Dům Paní Brownové- Krabice (3. část)

Anotace: Pokračování, jestli to někoho zaujme, první dva díly jsou na mém profilu, což doporučuju, abyste pochopili souvislosti :o)

Lena seděla na posteli a dívala se do zdi. V hlavě měla prázdno. Nechtělo se jí už nad ničím uvažovat ani polemizovat, byla utahaná. Poměrně dlouhá cesta autem, pár nepříjemných situací a na Lenu už toho bylo moc. Nejraději by se natáhla do její nové postele a na chvíli si schrupla. Jenže tu ještě něco čekalo na dokončení. Má přece plné auto věcí, a sama moc dobře věděla, že jestli se okamžitě nezvedne a nepůjde to udělat, už to neudělá nikdy. Lena by byla schopná chodit se převlékat do auta, jen aby to nemusela uklízet. Tuhle vlastnost zdědila po otci. Byla to jediná věc, kterou měli jakýmkoliv způsobem společnou. Ač si to Lena nechtěla přiznat, byla to pravda. Nemohla otce vystát. Její otec trpěl výbušností spojenou často s agresivním chováním. Nejednou viděla jako malá, jak bil její matku. Několikrát měla i na obličeji modřiny, ale přesto s ním žila dál. Milovala ho jako nikoho na světě. Rozešli se až tehdy, kdy poprvé udeřil Lenu. Mohlo jí být čerstvých dvanáct. Její matka usoudila, že tohle se nesmí opakovat, a tak se s Lenou sbalily a odstěhovaly se na čas k Lenině babičce. Otec však každý den prosil u okna, že se změní a matka jeho slibům podlehla. A tak to šlo pořád dokola. Půl roku klid, pár facek, několik dní u babičky a tenhle neustálý koloběh se opakoval po několik let. Lena už toho měla dost, a tak si našla tohle bydlení. To byl ten hlavní důvod, proč se odstěhovala...
„A teď bydlím u Margaret a jejího mrtvého syna,“ Lena se musela zasmát. Bylo to jak z nepovedené komedie.

Lena se zvedla a vyrazila k autu. Prošla krvavě červenou chodbou, chvíli se zadívala na zastrčené dveře, kterých se nemá dotýkat, a pak zase pokračovala. Po zádech jí přeběhl mráz, při pomyšlení, co se tam skrývá tak hrozného, že to nemůže vidět. Třeba je tam však něco, co má pro Margaret takovou váhu, že je to před ostatními tak chráněné. Nakonec tam bude jen pár fotek a nějakých předmětů, z jejího mladí, nebo od jejích rodičů. Leně se tímhle odůvodněních trochu ulevilo. Vykročila ven na zelený trávník a zhluboka se nadýchla…

