Hra o osud - upravená verze

Anotace: Upravila jsem již starší svůj text. Snad bude jeho myšlenka o něco čitelnější.

Nastoupila jsem do svého malého autíčka a v klidu nastartovala. Nakonec jsem se nechala přemluvit a udělala si řidičák, ačkoliv jsem auta nenáviděla. To ty vzpomínky. Pak ale ke mně přišel a přemluvil mě. Nevěřila jsem mu ani slovo. To, co povídal, mi přišlo jako výmysl, domnívala jsem se, že jsem nemocná, že mám halucinace.
Vyjela jsem ven z města jen se svým společníkem.
Před třinácti lety mě kdosi navštívil. Neměl tělo, byl jenom duší, která splývala s okolím. Prvně jsem ho nespatřila, jenom naslouchala jeho vemlouvavému hlasu. Naháněl mi hrůzu, bála jsem se a připadala si jako blázen. Tehdy jsem uvízla kdesi v hlubinách mezi vraky lodí. Chyběl mi kyslík a mé tělo nedokázalo vydržet ten tlak. A pak se stal ten zázrak, já najednou vyplula na hladinu.

--------------------------------------------------------------------------------


Vystoupila jsem. Úplně přesně stejně, jako kdysi. Zase jen vzpomínám. A to se nesmí, to je přísně zakázáno. Nebo aspoň bylo, ještě do doby, kdy mi vzpomínky vháněly slzy do očí. Teď mi prolítnou hlavou, já mávnu rukou, čímž jakoby zaženu ty slané kapky deště a jen se posté usvědčím v tom, že to už nikdo nezmění.
Nevím, jak dlouho jsem hleděla do dálky, myslí utopenou v dávné minulosti, ale bylo to asi dlouho. Jenomže já nespěchám, není kam. Ať se řítíte kamkoli, cíl je vždycky stejný. A čím rychleji budete postupovat, tím dříve ho dovršíte. Jedinou odměnou, trofejí vám za to bude věnec. Možná i z vavřínu, co já vím.
Vstala jsem a ledově chladná nastoupila zpět do vozu. Dojela jsem do města, do té smrduté díry, ke které mě poutá jen fakt, že jsem se tu narodila.
Vedle parkoviště stojí kostel. Nevím, co mě opět přimělo k tomu, abych přistoupila k jeho mohutným dveřím - snad nějaké kouzlo.
Vešla jsem. Na místo, které voní kadidlem, jež dodává všemu zvláštní příchuť nepoznaného tajemna. Přesně tohle jsem potřebovala. Podívala jsem se na veliký kříž na zdi, pak na malá dvířka zadělaná řetězem a oblepená pavučinami.
Uvnitř nikdo nebyl. Nikdy se mi nepodařilo sem přijít, abych měla celý kostel jen pro sebe, ačkoliv jsem si to přála. Teď, když se mi naskytla příležitost, jsem se z nepochopitelných důvodů bála, ale takovým tím zvláštním strachem.
Ne. Musela jsem odejít, něco ve mně mi zakazovalo zůstávat tam déle.
Před kostelem jsem si zapálila. Moc nekouřím, jen když jsem rozhozená. Teď jsem se nedokázala ubránit a snažila se při cigaretě uklidnit, ale moc se mi to nedařilo. Až když se mi přestaly klepat ruce, nastoupila jsem do svého autíčka a odjela domů, do prázdného bytu, kde na mě nikdo již dlouhá léta nečekal. Posledně jsem to byla já, kdo vyčkával.
První, co jsem udělala, bylo, že jsem si nalila do sklenky hřejivé doušky alkoholu. V dalším momentě jsem si napustila vanu horkou vodou a nalila do ní mučenkový olej. Musela jsem strčit hlavu pod vodu, aby nebylo poznat, že kapky stékající po tvářích jsou slané, ale i přesto jsem měla dojem, že to musí být poznat. Nos mi okamžitě zrudl, oči se zakalily a já se už nebránila ohromnému vnitřnímu tlaku.
Nechápu to. Vůbec nic už nechápu! Je to už třináct let, jizva za ten čas zbělela, zacelila se, ale zůstala v podobě vzpomínek, které se najednou nafoukly a tu starou jizvu znova napnuly k prasknutí. Už nikdy nevstoupím do toho pitomého kostela, nepokusím se vracet na stará místa. Radši odsud odjedu navždy, nikdo mě tu nedrží, svou práci nemusím dělat tady, ale kdekoliv jinde. Nic mě k tomuhle koutu neváže. Peníze nějaké mám, byt prodám, něco si kdyžtak vypůjčím.
Po několika dlouhých minutách jsem vylezla z vody, oblékla se do svého oblíbeného županu a zasedla k počítači se sklenkou položenou vedle klávesnice. Nějak mi to zachutnalo.
Nemohla jsem se soustředit na práci, místo toho se mi jen zavíraly oči a já pomalu upadala do stavu dřímoty. Nakonec jsem tvrdě usnula. Sklenka na rohu stolu zůstala prázdná, jen posledních pár kousků ledu se pomalu měnilo v nevábnou vodu.


Probuzení bylo… příšerné! Víčka jsem musela otevírat násilím, jakoby se mi za noc proměnila v ocelové brány. Po mém úporném snažení jsem ale usoudila, že jsem je raději měla nechat zavřená. Jen co jsem hnula hlavou, zatočil se se mnou celičký svět. Hlava mě nemožně bolela, ale já prostě musela vstát! Držela jsem si násilím žaludek v těle, asi by jinak explodoval, a odkráčela do kuchyně, kde jsem se nalokala vody přímo z kohoutku, nenamáhala jsem se vzít si skleničku.
Nemohu říct, že by mi snad už bylo dobře, ale aspoň se to dalo snést. Sebrala jsem své tělo, které sice protestovalo, ale nezbylo mu nakonec nic jiného, než jít na nákup, protože v celičkém bytě nebylo nic k jídlu, co by zrovna mé útroby snesly.
Snažila jsem se vypadat aspoň trochu jako dáma. Tvářit se, že mi nic není, nic nebolí a hlavně nic nechybí. Jenomže v tu chvíli mi to došlo. Něco… někdo mě opustil.
Odešel.
Nevím kam.
Snad se vrátí.


Nic jsem nekoupila, zapomněla jsem se na lavičce asi někde v půli cesty. Čím víc jsem se přetvařovala, tím víc jsem ztrácela své vlastní já, které bylo už tak dost poškozené, rozdupané, zničené. No a ta druhá část, kterou jsem našla tehdy a která mě doprovázela na každém kroku, někdy o sobě nedávala skoro vědět, jindy víc, ale nikdy mě nenechala zcela samotnou uprostřed moře, tak ta mě taky odkopla. A já nevěřila, že můj malý démonek se ke mně kdy vrátí, že zas pozdvihne mé sebevědomí. Nevím, co se to najednou stalo, co jsem udělala tak špatného. Jakou chybu.


"Giuliet!"
Tak to bylo po dlouhé době, co mě někdo oslovil. Až jsem se lekla, když jsem zase jednou uslyšela své jméno. Málem jsem si ale na něj odvykla, nikdo mi tak dlouho neřekl, bylo mi vlastně k ničemu. Chm, člověk beze jména.
V člověku, který mě oslovil, jsem matně poznala staršího muže vedoucího za ruku malou holčičku s dvěma copánky a lízátkem v ruce.
"Hrozně dlouho jsem tě neviděl, jak vůbec žiješ, maličká?" optával se mě zachovalý stařík s nehraným zájmem. Byl to jeden dávný známý, matčin kamarád. Dávno jsem mu odpustila, on za to opravdu nemohl.
"Ale jak vidíš, žiju. A to je to hlavní, ne?" odpověděla jsem malounko vyhýbavě, tak trošku jsem se obávala, abych neřekla něco špatně, to by mě pak mohlo ještě dlouho mrzet. Nechci nikomu ublížit, protože vím, jaké to je, když se k někomu celý svět obrátí zády. Můj táta vždy říkal, že když máš takový pocit, je dobré se nejdřív podívat, jestli to nakonec nejsi náhodou ty, kdo těm ostatním ukazuje svůj hřbet.
Stařík si ke mně i s malou Laurou (tak se ta dívenka jmenovala) přisedl na lavičku a já najednou měla zase ten pocit, že nejsem člověk, kterého nikdo na světě nezná.
"Giuly, nechceš se u nás taky někdy zastavit? Jsi pořád sama, s nikým se nestýkáš, tak přijď. Rád tě zase uvidím a ta malá taky. Bude tě brát jako tetu, myslím, že tě bude mít ráda. To víš, tak malá a už nemá mámu…"
Zarazil se, jako když utne. Asi si uvědomil, co řekl a zkoumavě se na mě podíval, aby odhadl, jaká bude má reakce. Ale já se jen usmála a stroze přijala pozvání.
"Tak nashledanou, Giuliet. Brzy se snad uvidíme," rozloučil se a urychleně vstal, na svůj věk velice čiperně.
Kývla jsem mu na rozloučenou a dál seděla na lavičce. Čím víc se jeho kroky vzdalovaly, tím víc jsem cítila, jak slábnu. Na jeden okamžik jsem měla dojem, že mě s jeho přítomností navštívil i můj malý démoneček, mé druhé já, jenže se opět vzdálilo. Nebo to byl skutečně jen další z nekonečné řady omylů.


Jen co jsem dochvátala domů, vyrazila ve svém malém autíčku směr centrum města. Jestli si někdo myslí, že jsem se snad nakonec rozhodla pro velké nákupy, šeredně se mýlí, na tohle já nejsem. Zaparkovala jsem až na parkovišti u rozlehlé barokní stavby s nápisem nade dveřmi Ave Maria.
Ano, sice jsem říkala, že se sem nevrátím, ale musela jsem. Nevěděla jsem přesně proč, ale mně samotné stačil fakt, že jsem věděla, že sem prostě musím jet!
Hrozně jsem pospíchala, vešla dovnitř, pokřižovala se svěcenou vodou a se zklamáním zjistila, že v dřevěných lavicích sedí houfy postarším dam. Boží dům vypadal jako obyčejně, nikde žádný ten pocit strachu.
Sedla jsem si do úplně poslední řady, zavřela oči a chvíli přemítala. Nádherný oltář bylo to první, co jsem spatřila po pomalém otevření dvou kovových bran, za kterými se nacházela má očka. Kostel byl pořád stejný, ale zároveň něčím jiný.
Osazenstvo se skládalo většinou z úplných rodin. Matky, otcové a jejich děti se modlili k Bohu s velkým přesvědčením. Někdo vyměnil i květiny na oltáři, místo třech rudých růžích stálo v krásné váze snad tucet bílých poupat.
Usmála jsem se, musela jsem asi zaspat. Kostel je tak krásně klidné místo, že se v něm dá nádherně spát a ještě má člověk pocit, že je v bezpečí.
Vstala jsem tiše z lavice, abych nerušila ostatní v jejich modlitbách a vyšla na slunce. Ovanul mě čistý vzduch, voňavější než jindy a na poměrně velké město i báječně svěží. Musela jsem si ho pořádně dopřát a zhluboka se nadechla. Chtěla jsem pokračovat dál v chůzi, když vtom jsem málem vrazila do malé dívenky, co běžela ke kostelu.
"Oh, promiň!" vykřikla jsem a pohlédla té malé do tváře. "Jé, Laurinko, to jsi ty?" zeptala jsem se, když jsem v holčičce poznala malou Lauru.
Neodpověděla. Jenom na mě nedůvěřivě poulila ty své obrovské oči a mračila se. Neřekla však jediné slovo.
Hleděla jsem jí přímo do té roztomilé tvářičky. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem oslovila asi zcela jinou dívku. Lauře mohou být tak čtyři roky, tahle dívčička je asi o tři roky starší.
"Já nejsem Laura," promluvila nakonec Lauřiným hláskem.
"Ano, promiň, spletla jsem si tě s jednou malou holčičkou. Jste si totiž hrozně podobné."
Ta malá mě obešla a spořádaně vešla do kostela. Po vteřině se však otočila a pravila: "Já jsem Marie."
Byla jsem z toho hrozně zmatená. Nevěděla jsem, kam mám jít, zdali se vrátit do kostela, či snad projít městem. Nechtělo se mi ani jedno, obešla jsem tedy Boží dům a sešla starým schodištěm. Vypadalo skoro jako nové. Místo stromů dole jsem viděla holou louku s jednou lavičkou těšně u cesty a zhasnutou starodávnou pouliční lampu.
Najednou jsem nevěděla, jak se hýbe tělem, načež jsem se přemluvila a došla k lavičce, na niž jsem ztěžka usedla. Bála jsem se, jestli se mi jen nezdá, avšak dřevěná vyřezávaná lavička byla skutečná, stejně jako všechno okolo a dokonce i já.
Kochala jsem se pohledem na hrad, který jinak znám jen z knih o našem městě a obrazů, jak se jej malíři pokoušeli vypodobnit. Museli mít ale obrovskou fantazii, na většině z obrazů byl hrad velký, majestátně se tyčící do výšky a ukazoval se světu. Tenhle hrádeček byl menší, ale zato docela útulný, jak jsem mohla soudit pouze dle venkovní obhlídky.
Asi mi přeskočilo.
Klid, všechno je normální a nic se přeci neděje, v duchu jsem se utěšovala. A zase zavřela oči. Přemýšlela jsem, kde a hlavně kdy si ocitnu, až je zase otevřu. Je to přeci úplně normální.
A opět jsem usnula tím zvláštním spánkem.


Probudila jsem se opět ve své době, tak nějak to už znám z knih, co jsem přečetla. Byla jsem ráda, že to i tady nakrásně vyšlo, ačkoliv bych si to možná představovala mnohem lépe. Lavička, na které jsem se v minulosti usídlila, v přítomnosti již neexistovala, takže bylo pro mě docela nemilé zjištění, že sedím v mokré trávě.
Pracně jsem vstala, oklepala si kabár a rozhlédla se kolem sebe, jestli jsem neupoutala přílišnou pozornost.
Ach ano, upoutala.
Každý na mě čuměl, někdo se smál, druhý si klepal na čelo. Nasadila jsem tu svou škrabošku pohrdání, ušklíbla se na všechny okolo a ladnou chůzí se zeleným zadkem odešla. Musela jsem vypadat dost směšně.
Po schodech jsem vyběhla ke kostelu, neváhala a vešla do něj. Jukla jsem na oltář, na kterém opět byly rudé růže, a rozhlédla se po přítomných. Některé jsem poznávala, byly to právě ty dámy, co sem přišly před tím, než jsem se ještě ocitla v jiné době.

Přešlápla jsem z nohy na nohu, až zavrzala dřevěná podlaha. Zvuk se roznesl po celém kostele, čímž přivábil zraky modlících se, které spočinuly na mé osobě. Nebylo mi to příjemné, zvlášť když se na mě všichni dívali tak zvláštně. Pod jejich upřenými pohledy jsem došla k poslední lavici, kde jsem předtím seděla, a opět usedla. Snad jsem se ani nehýbala, snažila jsem se dívat někam jinam, až je to nakonec omrzelo, takže jsem si mohla slabě vydechnout.
Tak to bychom měli, vím už jistě, že se tady něco děje. Jen ještě přijít na to, co to je a získat zpět svého věčného společníka.


Při cestě zpět jsem se zastavila v samošce, nakoupila si to nejnutnější k přípravě průměrné večeře, pití a něco dobrého na zub a dojela domů.
První věc, která mě na chodbě zarazila, byl prosvítající bílý papír z poštovní schránky. Nikdy mi nikdo nepsal, poštovní schránku jsem tu měla spíše jen symbolicky, aby se neřeklo. Když mi ale přišel nějaký dopis, vyzvedla jsem si ho na zdejší poštovní pobočce, která sídlí hned vedle nás, žádný problém. Přímo do domu mi nikdy nic nechodilo. Vlastně ani nevím, jestli mám ještě klíček, dlouho jsem ho nehledala.
Odložila jsem nákup na lavičku a pokusila se psaní ze schránky vyšťourat, ale šlo to velmi špatně. Když jsem konečně seshora chytla roh obálky, nemohla jsem ji vytáhnout, něco mi v tom překáželo, jakoby to psaní obsahovalo nějaký předmět. Navíc tady taky byly takové ty chlopničky, co mi bránily ve vyndání dopisu.
Takže tady pomůže jedině klíček… anebo vlásenka. Vyndala jsem si ji z vlasů a po chvilce námahy, kdy jsem se pokoušela přijít na to, jak zloději vlastně odemykají zámky, jsem nad svou poštovní schránkou zvítězila.
Obálka byla bílá, žádná adresa, pouze na ní stálo mé jméno psané malounko roztřeseným písmem. Chvíli jsem váhala, zdali to mám vůbec otevřít. Nevěděla, co za těžký předmět se to vevnitř nachází, jen jsem doufala, že to není něco, co by mi mohlo ublížit. Trošku jsem to ohmatala, ale bylo to buď něco beztvárného, nebo pečlivě zabaleného ve vatě či něčem podobném.
Hop nebo trop!
Tak jsem to otevřela.


