Dítě ze suterénu

Dítě ze suterénu

Dítě ze suterénu

Onoho zimní večera s deštěm jsem čárala neklidně do čtvrtky litery psané kurzívou, jako šílená jsem se opájela vůní černé propisky, písmeny starých epitafů a obrozeneckých plakátů. Pokojem zněl tichý jazzový příběh, tekoucí svíci se topil knot ve vosku, nohy studily, ani vlna z ponožek je nezachránila. Jemně, s opřenou pěstí pod bradou jsem prstem rozmazávala to své art brut- nehodící se ani jako prostírání pod vrchovatý hrnek. Nesmyslné, líné ponocování pro spící.
Hlad je lidská vlastnost, vstala jsem, ponořená do starého nemocničního svetru a šla se podívat do kuchyně, norovat v chlebníku tvrdé drobky a poslední okurku v kyselém nálevu. Napadla mě spásná myšlenka na brambory ukryté sedm pater pod nohama, v pytlích. Výtah se snesl do sklepa, s úzkostí budoucích přepadených žen jsem vsunula jeden ze dvou klíčů do zámku věznící sklepní prostory.
Otočila jsem vypínačem, ostrá žárovka mi vrátila jistotu jak dítěti rohlík. Našla jsem mně přidělenou koj se stařičkým větroplachem, sáňkami a metrákem brambor.
Naučeným pohybem jsem sundávala závoru s visacím zámkem, najednou jsem si uvědomila, že za pryčnami se na mě dívá pár hnědých očí, patřící asi šestiletému chlapci, seděl na polici nad mou hlavou, usmíval se smutně, stejně, jako by si hrál se štěnětem, které mu nepatří.
V mé hlavě se vedla válka mezi útěkem a zachováním netečného klidu. Házela jsem jednu bramboru za druhou, snažila se klidně dýchat a nedat nic znát, najednou mi jednu z pytle podal i ten Maličký z fotek s Masarykem.
„Ale jak odejít- brambory již mám?!“pomyslím si. Usměji se a trochu křečovitě odcházím.
Ani nevím, jak jsem se tenkrát dostala domů. S hrůzou jsem rozsvítila v celém bytě, neustále jsem se ohlížela, ještě, když jsem si před zrcadlem rozčesávala vlasy před spaním, tak jsem kontrolovala ostražitě pozadí v zrcadle.
„Ten chlapeček byl krásný, ten jeho zašlý šat, srnčí oči“řekla jsem si sama pro sebe v posvátném strachu…ze sebe, zda jsem pozbyla rozumu.
Lehla jsem si na pravý bok, přikryla se, zhasla stolní lampu a chystala se usnout. Když jsem již upadala pomalu do tenat spánku, ucítila jsem,jak mi někdo něžně objímá záda a šeptá: „Maminko?…“
Přečteno 513x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Skvělá atmosféra. Náherný styl psaní. Ke konci mne zamrazilo. Nemyslím tim mrazení, kterým si projde každý při sledování strašidelného snímku, ale mrazení, které nastane, když člověk běží bosíma nohama travou, již ozdobila rosa a najednou vyjde slunce. Mrazení chvíle, kdy člověk uvěří, že je vše tak jak má být. A Tvé povídce doopravdy nic nechybí...

07.05.2007 00:19:00 | Košťák Davidreagovat

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter