Fikce?

Anotace: Co říci, ani vlastně nevím. Je to můj první a možná snad poslední příběh, kdo ví.

Mrknul na tachometr 120..... sakra teď podřadit. Viděl tu táhlou pravotočivou zatáčku, mašina ho poslouchala jako hodinky. Teď si malinko nadjet a položit. Motocykl s jezdcem byli jak jeden celek, živoucí organismus v dokonalé harmonii. Cítil tu sílu, která ho hnala kupředu, a byl opojený souhrou stroje a člověka.
Koutkem oka zahlédl rychlý pohyb... pak bolest. Veliké auto
do něj bezohledně najelo a vytlačilo ho ze silnice.
Šlo to ráz na ráz, příkop, mašina se válí ve škarpě a trhá kusy hlíny a štěrku, motor řve v posledním tahu a utichá.
Jezdec jak bezvládná loutka letí vzduchem, pak tvrdý náraz, zem ho odráží..... bože, ta bolest... chvilku se kutálí a ještě zaslechne pískot pneumatik a pak jen ticho.
Ale no tak... říkám si v duchu, něco mne lechtá na tváři a cítím vůni heřmánku, otevřu oči... probůh, kde to jsem??
Vidím svoje nohy a ruce... kde mám šaty?! Jsem úplně nahej, ležím si tu a nemůžu ničím pohnout. Pohled klouže po okolí, mlha?? Ne to je kouř? Ale nic necítím, jen smíření.

Á milostpán se probudil, no to je dost, si myslíš, že tu budu čekat věčně?! Koukám a oči mi lezou z důlků, v nohách mi stojí trpaslík, chundelatej s maličkou čepičkou na hlavě. "Kdo jsi?" Coo ty nevíš joo, skřehotá trpajzlík a plácá se do kolen. "Jsem Rarach, abys věděl," a přitom se legračně uklání. Chechtám se, až to duní. "Rarach hahaha."
Prcka to asi naštve, chytí za můj palec na noze a chce jím kroutit, ale má maličký ručičky a děsně u toho funí.
Řehtám se ještě víc, lechtá to, slzy mi tečou po tvářích.
Rarach se naštve a vystrčí na mne zadek, boože, tak chlupatou zadnici jsem ještě neviděl, upadla mu čepička a teď se jí snaží najít, a přitom prská a syčí.
"Však počkej, jen co jí najdu, pak něco zažiješ." Zvědavě ho pozoruju, "ty, hele, Rarachu, kde to vlastně jsem?" Zaraženě se na mne podívá. "Ty to nevíš? Hm tak to je vážný." Našel čepičku a narazil jí na hlavu. "Člověče, vždyť jsi v nebi! No teda ještě né, abys věděl, ale skoro." Nějak mi to nedochází... nebe? "Ty si ze mne střílíš že jo?"
Rarach se přiblíží a ťuká malinkým prstíčkem do mýho čela. "Střílím jooo?" je to nepříjemný a on to asi ví, protože nepřestává. "Abys věděl, nestřílím, však počkej, až budeš můj." Zle se šklebí a třesou se mu koutky úst... Mám strach... Ozvou se kroky jedny, dvoje a odněkud se objeví starý pán. Je celý v bílém, šedivé vlasy a modré oči, ty jsou vidět nejlíp, a pak ona..... bože, to je snad anděl.
Vlnité vlasy snad po pás, průhledný šat až ke kotníkům. Ta tvář... andělské oči a souměrná ústa. Ňadra.... o bože, se snad zblázním... plná s velikými dvorci nadzvedávají tu průhlednou látku a pravidelně se dmou. "Ale no tak, mladíku." Povídá ten pán a oči se mu smějí. Ona chytla Raracha za ucho a třese s ním, až se mu rozkymbaly oči, "jsem ti říkala, že máš počkat na nás, jak sis mohl dovolit tady strašit!" Když ho pustila, tak si mnul zarudlé ucho a něco kňoural, uraženě se díval střídavě na mne a pána a jakoby říkal: "Že mne nepráskneš, človíčku, že jo?" V duchu říkám: no zasloužil bys, ale mlčím. Vrhne vděčnej pohled a klidí se z dosahu ženy, která ho probodává pohledem. "Tak se na to podíváme," pán otvírá nějaké desky a nahlíží do nich. "No co říkáš?" obrací se na ženu. Ta hladí moji hlavu a ustaraně si mne prohlíží. "No nevypadá to zas tak zle," říká, shýbá se ke mně a hledí mi do očí. Je v nich láska, naděj a veliká síla. "Tak to vidíš, Rarachu, máš smůlu," slyším hlas pána. Rarach se nafoukl, vyplázl na mne jazyk a odkráčel.
"Tak, mladíku, půjdeš zpátky. Tady nemáš co dělat, postarej se o to," říká pán ženě. "Dneska žádnej příjem," a odchází.
"Kdo to byl?" ptám se. "Ale vždyť jsi říkal jeho jméno... vzpomínej." Hlavou mi běží myšlenky jak splašené, jméno? a pak mi to dojde... bůh...
Ona kývá hlavou. "Ano bůh."
"Tebe já taky znám, ale nemohu si vzpomenout odkud," vypadne ze mne. "Pamatuješ v tom lomu? Jak tě to málem zasypalo... byla jsem tam s tebou a jsem pořád, až do tvé smrti budu. A mně to dochází. Anděl.... můj Anděl.
Bylo mi osm a jako zázrakem jsem vyvázl z toho závalu, oči mi zalily slzy... Anděl se rozmazal... pláču... zalykám se štěstím a bolestí.
Do uší mi udeřil hrozný rachot, celé tělo mě bolí, ani nevím, co víc, asi všechno i myslet bolí. "Je zpátky! Rychle dělejte." S námahou otvírám oči, je to, jako bych zvedal balvan... bolí.. ach jak moc to bolí. Nad sebou vidím tvář, tvář ženy, z jejich vlasů cítím vůni heřmánku. Ty oči, oh proboha, ty oči, je v nich láska, naděj a síla a já vím, že je tu se mnou. Anděl..... můj Anděl.
Usínám a slyším jen jekot sirény... je mi dobře... jsem tady.... zpátky. A slyším svůj hlas, jak říká: "Dnes nebude žádnej příjem!"

mobo:)