Jenom sen - V. Sezení

Anotace: ...

„Ne, pusť ho. Prosíííím.“
„Lásko.“ David mě opět budí. Zase ten sen. Noční můra. Pořád se mi zdá o tom, jak jsem v nějakém domě s Davidem. Je to velký dům. Je tam pusto a prázdno. Vypadá, jakoby v něm nikdo nebyl snad sto let. Všude samá pavučina. Jdeme kolem zdi. Před něčím se schováváme. Mám velký strach. Našlapujeme tiše. David jde ve předu. Najednou po Davidovi něco skočí a zakousne se mu do krku. Je to upír. Já tam stojím a křičím na něj: „Pusť ho. Neeee. Davide.“ A vtom se vždy probudím. Zvláštní sen. Nevím proč se mi pořád zdá. Opravdu je to noční můra.
„Lásko, měla by si zajít za psychologem nebo tak. Musíš v noci spát. Provází tě to už opravdu dlouho. A já taky potřebuju spát.“
„Já vím, lásko. Něco s tím začnu zítra dělat.“ Podívám se na hodinky, čtvrt na pět.
„Tak ještě dneska vlastně.“
„Dobře lásko, ještě chvíli spi.“ Nevím, jestli ještě usnu. Zase mě přepadly myšlenky na Angela. To po něm opravdu tak toužím, že si ho představuji při milování se svým manželem? Bože. Oči se mi klíží. Přece jenom na chvíli usnu. David mi něžně funí na krk. Zatřepu se a otočím se na druhý bok. David leží přede mnou. Usínám. Zase to funění. Rychle se posadím. Nikde nikdo. Já jsem asi opravdu blázen. Jak mi může David funět za krk, když leží přede mnou? Že by další halucinace? Přivinu se k Davidovi. Začínám mít strach. Nevím, co se to se mnou děje. Nejdřív ty sny. Teď ty přeludy. Musím za psycholožkou. Jestli mi neporadí ona, tak už snad nikdo. Kartářkám nebo podobným šejdířům nevěřím. Nějaké jiné světy. Jiné dimenze. Šestý smysl. Nic takového neexistuje. Jak by mohlo. Vše jde vědecky vysvětlit. A co ne je podvod. Ani horoskopy nečtu. Lidé, co je vymýšlejí, tahají z těch naivních jenom peníze. Jinak to nejde. Jdu za ní. Snad mi pomůže.
Sedím na kanapi a cítím se jako blázen. Kostra v rohu, dvě knihovny, křeslo a to kanape, co na něm sedím. Čekám na ni. Čekám na svou zpovědnici. Na ženu spasitelku, co mě má zachránit před snama, co mě provází. I před těmi pocity. Je pět ráno. Musela jsem sem ještě před prací. Je těžké se k ní objednat. Má spoustu pacientů. Všichni jsou nejspíš tak šiblí jako já. Popojdu k oknu. Krásný výhled. Výhled z dvanáctého patra. Dívat se na mrakodrapy New Orleansu bych mohla pořád. Miluji tohle město. Narodila jsem se zde a nikdy jsem nepomyslela na to, že bych se měla nebo musela někam odstěhovat. Třeba za prací, nebo z jiného důvodu. Zástupy aut v kolonách, na každém rohu stánek s pizzou nebo hotdogem, spousta poslíčků na kole. Idylka. Ne, ne. Nikdy odsud neodjedu.
„Už jsem tu. Musela jsem vyřídit ještě jeden telefonát. Posaďte se, můžeme začít. Proč jste tu? Co vás trápí?“ pousměje se, když si všimne mého výrazu v obličeji. Výraz nejistoty.
„Jsem něco jako vaše kamarádka. Se všemi pacienty mám přátelský vztah, s vámi to, doufám, nebude jinak. Můžeme si tykat viď? Mé jméno je Miriam Smithová.“ Přistoupí ke mně a podá mi ruku. Stisknu ji.
Jsem nejistá. Cizí žena. A já ji budu vyprávět vše. I to, co neví ani David. Pokud k tomu dojde.
„Gordnová, Chelsey Gordnová.“ Doktorka pustí mou ruku, vezme do rukou zápisník s tužkou, spraví své brýle s černými obroučkami. Posadí se do křesla. K tomu stejnému vybídne mě. Ne však do křesla, ale na kanape. Zaujmu svou pozici. Ruce si položím na kolena. Koukám ze strany na stranu. Musím vypadat nervózně.
„Nemusíte se ničeho bát. Co mi nechceš říct nemusíš. Je to sice lepší, můžu ti lépe poradit. Tak co? Povídej. Proč jsi tu?“
„Kvůli snům.“ Odpovím.
„Ano, každý máme někdy sny. Někdy jsou strašidelné. Někdy jsou příjemné. Nebo také sny. To o čem sníme. O kariéře, rodině, dětech. Povídejte víc,“ urovná si brýle.
„Kvůli snům, co se mi zdají v noci. Je to spíš jenom jeden sen, ale zdá se mi pořád.“
„A je to sen příjemný nebo nepříjemný? Vzpomínky?“
„Ne to ne. Je to strašidelný sen. Můj manžel zemře.“
„Jak zemře?“
„Zakousne ho upír.“ Doktorka něco zapisuje.
„Aha, takže vzpomínka to nejspíš nebude. Upíři neexistují. Nedívala jste se třeba na nějaký horor?“
„Ano, viděla jsem nějaké horory o upírech, ale aby se mi o tom zdálo už tři týdny? Nejsem malé dítě. Hororů se nebojím. Je to pořád stejné, pokaždé ho zabije. Skočí po něm a zakousne ho a já křičím a křičím a vtom se probudím. Spíš mě probudí David. Manžel. Protože křičím i ve skutečnosti. Ten sen je na chlup stejný. Pokaždé je stoprocentně totožný. Od té doby, co se mi zdá, jsem nevyspaná. Potřebuji spánek. A k tomu ještě ty divné pocity. Mám pocit, že mě někdo sleduje. Ne pořád, ale chvílemi mám pocit, že nejsem v místnosti sama. Je to děsivé.“ Miriam zapisuje jako zběsilá. Obdivuji její zájem. Poslouchat denně spousty lidí, co si jenom stěžují. Měla bych z toho všeho hlavu kolem.
„Dobře. Já si to promyslím a pak vám zavolám. Zkuste prášky na spaní. Pomáhají a omezte televizi.“ Podává mi vizitku.
„Děkuji.“ Snad zavolá brzy. Opravdu chci spát. Odcházím s vizitkou v ruce, ale ne s lehčím myšlením.