Rána

Anotace: .

Rána

Utíkal jsem setmělou ulicí posázenou nočními světélky. Mezi domy se pronikavě rozléhaly dopady kroků a můj stín se pod lampami neustále zvětšoval a zase zmenšoval. Do plic se mi divoce dral kyslík a já pořád ze všech sil…
…přemýšlel… proč vlastně utíkám?
Zvolnil jsem tempo a vtom má ostražitost zaregistrovala zvuky dusotu jiného běžícího člověka kdesi za mými zády. S úlekem a pichlavým štípnutím v hrudi jsem opět vystartoval vpřed.
Něco, nebo spíš někdo, se mě snaží dostat! Co se to sakra děje?
Přes veškeré mé úsilí se ke mně zvuky pomalu, ale jistě plynule přibližovaly. Už to muselo být na dva kroky za mou, jenže já měl příliš velký strach tomu pohlédnout do tváře. Z hrdla se mi vydral sten bezradnosti, jako když vám v děsivém snu něco drží nohy a vy nemůžete běžet…
Už to prakticky běželo v mém dosahu, položilo mi to zezadu ruku na rameno a prudce mě to s sebou strhlo k zemi. Ruce se mi o beton ve vteřině sedřely do krve a poslední, co jsem bolestivě ucítil, byl tříštivý náraz hlavou o zem…

A pak jsem se probudil. Ležel jsem zachumlaný ve vyhřátém spacáku, celým tělem přitisknut k ní. Srdce mi ještě stále poplašeně bušilo kvůli tomu snu, ale na tváři už mi hrál klidný úsměv spojený s tichou úlevou. Pohladil jsem ji ve vlasech a mé smysly se nechaly omámit tou jejich kouzelnou vůní. S lehkým povzdechem se ze spánku nevědomě pousmála a schoulila se do malinko pohodlnější polohy.
Už aby bylo ráno. Taková rána jsou krásná, říkal jsem si.
Pak se ale najednou v místnosti rozsvítila světla…

A já jsem se probral z mikrospánku. Do obličeje mi křičela dálková světla protijedoucího vozu, vytřeštil jsem oči a nahlas zařval. Prudce jsem strhnul volant vlevo do příkopu, následovalo pár vteřin několika prudkých nárazů, rámusu a pak už jen zlověstné ticho a všude kolem nejistě se snášející prach.
S křečí v obličeji jsem si opatrně prohmatával nejprve hlavu a poté i horní část těla. Jenom pár odřenin, nic víc. Až na tu škodu na autě…
Podmračeně a nevěřícně jsem se pomalu začal rozhlížet kolem sebe a odepnul jsem si pás. Má ruka spočinula na dveřích, ale můj rázný pohyb směřující k definitivnímu vypadnutí z tohohle stroje musel být v polovině zatrhnut, jakoby mi někdo zabodnul dýku do srdce.
Na zemi před místem spolujezdce ležela napasovaná dětská sedačka. Tělíčko v ní bylo usazené naprosto bezvládně. Zkroutil se mi výraz ve tváři a ten řev se nedal nijak kontrolovat, až…

Probudil jsem se do tmy. Teda – měl jsem otevřené oči, že ano? Ano, samozřejmě… Ale tady něco nehrálo… Do zad mě tlačilo tvrdé dřevo, podél paží se mi táhly taktéž dřevěné stěny a jen co jsem se pokusil zvednout, má hlava narazila do další desky. A pořád jsem nic neviděl, jen absolutní tmu.
To musela být má rakev! Ocitnul jsem se ve své rakvi, mrtvý v hrobě, avšak pohřben za živa. Pěsti začaly vzdorovitě mlátit do víka, ale veškerá má snaha musela zákonitě vyjít na zmar. Už mi nebylo pomoci, smrt si nevybírá, pokořila mě…

Znovu jsem se probudil. Můj pohled se opřel do nepřátelsky bílého stropu a já začal pociťovat tupou bolest. Všude kolem mlčela bílá barva, nejen na mém, ale i na všech ostatních nemocničních lůžkách.
Pravá ruka i má pravá noha spočívaly striktně uzavřeny v sádře jako ve vězení. Nemohl jsem jimi vůbec pohnout, ale co bylo horší, nijak na mé povely nereagovala ani levé noha. Protože… panebože, to není pravda… tam prostě nebyla! Amputovali mi nohu! Ke svému zděšení jsem tomu nemohl uvěřit a slzy se snažily dožádat nějakého vysvětlení, které by to všechno vyvrátilo. To není možné, to není skutečné, křičel můj hlas napříč místností, než přiběhla sestřička s injekcí, díky níž pak všechno zase vypadalo klidněji, dokud…

Mé oči se znovu otevřely a já se tak probral ze spánku. Má postel. Velká, bělostná, voňavá a měkoučká.
Naše postel.
Spokojeně jsem si zamručel, poplácal obě své zdravé nohy a natáhl se po druhé polovině našeho dvojlůžka. Ale tam nikdo neležel.
Ruka mi dopadla pouze na prázdné urovnané prostěradlo, snažil jsem se cosi bezmocně nahmatat a hlavou už mi probleskl ten bolestný fakt, že nastalo další ráno probodnuté tím hnusným smířením s bolestnou pravdou.
Hodil jsem do sebe nějakou snídani, jel do práce, přijel z práce, chodil po městě, mluvil s přáteli, pil s nimi, snědl jakousi pochybnou večeři… A vlastně jsem celou dobu jen čekal, kdy se konečně probudím.