Seděla jsem v křesle, popíjela višňový čaj s kousky ovoce plovajícími na hladině i usedlými na dně, četla knihu a každou chvílí koukla na hodiny. Pak jsem očima sjela k otevřené bílé obálce, rozevřenému psaní a velkému narezlému klíči. Nedokázala jsem se soustředit na knihu, pořád jsem přemýšlela nad zvláštním dopisem. Nerozuměla jsem mu. Nejdříve mi dalo ohromnou práci ho po pisateli přečíst, pak mu porozumět. Sázel na slova, která nakonec dohromady moc nedávala význam. Navíc tam měl plno hrubých chyb, nad kterými jsem nestačila zírat. Kdyby to nebylo napsáno tak vypsanou rukou s lehkým třasem, domnívala bych se, že to psalo dítě z maximálně třetí třídy. Odesílatel se nesrozumitelně vyjadřoval o kostele, o deváté hodině večerní, klíči, který mi poslal, bílých růží a nějakém obraze. Připadala jsem si jako blázen. Navíc mě strašně znervózňovala skutečnost, že dotyčný ví, kde bydlím, když mi svůj dopis dal osobně do schránky.
Je přesně půl deváté, venku je už dávno tma, u mě v bytě taky. Zhasla jsem světlo, zaklapla knížku, zapnula počítač a zapálila si vedle něho svíčku, což mě uklidňuje a pomáhá v práci. Popíjela jsem hruškový džus a neustále sledovala hodiny v pravém dolním rohu monitoru počítače. Na ty, co visely nade mnou, jsem díky téměř absolutní tmě neviděla.
Když na počítači naskočilo 21:00, mohla jsem se zbláznit. Následující čtvrthodina byla ta nejdelší v mém životě. Pak už to přestalo být tak hrozné. V půli jsem si oddychla a v deset jsem byla už úplně v pohodě, rozsvítila jsem zase lampičku a sedla si zpět ke knížce.
Byla vskutku nádherná, došla jsem zhruba do poloviny, když najednou jsem dostala husí kůži. Dost patrně jsem slyšela, jak cosi škrábe na dveře. Chvíli jsem se nemohla pohnout, pak jsem ale pomalounku došla ke dveřím a podívala se kukátkem ven. Na chodbě se svítilo, nikde však nikdo nestál. Škrábání ale neustávalo a já neviděla na rohožku, kde muselo stát něco malého a vydávat ty příšerné zvuky. Ujistila jsem se tedy, že mám zamknuto a odešla spát, na knížku jsem neměla už ani pomyšlení. V posteli jsem ještě stále špicovala uši. Bála jsem se.


Probrala jsem se do jasného dne, kdo by hádal, že končí říjen. Venku bylo dokonce i krásné teplíčko. V noci se mi zdál hezký sen, což bych po tom všem neočekávala. Každopádně mi zajistil dobrou náladu a chuť k jídlu. Dala jsem si vynikající snídani, oblékla se a vyrazila ven.
Jak jsem měla dobrou náladu, tak jsem o ni v jednom jediném momentě přišla. Ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře a podívala se na svou rohožku, ztuhla mi krev v žilách.
Na mém prahu ležel krvavý chumel malého tělíčka koťátka. Bylo mrtvé, celé zakrvácené a s hlubokými ranami, které mu nejspíše způsobily odchod do kočičího nebíčka. V hlavě se mi vybavilo škrábání na dveře, které mi nahánělo strach, pak ten dopis se zvláštním vzkazem. Najednou jsem měla dojem, že to nebohé zvířátko za mě zaplatilo daň za to, že jsem neuposlechla a nepřišla v určenou hodinu do kostela. Ano, teď už vím přesně, co po mně bylo žádáno. Jak bych mohla jít za tmy do kostela, kde na mě čeká někdo nebo něco, co dokázalo zabít nevinné zvíře?
Pod rohožem se ke všemu ještě nacházel další vzkaz psaný stejným písmem jako včerejší dopis. Nechtěla jsem ani vědět, co je na něm napsáno, vzala jsem ho dvěma prsty, odnesla do bytu a spálila nad plamenem svíčky. Ne, už nechci číst další hnusné vzkazy. Stěžovala jsem si na špatný život, teď bych byla radši, kdyby se mi vrátil a já žila sice sama a bez vzruchu, ale klidně a pokojně!
Na nějakou procházku nebylo ani pomyšlení, co já vím, co by na mě číhalo za rohem, kdo by mě sledoval. Dusila jsem se tedy radši v prázdném bytě, zavřela všechna okna a dveře, zalezla do postele a nehýbala se. Vím, že to je naprosté šílenství, ale já nevěděla, co mám dělat dál. Bála jsem se pohnout, všude cítila něčí pohled, ačkoliv jsem byla úplně sama. Sebemenší zvuk mě děsně vylekal. Musela jsem nakonec vstát a něco začít dělat, nějak se odreagovat. Číst ani psát jsem nemohla, nedokázala bych to. Rozhodla jsem se, že si tedy něco uvařím, jenže se mi strašně klepaly ruce a já se okamžitě pořezala. Všechno jsem vzdala, se sebezapřením otevřela jedno okno a zapálila si cigaretu. První mi spadla dolů, druhou jsem vykouřila jen z poloviny, z rozklepaných rukou mi ji odnesl vítr. A co víc, vůbec jsem se neuklidnila.
Pečlivě jsem zavřela okno na kličku. Vevnitř bylo k nedýchání, ale co naplat. Zapnula jsem počítač, ten jediný nynější kontakt se světem. Samozřejmě mě v mé poštovní schránce nečekala žádná zpráva, kdo by mi taky psal. Nyní si se mnou tak akorát dopisuje jakýsi šílenec, co mi nedopřeje klidného spánku, který bych tak potřebovala pro svou práci.
Je večer. Čekala jsem, co se bude dít, celá nesvá a ponořená v hrůze. Noc však byla klidná, nakonec jsem šla spát. Usínala jsem a ještě ze spánku slyšela dětský pláč.
Ve snu se mi neustále zjevovala malá Laura, stejně jako se mi včera zdálo o roztomilém malém koťátku, co se ke mně zatoulalo a já se ho ujala. Stejně jako Laura stálo přede dveřmi a dožadovalo se vstupu. Ani jednomu jsem ve skutečnosti neotevřela, to jen sen mi ukázal sladkou část přichystané budoucnosti.


Probudilo mě naléhavé bušení na dveře, jako by se snad někdo pokoušel vylomit dveře. Před očima mi projel jeden obraz z kostela, pak socha mladé ženy s jemným dětským obličejíkem a nakonec Laura měnící se v Marii, přesně tak, jak se to promítalo ve snu. To už jsem však stála na nohách a dobíhala do předsíně. V tu chvíli tlukot ustal a já měla dojem, že je pozdě. Nakoukla jsem kukátkem a viděla dvě postavy. Jedna vysoká, oděná v černém a v černých rukavicích s odpornou maskou na hlavě, druhá maličká, schoulená a představující drobnou dívčinku plačící na mém prahu. Ta vysoká stvůra se podívala na mé dveře, vydala jakýsi zvuk, jako když foukne mráz, a v její ruce se objevil kovový ostrý hák. Napřáhne svou ruku a -


