Merci

Anotace: První výtvor parazita procházejícího malými a velkými depresemi během vánočních a jiných svátků. Půlroční parazitek je tady a sežere Ti trochu Tvého času. Prosím kritizuj a hodnoť.

Byl Štědrý večer. Vylidněné ulice města byly pokrývány sněhovými vločkami, které padaly z nebe jako z roztrhnuté peřiny. Okna zářila světlem vánočních stromečků a leskem baněk. Rodiny seděly u stolů a večeřely, nebo již rozbalovaly dárky. Bílou ulicí kráčela osamělá postava v černém plášti. Tiše si broukala. Sněhové vločky se jí vyhýbaly ve svém pádu z nebes. Na zkostnatělé tváři jí hrál úsměv. Nespěchala, dnešní večer je zvláštní, jedinečný.
Potkala pár nuzných tuláků, bezdomovců, kteří se jí nevědomky vyhýbali na své cestě. Už tam skoro je. Znala ten dům, ano, pamatovala si předchozí návštěvu na tom místě. Ta žena, hmm, bylo to okouzlující setkání. Tiché broukání se změnilo v šílený chechtot.
Je tady. Starý činžovní dům, z kterého omítka (dříve byla světle žlutá, dnes měla odstín tmavé šedi bouřkových mračen) postupně opadávala a ukazovala rozdrobené zbytky cihel. Dvacet schodů do prvního poschodí, staré dřevěné dveře, které se otvíraly s vrzáním. Ona ale nepotřebovala používat dveře.
Pokoj vypadal jinak, než si ho pamatovala. I tady byl poznat zub roků. Byl prázdný, pustý, až na jednu postel, starý stůl, dvě židle a ošuntělý koberec. Nalevo byly dveře, které vedly do koupelny s malou starou a oprýskanou vanou, kde...
Ozval se drásavý kašel. Starý muž na posteli sebou otřásl mohutným záchvatem sípavého kašle. Trvalo to tak minutu. Přisunula k posteli židli a posadila se. Jen vyčkávala. Muž se mezitím utišil.

Ležel v posteli a věděl, že umírá. Věděl to už několik dní. Jen se tomu zoufale vzpíral. Pořád si namlouval, že má ještě šanci. U postele se objevila žena. Nevšiml si, kdy přišla, ale to nebylo důležité. Žena byla stará, tvář měla protkanou hlubokými vráskami a sešlou věkem a zpod šátku jí vyklouzly šedé vlasy. Znal ji, i když si ji pamatoval mnohem mladší. A menší. Marcy.
„Jsem rád, že jsi přišla,“ řekl a usmál se. „Hodně jsem na tebe myslel.“ Žena neodpovídala, jen se usmívala zpátky na něj a čekala.
„Jsem nemocný. Umírám a … Víš, jak se říká, že se člověku promítne celý život před očima, když umírá? Vzpomínal jsem na všechno, co jsem prožil. Na mou matku, tebe (nepatrně se usmál) i na přátele.“ Odmlčel se. Žena zůstala nehybná. Na rtech měla lehký úsměv, ale její černé oči se nesmály.
„Měl jsem ji moc rád. Moji matku.“ Marcy se dál usmívala. „Vždycky jsem miloval, když upekla buchty. Velké, nadýchané, plněné tvarohem a rozinkami. Pekla je každou neděli. Nebo skoro každou. A když jsem je jedl, hladila mě rukou po hlavě a usmívala se. Měla to těžké, zvlášť po tom, co můj otec od ní odešel. Hodně ji bil, takže to bylo jen dobře, že se spakoval a vypadl. No a potom, co mi umřela, jsem zůstal sám.“ Přerušil jej další záchvat kašle. Marcy se roztáhl úsměv na tváři a vlasy získaly na okamžik nádech černé barvy. Nevšiml si toho a pokračoval.
„A pak jsem v osmnácti potkal tebe, Marcy. Marcy, merci.... Vzpomínáš si?“ Marcy se roztáhly rty a začala se potichu chechtat. Něco mu na tom smíchu vadilo. Zaplašil tu myšlenku a uhladil si peřinu rukou. Byl to dlouholetý zvyk. Když byl nervózní, tak musel rukou přejíždět po povrchu věcí. Dotýkat se něčeho, jedno čeho, jen cítit pod prsty nějakou jistotu. Všimla si toho.
„Marcy, merci... To jsem ti vždycky říkal. Líbilo se ti to. Když jsem tě uviděl na té slavnosti, hned jsem se do tebe zamiloval. Hrála jsi si na dámu,“ zasmál se, „ a nechtěla jsi mě. Marcymerci. Měli jsme krásné manželství.“ Zasnil se a upřel pohled do kouta pokoje, jako by tam opravdu viděl všechny ty roky. Poprvé od jejího příchodu se jeho obličej rozzářil.
