Rodney

Anotace: Co k ní dodat :)

„Cvak.“
Západka na dveřích tiše zapadla a místnost se ponořila do tmy a ticha. Tmy takové, že by se dala krájet na velmi malé kousíčky. A ticho bylo téměř slyšet.
„Už jsem zase tady Rodney,“ vyřkl slabý hlásek do temnoty a ukončil tak magickou chvilku ráje. Byl tak slabý, až se mohlo zdát, že vychází ze zdi. Ale patřil někomu jinému, trochu živějšímu a pružnějšímu.
„Je tu chladno,“ zašeptal hlas a ještě více zeslábl, když se jeho nositelka usadila na podlahu. Po slepu nahmatala vak a z něj vytáhla něco velkého a přinejmenším teplého.
„Přinesla jsem ti přikrývku.“ Vzala chuchvalec teplé vlny, spletený do dlouhé štoly, a rozložila ho vedle sebe. Pak se opřela hlavou o kolena a chvíli zhluboka oddechovala.
„Už jsem to zase neovládla Rodney. Bylo to silnější než já,“ protnula ticho, zřejmě nečekajíc na odpověď. Slyšela jen tlukot srdce. Usmála se.
„Byl krásný, avšak ne dost, aby se ti vyrovnal. Jeho kůže voněla vanilkou a ruce měl jako dvě obrovská hrabla, když mě objímal. Byl krásný, Rodney,“ hašteřila a neustále se usmívala, jako náctiletá školačka po prvním rande.
„Šli jsme do kavárny a on řekl, že se mu líbím. Chtěl ukázat, kde bydlím. Ale vždyť mě znáš, jsem strašně podezřívavá. Ale on byl jiný Rodney. Hodný a milý. Určitě by se ti líbil.“ Tmou prolétl záblesk z jejích očí.
„Vzala jsem ho sem. Řekl, že je to velký dům, učiněný palác, a jestli ho prý pozvu dál.“ Odmlčela se, ale jen na chvilku. Pokračovala.
„Byl unešený Rodney. Tak moc se mu tu líbilo. Lustry, schody, nábytek. Všechno. Řekl, že nic hezčího v životě neviděl a že by tu chtěl ještě chvíli zůstat. A já jenom kývla a odešla do kuchyně pro něco k pití.“ Hlas střídavě sílil a slábl, atmosféra byla zvláštně napjatá.
„Přinesla jsem kakao. Seděl zrovna za otcovým stolem a pozoroval mě. V očích měl zvláštní výraz. Chtíč.“ Rukou nahmatala štolu a pomalu stoupala výše, až se její prsty ukotvily.
„Věděla jsem, že si kakao nedá, tedy jsem ho odložila. Chtěl, abych mu ukázala svůj pokoj. A já souhlasila, protože byl moc krásný, Rodney.“ Rozesmála se.
„Byl tak legrační. Když jsem mu ukázala svůj pokoj, chtěl se rozvalit na posteli. Avšak když na ní chtěl skočit, netrefil se. Spadl na podlahu Rodney, a já se tak moc smála, až jsem nemohla popadnout dech. Byl tak legrační,“ stiskla pevněji a tvář se jí zkroutila do bolestivé grimasy.
„A pak se mraky na obloze rozestoupily a odhalily měsíc. Byl obrovský a děsivě se usmíval. Cítila jsem, jak mi pulzuje krev ve spáncích a tlak se rozestupoval po celém těle. Lekl se, když jsem s výkřikem padla k zemi. Chtěl mi jen pomoci, Rodney.“ Po tváři jí steklo několik slz.
„Má kůže se začala měnit a byla tu zase ta bolest. Křičela jsem a on se ode mě náhle odtáhl. S hrůzným výrazem v očích sledoval mou proměnu. V poslední chvíli jsem chtěla zakřičet, aby zmizel, aby se schoval, ale má ústa už nebyla stejná, a z mého hrdla vyšlo už jen bolestivé zavití. Oněměl a já ho sledovala a náhle se barvy vytratily a byla jen šeď.“ Už ne slzičky, už proudy, potoky slz proudily z jejích očí.
„Nevěděla jsem, co dělám, pudy mě odzbrojily. Padla jsem na čtyři a rozeběhla se k němu. Jeho oči byli jako ty tvoje, Rodney. Plné strachu,“ řekla přiškrceně a povolila stisk. Druhou rukou otřela slzy a nadechla se.
„Ráno jsem pohřbila zbytky jeho těla na hřbitově. Bylo to tak strašné Rodney. Věřil mi, a já ho zklamala, jako všechny. Jako tebe,“ zaposlouchala se do tlukotu srdce a oddechla si.
„Ale ty tu pro mě vždycky budeš, Rodney. Ty jediný si semnou zůstal a já tě nikdy neopustím. Byl jsi moje první a jediná láska a tak to zůstane. Navždycky.“ Vzala vak a pomalu se postavila.
„Miluji tě, Rodney,“ usmála se a nahmatala západku. Tiše jí otevřela a vyklouzla dvířky ven. Paprsek slunce na malý okamžik odhalil výplň místnosti. Byla malá a vyzdobená nástěnnými malbami. Na podlaze pod štolou seděla pečlivě sestavěná kostra mladého chlapce, jemuž se kolem krku jímal zlatavý náhrdelník s magickým nápisem. RODNEY