Bylo příjemné odpoledne. Vzduchem byl cítit nastávající podzim, ale i přesto bylo ještě relativně teplo. Listy na vysokých dubech se začaly pomalu zbarvovat dožluta, sluneční paprsky se z posledních sil snažily ohřát asfaltovou silnici. Lena si všimla, několika vlaštovek a vlh, které seděly vedle sebe na elektrických drátech a prozpěvovaly svoje melodické písně. Odpoledne přímo stvořené k odpočinku…
Lena otevřela auto a podívala se na hromadu krabic a tašek. To budu mít do večera co dělat, povzdechla si smutně. Sáhla po první krabici, na sedadlu spolujezdce a položila jí na zem. Hned sáhla pro druhou, a pro třetí. Za pár okamžiků už měla kolem sebe záplavu krabic. Položila jich několik na sebe a sehla se pro ně. Byly opravdu těžké, a Lena je jen stěží udržela. Podlamovaným krokem se vydala zpět do svého pokoje. Šla rychle a krabice se jí nebezpečně houpaly. Stalo se to, co mělo. Krabice se nahly a jedna po druhé se zřítily k zemi.
„Do prdele, už!“ zařvala Lena podrážděně.
„Teda, taková křehká dívka, a mluva, za kterou by se nemusel stydět ani dlaždič z Horní dolní,“ ozvalo se za jejími zády. Lena rozpoznala mužský hlas a ihned se podívala za sebe. Stál tam muž kolem třicítky, s černými hustými vlasy, a pronikavě zelenýma očima.
„Omlouvám se,“ řekla mu Lena nejistě a zakřenila se na neznámého hezouna.
„To je v pořádku, tohle slovo taky občas používám. Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se jí a bylo vidět, že to nebyla jen zdvořilostní fráze, nýbrž upřímná nabídka.
„To byste klidně mohl. Sama to asi nezvládnu. Lena, těší mě.“
„Mě taky, John. Bydlím hned vedle. Vy jste tu nová, nebo jsem vás snad ještě nepostřehl, o čemž pochybuji…“
„Nene, jsem tu nová, dnes jsem se přistěhovala. To je snad jasné podle těch krabic.“ Lena byla mírně nepříjemná, nebylo to ale schválně.
„A vy bydlíte u paní Brownové?“ udivil se John.
Lena mu odsekla: „Ano, je na tom něco špatného?“
„To jsem neřekl, je to vaše věc. Každopádně máte docela odvahu…“
„Mohu vědět proč?“ Lena začala mít pocit, že to celé stěhování byla chyba.
„To bych probral někde v klidu, pokud budete chtít.“ Trapný pokus, jak mě pozvat na rande, pomyslela si, ale zkusím mu dát šanci, už jen proto, abych se to dozvěděla….
„Proč ne?“ Lena se nahodila úsměv, jako modelka z přední stránky světoznámého časopisu.
„Tak dnes vás zvu ke mně na večeři, bydlím hned vedle, ale to už jsem vlastně říkal,“ nabídl jí.
„Platí, tak v šest? A teď mi pomozte s těmi krabicemi, nebo budeme večeřet o půlnoci.“ Johnovi se Lenina oprsklost líbila. Bez jediných problémů sesbíral všechny popadané krabice, seskládal do komínku a vyrazil za Lenou do domu paní Brownové…

„Teda ta chodba vypadá fakt strašidelně, jen co je pravda!“ pronesl John a položil si krabice na zem.
„Stalo se něco?“ zeptala se ho Lena, aby odvedla téma od chodby.
„V pořádku, jen jsem přecenil síly s těmi krabicemi. Jsou opravdu těžké.“
„Já jsem to říkala,“ řekla hrdě.
Johna zaujal obraz poslední večeře páně, stejně jako Lenu. Díval se na něj dobré dvě minuty, nakláněl hlavou doprava a pak zase doleva.
„To je jen kopie, už jsem se lekl, že je paní Brownová ta bohatá.“
„Jak jsi, promiň, jste to poznal?“ zeptala se ho Lena udiveně.
„Klidně mi tykejte, nejsem přece až tak starej ne? Trochu se v umění vyznám.“ Leně začínal být John docela zajímavý. Lidí, co se zajímají o umění, moc nezná, a když ano, nedalo se s nimi moc bavit. Tohle bude snad výjimka, doufala.
„Dobře, tak večer si ťukněme na to tykání, Johne,“ opět se na něj usmála a pohodila vlasy na stranu.

John se zapřel a opět zdvihl krabice, aby mohli pokračovat. Do Lenina pokoje už to byl jen kousek. Když došli do jejího nového království, John se nezmohl na slovo.
„To je nádhera, takhle přesně to vypadlo u mě v pokoji.“
„Opravdu? Tak to je náhoda. To mi zařídila Margaret, paní Brownová. Taky se mi to moc líbí.“
„Už budu muset jít, ale ty nezapomeň, na co jsme se domluvili, jasný?“ přerušil rozhovor John a odcházel pryč.
„Nezapomenu,“ stihla ještě říct. Vtom se John otočil, podíval se Leně hluboce do očí a ledovým hlasem dodal:
„Ale měl jsem na stěně nakreslenou srnku,“ a odešel…

Srnku? Co tím chtěl říct? Lena už nechtěla o srnkách ani slyšet. Měly pro ně tady asi nějaký speciální význam, ale pochodovat po silnici by tedy nemusely, pomyslela si. Rozhodla se, že dnes už nebude nad ničím přemýšlet. Ráno moudřejší večera, jak jí říkávala mamka. Otevřela první krabici a začala vyndávat oblečení, aby ho složila do skříně. Už se ale moc těšila na večer.