„A ta svatba. Byla velkolepá. Ne, ohromující. Z líbánek jsme se nastěhovali do nového malého bytu. Miloval jsem, když jsi pobíhala s obrazy a přemýšlela, kde by se hodily nejvíc, jak jsi každý týden v úterý zalévala kytky a nosila mi snídani do postele a ...“ Zasekl se a poslouchal. Zase ten protivný smích, krákající vrána. Marcy se zavlnila tvář a chechot ustal.
„Vím, že naše manželství nebylo vždy dokonalé,“ řekl jakoby na omluvu. „Žádné není, ale nakonec jsme našli řešení. Marcy, mer-“ O slovo se přihlásil kašel. Dusil se, nemohl polknout a v uších slyšel smích. Mít brokovnici, tak by tu pitomou krákorající vránu zastřelil. Místo toho se jen snažil domluvit svým plícím, aby vydržely. Marcy se měnily šaty. Z tmavě modré na černou, pak zpátky na tmavě modrou a ještě jednou do černa. Ustal kašel a Marcy získala pevnou podobu.
„Takhle jsem si to nepředstavoval,“ řekl a podíval se na ni vyčítavě, jako by byla její chyba, že se opil v hospodě a usnul na schodech před domem. Po probuzení jej ovládl panický strach, nemohl pohnout rukama, jak je měl zmrzlé. Tohle přešlo, ale místo toho dostal zápal plic a teď tady leží a povídá si s....
„Proč jsi musela umřít?? Nechalas mě tady samotného. Co se ze mě stalo?! Jen se na mě podívej. Je to tvoje vina!“ Obořil se na ni, chtěl zakřičet, ale nemohl. Jen sípal a potichu šeptal a to celé bylo podbarvené jejím smíchem. Ano, už to viděl. Smála se, až jí tekly černé slzy, smála se, až to vypadalo, že se snad udusí. „Promiň,“ řekla Marcy, když ji ten záchvat smíchu přešel a utírala si černé slzy kostnatou rukou, „ale vždycky jsi byl tak komický -“ Větu nedokončila, slzy se objevily znova, tentokrát to byla celá řeka.
Marcy! Marcy! Přestaň. Přestaň se tak hloupě smát, ty bezduchá krávo! Kdybych mohl, tak ti rozbiju tu tvoji nevymáchanou hubu a krk ti zacpu tvým vlastním jazykem! Přestaň se tak blbě smát!
Tohle všechno chtěl na ni zakřičet, ale zase nad ním vyhrál ten zpropadený kašel. Kdyby měl sílu, asi by ji uškrtil, protože se smála a smála a brečela ty černé potoky slz. „Zmlkni!“ zaskřehotal. A ono to vážně pomohlo. Marcy se „ustálila“ do své původní podoby a poslouchala.
Ale on se neuklidnil. Už přešel hranici, kdy byl schopen uvažovat nad tím, co říká. Nadávky z něj prýštily jako láva z vybuchlé sopky. Obviňoval ji. Ze všeho. Ze smrti své matky, která jej vždy milovala, ale byla stejně hloupá a nechala jej samotného. Z jeho nuzného života, kdy musel dělat věci, které by žádný člověk dělat neměl, z její vlastní smrti, i z celého manželství, kdy se mnohdy chovala jak namyšlená koketa a – Proud nadávek přerušil poslední kašel.
Marcy se smála, chechtala, plácala se do černého pláště a celá zem byla pokryta tím hnusným černým svinstvem, které jako by samo žilo. Ne, už to není Marcy a poprvé mu to celé došlo. Marcy tu nikdy nebyla. To jen Ona, celou dobu… Ovládl jej strach. Zvířecí strach vyvolaný pudem sebezáchovy, který se jej snažil pohltit. Poprvé v životě se skutečně bál. Celé tělo mu pokrýval pot, oči vytřeštěné. Adrenalin mu koloval v žilách jako nikdy předtím.
Přestala se smát. A začala mluvit. Její hlas byl hlasem vrány, krákoravá připomínka starého zvířete, které se snaží sdělit světu svou poslední vůli. Ten hnusný hlas byl ale mnohem lepší než to, co říkala. Krákorající vrána byla líbezným zvukem proti tomu, co nastalo.
„Jsi pořád stejný!“ zvolala se smíchem. „A já jsem myslela, že naše poslední setkání tě přece jen změní!“ zasmála, ale úsměv jí ztuhl na rtech. „Teď je správný čas na rekapitulaci tvého života. Společně se na to podíváme, co říkáš?“ Zeptala se. Ale odpověď nečekala.
