Cesta zahradou Hyeronyma Bosche

Anotace: Jste nic a procházíte obrazem, z něhož vám běhá mráz po zádech. (Abyste si atmosféru textu vychutnali, měli byste znát Boschův obraz Zahrada pozemských slastí)

Jsem tady.
Jsem… jsem nic. Pouhý záchvěv, závan… jsem ozvěna výkřiku prvního člověka, když přišel na svět. Nejsem vidět, ale vidím všechno, vidím i Boha. Byla jsem u toho, když stvořil ženu z mužova žebra.
Jsem tady.
V zahradě obehnané vysokými, špičatými horami, jejichž vrcholky se ztrácí v pomněnkově modrém nebi. Zahrada, kterou Bůh nazval Rájem, je zaplněna vším, co během šesti dní přivedl na svět: vzrostlé stromy obsypané šťavnatým ovocem, roztodivné rostliny různých tvarů, barev a vůní, ptactvo na obloze, ryby v blankytných hlubokých jezerech a šumících řekách, savce prohánějící se po svěží zelené trávě.
A tam, uprostřed krajiny utvořené k Jeho obrazu, stojí Bůh a po jeho boku jeho děti, Adam a Eva. „Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi,“ řekl jim Bůh a tak se také stalo.
Shlížím na zahradu boží a vidím i Boha i to, co on nevidí. Podivné tvory vylézající z jezera, ubohá stvoření nepodobná ničemu známému, šelmy rdousící slabší, neschopné se bránit. Vidím úlisného plaza vinoucího se kolem hladké kůry stromu vědění dobrého a zlého. A vidím jablko v rukou Eviných.
A pak, v obavách z lidského vědění, vyhnal Bůh své děti do světa za vysoké hory. Pryč ze zahrady rajské, do zahrady pozemské. Odcházím s nimi, jako němý stín, zvědavý na nový svět. Neliší se příliš od starého domova – zelené trávníky, průzračné řeky a jezera, jejichž hladina se leskne slunečními paprsky jako ten nejvzácnější z diamantů, košaté stromy, pestrobarevné květiny a množství zvěře.
Nedbá žena výhružek božích, že v bolestech děti bude rodit, a brzy je svět zaplněn lidmi. Po okolí se rozléhají slastné vzdechy a steny, vzduch je cítit sladkou vůní jahod a plodů tisu a kyselým pachem zpocených těl. Těl mužů a žen, potomků Adama a Evy, kteří nedbají zákazů, nemyslí na hřích. Někteří skrytí v jeskyních, pod vodní hladinou nebo uvnitř obrovitých lastur, jiný proplétají svá alabastrová těla beze studu pod nebeskou klenbou. Žádnému z rozdováděných požitkářů nepřijde na mysl, že zpoza vzdálených hor je přísným okem pozoruje Bůh ze svého království. Bůh. Ten, kdo rozhoduje o jejich posmrtném návratu do zahrad Ráje.
A hned vedle – pán Pekla ze svého trůnu vybírá ty, kteří budou po smrti dělat společnost jemu. Hříšníky, kteří nenaslouchali božím přáním. Ti po smrti odcházejí do jeho sírou páchnoucího, temného světa plného kvílení mučených nebožáků. Jdu s nimi, jsem nepoznaným, nepoznatelným průvodcem jejich pouti.
Vše, co na zemi přinášelo radost a rozkoš, se zde mění v hrůzné nástroje trestu. Kamkoli pohlédnu, vidím jen zmar a lidská těla strnulá v bolestné agónii a všemožná pekelná stvoření, která hříšníkům ztrpčují posmrtnou existenci. Natahují jejich křehká, vysílená těla mezi struny obrovských louten, probodávají je šípy, přivazují vysoko nad zem… Svině v cudném hávu jeptišky se vysmívá Bohu a jeho pozemským služebníkům, opodál dvojice psů vytrhává vnitřnosti z dosud hýbajícího se těla.
Na to vše dohlíží ze svého trůnu pekelný vládce se spokojeným úšklebkem ve své ptačí tváři. Přímo pod ním zeje v zemi černočerná, bezedná díra, do níž propadávají zatracení, které vládce pozře, ale nestráví.
Jsem tady.
Jsem… jsem poslední nelidský výkřik, který se vydral z hrdla hříšníka, než na věky věků propadl do temnoty Bohem zavržených.
Jsem tady.
Na konci lidské existence.