Někde

Anotace: Pokračování Interview gaye, kterým se kruh uzavírá (a zároveň znovu otevírá). Bez přečtení Interview bohužel asi nebudete moc v obraze ;) Jinak klasicky: ať se líbí! :) P.S.: Citát na začátku je z mé hlavy.

Pokud člověk nevidí smysl života v přítomnosti, měl by alespoň přemýšlet, zda-li jeho život bude mít smysl v budoucnosti.

Záznam první
Ticho. Tma. Vlhko. Pocit stísněnosti, úzkosti. Bolest. Strach. Myšlenky na smrt. Krev. Pach potu a hnijících zdí.
Uprostřed byla vrzající židle a k ní přivázaný blonďatý muž. Byl nahý.
Hořce plakal. Horké slzy jedna po druhé stékaly po špinavé a rozdrásané tváři, překulily se přes horní ret a osaměle padaly na hrubý beton pod ním.
Zarudlýma očima mžoural do temnoty okolo něj. Děsil se jí. Nejvíce se ale děsil dveří, které tušil přímo před sebou.
Přál si, aby z nich už nikdy nepřišel On.
Jeho přání však nikdo nevyslyšel a nevyslyší. Po chvilce se dveře otevřely.

Záznam druhý
Zelené louky plné květin. Žluté, jasné sluníčko. Nebe bez mráčku.
Dva lidé, muž a žena, si vyšli na piknik. Není důležité, jak se tam dostali, odkud jsou, jak se jmenují ani nic jiného. Podstatná je jenom situace a její dění.
„Co bys dělal, kdybys měl přítele, jenže ten se dostal do pořádných trablů a hrozí mu nebezpečí?“ zeptala se, když jemně nakousla oslnivě červenou jahodu.
„Snažil bych se mu pomoct, přeci,“ odpověděl, pusu plnou sendviče.
„Samozřejmě, ale i přesto, že bys mohl přijít o život i ty sám?“
„Kdyby to byl dobrý přítel, tak určitě.“
„Výborně.“
Žena slastně vzdychla, jelikož ji čerstvě dojedená jahoda velice potěšila. Lehla si na záda, ruce podél těla, a zírala do prázdného, světle modrého nebe.
Vítr nefoukal, okolo byl klid. Zdálo se, že v tu chvíli každé zvíře spí, nebo tam vůbec není.
Slunce ji svým příjemným pálením do obličeje pomalu uspávalo.
Muž si uvědomil, že žena ležící vedle něj je opravdu krásná. Trochu jej to pomyšlení zarazilo, třebaže nevěděl proč.
„A ty máš nějakého přítele?“ zeptala se po odmlce, bez zabarvení hlasu.
„O žádném nevím…“
„Nikdo? Kdo by ti potom nabídl pomoc, až bys ji potřeboval?“
Muž zaváhal. O tomhle se nechtěl moc bavit. Chtěl pozorovat hezkou postavu ženy anebo byliny okolo. Nechtěl narážet na citlivé stránky.
Věděl ovšem, že nemá na vybranou.
„Já nevím. Rodina?“
„Jsi už dospělý. Podle svých rodičů se máš starat sám o sebe, ne? Je nezajímáš…“
„Pravda. Pak asi nikdo. Zůstal bych… zůstal bych… sám.“
„To je smutné. Ale kdybys nějakého měl a byl by na něj spoleh, avšak on by ti stejně nepomohl, poněvadž má strach, odpustil bys mu?“
„Má strach, protože je sobec. Myslí jen na svůj život. Možná mu je líto, že jsem v nebezpečí, ovšem to nejsou činy. Dokud by mi nepomohl, neodpustil bych mu.
Tak bych to v takové situaci viděl já.“
„Aha. Z toho vyplývá jediné – štěstí pro mě, že žádné přátele nemáš…“ zamumlala.
„Cože?“
„Nic, to si jen něco říkám pro sebe.“

Záznam třetí
Kavárna v centru města. Malá, tichá, útulná.
U okna s výhledem na šedivou, začouzenou rušnou ulici seděli muž a žena.
Oba před sebou měli šálek turecké kávy a jednu máselnou sušenku.
„Já mám jednu dobrou kamarádku…“ začala.
„To říkáš, aby ses mi vychloubala?“ přerušil ji rychle.
„Ne, ty hlupáčku.“
„Tak co s ní?“
Po silnici s příšerným rachotem přejel náklaďák a v kavárničce způsobil malé zemětřesení. V odpověď se ozval randál velice starého kávovaru, jak servírka připravovala espreso.
„Asi nic, povím ti o ní později. Měla totiž přítele, kterej si zažil hodně zajímavej příběh. Akorát je teď mrtvej a ona se z toho zcvokla.“
„A proč by mě to mělo zajímat? Tohle se na světě děje pořád a nikdo nemá čas nad tím věšet hlavu…“
„Počkej, až ten příběh uslyšíš. Třeba ti v něčem pomůže…“ šibalsky se usmála.
Muž nevěřícně zakroutil hlavou a raději se pustil do vyprazdňování sklenice.
„Věříš na osudovou lásku?“
„Ani nevím, co to má bejt.“
„To když někoho potkáš, od koho bys to nejmíň očekával a zamilujete se do sebe. Alespoň tak je to v televizi, že?“
Muž protočil oči v sloup. „Já vím, co to znamená, myslel jsem tím, že to je pro mě blbost. Že neexistuje něco jako osud. Já mám jistotu jen ve své hlavě, nemá smysl spoléhat na prince na bílém koni, ačkoliv se o něm dá dost dobře snít. V realitě ale osudová láska nikdy nepřijde. V realitě je jenom ta pomíjivá, provázená pomyslnými hektolitry krve vyteklých z roztrhlého srdce. Takže ne, opravdu nevěřím.“
„Dobře řečeno.“
Žena vzala svůj hrnek a překvapivě na jeden zátah veškerou kávu vypila. Muže to maličko polekalo, ovšem jinak tomu dál nepřikládal pozornost.
„Věř nebo ne,“ pokračovala, když si nepozorovaně odříhla, „ale ta moje kamarádka ji pocítila. Pak ten její umřel a ona se pokusila o sebevraždu. Díky tomu se s ním znám.“
„Aha. Vyprávěj mi o tom. Prosím. Říkalas, že by mi to pomohlo…“
„Promiň, to zdaleka nemůžu,“ řekla a objednala si další tureckou kávu.
„Proč?“
„Měl bys to pak děsně jednoduchý,“ usmála se s kyselým cukáním koutků úst.

Záznam čtvrtý
Dveře se zavřely a sklepní místnost opět zalila tma.
Bolest spoutaného blonďáka neznala konce. Byla odzbrojující. Věděl, že už dál nemůže.
Vůle udržet si život se pomalu ztrácela, neboť pro něj již nemělo smysl žít. Smrt by pro něj byla naopak vysvobozením.
Netušil však, jak se zabít. Byl stále přivázaný a pouhá ztráta vůle nic neznamenala, poněvadž neměl smrtelná (fyzická) zranění, přičemž ta psychická ho také jen těžko připraví o dech a tlukot srdce, nýbrž z něj udělají blázna. Začalo by mu šplouchat na maják.
Co to mělo za smysl?
…
Chtěl zemřít. Jenom zemřít. To mu to nikdo nedopřeje?
…
Dveře se znovu otevřely.

Záznam pátý
Písečná pláž. Uřvaní racci. Příboj zpěněné, teplé mořské vody.
Vál docela chladný vítr od moře, nesoucí příslib studené noci. Slunce se už chystalo k západu.
Nikdo tam nebyl. Vyjma muže a ženy. Procházeli se v mokrém písku a povídali si.
„Kdybys byl v bezvýchodné situaci, prostě nemohl uniknout, nebo kdyby tě sžírala ohromná bolest a cítil by ses ohromně sám – nejlíp oboje, odevzdal by ses smrti dobrovolně?“ usmála se ledově.
Muž již věděl, že žena je sice velice nádherná (obzvlášť v tuhle chvíli, jak si vítr pohazoval s dlouhými vlasy, které se jí převalovaly přes šlachovitá záda a pevná prsa…), nicméně uvnitř je pěkně mazaná a zlá.
„Nevím, takovou situaci si těžko představuju… Ale asi… kdybych věděl, že není nikdo, kdo by mi nabídl pomocnou ruku, kdyby nikoho nemrzelo, že bych zemřel… a moje situace by byla opravdu bezvýchodná, dokonce že bych si nemohl pomoct ani já sám, asi bych se odevzdal smrti.
Pod jednou podmínkou…“
„Jakou?!“ zeptala se dychtivě.
„Že bych měl v nejhorším ještě jednu možnost to změnit.“
„Jsi tak naivní! Tímhle způsobem to nefunguje. Bylo by to tvoje konečné rozhodnutí. Buď, anebo. Každý se někdy musí rozhodnout mezi tím, jestli umře dobrovolně, či nechá osud, aby to někdy udělal za něj. Sebevraždy nepočítám.“
Rozhlédla se a poté ukázala na hejno racků.
„Vidíš? I tihle ptáci jednou budou stát před rozhodnutím, jestli jejich život má nebo nemá smysl. Naštěstí rackové ani žádné jiné zvíře – kromě člověka – nemá tolik rozumu, aby za sebe rozhodlo, protože samo je řízeno pudy a instinkty.
Člověk se jimi řídí jen zčásti, proto jeho život nutně nemusí ovládat příroda, čili osud. Stačí se rozhodnout.“
„Aha. A proč mi to vůbec říkáš? Co z toho plyne?“
Vítr náhle přestal foukat, racci zmizeli a s nimi i jejich křik. Příboj ustal.
Jako by všechno okolo zmrzlo.
Oni dva se také zastavili.
„Chtěla jsem říct, že, ač to tady nevíš, přesně před takovým rozhodnutím právě stojíš.“