„Čím jsi to začínal? Hmm.. Ano, tvá matka. Skvělá žena. To samozřejmě, pokud si odmyslíš to věčné pití, krádeže a nakonec i prostituci, kdy se vnucovala každému chlapovi, co kolem jen procházel, aby měla peníze na chlast. Ani se nedivím, že ji tvůj debilní otčík mlátil. A ty její buchty. Chabý pokus získat si přízeň, ale tys jí to vždycky spolkl, viď? Buchtičky plněné tvarůžkem,“ zapitvořila se. „Pečené skoro každou neděli. Čím míň pekla, tím víc pila. Rovnováha se musí udržovat.“
Z očí jí vytryskly černé lepkavé slzy smíchu. Muž jen ztrnule zíral. Chtěl něco říct, zastavit jí, nechtěl vzpomínat. Ale nedokázal otevřít ústa. Byla zamčená klíčem černých slz a zvukem odporného smíchu. Místo toho mu před očima probíhal film. Skutečný příběh jeho života, který nechtěl znát.
„Pamatuješ si, jak umřela? No tak, nestyď se,“ zašišlala jako na malé děcko ze školky. Muž se nadechoval, snažil se nabrat vzduch do plic, ale místo slov z něj uniklo jen krátké „pfff..“ Jen malý závan větru.
„Ne? Nepamatuješ? Ale jdi ty!“ Zase zašišlala a bouchla jej do ramene. „Tvoje maminka… Někdy tuhle práci fakt nesnáším. Divné, že? Zkus se na to podívat mýma –„ zasekla se „ – očima. Každý den nebo noc jsem v práci. Někdy je to náročné a někdy zase pohodové. Osobně dělím lidi do dvou táborů. Je to prosté: ti první jsou lidé jako ty nebo tvoje matka. Žijete si svůj hnusný, odporný a podlézavý život a stejným způsobem také odcházíte. Stejně uboze a směšně. Buď se snažíte obalamutit sebe, že vy dokážete smrti utéct a snažíte se dožít stovky, anebo to skončíte brzo, jako nějaké podsvinčata.
Stejně jako tvoje matka. Když už byla celá ve spárech chlastu, byla ochotná udělat cokoliv. Využila toho banda dělníků. Slíbili jí alkohol a ona s nimi šla. V lese se připravila o poslední špetku hrdosti, která jí zbývala. Jak ochotně jim dávala, všem, jen aby dostala svoji „medicínu“. Tak tomu říkala. Ne, nebyly to kapky proti kašli, jak sis celou dobu myslel,“ ušklíbla se a z úst jí ukápl černý proužek slizu. „Pak už nechtěla a říkala jim, ať jí konečně dají chlast. Jenže oni byli nenasytní a bylo jich hodně. Čtyři ji drželi a ostatní se na ní střídali. A když křičela, tak ji vyřezali jazyk. Pak ji pohodili do řeky, kde jsem si pro ni přišla. Musela jsem se brodit pěkným svinstvem kvůli tvojí ubohé matce.“ Obvinila jej, jako by z toho měl škodolibou radost. Muži stékaly slzy po staré tváři. Chtěl ji zastavit, aby už přestala. Bylo to strašné. Vybavil si, jak ji tam druhý den našel. V potoce, mrtvou a zohavenou a styděl se. Zahrabal ji v lese jako nějakého psa.
Ne! Nechce na to vzpomínat! Sebral poslední zbytky síly a sedl si. Jenže ona jej nenechala odejít. Zatlačila mu kostnatou rukou do propadlého hrudníku a muž pod náporem její síly, která mu zježila všechny chlupy na těle, klesl zpátky do postele.
„Ale no tak. Ještě mi neutíkej. Půjdeme - ale až já řeknu.“ Řekla zlověstně. „Teď už nikam neutečeš,“ pronesla do ticha. „Navíc,“ pokračovala už smířlivěji, „chceš přece slyšet vše, ne?“ Muž kýval na souhlas, i když to nebyla pravda. Musel, ale nechtěl už nic slyšet. Tohle mu stačilo. Jenže ona pokračovala.
„No, a pak je tady ta druhá kategorie. Lidi, kteří volí smrt jako poslední možnost, kteří bojují, neutíkají. Dokáží zemřít na úrovni, jsou – hmm – dortíkem pro mě.“ Doteď si myslel, že už to horší být nemůže, ale v tomto okamžiku poznal, jak hluboce se mýlil. Věděl, co teď řekne. Zavřel oči, ale ona se mu jen vysmála.
„Tohle ti nepomůže, ty sračko!“ zvýšila hlas na konci věty.
„Marcy…“ zašeptala, jakoby to slovo ochutnávala. Ochutnávala svůj zákusek. „Umřela ti. Tak bych to asi neřekla. Možná – zabila se? Nebo spíš zabils ji? Co kdybychom se kousek prošli?“ Muž zezelenal a ještě více na ni vytřeštil oči.
