Mé zlé já

Mé zlé já

Anotace: Pokud člověk ztratí rodinu, pokud měl člověk zvláštní dětství, může se mu stát, že ho stihne ďábel.

Když mi bylo čtrnáct, začali mě pronásledovat stíny. Ano, zní to neuvěřitelně, ale všude kam sem se šel šli za mnou. Ne ve formě mého snu, ale ve formě mraku u mě v duši. Když jsem zjistil, že se má žena chce se mnou rozvést, ani jsem to skoro nepostřehl. Žil jsem sám se svými stíny.
Jednoho pátečního večera na můj zvonek zazvonili dva muži. Vypadali na třicet. Otevřel jsem jim. Ten větší, blonďák mě kopl a shodil na zem. Ten druhý, mě přivázal k posteli. Byli to zloději. Něco ve mě se pohnula. Jak sem viděl, že mi berou mé věci, jak ničí nábytek a poznámky, tak to nevydržel a na venek se vyjevil stín. Rozplynul jsem se a objevil se na proti jednomu zlodějovi. Přišlo mi to nprasto běžné, jako bych to dělal, kolik tisíc let. Chytl jsem ho za ruku. Zemřel. Jeho parťák to uviděl a začal utíkat ven z bytu. Já, stín byl rychlejší. Opět jsem se rozplynul a zhmotnil před zlodějem. Odnikud jsem vytáhl černý meč a sekl.
Když jsem se ráno vzbudil, myslel jsem si, že včerejší noc byla jen sen. Ale ráno v novinách jsem našel tu nejodpornější fotku, jakou mohli dát a celá noc se mi připomněla. Šel jsem právě na tramvaj, když jsem ucítil, že se se mnou něco děje. Odložil jsem tramvaj a šel na veřejné záchody. Byl jsem na Můstku. Zavřel jsem se na toaletě. Sedl jsem si. K smrti mě bolela hlava. Práskl jsem dveřmi a šel k umyvadlu. Pustil jsem vodu a opláchl si obličej. Podíval jsem se na ruce. Byly neobvykle veliké a začaly měnit barvu na černo. Začaly chlupatět. Obličej v zrcadle se také měnil. Už to nebyl neoholený do skauta vytvarovaný obličej, teď se začal natahovat do výšky. Měl jsem tolik vousů a chlupů, že jsem akorát viděl. Vlasy mi také narostly, byly dlouhé po krk. Mé šaty se změnily v jakýsi dlouhý hábit s kapucí. Černý. Šarlatově mi svítily oči. Přetáhl jsem si kapuci přes obličej, aby mě nebylo vidět, ale moc nad svým tělem sem ztrácel. Cítil jsem to.
Vyšel jsem z toalet a na potvoru kolem mě prošli policajti. Mysleli si, že jdu na maškarní nebo co, protože si mě moc nevšímali. Ztratil jsem nad sebou kontrolu. Démon ve mě zvítězil a já ani nevěděl, jak se bránit. Skočil ze zadu na policisty a rychlými údery je zabil. Rozpřáhl ruce a zapálil tak celý podzemní prostor. Kráčel ohněm, protože on sám byl oheň. Vyšel na ulici a poslal ohnivou kouly na jednoho z mnoha kolem jdoucích. Kolem démona bylo rázem prázdno. Dalším gestem zapálil Krone. A já s tím nemohl nic dělat, protože démon ve mě si hrál na boha. Policisté obklíčili démona celkem rychle. Ale jakoby posel pekel polykal tělem každou ránu. Posílal na policisty mohutný oheň a na ty blíže použil meč. Když dorazili posily, nebylo koho posilovat. Posel pekla vytvořil ohnivé tornádo, které spolklo vše na co dosáhlo. Chaos a zkáza zaplnili celé Václavské náměstí. A až nyní jsem si uvědomil, že jediný, kdo může démona zničit jsem já sám. Byl jsem ďábel odjakživa. Ale ne takhle na venek. Je čas ho/se zastavit. Vzpomínal jsem na hezké věci, na krásu světa a to démona na chvíli zastavilo. Pokračoval jsem. Ale soupeř byl silný, tak silný že...
Autor oliver, 03.03.2006
Přečteno 622x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí