Labyrint

Anotace: Muž stojí před černými dveřmi...

Labyrint

Stojím před velikými dveřmi, vyrobenými z černého dřeva (snad ebenu ?) na kterých se nejjasněji vyjímá mosazné klepadlo. Jediné co z těch dveří cítím je začátek, začátek nějaké veliké cesty. A tak se naposledy podívám na své okolí (zeď šedivá jako dešťové mraky se stropem barvy bílé) a vyrážím k oněm černým dveřím, které otevřu jediným silným pohybem.

To co se přede mnou otevřelo bylo nádherné všude radost, čerstvost a síla. Byly tu bílé tapety, našedlá zeď a strop…i když byl bílý byl také jaksi nelesklý? Nevím jak to vyjádřit, byl krásný ale již ne tolik jako v prvé místnosti. Stejně je tu nádherně, místnost je obrovská a jaksi vábivá. Udělám pár váhavých kroků a tu potkávám anděla, (Nevím jak jinak tu bytost pojmenovat jak je krásná) který se mě ptá jestli se my tu líbí mohl bych tu nějaký čas zůstat, odpočinout si a pojíst. V ten okamžik je mi krásně, ale zvědavost je stále silnější než klid a tak odpovídám: „Rád bych tu zůstal, ale něco mi říká, že musím alespoň nakouknout do další místnosti, ale hned jak tak učiním vrátí se sem“. Anděl smutně přikyvuje,přeje mi hodně štěstí a mizí. A s jeho zmizením spatřím další dveře. Stále jsou černé, ale již ne tolik. Již v sobě mají i veselejší barvy. A tak i přes vábení tohoto místa ve mně vítězí zvědavost a já vcházím do třetí místnosti.

Ale je to vůbec místnost? Cítím tu chlad a přede mnou je chodba, která po několika metrech zatáčí. A vede někam do dáli. Otáčím se a vidím jen zeď dveře zmizely! V panické hrůze se rozhlížím dokola a vskutku jediná cesta je vpřed. A tak vyrážím s nádechem na rtech do té chodby. Po první zatáčce mi dojede. Ne není to chodba je to bludiště. Cesty se rozbíhají všemi směry. Jen nad jedním se vznáší šipka. Podivné že? Představte si že stvoříte ohromné bludiště a potom napovíte cestu. K čemu by potom to bludiště bylo? Na schování zpráv, či pokladů pro zasvěcené? Nebo na skrytí zločinců? Nevím a tak se vydávám (I přes obavy jestli to není past) po cestě, kterou mě označuje zářící šipka. Po ní dojdu k místu s dalšími dveřmi tentokrát barvy světle hnědé.

Místnost, která na mě čeká za těmito dveřmi není ani Bludiště, ani ráj. Je to typické město. Kolem jsou vidět bloky zástavby silnice, i vývěsky různých podniků. Poprvé tu vidím nějaké lidi jezdí v autech, Chodí po chodnících, ale všude panuje beznaděj. Tak volám na nejbližšího chodce aby zastavil. On se otáčí mým směrem, smutně se usmívá a odchází pryč.“Počkejte chci se vás jen na něco zeptat.“Ale muž neodpoví, ani se neotočí. Tak jen krčím rameny a vydávám se na průzkum okolních ulic. V okamžiku kdy jsem zašel do tmavé uličky na mě vyskakuje nějaké individuum s nožem a chce mi asi podříznout krk. Instinktivně se obracím a utíkám. individuum běží za mnou se šílenstvím v očích. A ve chvíli kdy jsem si myslel, že je jíž se mnou amen jsem spatřil další, tentokrát světle červené dveře. Bez váhání jsem do nich skočil a zachránil si život.

Jakmile jsem vyšel ze dveří, poznal jsem, že stojím v knihovně. To mě potěšilo, ke knihovnám jsem měl vždy kladný vztah, jediné překvapení byla rozloha této knihovny. Regály se táhly v nekonečných řadách na všechny strany. Namátkou jsem si vybral stranu a šel.Pořád jsem šel. Až jsem v dáli uviděl staříka jak rovná knihy. Dokonale na toto místo zapadal. Svým stářím,úborem i výrazem. Ihned se ho ptám kde jsme a on odpoví, že v knihovně. Tak jsem mu řekl „Ale toto není normální knihovna, že? Vždycky jsem rád navštěvoval knihovny, ale takhle obsáhlou jsem ještě neviděl.“ Stařec se pousmál a řekl: „Ano toto není normální knihovna, sám nevím co tu je a kde se vzala. Ty jsi na to neměl čas, ale já si prohlížel tyto svazky. A jejich smysl je nad mé chápání, dostal jsem se sem, asi jako ty přes mnohé dveře a rozhodl jsem se že tu chvíli sečkám a pokusím se porozumět významu knihovny. Jestli si přeješ pokračovat dál ukážu ti dveře, kterými se musíš vydat.“
Po chvíli rozhodování přijmu možnost odchodu. A stařec mě odvede ke dveřím barvi bílé tak zářivě a nebesky bílé jako byl strop úplně v první místnosti. Po vřelém rozloučení rozrážím tyto dveře. Něco mi říká že budou poslední.

A objevuji se na nemocničním lůžku nic necítím, jen lidé kolem křičí: „Ztratili jsme ho, je s ním konec. Jediná myšlenka, kterou jsem stihl než jsem se propadl do temnoty bylo pochopení. Celá cesta Labyrintem dveří byla jen cesta ke smrti, kterou je schopen vytvořit náš mozek v jediné milisekundě. Takže ten stařec je už vlastně mrtví i všichni ti lidé, i ten maniak co mě pronásledoval, protože i největší snaha se zdržet nemůže zastavit přirozenou pouť.