Jsem v kostele, opět na tom místě, které je se mnou spjato víc, než bych si přála. Tentokrát ale panuje tma, jediným zdroj světla je bílá svíce s dlouhým knotem stojící na oltáři. Její zář vrhá po zdech podivné stíny, každá socha mi našeptává svůj příběh. Obrazy na zdech jsou temné, nikdo z lidí se neusmívá, ale všichni na mě upírají ty své mrtvé oči. Vedle svíce leží dvě uschlé růže, celé zčernalé. Kdysi dávno to musely být rudé krásky, co okouzlovaly celý svět svým neodolatelným šarmem, svou nenapodobitelnou elegancí. Teď seschly, zvadly, zestárly a zemřely. Ještě nedávno ležely každá na jiném místě, na jiné rakvi ve společně kryptě. Rodinné. Vím přesně, čí těla zemřelých nemohou klidně snít, protože jim chybí jejich věrná společnice, co je častovala svou přítomností dlouhých třináct let.
V náručí nesu bezvládné tělíčko malé dívčinky. Laury Marie. Její líce pomalu opouští životodárné teplo, z bílých šatečků odkapává krev. Mohla žít, ale osud jí špatně rozdal karty, tuhle hru nemohla vyhrát. Teď karty míchá ona. Prohrála, tak rozdává. Možná, že příště se na ni štěstí usměje, má před sebou ještě tolik životů, tolik výher i proher.
Za mnou kráčí můj stín, mihotá se tak, jak neposedný je plamen svíce. A pak jde ještě někdo. Jeho rádoby tělo nevrhá žádné černé postavy po zdech. Svým způsobem to je vrah, ale na druhou stranu jen obyčejný hráč, co neustále vyhrává. Díky jeho kartám již zahynulo tolik lidí, jenže on za to nemůže, musel svou hru hrát tak, aby ji dovedl do zdárného konce. A neuměl se vzdát. Jenže nakonec projel své tělo, propadl neutěšitelné vášni v karty a stal se z něj Osudův otrok.
Teď jsme ve hře zůstali jen dva.
Bude to těžká hra, ještě jsem nepochytila mnoho fíglů.


Klapot lidských kroků se rozléhal ztemnělou ulicí, kterou osvětlovala jediná lampa. Ten člověk spěchal, možná malounko kulhal, jak byl rytmus chůze nepravidelný. Sotva popadal dech, byl již stár a neměl mnoho času. Jenže ten, co již uplynul, strávil s člověkem, kvůli kterému žil.
Když došel ke kostelu, pověsil se na klepadlo a několikrát z posledních sil zabouchal. Viděla jsem to. Včera, před rokem, před sto lety - stejně jako zítra a za milion let. Čas letí dál rychlostí světla, vytváří nové momenty, které se však každou sekundu opakují, akorát že v jiném světě, který je vlastně naprosto stejný, vzdálený nekonečně daleko a přesto tak blízko nás. Najednou jsem si nedokázala vzpomenout, co bude následovat, i když jsem to již bilionkrát zažila a stejně tak i tolikrát zapomněla. Minulost se opakuje, budoucnost také. Svět a vůbec celý vesmír je složený z nekonečně mnoho maličkých součástek o velikosti obyčejné buňky, které tvoří pomyslné časy, jež vlastně ani vůbec neexistují.


