Márnice

Anotace: Co se dozví Heiko a Petr od patologa, který se vrhl do pitvání?

Sbírka: Krvavé Tajemství

"Můžeš mi něco vysvětlit, upírko? Jak to ti tvoji soukmenovci zvládli tak rychle?" Petr vystupoval ze svého auta a zároveň si prohlížel nenápadnou bílou dodávku s nápadnou krvavou šmouhou na pravé straně. Heiko, která stále téměř u dveří u márnice, se otočila.
"Jsou to kluci šikovní," nepěkně se usmála. Zvedla ruku a dvakrát zaklepala. Za dveřmi se ozval zvuk rychlých kroků, ruka se nervózně přehrabovala v objemném svazku klíčů, než našla ten pravý. Dveře se otevřely po minutě čekání. Upírka netrpělivě podupávala.
Za dveřmi stál drobný mužík se strhanými rysy, se švábími očky za potterovskými brejličkami a kozí bradkou. Na potem lesknoucí se lebce jakoby omylem zůstalo pár chomáčů zrzavých vlasů. Těkal pohledem z upírky na Lovce, kterého si prohlédl švábím rengenovým pohledem. Potom se obrátil k upírce. "Heiko, to si vyprošuji.." začal vysokým hláskem.
Lovec si netaktně pomyslel, že mu v mládí někdo přiskřípl do dveří koule. Naštěstí byl natolik taktní, že to neřekl nahlas.
"Co zase udělali, Davide?" zeptala se upírka, ruce spojené za zády a lehce se uklonila. Petr se neubránil překvapeného pohledu. Ještě nikdy neviděl upíra jednat tak uctivě s člověkem.
Patolog se hvízdavě nadechnul a spustil. "Kouří! Jako obvykle! Kouří si tam tu svoji marijánku, nebo co to je! Strašně to páchne! Nemohu se soustředit! Jak mám pracovat, když mi za zády pokuřují dva..dva…"
Další z lidí, kteří nemají tu odvahu vyslovit slovo upír, udělal si Lovec v duchu poznámku. A pak další o tom, že tráva se přece hulí, nebo ne? Že by vypadnul ze současných trendů? Podíval se na doktora a spíš hádal, že trendy nestíhá sledovat doktůrek. Potom ho napadlo, v jakém kontrastu se upírka k patologovi chová teď a jak s ním mluvila po telefonu.
Heiko trpělivě stála a jen na správných místech kývala hlavou. "Samozřejmě, okamžitě jim vynadám, zpřerážím těch dalších pár prstů, které mají ještě vcelku," pronesla vážně.
Patolog se znovu hvízdavě nadechnul, když zjistil, že víc z ní nedostane. Otočil se a vydal se do útrob oprýskané budovy Brněnské márnice. Heiko se otočila na Petra a ukázala mu, aby vešel. "Žádného Lovce si nepouštím za záda. Ani když se tváří jako přítel."

Lovec jen podrážděně zamručel, než se vydal za mizející svítící téměř holou hlavou Davida. Slyšel, jak za sebou upírka s okázalým PRÁSK zavřela dveře. Chodbou to zadunělo. "S citem trochu!" zapískal doktůrek zepředu. Petr téměř slyšel, jak upírka za ním zaskřípěla zuby a musel se tiše zasmát.
Odhadoval, že šli asi tak tři minuty, než se chodba rozšířila na dlaždičkami obloženou místnost. Místo severně orientované stěny byla řada umyvadel a dlouhé zrcadlo. Uprostřed místnosti byl ocelový stůl, na něm ležela nahá upírka přikrytá od ramen dolů plachtou. Ve světle žlutých zářivek, které vydávaly tiché bzučení, vypadala ještě bledší. I na mrtvolu moc bledá. Bílá jako šlehačka, i když to přirovnání bylo poněkud nemístné. U stolu s mrtvolou stály dvě rozviklané židle, na kterých seděly dva upíři. Oba držely mezi ukazováčkem a prostředníčkem ručně ubalenou cigaretu. Malíček a prsteníček měly zafáčované. Tím ale podobnost končila.
Jeden byl vysoký tak dva metry, hubený jako tyčka, obvod rukou měl asi tolik, co Lovců malíček. Pískově blonďaté vlasy měl ostříhané přesně podle kastrolu. Na tváři měl několikadenní strniště a byl oblečen do tmavě modrého obleku s nakřivo uvázanou zlatou kravatou.
Ten druhý měl černý plnovous skoro až pod tlusté břicho, které mu přes těsně utažený kožený opasek džínsů přetékalo téměř až ke kolenům. Hlavu měl vyholenou a na temeni měl vytetované kostrbaté sluníčko. Na sobě měl černé tričko s nápisem ´Feministky mě žerou!´ a koženou vestu.
Prostě dvě ztracené upíří existence.
Jakmile zahlédli Heiko, postavili se tak rychle, že se židle převrátily. Synchronizovaně si nacpali zbytek cigarety do úst a polkly. V příštím okamžiku se tvářili jako andělíčci.
"S vámi si to vyřídím později," sykla podrážděně upírka a Petr sledoval, jak se upíři s lítostí podívali na svoje zdravé prsty.
Ta holka musí buď s někým důležitým spát, nebo být někoho dcera, jinak si to neuměl vysvětlit.
"Tak co mi o ní můžeš říct, Davide?" zeptala se Heiko. Přistoupila ke stolu, kde už mezitím stačil šílený doktor odhrnout plachtu. Mrtvá upírka byla rozpáraná. Patolog začal pitvat dřív než dorazili.
"Když jsem jí svlékl, našel jsem tuhle růži," vytáhl rudou květinu a podal jí přes mrtvolu upírce. "Je zvláštní, že není nijak vylisovaná. Zjistil jsem, že do ní někdo dodal upíří DNA. Do posledního okamžiku žila z krve té mrtvé. Tak pozor na trny, Lovče…nechcete si odložit?" dodal. Petr zavrtěl hlavou. Patolog to nekomentoval a pokračoval ve výkladu, zatímco upírka si prohlížela růži. "Netrvalo mi moc dlouho přijít na to, proč není spálená. Někdo jí do žil vstříkl ethanol.."
"Líh?" přerušila ho Heiko překvapeně. "Já myslela, že je to smrtelné..?"
David se zasmál. "Ano - pro člověka. Ale zdá se, že upírčin organismus na to reagoval odlišně. Jakmile krvinky, nebo to, co ve vás plní funkci krvinek, se dostaly do styku s ethanolem, vyslaly signál do mozku," Lovec čekal, že řekne ´nebo to, co ve vás plní funkci mozku´, bohužel se to nestalo, "a mozek začal postupně, no, řekněme, že zavíral krám," zasmál se znovu. Tentokrát to znělo jako kozí zamečení. "Místo okamžité smrti následovalo několik hodin bolesti. Je to vlastně jako když si někdo dává oči do lihu, aby se jimi potom mohl kochat. Tu ubožačku vlastně zakonzervovali zaživa."
Upírka podala Petrovi růži, aby jí podržel. Ona se naklonila nad otevřenou upírku. "Nechci dělat chytrou, ale ten žaludek..není nějaký…divný?"
"Ano, jakmile se upírka dostala do stavu, že byla "v lihu", žaludek se jí naplnil jejím vlastním mozkomíšním mokem.."

Když potom stáli Lovec a upírka před márnicí, jen se na sebe beze slova dívali.
"Kde začneme?" prolomil ticho Petr.
"U toho kostela, kde jsme jí našli," upírka unaveně převracela v rukou růži. "Zítra se má setmět kolem deváté večer, tak tam buď, Lovče."
"Budu, to se neboj."
"Za těch pár století jsem se bát odnaučila.." Heiko si povzdechla a otočila se. Jen mávla růží na pozdrav, než se vydala do temnoty Brna.
Lovec se za ní zamyšleně díval. Tohle bude ještě hodně zajímavé.