„Neboj, je to jenom kousek. Pár metrů,“ utěšovala jej. Jeho tvář zbělela a poté, co ho chytla za ruku svým kostnatým pařátem a vytáhla ho z postele, jako by byl jen obyčejnou hadrovou hračkou, zešedla a začal se vzpouzet. Marně. Proti ní a její síle neměl šanci. A ona se smála. Smála se a táhla jej přes místnost k malým dveřím. A pak je bouchnutím otevřela. Dveře práskly o vnitřní stěnu a spadly z pantů. Surově jej strčila dovnitř. Zakopl, svalil se na zem a přitom se praštil hlavou o umyvadlo, které bylo přišroubované ke zdi. Dopadl pár centimetrů od oprýskané vany.
„Tady ležela,“ mávla rukou k vaně. „Vzpomínáš si? Hloupá otázka,“ zavrčela. „Ruce měla podřezané, přesně takhle,“ řekla a ohnala se svými drápy. Z žil na rukou mu začala vytékat krev. Muž na to jen zděšeně hleděl. Nechápal, kde se ta krev bere. Tmavě rudá tekutina líně stékala po jeho dlaních a kapala na zem. Zvedla jej – lehounce, jednou rukou – a hodila ho do vany. On jen zasténal a zíral na ni. „Ano, takhle je to lepší viď?“ řekla, ale na odpověď nečekala. „Počkej, ještě něco tomu chybí. Hmmm… Kde bych to….“ mluvila pro sebe. Našla, co hledala. Igelitový sáček, špinavý od – těžko říct. A vrazila mu jej na hlavu. Nebránil se. Nedokázal to.
„Zatím ti to nebudu utahovat. Musíš ještě chvíli dýchat. Nedokončila jsem přece náš příběh.“ Kývla na něj s úsměvem na rtech jako na starého dobrého přítele, kterému se chystá říct nový drb a laškovně mu přejela rukou po hlavě. Ozval se šustot sáčku. Zbylé vlasy mu pod tím dotykem vypadaly a nahradila je popraskaná šedá kůže. Muž se ještě více přikrčil.
„Takže, kde jsem přestala? Ano už vím. Marcymerci. Tak jsi í říkal, když jsi ji znásilňoval, protože už tě nechtěla a chtěla od tebe utéct. Jenže ty jsi ji nepustil. Ne, to ne. Zamykal jsi ji a sousedům jsi řekl, že je nemocná. Těžce nemocná. Hrozná choroba, a proto nesmí vycházet ven. Ty sis vážně myslel, že ti všichni věřili? Vážně?“ Dotírala. Její neodbytný hlas nabíral na otáčkách a on se krčil víc a víc a jeho kůže se stahovala a smršťovala a stárla před očima – pokud to bylo ještě možné.
„Sousedi to věděli. Všechno slyšeli, ale nic neudělali. Víš, co si říkali? Že je to přece vaše věc, tak ať si v tom uděláte pořádek sami. A ty jsi každý večer odemykal ty dveře od koupelny a každý večer sis ji proti její vůli surově bral a mlátil, za to, že už tě neměla ráda a nedokázala s tebou víc žít. Hnusil ses jí! A pak když jsi odcházel, dívala se na tvůj spokojený škleb na rtech a poslouchala to tvoje - “
„- Marcymerci. Děkuji ti, ty děvko.“ Ozvalo se z jeho úst. Jen slabý výdech, který se celou koupelnou rozlehl, jako by to byl výkřik mladého muže. Měl zavřené oči. Viděl to. Celé ty dva roky. Poslední roky jejího života. Viděl, jak chřadla, umírala mu pod rukama, ale čím dál víc ho nenáviděla. Viděl svou nezdolnou touhu po ní, která se každým jejím vyřčeným „ne“ zvětšovala a zvětšovala. Viděl sám sebe, jak pořád dokola odmyká a zamyká dveře a slyšel její výkřiky, kterými se snažila přivolat pomoc. Viděl škrábance, které si udělala, když se pokusila prorazit koupelnové okno a prolézt jím. On ji hrubě stáhl zpět a pokořil ji. Viděl ji, když už to vzdala a byla netečná a pak ji viděl ve vaně, jak ji ten den našel. S igelitovým pytlíkem na hlavě, vanou plnou rudé horké vody a skelným pohledem.
Otevřel oči. Krev už netekla. Neměla z čeho. Jeho paže byly vysušené a popraskané. Staré a scvrklé. Mrtvé.
„Tak už vylez z té vany,“ řekla mrzutě, „sice to s tebou bylo zajímavé, ale mám,“ uchichtla se, „spoustu práce.“ A zase se začala smát. Tenhle zvuk mu bude pořád znít v uších.
Otočila se, mávla na něj pokřiveným prstem a vykročila ke dveřím. Muž ji následoval.

Potemnělou ulicí kráčela postava v černém plášti. Tiše si broukala. Za ní se pohyboval šedý stín, který kdysi býval mužem.