Nebe se zatáhlo, měsíc ani hvězdy nevyšly ze svého úkrytu, snad se bály toho, co uvidí.
V ten moment se do naší hry vloudil další člověk. V ruce držel eso, to byl jediný jeho majetek, jinak vše zaprodal, aby měl co jíst. Ale to eso mu zajišťovalo aspoň zlomek života. Ve svých bílých a rozklepaných rukách jsem držela karty tři, každá jiné barvy, jiné hodnoty. Život není černobílý. Můj protivník se tvářil neutrálně, nemohla jsem hádat, co za triumfy svírá on.
Než jsem se nadála, zmizel. Snad splynul s černou tmou, ale jen co zaslechl tlukot na dveře kostela, jakoby se rozplynul. Zůstala jsem relativně sama, přítomnost mrtvé holčičky jsem nepočítala, návštěvník za dveřmi nebyl ještě v kostele a Černý hráč někam odešel. Je to vrah, já vím, a přesto se nebojím. A tak jsem šla otevřít.
"Kdo jsi, že rušíš noční klid a nenecháš mrtvé v klidu spát?" křikla jsem do tmy, nikoho nespatřivše. Něco mě však zatáhlo za cíp bundy, jako to dělávají malé dcerušky svým maminkám. Pohlédla jsem na zem a zírala na třesoucí se uzlíček kostí a kůže. Klekla jsem si na kolena a podívala se nebohému do tváře, která byla oproti minulému setkání tak strašně moc zdrchaná.
"Kde… je…?" ptal se sípavě. Chytla jsem ho za prokřehlé ruce, hodně se ochladilo a on měl na sobě jen slabou bundu.
"Kdo?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem věděla, o kom je řeč. Jen jsem chtěla tu chvíli protáhnout, prodloužit mu naději a… i život.
"Laura… Marie. Laura."
"Pojď, zavedu tě k ní," nabídla jsem se, avšak stařík se nenechal zvednout.
"Ne! Giuliet, nevzdaluj se. Minulost se má opakovat, zažil jsem to. A tvé vzpomínky nejsou nijak veselé, nedovol…" vytrácel se mu hlas.
"Co to říkáš? Prosím, pojď dovnitř, tady venku ležet nemůžeš!" pokoušela jsem se ho přemluvit.
"Ne, nikam nejdu a ty taky ne. Jestli je Laura v kostele, je to její osud, ale ty v něm máš napsáno, že přežiješ a budeš žít i dál. Mám takové tušení, že Lauře už nepomůžu… Ale nehnal jsem se zbytečně, když jsem nedokázal ochránit Lauru před mocným osudem, tebe zachránit musím. Tolik lidských životů… Tvé matky, otce, Laury a teď nakonec ještě i tvůj… Víš, co se stalo tehdy tu noc, kdy jsi osaměla? Tady, na tomhle místě procitla socha. Kus kamene vytesaný do tvaru matky s děvčetem. Byla to Marie, ne však Ježíšova matka, a dívka jménem Laura. Všechno do sebe zapadá. Tam za těmi dveřmi, co nikdo již dlouhá léta neotevřel, je něco uschováno. Ale ty se nesmíš nikdy dozvědět, co to je. Teď musíme odsud odejít, pojď, pomůžeš mi."
A tak jsem šla. Nechala jsem za sebou bez jediného ohlédnutí kostel, Lauru, mrtvé rodiče a jejich růže, Černého hráče, co prohrál. Poprvé doopravdy. V ruce mu zbylo velké množství bezcenných karet, které získal v podzemí, za těmi zvláštními dveřmi. Netušil, že místo pro bohatství si tam jde pro smrt, která byla rychlá a krátká.


Doma mě čekalo překvapení, tak nenadálé, neskutečné a zkrátka nemožné! Byt byl odemčený, rohož bez známky rudé tekutiny, z útrob mého domova ke mně vanula okouzlující vůně pečeného kuřete. Někdo se vrátil domů, vzpomínky si našly svou cestu. Snad ta krásná iluze nezmizí, chtěla bych žít v přesvědčení, že nejsem sama. Vstoupila jsem do bytu, boty si očistila na ještě špinavější rohožce, z níž vůbec nezmizely rudé skvrny. Trouba byla prázdná, dlouho v ní nikdo nepekl, byt byl pustý. Sedla jsem si do křesla, pustila jemnou hudbu, na chvíli zapomněla na nynější přítomnost a prodrala se do minulosti. Už zase byl se mnou, ten můj věčný společník. Někdo ho snad úmyslně zamkl do sklepení, odkud neměl úniku, tak ke mně posílal jednoho posla za druhým. Stařík s nebohou Laurinkou, Černý hráč. Dokonce mi i stačil napovídat, snad si přál, abych si všimla Marie a dala si ji dohromady se sochou a mnohými obrazy. Pokaždé jiná a vždy naprosto stejná. Bylo to dítě, co neustále bude opakovat svůj krátký život, možná ho i pozmění a naruší tak chod celého světa, co já vím. Myslím, že by to i dokázala.
S uspokojením jsem si sedla k ovocnému čaji a zelené svíčce, kterou jsem zažehla do budoucnosti. Ta v kostele byla bílá, už určitě zhasla. Zato tahle bude hořet dál, dávat mi naději po celý můj život, který najednou jakoby opět začal.
Nashledanou… lidé.