Kdo Ti to uvěří?

Anotace: Je uplakaný den,sluníčko je schované za mraky a já mám podobnou náladu.Beru psa a jdu s ním ven je rok 1998.

Den blbec- tak je to. Nic se nedaří jak má, jsem bez práce,bez peněz a sama,protože i když mám manžela,tak mi nějak nerozumí.
Jsem venku v polích,kde dýchá čerstvá hlína a louky i když jsou po smáčené po dešti , lákají k odpočinku.
Matahuji se na rozprostřenou bundu a pes si usedá nad mou hlavou- dýchá velmi soustředěně a já se připojuji k jeho dýchání- k rytmu jeho dechu.Zvírám oči a něco mi říká podívej se na nebe-vidím veliký kříž- jako by jej namaloval umělec-z poza kříže vykukuje křídlo a kříž je usazen v obláčku.Vím,že mi Bůh dává zprávu-že si svůj kříž potáhmu sama,ale,že mi i anděl ,krterý je schován za obláčkem bude pomáhat. A najednou se roztrhují mraky a na zem dopadají Sluneční paprsky,které vysušují mokrou zem. Kříž se začíná rozpouštět- je na něm látka utkaná z té nejemnější pavučiny,která se rozprostřela kolem kříže, její světlo se dostává , až pod obláček a rozpouští se ve hvězdičkách, krásné zlaté Sluneční světlo- , kříž je pryč a nás- mne i mého psa,který je velký duchovní učitel,prostupuje všude přítomný klid a mír.Na louku z lesa vychází krásná laň s malím kolouškem- jdou se napít k lesní studánce a my potichoučku odcházíme. Nechceme rušit.