Démon ve mně - část 4.

Anotace: Jakoby se celá její existence scvrkla do jediného okamžiku, do jediné chvíle, kdy ho poprvé spatřila. Čas se zpomalil, barvy byly jasnější a zvuky ostřejší. Všechno znělo jako hudba. A její skladatel byl sám Život.

Sbírka: Démon ve mně

Hodinu strávila přecházením po pokoji bez souvislé myšlenky. V hlavě jich měla tisíce a její mysl přeskakovala z jedné na druhou dříve, než ji vědomě zachytila. Bylo jich jen několik, které se stále vracely.

Co budu dělat?
Co řeknu našim?
Co řeknu Moon?
Co sakra řeknu doktorovi, když zjistí, že jsem panna?
Co budu dělat, když se zeptají, kdo je otec?
A… jaké dítě to vlastně v sobě nosím? Bude z něj normální člověk nebo mám čekat nečekané?

Shadow se bezradně zhroutila na postel. Rukama objala břicho a přemýšlela, kolik má času a kdy to bude vidět. Po další hodině bezvýsledného dumání si odpověděla alespoň na jednu otázku. Moon řekne všechno. Zakroutila hlavou. To bude ale dlouhá noc.

Moon dorazila vzápětí. Opatrně nakoukla do pokoje a zamračila se při pohledu na Shadow. Sestra ležela s očima upřenýma na odraz v zrcadle. Mizející světlo z okna kreslilo stíny na jejím obličeji, až vypadala jako mrtvá. A přesto se jí koutky úst jemně zvedaly v úsměvu.

„Chceš o tom mluvit?“

Shadow na ni pohlédla s nevyzpytatelným výrazem. Přikývnutí se dalo spíše vytušit než vidět.

'Jsem těhotná.'

Moon v hlavě vybuchla záplava otázek, ale přes rty neunikla ani jediná. Přešla k posteli a lehla si vedle Shadow. Ta zavřela oči a pokoj se zaplnil jejím neslyšným vyprávěním. Červenala se, když vyprávěla o milování s neznámým. Znovu si připomínala dotyk jeho dlaní a žár jeho rtů. Za víčky se jí promítal obraz dítěte, které se stane trvalou připomínkou prožitých snů…

„Kdy to chceš říct našim?“

'Nevím - brzy.'

„Nejdříve bys měla navštívit doktora,“ a po chvilce přemýšlení dodala. „Zavoláme Gabrielovi – nikdo jiný ti neuvěří.“

Shadow si povzdechla. Moon měla pravdu. Gabriel – jejich bratranec – byl jediný lékař, který by tenhle zmatek dokázal pochopit a adekvátně reagovat na všechny možné anomálie. Těch se děsila nejvíce. Co může očekávat od dítěte, které má imaginárního otce a matku s genetickým kódem dvou odlišných světů.

Povrch zrcadla se zachvěl. Jeden ze stínů pokoje se v něm usmál. S něhou se díval skrze sklo, jak si dívky povídají. Viděl starost Shadow o budoucnost jejich syna a věděl, že udělal dobře. Zaslouží si nový život a ona mu bude dobrou matkou. A on sám bude konečně svobodný.

Jejich duše byly spojené od okamžiku, kdy spolu zemřeli a nyní mají možnost začít znovu – každý zvlášť.



O šest měsíců, osmnáct dní, dvacet hodin a tři minuty později v domě zavládl chaos a hysterie. Ticho usínajícího domu roztříštil táhlý hlasitý výkřik plný bolesti. Všichni, co byli na doslech, vyběhli z pokojů na chodbu a zjišťovali původ rozruchu. Darknessine si jako první všimla, kdo chybí a rozběhla se k Shadowinu pokoji. Přímo před ní se dveře otevřely a v nich stála Shadow s oteklými stehny rudými od krve.

„Nesmí umřít!“

To byla jediná slova, která stihla říct, než se složila na práh pokoje. Jediná slova, která vyslovila ode dne, kdy ji po únosu přivedli domů.


Z Gabriela tekl pot proudem. Vykukoval mezi koleny své sestry-sestřenice a uvažoval, jak se do toho vlastně nechal navézt. Nebyl porodník. Byl neurochirurg. Jenže nekoukal Shadow do hlavy, ale mezi nohy. Prostě skvělé.

„Hlavně klid a dýchej. Už to bude,“ chlácholil ji i sebe. „Už přijela?“ Otočil se posté na svou nevlastní matku – jedinou, co skutečně pamatoval. Ještě z domu volal kolegyni z práce, aby přijela na pomoc. Tajemství je jedna věc a život Shadow a dítěte druhá.

„Jsem tady,“ ozval se ode dveří známý hlas.

„Margaret. Ani nevíš, jak rád tě vidím. Je v 39. týdnu a v noci se probudila s krvavými stopami na stehnech. Únik krve byl minimální a následoval těsně po prasknutí plodové vody. Dítě vypadá stabilní a snad je i správně natočeno. Stahy má každou minutu. Něco už jsem mezitím nastudoval, ale …“

Podsaditá rusovláska si už mezitím nasadila stetoskop a spolkla otázku, proč dívka není v nemocnici. S ohledem na věk se mohlo jednat o utajené těhotenství. Za třicet let praxe už jich viděla mnoho – s různými konci.

„Pusť mě tam. Ozvy jsou dobré, tep pravidelný. Nějaké komplikace v těhotenství?“

„Ne. Matka je Shadow Hunterová, věk šestnáct let. Průběh těhotenství bez problémů, všechny výsledky testů byly v pořádku. Termín má za 8 dní. Přála si rodit doma.“

„Tak jo. Jdeme na to – ještě nějakou chvíli to potrvá.“

Shadow Hunterová. Rodina – no to by to snad trochu vysvětlovalo. Margaret pohlédla na dívku. Obličej měla pokřivený bolestí, ale nevydala ani hlásku. Její dvojče ji drželo za ruku a vypadalo zuboženěji než ona sama. Z druhé strany stála žena, která jim zlehka otírala čela. Nemluvila a na Margaret jen kývla hlavou místo pozdravu.

„Takže zlatíčko, až ti řeknu, tak pořádně zatlač.“



Jakoby se celá její existence scvrkla do jediného okamžiku, do jediné chvíle, kdy ho poprvé spatřila. Čas se zpomalil, barvy byly jasnější a zvuky ostřejší. Všechno znělo jako hudba. A její skladatel byl sám Život. Tělem dál probíhaly záškuby bolesti, aniž by jim věnovala pozornost. Nebyly podstatné.

Pocítila tlak na prsou. Nejdříve tíhu jeho tělíčka, když jí ho podali – scvrklého a zamazaného krví a zbytky plodové vody. Na hlavě měl chmýří neurčité barvy přilepené ke kůži. Stáhly se jí vnitřnosti. Hluboko v duši jí zazněl gong ohlašující změnu.

Dnes poprvé oficiálně nebyla dítětem.
Dnes – teď byla matka.
Měla odpovědnost.
Měla strach.
Byla nadšená.
A unavená.
Chtěla tančit a nemohla se pohnout.
„Ryan Damon,“ vydechla, než ji pohltila tma.


K O N E C
... pro tentokrát ...