Záznam šestý
Hřbitov. Pro někoho místo strašidelné nebo příliš smutné, pro dalšího zase plné klidu a posvátného ticha; tam, kde se dobře přemýšlí.
Muž a žena. Stáli tam nad něčím hrobem a pozorovali úzký, úplně obyčejný náhrobek.
Muž jméno na něm uvedené neznal, žena evidentně ano.
„Můžu s tím v téhle dimenzi něco udělat?“
„Nevím. Ovšem ještě jsem se nesetkala s někým, kdo by tu nalezl smysl života.“
„Rozumím… takže jaks mi to vysvětlila, můžu pouze čekat, až to moje já, to, které žije v mé původní realitě, rozhodne? Chápu to dobře?“
„Chápeš to znamenitě.“
…
„Proč tu jsme a prohlížíme si hroby?“
„Vždycky mě fascinoval způsob, jaký lidé vymysleli, aby nezapomněli na zemřelé – a zároveň se zbavili jejich těl.“
„Jsi dost zkažená, poslyš.“
„Ale jsem spravedlivá. Dodržuju pravidla, to musíš uznat.“
„Asi jo,“ ušklíbl se.
„Hej! Že ze mě mají lidi strach neznamená, že jsem svině!“

Záznam šestý
Dveře se zavřely…
Chtěl jen zemřít. Nechtěl, aby znova viděl, jak se ty dveře otevírají.
Chci umřít!

Záznam sedmý
Špinavá ulice. Oprýskané omítky baráků. Mohutné nasprejované obrazce a znaky. Puch z kanálů.
Procházeli se tudy muž a žena.
„Tady to je,“ usmála se, plná očekávání.
„Takže to už začalo? Rozhodl se?“
„Ano,“ protáhla úsměv. „Smrt si nevybírá, to oni si vybírají ji.“
„A proto jsi tu, že? Ty jsi Smrt.“
„Gratuluju k objevu století,“ smála se. „A teď se pozorně dívej, co se s tebou bude dít…“

Záznam osmý
Do ulice vtrhla sanitka a policie.
Ze vchodu, před nímž ještě před okamžikem stáli, vyběhl vysoký muž s bradkou, třicítka na krku; mával a ukazoval.
Většina zasahujících vběhla do baráku, zbytek vyslýchal dlouhána.
Ten zběsile popisoval: „Měl jsem v tomhle domě koupenej sklep a teď jsem ho přišel zkontrolovat před mým odletem. Víte, mám dovolenou. Přijdu a vidím vylomenej zámek a zevnitř bylo slyšet dýchání. Tak otevřu a tam nevýslovně zuboženej chlapec, blonďák. Doufám, že bude v pohodě.“
„A jak se jmenujete?“ zeptal se vyšetřovatel.
Zrovna přijíždělo další auto, a tak jeho jméno neviditelní přihlížející neslyšeli. Jenom Smrt se neustále smála.
„V pořádku, kvůli tomu ani nemusíte na stanici, nechceme vám brát čas, že ano?“
Ve skutečnosti se policistovi nechtělo zdlouhavě vyslýchat. Každý den měl tucty podobných případů a nemělo smysl se v nich donekonečna nimrat. Co na tom, že na jeho lenost doplatí jiní, hlavně, že ne on.
„Děkuju, ještě tu počkám…“
„Jak chcete.“
Vyšetřovatel odešel.
Pak ze vchodu vyrazily nosítka, na nich zkrvácený blonďatý mladík, asi osmnáct let. Měl otevřené oči, obě podlité modří.
Okolí nevnímal.
Jak mizel v sanitce, dlouhán za ním ještě zamával letenkou na Seychely a šel si zavolat taxíka.

Záznam devátý
Někde. Prostor okolo muže a ženy se nedal přesně určit. Byl světlý a zároveň tmavý. Pulzující, ovšem současně klidný jako noční hladina jezera. Bylo tam ticho, přesto měl člověk pořád pocit, že něco slyší. Bylo to někde.
„To znamená,“ svěsil hlavu blonďatý chlapec s modrýma očima, „že jsem to totálně posral. Že mu to projde.“
„Ano,“ chichotala se smrt, až jí tekly slzy. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o té kamarádce?
Její přítel vydechl naposled právě kvůli tomuhle dlouhánovi. Nejsi jedinej a rozhodně ne poslední. Mám ho ráda.“