla podstatně kratší – díky bohu za to.

Naposledy se porýpala v talíři a znechuceně ho odsunula stranou. Měli její milované těstoviny, ale dnes se jí z nich jen zvedal žaludek. Raději se už přesune na další vyučování a nebude dál pokoušet své zažívání.

Jejich stálý profesor matematiky si na při lyžování zlomil obě nohy a dnes měly mít opět suplující zástup. Pan Evžen Jump. Rodiče ho evidentně nenáviděli. Ovšem ne více, než většina studentů. Moon ani Shadow s ním prozatím neměly moc co do činění. Ale spolu s nadcházejícími zkouškami je to nemine. Moon matematiku milovala. Po počátečních těžkostech do ní vplula a zpravidla znala výsledek dávno před tím, než se někdo k němu mohl dopracovat postupným výpočtem. Zato Shadow…

Hodina probíhala právě tak hrozně, jak většina předpokládala. Profesor Jump dorazil s mizernou náladou a předsevzetím, že v tom nezůstane sám. Během čtvrt hodiny rozdal sedm nedostatečných a zrovna ničil tabuli novou rovnicí.

„Hunterová, jaký bude výsledek?“ zařval do prostoru.

Moon se automaticky zvedla a s ledovým klidem mu odpověděla. Jenže ho evidentně nepotěšila, protože procedil mezi zuby, „vás jsem se neptal. Chci konečně taky slyšet vaši ctěnou slečnu sestru.“

Třída nevěřícně ztuhla. Dokonce i Shadow na něj zůstala překvapeně koukat.

„To myslíte vážně?“ vyklouzlo Moon.

„Vypadám snad, že bych žertoval? Od vás už nechci slyšet ani jediné slovo. ANI JEDNO,“ zdůraznil, když otevírala ústa k další proslovu. „Od nikoho jiného.“ Vítězně se rozhlédl a založil ruce na hrudi. Upřel vyčkávavý pohled na Shadow a čekal, co řekne.

Shadow s pokrčením ramen vstala a zvedla sedm prstů, jako odpověď.

Zamračil se jako bůh pomsty. „Jak jste se k tomu dopracovala? Nemyslete si, že mě oblafnete a necháte si neustále napovídat.“

Pohnula se, aby mu výpočet předvedla na tabuli vděčná, že si právě vybral oblast, ve které úplně neplavala. Zastavilo ji až jeho zuřivé ani hnout.

„Kam si myslíte, že jdete? Rád bych, aby vaši odpověď slyšeli také spolužáci.“

To už se ve třídě mísilo překvapení s objevujícími se škodolibými úsměvy. Moon se opět zvedla ze židle, ale Jump ji mávnutím znova srazil zpět. Shadow nahmatala sešit a aniž by odvrátila pohled od profesora, naškrábala velkými písmeny „NEMLUVÍM“. Vůbec ho nestihla otočit, aby si to mohl přečíst. Během vteřiny přeběhl třídu a vyrval jí sešit z ruky.

„Odpovězte, nebo vás nechám vyhodit,“ řval s nepříčetným výrazem ve tváři.

V jediném okamžiku se Moon vymrštila ze židle, ale Viktor byl rychlejší. „Je němá, vy idiote,“ zaznělo ve třídě jako výstřel. Profesor zkoprněl a zíral na nepřirozeně bledou Shadow. Zrudnul a zasípal. O tom už nic nevěděla. Zoufale si přikryla ústa dlaní a vyběhla ze třídy.

Moon ji našla ve značně nedůstojné pozici nad záchodovou mísou, kde bezmocně dávila vše, co za poslední dva dny snědla. Nevnímala, že jí sestra přidržuje vlasy mimo obličej. Ucítila teprve chladivý dotek vody, když ji vzala k umyvadlu.

„Shad, jsi v pořádku?“

Jen zatřásla hlavou. ‚Chci domů.‘

Po příjezdu s vypětím všech sil snesla opečovávání Moon i matky. Trvalo přes hodinu, než ji konečně nechaly samotnou v pokoji. Ležela na posteli a prohlížela si stíny na stropě. Rychle vstala, aby si to už nemohla rozmyslet. Došla k zrcadlu a strhala z něj pokrývku. Zachytila se rukama o rám a přitiskla čelo na plochu.

‚Co se to stalo?‘

Hluboký nádech a teprve pak se dokázala podívat dovnitř. Opatrně pohlédla na odraz postele s nadějí i obavou, že ho tam uvidí. Ale místnost byla stejná. Kniha, kterou právě četla, ležela na kraji postele – přesně tam, kde ji ráno odložila. Vše bylo na svém místě. Ještě jednou propátrala každý detail, než se zadívala do vlastních očí a zjistila, že pláče.

Její pozornost rozptýlil pohyb u vlastního boku. Stočila pohled k tomu odrazu a strnula. V zrcadle stála ona sama ve stejné pozici, ale navíc se za ní ukrýval malý zvědavý obličej. Tak krásný, až se tajil dech. Nevěděla, zda je to chlapec či dívka. Ale když na něj pohlédla, poznávala vlastní rysy – tvar brady, úsměv i slabý odlesk v barvě vlasů. Jen oči patřily Jemu.

Proboha. Byla těhotná s démonem z vlastního nitra.