Kufřík

Kufřík

Artur šel po ulici směrem k náměstí. Byl krásný den. Všude byla spousta lidí, které vylákalo slunečné počasí ven. Usedl po chvíli na lavičku u fontány a zadíval se na stříkající vodu. Opřel se o horní část lavičky a přivřenýma očima se zahleděl do modravé oblohy. Pak zcela zavřel oči a pocítil, jak se do jeho tváře opírají sluneční paprsky. Hluk kolem sebe přestával vnímat. Zmocnil se ho pocit uvolněnosti a bezstarostnosti.
Náhle jako by zdálky k němu pronikalo zvonění mobilního telefonu. Snažil se ho nevnímat. Zvonění nepřestávalo. Nebylo to sice zvonění jeho mobilu, ale ozývalo se v jeho bezprostřední blízkosti. Otevřel znechuceně oči. Pak se podíval doprava vedle sebe. Na lavičce seděl sám. Vedle něho byl však položený kufřík a na něm mobilní telefon, který stále vyzváněl. Několik vteřin na kufřík i na mobil hleděl. Poté se rozhlédl kolem sebe. Neviděl nikoho, kdo by mohl být potencionálním majitelem mobilu a kufříku.
„Sakra! Kdo to tady zapomněl?“ pomyslel si. Přitom si uvědomil, že když sedal na lavičku, nikdo jiný na ní neseděl a nebyl si vědom, že by si k němu pak někdo přisedl. Vyzvánění neustávalo. Sáhl pravou rukou po mobilu. Stiskl tlačítko YES.
„To není dobré, že vám trvalo tak dlouho, než jste to zvedl. Uběhla více jak drahocenná minuta,“ ozvalo se z mobilu.
„Co? Kdo jste?“ zeptal se.
„Na tom nezáleží. Přiložte ucho ke kufříku!“
„Co? Proč?“
„Udělejte to!“
Přiložil ucho ke kufříku. Uslyšel hlasité tikání. To ho překvapilo.
„Je tam bomba!“
„Co je to za blbý for. To je skrytá kamera, co?“
„Podívejte na kola toho kola, co je opřené před vámi u sloupu. Obě budou prostřelena!“
Než se nadál, byly obě pneumatiky kol prasklé. Neslyšel žádné výstřely, což mu došlo vzápětí.
„Za deset minut ten kufřík exploduje. Mám někoho zastřelit, aby jste mi opravdu uvěřil?“
„Co po mně chcete?“ vykoktal ze sebe a pocítil, jak mu po čele stékají kapky potu.
„Je to na vás. Kam daleko stačíte s tím kufříkem doběhnout, aby bylo co nejmíň mrtvých?“
Prudce se vztyčil a chtěl se rozeběhnout pryč, ale z telefonu se ozvalo.
„Já to můžu odpálit hned. Nejdou támhle náhodou děti ze školky? A jestli toho mobila vypnete, tak bude zle!“
Roztřásl se po celém těle. Podíval se na děti, které šly jeho směrem.
„A vteřiny běží a jsem překvapen, že vy ne,“ řekl hlas v mobilu a pak se ozvalo: „Za necelých osm minut jsou dvě. Pak to udělá velké bum. A vy jen stojíte…“
Rozechvělou rukou uchopil kufřík a pak se rozeběhl napříč náměstím. Byl rozhodnut doběhnout k řece. Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Kličkoval mezi klidně jdoucími lidmi. Vběhl sprintem do ulice.
„Takhle běžet v horku. No, co byste neuděl pro životy jiných,“ ozvalo se z mobilu.
To ho ještě více přinutilo běžet. Na chodníku byla spousta lidí. Nebylo možné se mezi nimi proplétat, a proto vběhl na ulici. Mihl se před jedoucím autem. Jeho řidič prudce brzdil, troubil a poté se vyklonil z okénka. Nevnímal jeho nadávky. Běžel dále. Pot se z něho počal lít proudem. Při vbíhání do další ulice postřehl na hodinách, že je za pět minut dvě.
„Už jen necelých pět minut. A řeka je daleko!“ zaslechl posměšně z mobilu. Pot z něho začal doslova “pršet“ a cítil stále více pramínky potu stékající po tvářích. V krku mu zcela vyschlo. Proběhl křižovatkou do ulice, co vedla k nábřeží.
„Ach, ten čas letí. Už jen čtyři minutky,“ ozvalo se z mobilního telefonu.
Zatnul zuby, napnul veškeré své síly. Do několika lidí při proběhnutí vrazil. Neměl čas na omluvy, či vysvětlování. Vzápětí před sebou uviděl nábřeží a také zároveň hodiny, na kterých byla velká ručička dvě čárky před dvanáctkou. Vběhl na tramvajové koleje. Byl na pokraji sil. Za sebou uslyšel zacinkání tramvaje. Přeběhl tedy na vedlejší koleje. Hned nato kolem něho projel první vůz tramvaje. Její řidič na něho křičel.
„Minutka, už jen minutka!“
Před ním z nábřeží do ulice vjela tramvaj. Uskočil. Prosmýkl se kolem brzdícího automobilu a těsně před dalším přeběhl ulici k zábradlí nábřeží. Než k němu doběhl, rozmáchl se. Pohlédl ještě na hladinu řeky. Několik loděk bylo uprostřed řeky. Kufřík se mihl vzduchem. Sotva dopadl na hladinu, ozvala se exploze, po kterém následoval ohromný gejzír vody. Sesul se naprosto vyčerpán na chodník a vše kolem něho se ponořilo do mlhy.
Na lavičce sebou škubnul. Nevěděl v první chvíli, co se stalo. Rozhlédl se kolem sebe. Oddechl si. Byl to jen živý sen. Pak mu zazvonil mobilní telefon. Vytáhl jej zpoza opasku. Na displeji uviděl dvě slova: UTAJENÉ ČÍSLO. Stiskl tlačítko pro příjem hovoru. K jeho úžasu se z mobilu ozval stejný hlas, který slyšel ve snu a ten mu jen sdělil:
„Tak zase někdy příště!“
Autor fungus2, 07.04.2006
Přečteno 421x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Děkuji. Tohle mne napadlo napsat zcela náhodně.

07.04.2006 18:46:00 | fungus2

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí