Zmizení - sága Spojené - 1. kapitola

Anotace: Jessica žije vcelku poklidným životem se svou tetou a sestrou Jill. Ale jednoho dne je všechno jinak. Záhadná černá helikoptéra rozstřílí celý byt, tetu Julii zavraždí a Jill je unesena. Co si Jessica počne?

Sbírka: Zmizení

27,659? Ne, 276,59…
Tak kdo se v tom má sakra vyznat? Ach jo. Matematika nikdy nebyla mojí silou stránkou a s každým rokem se to zhoršuje. V zoufalství jsem se obrátila na Jill.
,,pomoz mi!“ zašeptala jsem.
Jill se shovívavě usmála a na malý papírek, který za chvíli skončil v mé dlani, napsala výsledky příkladů. Usmála jsem se.
,,Dík.“
,,Ahoj, mrkev!“ zakřičel na mně Jimmy Carter, jen co jsem vyšla ze školy.
,,Nazdárek, troubo!“ oplatila jsem mu to.
,,Tak tohle odvoláš,“ sykl a chytil mě pod krkem. Začala jsem se dusit.
,,Jessico!“ vykřikla Jill a běžela mi na pomoc, ,,nechte ji bejt, hajzlové!“
Dusivé sevření mého krku se ještě více zpevnilo. Zatmělo se mi před očima. Probrala jsem se ba zemi, vedle mé tašky. Jill! Problesklo mi v hlavě. Dívčí výkřik mé přesvědčení utvrdil. Popadla jsem tašku a utíkala po hlasu. Jill klečela v řece a kluci jí tlačili hlavu pod vodu. Upustila jsem tašku a rozběhla se k nim. ,,Hej!“ vykřikla jsem a praštila jednoho z kluků po hlavě kusem dřeva. Chodím na kurzy karate, to se hodí, když jste kvůli vlasům častým terčem školních výtržníků. Vlasům. Vlasům. Nebyl ale čas na melancholické úvahy, kterým jsem často propadala. Jimmy mě uchopil kolem pasu a navzdory mé zoufalé snaze se vykroutit, mě hodil do řeky. Přesněji řečeno se o to pokusil. Mé cukající se tělo se nad vodní hladinou zastavilo o neviditelnou stěnu. Zůstala jsem sedět ve vzduchu a tupě zírala na hladinu pod sebou. Byl to velmi zajímavý pohled. A potom se moje tělo vymrštilo do vzduchu. Kopala jsem nohama před sebou, dokud jsem důkladně nezkopala Jimmyho a nespadla na zadek. Jimmyho přátelé se na mě zděšeně podívali a utekli. Opravdu, poprvé za osm let, utekli.
Zvedla jsem se a běžela do vody.
,,Jill, prober se, holka!“ křičela jsem a pleskala ji po tvářích, ,,bude to dobré! Julie ti pomůže!“
Julie je naše teta. Popravdě řečeno jediný člen rodiny, kterého známe. Je moc milá, jsem ráda, že ji mám. A taky o ní nevím vůbec nic.
,,Jess?“ zvolala zděšeně Julie, skrytá za hromadou kartónových krabic, ,,co se Jill stalo…?“
,,Jimmy Carter,“ hlesla jsem, ,,zase.“ Zula jsem si boty a sledovala, jak moje milovaná teta mění barvy. Julie má dost širokou škálu výrazů, pokud se to tak dá nazvat. Ona má vlastně skoro pořád stejný, kamenný výraz, ale její obličej už měl snad všechny barvy duhy. Její tvář po chvíli nabyla obvyklé, bronzové barvy. Nechápu, jak může být tak skvěle opálená, když jsem já, její příbuzná bledá jako stěna. Ať dělám co dělám. A Jill taky. A jiné jsou i její vlasy. Zrzavě blond. Já a Jill máme skoro červené vlasy. Tmavé. Nechápu to. Ovšem, pokud je na tomhle světě ještě něco, co se dá chápat.
,,Tohle už nejde,“ prohlásila nekompromisně Julie, ,,už ne.“
,,Promiň,“ pípla jsem, ,,co přesně nejde?“
,,Náš život tady! Vy- vy tu trpíte, lidi vás šikanujou! Nemůžeme tu zůstat.“
,,Cože?! To jako stěhování?!“ vykřikla jsem.
,,Odjíždíme příští týden,“ hlesla Julie.
,,Proč?“ dožadovala jsem se odpovědi, i když jsem věděla, že ji nedostanu. Jako vždycky.
,,Už jsem to řekla,“ prohlásila Julie chladně.
,,FAJN! Jdu odnést Jill do pokoje!“ zakřičela jsem, ,,a všechno důležitý si klidně nech pro sebe!!!“
Jill zachroptěla a otevřela oči. S nemalým úsilím se postavila na nohy.
,,Jessico! Počkej!“ zvolala nešťastně Julie. Otočila jsem se a zmateně na ni pohlédla. To se jí nepodobalo.
,,No?“ zeptala jsem se, s očima upřenýma na ni.
,,Pojď sem,“ řekla a ukázala na pohovku. Posadila jsem se na ni, Jill vedle sebe, a skepticky jsem se na ni zadívala.
,,Víš, ty a Jill-“ začala a potom vyděšeně vydechla, ,,jsou tady.“
,,Co?!“ vykřikla jsem, ,,kdo je tady?“
,,Utečte!“ zakřičela na nás, ,,musíte utéct!“
V tu chvíli proděravěla naše okna první várka kulek. Před okny našeho bytu se vznášela černá helikoptéra. Zvedla jsem se a utíkala do našeho pokoje, popadla jsem batůžek na školní výlety, který ležel na posteli a nacpala do něj všechno, co mi přišlo pod ruku. Oblečení, léky, obvazy, jídlo, náš minilaptop, který jsme dostaly k jedenáctým narozeninám… Tušila jsem, že jsme v ohrožení života. S batohem na zádech jsem se vrátila do obývacího pokoje. Jill a Julie se krčily pod pohovkou. Julii proběhla po obličeji zvláštní grimasa. ,,NE!“ zakřičela jsem, ale bylo pozdě. Julie se zvedla a kryla Jill svými zády. Běžely ke mně. Povedlo se. Byly u dveří, Julie pustila Jill a chystala se vpadnout do předsíně. A opravdu tam vpadla. Zasáhla ji kulka. Do zad. Do očí mi vhrkly slzy. ,,Julie!“ vzlykala jsem. Jill se na mně nešťastně podívala. Juliiny rty se pohnuly.
,,Vy…Strana…Třetí…Rodina,“ zasípala. Potom její oči dostaly prázdný výraz. Před slzovou clonu jsem neviděla téměř nic. Ale slyšela jsem. Někdo střílel do dveří. S Jill jsme se na sebe podívaly. Zvedly jsme se, od těla naší mrtvé tety, a utíkaly jsme do našeho pokoje. Jill zamkla dveře. Musely jsme najít nějakou skrýš, musely jsme se schovat!!! Jill zalezla do skříně. Já do otevírací postele. Po několika minutách zběsilého střílení, naše jindy tak bytelné dveře povolily. Tiše jsem vyťukala policejní číslo. Díkybohu, zvedli po pár vteřinách vyzvánění. Zašeptala jsem adresu. ,,Prosím! Hned,“ špitla jsem a zavěsila. Mobil jsem vypla.
Dveře našeho pokoje se po zuřivém lomcování otevřely.
„Johne,“ zamumlal první hlas, „neměli jsme střílet! Moh´s je zabít!“
„Drž hubu!“ zavrčel John, „Stalo se něco?! NE!“
„Radši ji držte oba dva, volové!“ okřikl je třetí hlas.
Strachy jsem úplně ztuhla. A to mě zachránilo. Jill na tom bohužel nebyla tak dobře. Už to vypadalo, že odejdou, nenašli nás. V tu chvíli jsem uslyšela podezřelý zvuk, něco jako: he-he-he. Jako předtím, než kýchnete. Jill dostala v té vodě rýmu.
„He-he-he-“ udělala Jill zoufale, „HEPČÍK!“
Muži se zarazili v chůzi. Stáli a vyčkávali. A potom znovu; „HEPČÍK!“
Skřípavý zvuk mi napověděl, že otevřeli skříň. Jill krátce vykřikla. Potom zmlkla. John a ostatní muži teď prohledávali náš pokoj. Vyrušil je ječivý zvuk – policejní siréna.
„Sakra!“ zařval jeden z mužů, jehož hlas jsem neznala, „Ta malá vopice zavolala chlupatý!“
Vyřítili se z pokoje. Potlačovala jsem slzy. Po několika minutách jsem vylezla z postele. Vykoukla jsem z okna. Byli tam.Muži, kteří mi v několika minutách změnili život, přímo před očima…