Co se má stát, stane se..

Co se má stát, stane se..

Anotace: Tohle sem napsala před dvěma lety..

Byla tma. Ne úplná, ale bylo to to první, co si uvědomila. Druhý vjem už byl čistě fyzický. Byla zima. Ačkoliv to bylo zřejmé, něco ji na tom překvapilo.. Ale co? Nedokázala si vzpomenout. Další pocity už byly více přesné. Ležela na zemi, tvrdé zemi, která ji neskutečně zábla. Měla spoutané ruce, snad nějakým provazem. Když tohle zjistila, začala pátrat v paměti proč.. Ale v tu chvíli se jí nic nevybavilo. Ani záblesk něčeho takového, nějaké vzpomínky, s níž by snad dokázala pochopit, co tu dělá. Byla zmatená. A s hrůzou si uvědomila, že dokonale bezradná. Absolutně netušila, kde se tu vzala v takovém stavu. Jediné, co se jí teď vybavilo, byla změť různých barev, které ale nedávaly vůbec žádný smysl..

Bylo ticho. Krásné, jemné ticho, které bylo občas přerušeno nějakým zvukem přírody. Tu zaštěbetal ptáček, tam se mihla veverka a hodila na zem šišku. Šel po lesní cestě a byl pln dobré nálady. Když se ráno probudil, sluníčko se na něj usmívalo a on pocítil potřebu jít ven. Do lesa. Nevěděl proč, ale tušil, že je moc důležité, aby to udělal. Teď si potichu broukal nějakou melodii, která se mu vloudila do mysli. Nevěděl, kam jde, ale nevadilo mu to. Kráčel tam, kam ho nohy nesly a věděl, že se za chvíli stane něco, co ovlivní jeho dosavadní život..

Pořád byla zima. Ale obrovským úsilím dostat se z pout pryč se na ni přenášelo teplo, následováno spalujícím horkem. Byla zpocená a na pokraji zoufalství. Už nevěděla, co má dělat, a tak se snažila zachovat si alespoň trochu chladného rozumu a přemýšlet, co dál. První, co ji napadlo, bylo křičet. Jenže jí brzy došlo, že je to na nic, protože v té tmě by ji stejně nikdo neslyšel. Domnívala se, že se ocitla v nějaké kobce, ale proč, na to už nepřišla. Jak se pomalu rozkoukávala, uvědomila si, že před ní leží nějaký předmět. Velký předmět hranatého tvaru. Něco jí to připomnělo, tenhle tvar už určitě někde viděla. Zná ho. Jenže si nemohla vzpomenout odkud. Po chvíli soustředění jí to začalo docházet. Zhluboka se nadechla a počítala do deseti. Nepomohlo to a do její mysli se začínalo vkrádat zoufalství a bezmezný strach. Nemohla od onoho předmětu odtrhnout oči, ačkoliv by to strašně ráda udělala, kdyby jí nějaká neznámá síla nebránila. Její zoufalství se přeměnilo na strach a ten v naprostou panickou hrůzu. Před ní stála rakev.

Zatím se nestalo nic zvláštního. Všechno bylo v naprostém pořádku. A to mu bylo divné. Jak je to možné, když cítil až do morku kostí, že se musí přihodit něco velkého. Jenže když o tom začal uvažovat, došlo mu, že to „velké“ může být doopravdy velké a může to jeho život nejen ovlivnit, ale i zničit. Zachvěl se. Kupodivu ho však tohle poznání nevedlo k tomu, aby se obrátil a šel domů, ale ke zrychlení jeho kroků s ještě větší zvědavostí.

Stále uhranutě hleděla na rakev. Nebylo nejmenších pochyb, že to byla ona. Začala se soustředit na podrobnosti a uvědomila si, že není úplně uzavřená. Rozrušilo ji to. A vlivem tohoto rozrušení se začaly uvolňovat provazy, jimiž byla spoutaná. Sotva to postřehla, celou svou zbylou sílu soustředila na to, aby se z pout dostala. Trvalo to dlouho, předlouho, ale dokázala to. Nemohla tomu uvěřit a děkovala té rakvi, že ji takto „povzbudila“. Jenže tím vyplýtvala všechnu svou energii a usnula.

Už nebyl v lese. Dostal se k nějakému potůčku, který ho dokonale uhranul. Přestal vnímat okolní přírodu, plně se soustředil pouze na nový, úplně neznámý pocit, který se ho zmocnil. Byl tak silný, tak hluboký. A ačkoliv si to neuvědomoval, také plný zoufalství.

Probudila se. Vše bylo při starém. Měla volné ruce a nohy. Vstala a pořád sledovala onu rakev. Ano, teď už to chápala. Věděla, že k ní musí jít, že jí to nějaká neznámá síla říká. Nebylo důležité proč, pouze to, že to tak má být. To ji donutilo přiblížit se k ní na co nejmenší vzdálenost. Pocit byl stále silnější. Jenže v něm bylo něco nového. Příkaz. Jako by jí někdo nařídil, co přesně má udělat a ona to vyplnila do posledního puntíku. I když věděla, že jí to asi zničí. Jenže nemohla jinak.

Zarazil se. Poprvé od doby, kdy potok poprvé uviděl. Podíval se nad sebe. Ačkoliv zezačátku bylo nebe modré, teď nad ním visely mraky, tmavé mraky. Překrývaly se a on hned poznal, že bude pršet. Bylo mu to jedno. Úplně. Ovlivňovala ho totiž stále ta samá neznámá síla a on nemohl udělat nic jiného, než se jí dokonale podřídit. Nejenže neměl sílu odolat, ale on ani nechtěl.

Otevřela víko. V duchu se sama sebe ptala, kde na to vzala tu sílu. Zatím nic neviděla, ale tušila, že jakmile spatří obsah rakve, bude to její konec. A kupodivu s tím byla smířená. Nebránila se tomu, ba naopak, vítala to. V tu chvíli TO spatřila. Ztuhla. Tvář se jí změnila v masku zděšení. Strach ji teď ovládal naplno. A ona věděla ještě předtím než se ponořila do úplné tmy, že všechno, co se stalo, tak mělo být a že to bylo už dávno dané.

Už nešel ani po břehu, ale přesně prostředkem potoka. Pršelo, lilo jak z konve. Ale jemu to nevadilo. V obličeji měl naprosto tupý výraz, bez emocí, bez jakéhokoliv zájmu po něčem. Jako by ho ani nemusel mít. Choval se jako robot. Přesně věděl, že teď zakopne o kámen, svalí se do vody a odevzdaně bude čekat, až se ho zmocní ten povodňový živel, až se nad ním uzavře hladina vody a uvězní ho uvnitř. Věděl, že by nemělo cenu bránit se, že to tak má být.

Nechápal to. Chodil neustále dokola a nemohl tomu uvěřit. Oba jeho pacienti, kteří se ani neznali, ale kteří spolu leželi na témže pokoji, znenadání zemřeli. Prostě přestali dýchat. Nebyli ani tak staří, mohli by žít déle nebýt toho strašného neštěstí. Byli přesně dva dny v kómatu po té, co se na ně zřítil ten dům. Jako by byli vnitřně nějak spojeni. Pozoroval u nich příznaky neklidného spánku, snad se jim něco zdálo. Ale ve tvářích měli pokojné výrazy. A jemu došlo, že se nechtěli trápit nevyléčitelnými zraněními, ale chtěli umřít. A že tomu ve své fantazii dodali pouze jiný průběh.
Autor Saen, 14.01.2006
Přečteno 1256x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak tohle je moc dobrý :-). Čte se to jedním dechem. Super!!

02.03.2006 20:25:00 | Kyselinka

Tak je dobrá povídka.

14.01.2006 23:35:00 | fungus2

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí