Nový začátek

Anotace: Krátká povídka o jedné temné noci

Nový začátek

Ačkoli venku vládla bezvětrnná noc, zdálo se, že temně rudými záclonami Marlenina pokoje neexistující vánek hýbe. Nebo něco jako vánek. Byl to doopravdy vítr?
„Marlen......“ Marlen se trhnutím probudila, posadila na postel a vyděšeně se rozhlížela po pokoji. Co to jen bylo? Součást jejího snu? Výplodek fantazie? Nebo to byly jen otevřené balkonové dveře? Ne, ví jistě, že slyšela někoho nebo něco, šeptat její jméno. „Marleeen.....“ Jistě, slyšela to znovu. Bála se, ale její zvědavost byla větší než strach. Vstala z postele a bosa došla k balkonovým dveřím. Odhrnula záclony a vešla na balkon. Tu noc velmi jasně zářil měsíc. Osvětloval její půvabnou tvář a jeho záře se odrážela od její lehké bílé košiky tak, že vypadala jako noční víla. Víla s dlouhými černými vlnitými vlasy a tmavýma očima. A v měsíčním svitu byla její porcelánově bílá kůže snad ještě bledší. Nadechla se teplého letního vzduchu, opřela se rukama o kamenné zábradlí a vzhlédla k nebi. Bylo to tak zvláštní. Tak velký a tolik zářivý měsíc nikdy neviděla. Chvíli jej pozorovala, než si uvědomila, že se okolo něj vytváří růžový odstín. Zamračila se a uvažovala, zda se tohle normálně děje. Když tu náhle: „Marlen....“ Rychle se otočila, aby viděla toho, kdo na ni volá. Viděla však částečně jen její pokoj, který osvětloval měsíc. Upřeně se dívala do tmavé místnosti a bloudila očima sem a tam. Nikoho neviděla. Strach v ní rostl. Nevěděla, zda je to v pokoji nebo někde blíž u ní. „Marlen,... sladká Marlen, mně neutečeš...“ slyšela to tak zřetelně. Dýchala zrychleně a slabě se třásla. Náhle proti jejímu tělu zavál chladný vítr, košilka ji nyní spíš chladila než hřála a vlasy ji létaly do obličeje. Něco jí říkalo nebo to cítila, že za ní někdo stojí. Bála se otočit, protože zvláštní pocit, že tam někdo je, sílil.
Pak přímo do ucha jí někdo zašeptal: „Marlen, budeš má. Navždy.“ Prudce se otočila a chvíli se jen tak dívala do tváře toho muže. Byl to vlastně muž? Pokud ano, byl magicky krásný, ale cítila z něj chlad a žádné lidské teplo. Postavou byl vysoký, štíhlý, zahalený do černého pláště s krvavě červenou podšívkou. Pod plášť neviděla, ale mohla si domyslet, že má bílou košili a černé obepnuté kalhoty. Hebké černé vlasy sahající po lopatky měl stáhnuté tmavou stužkou. Ale ty oči. Ano cítila, jak se jeho tak sametově černýma očima vpíjí to těch jejích a čte jí myšlenky. „Marlen, přeji krásnou noc,“ řekl a Marlen přitom uviděla jeho nádherné bílé zuby, ale mezi nima i ostré špičáky. Nebyla schopna jakéhokoli pohybu, ale jakmile se dotkl její ruky a ucítila chlad a zimu, bylo to jako nějaký impuls. Vykřikla a rychle běžela do svého pokoje. Když se otočila, aby za sebou zabouchla dveře, muž na balkoně už nebyl. Ještě nějakou dobu vyděšeně sledovala balkon a modlila se, aby už byl pryč.
