Pomsta v mých očích

Anotace: Za tuto povídku může dnešní deštivý den.A já jsem se přemluvit něco napsat po dlouhé době. Nejspíše to bude na pokračování, takže přeji příjemné čtení a žádám vás o komentáře. Abych zjistila, zda má cenu pokračovat dál.

Foukal prudký vítr, který si pohrával s jejími dlouhými havraními vlasy. Měla pocit, že jí to někam táhne, ale netušila kam. Chvíli stála hledíc na zem. Prohlížela si chodník na němž bylo znát, že už si své zažil. Možná stejně, jako ona. Lehce si povzdechla a přemýšlela, kam by tak mohla jít.
Domů? Napadlo ji. Ovšem pravda byla velmi smutná. Žádný domov již neměla. Byla opuštěná, stejně jako pouliční lampa, která pomalu vypovídala svou službu a i přesto se snažila osvítit ulici, aby dívka mohla vidět na cestu.
Dívce všechno připadalo tak smutné. Opuštěná ulice na které stála, neukazovala žádný známky života. A i přesto byla kdysi zaplněná, dítka si tu hrála, dospělí si povídali, žila. Ale nyní to už není. Kde jsou ty děti? Kde jsou ty známky radosti a štěstí? Byly vůbec? Nebyla to pouhá myšlenka, která se snažila stát vzpomínkou? Na to si dívka nedokázala odpovědět.
Jakmile pohlédla na oblohu s nadějí, že spatří nějakou hvězdu, uvědomila si, že je na to až příliš zataženo. Značilo to déšť, možná i bouři. Bouři, tu milovala, ale v této chvíli si jí vůbec nepřála. Nechtěla být promočená na kost. Chtěla se pouze procházet. Chtěla přemýšlet. Ovšem netušila o čem má přemýšlet. Všechno byla jedna velká neznámá. A uvnitř sebe se cítila strašně prázdná. Jako kdyby něco ztratila. Jako kdyby přišla o někoho na kterém jí nejvíce záleželo. Netušila však o koho se jedná. Nejspíše si ani nepřála tušit.
Popošla pár kroků, aby pořád nestála na stejném místě a nějak se hýbala. Cítila zimu a tak musela něco udělat, aby se zahřála.
Teplý čaj, jak jí maminka dělávala, a který ji připomínal vůni domova, jí neměl kdo připravit. S touto myšlenkou přišli návaly dalších myšlenek a vzpomínek. Náhle přišlo i uvědomění si o koho to vlastně přišla. Po tváři jí začal stékat malinký potůček slz.
„Mami. Kde jsi? Co mám dělat?“ Pronesla tichým hláskem plným strachu. Ač jí táhlo na dvacet, měla stejný strach, jako každý jiný na jejím místě. Strach z toho, co bude dál.
Podlomila se jí kolena pod tíhou kruté reality a tvrdě dopadla na zem.
Ztratila domov, lásku, štěstí. A nic už z toho se jí nevrátí. Nikdo jí nepřijme s otevřenou náručí. A to jen kvůli jednomu muži, kterého z celého srdce nenávidí.
Náhle se oklepala pod sílou vzpomínky na něj. Postavila se na bolavé nohy, které jí snad už neměli v úmyslu zradit.
„Pomstím tě.“ Pronesla hrdě sama na sebe a vyšla jedné cestě vstříc. Jejím společníkem se v této chvíli stala nenávist a bolest. Už neselže. Už není ta malá ustrašená holčička, která se musela dívat na to, jak její matka byla zavražděna ve snaze jí ochránit. V této chvíli měla něco navíc. Odvahu a touhu po jeho smrti. Na tváři se jí objevil blázniví výraz a snad se i lehce pousmála. Utřela si slzy stékající po tváři a kazící tak dojem její nové síly.
Vykročila vstříc svému osudu. Bylo jí jedno, že se spustil strašný déšť, který jí po malé chvilce smočil oblečení, které měla na sobě. Necítila chlad, spíše překvapující žár, ale to jí nevyvedlo z míry. Sama netušila kam jde, ale nohy jí instinktivně nesly, snad dostávala povely od srdce. Touto otázkou se nezabývala, neztrácela čas a po chvíli se dala do běhu.

Došla k jednomu obchůdku, velmi známému místu, ale mnozí se mu raději vyhýbali. Dobře věděli proč. Ten obchod nevedl zrovna někdo normální a zároveň ten obchod nebyl normální. Ovšem dalo by se polemizovat o tom, co je vlastně v této době normální.
Chvíli před ním stála a jen uvažovala nad tím, zda má vstoupit dovnitř či má jít přeci jenom někam jinam. Bylo ji jasné, že obchod nesoucí název „Neznámo“ nebude tak ledajaký a určitě v něm nenajde věci, které by hledala v normálním supermarketu, či podobných kamenných obchodech, možná proto ji zvědavost donutila otevřít dveře ze špinavých skel. Vzduchem se ozval nepříjemný zvuk zvonečku, jež majitele obchůdku upozorňoval na nově příchozího zákazníka, prvního po dlouhé době. Sama ani netušila, co měla od toho místa očekávat, ale když se pořádně rozkoukala a zvykla si na přítmí, jež zde panovalo, byla lehce překvapená tím, co vlastně vidí. Většina poliček, na kterých byly různé neidentifikovatelné věci, byla pokryta silnou vrstvou prachu. Jen občas prach ustoupil před používáním některých předmětů.
Rohy byly pokryty hustou sítí pavučin, což působilo opuštěným dojmem. Jako kdyby tu opravdu dlouhou dobu nikdo nebyl, připadalo jí to lehce děsivě a tak se chtěla vydat zpět ke dveřím, když tu zaslechla vrznutí starých prken a spatřila příchozího, prošedivělého muže.
„Nechoď pryč. Jistě máš nějaký důvod, proč jsi sem přišla.“ Pronesl tiše. Vypadal zanedbaně. Připomínal jí člověka bez domova, nad kterým se včera pozastavila a ze slušnosti, nebo snad z jakési povinnosti, mu věnovala pár mincí. měl vrásčitý obličej a dlouhý vous, tváře pohublé a jeho oči prozrazovaly spoustu let, ale přesto se necítila ohroženě.
„Asi jsem si spletla místo.“ Vykoktala ze sebe a otočená zády ke dveřím, kdy se jen marně snažila rukou lapnout po klice a uniknout. Co když měli všichni pravdu a ten muž je pomatenec, který se ji pokusí zabít. Přece nemůže zemřít. Ne teď, ještě se nepomstila.
„Obávám se, že sis místo nespletla. Jiný obchod na téhle ulici není....žal a smutek. Vím proč tomu tak je, Annye,“ To jak jí oslovil ji překvapilo a zároveň zastavilo v marných pokusech lapání po klice. Sebrala všechnu odvahu a přistoupila k němu o pár kroků blíž, aby mu viděla do tváře. V myšlenkách viděla muže o pár desítek let mladšího, znala ho z fotek v domě, který už není. Ten muž, který nyní stál před ní měl tvář muže z fotek, jen zestárl, ale byl to on, byl to její otec. Snad jít o prozradily až jeho pronikavě modré oči, které stále svítily z té zasmušilé tváře. Rozpoznala i havraní vlasy, dnes již notně protkané stříbrem, i ty po něm zdědila.
„Proč?“ Zeptala se a snažila se pořádně dýchat, protože ten fakt, že by to mohla být skutečnost jí skutečně sebral natolik, že se jí nedostávalo vzduchu. Muž k ní přišel blíže a opatrně se dotkl jejího ramene. Jindy by určitě ucukla a odstoupila od něj, možná i utekla, ale něco. To něco chtělo vědět víc.
„Protože.. protože zemřela. Zavraždil ji. našel ji a ona se snažila chránit tebe," pronesl sám zaražen tou skutečností, pro jejíž poznání mu stačil pouhý dotyk.