„Marlen, hledáš snad někoho?“ ozvalo se za jejími zády. Toho se nejvíc bála. Pomalu se otočila a pohlédla mu do očí. Dodala si odvahu a promluvila na něj: „Kdo jste? Co chcete? Co po mně chcete? Jste snad ďábel?“ její hlas byl strachem slabý. Muž se pousmál, prohlédl si jí a pak s klidem odpověděl: „Ne Marlen, ďábel nejsem. Jsem jeho dítě. Jmenuji se Nosferatu a jsem upír.“ „Upír? A co chcete po mně? Chcete mě snad zabít?“ ptala se Marlen. „Ano, chci tě zabít a hned tě oživit. Budeš má nevěsta,“ odpověděl na otázku upír. „A co když nebudu chtít dobrovolně? Jak to pak uděláte?“ zkoušela oddálit to, co ji čeká. Rychlým pohybem, který nestačila zachytit, ji vzal za ruce a přitiskl ke zdi. Teď byl u ní tak blízko, že cítila, jak pomalu dýchá a cítila i jeho zvláštní, nádhernou vůni. „Pokud nebudeš chtít dobrovolně, Marlen? Nemáš na vybranou. Budeš okouzlující upírka.“
Obličejem byl těsně u jejího a vychutnával si teplo její kůže a vůni její mladé tváře. Možná v něm probudila něco z lidských vlastností. Marlen zavřela oči, protože čekala upíří kousnutí. Byla moc překvapena, když se dotkl rty jejích. Líbal ji tak, jak to umí snad jen upíři. Cítila, že teď by udělala úplně vše, co by ji nařídil. Domyslela si, že už mu neuteče i kdyby chtěla. Navíc za sebou měla zeď. Neměla kam utéct. Jeho tělo se tisklo na její a chladnými dlaněmi ji hladil po bocích, dekoltu a nahmatával její tep na krku. Rty se posunul na tvář a postupoval níž směrem ke krku. Uvědomila si, že jí ruce už nedrží, ale také vědela, že neuteče. Bylo by to zbytečné bránit se. „Chápu,“ řekla jakoby ve snu. Nyní cítila, že se špičáky otírá o její kůži na krku. Poté ucítila bolestné štípnutí, zvláštní tlak a také jak její tělo opouští síly. Všechnu sílu si bral s její krví. Nohy ji už neunesly, klesala k zemi, ale Nosferatu ji držel pod pasem a stále sál krev. Zdálo se mu, že chutná jako žádná jiná. Tak sladká, plná energie. Ano, vybral si tu správnou. Její tělo už bylo tak oslabeno, že veškerou vahou spočívala v upírově náruči.
Pomalu s ní klesal k zemi. Tam ji položil, přestal sát krev a pohladil ji ve vlasech. Byla tak vyčerpaná, jakoby se probudila po dlouhé nemoci. Otevřela oči a zadívala se do jeho. Viděla v nich touhu, naději nebo chtíč? Ne, viděla v nich slzy. Nosferatu si nakousl zápěstí a nechal svou krev odkapávat na její růžové rty. „Ne, nechci, dejte to pryč,“ slabě protestovala Marlen. „Ale ano, má drahá. Musíš se napít. Jinak zemřeš. To nechci já ani ty.“ Marlen opatrně polykala jeho krev. Náhle se ji zdálo, že nic tak chutného nikdy nepila. Chytila ho za ruku a sála jeho krev tak, jako on její před chvíli. Musela přestat. V těle se jí kroutily všechny vnitřnosti. Její duše umírala. Křičela strašnou bolestí. Nosferatu ji hladil a díval se, jak se mění na jednu z neživých. Potom se její tělo přestalo zmítat v bolestech a krev, kterou měla okolo rtů a na tvářích, zmizela. Narostly ji ostré špičaté zuby. Taky vlasy teď měla rovné a sametově hebké. Zůstaly černé, stejně tak její oči. Rysy v obličeji jakoby ztvrdly a získala upíří podobu. Posadila se na zem a rozhlédla se okolo. Nosferatu seděl vedle ní. „Má Marlen. Jsi nejkrásnější ze všech.“ Po tvářích mu tekly slzy. „Můj pane, proč pláčete?“ zeptala se Marlen. „To pro vaši krásu, má paní. Stvořil jsem něco tak nádherného, že každý smrtelník i nesmrtelný se před vámi musí klanět.“ Přiblížila se k němu a políbila ho. Bylo to krásnější než cokoli jiného. „Děkuji vám,“ zašeptala.