O Smrti

O Smrti

Anotace: Vyprávění o Smrti a mém setkání s ní... Prosím, napište, co si myslíte a ohodnoťte, tolik času to nezabere a mě to vážně zajímá

Vždycky se mi děly zvláštní věci, viděla jsem co jiní ne a mívala jsem zvláštní pocity - víte, byl to třeba jen takový závan kolem mě, ale něco z něj vyzařovalo. Nikdy bych ale nevěřila tomu, že zažiju tohle, nedá se říct, že mě to vyděsilo, ale zklamalo, naivně jsem totiž doufala, že mně se to vyhne. A co? Potkala jsem Smrt. Nepřišla pro mě, ale za mnou. Přišla mi říct, že za rok mi někoho vezme. Nevím, proč to udělala, ale jsem jí za to vděčná, jsem vděčná, že mi řekla, že si mám tu dobu, která nám zbývá, užít. Doufám, vlastně jsem o tom přesvědčená, že ji potkám znovu. Nevím proč, ale mám tu schopnost vidět ji a komunikovat s ní, když se jedná o někoho, na kom mi záleží. O tom teď ale nechci mluvit, chci vám říct, jaké to bylo.

Pamatuji si to, jako by to bylo nedávno. Přijely jsme toho léta s mamkou k příbuzným do Austrálie, navštívit je. Poprvé jsem se tehdy potkala se svou pratetou, která ale byla spíš jako sestra mojí matky. Byla to úžasná žena, neskutečně energická, veselá, odvážná a stále věřící - nikdy neztrácela naději. Naše letadlo přiletělo ráno a ona už na nás čekala. Hned jak jsem ji uviděla, mi byla sympatická, ale něco bylo kolem nás. Byla mi pořád zima a bolela mě hlava. Všichni mi říkali, že je to časovým posunem, naivně jsem se jimi tehdy nechala přesvědčit - bylo mi teprve 12 - a šla jsem spát. Spala jsem 29 hodin, ale připadalo mi to spíš jako děsivá půlhodina. Když jsem se vzbudila, nepamatovala jsem si, co se mi zdálo a - upřímně řečeno - ani jsem to moc vědět nechtěla, zůstal mi jen divný pocit, ale jinak už mi bylo dobře. Na chvíli, než jsem přišla k ostatním.
Bylo něco kolem šesté hodiny a už se stmívalo. Venku nám byla všem zima, tak jsme se přesunuli do kuchyně spojené s jídelnou. Posedali jsme si kolem velkého stolu a pokračovali ve veselém hovoru a krásných vzpomínkách. Bylo to dokonalé, jen mě zase rozbolela hlava a cítila jsem ten chlad. Seděla jsem na opačném konci stolu než teta, čelem ke dveřím, ale cítila jsem to. Ostatní ne. Náhle se otevřelo velké francouzské okno na terasu, do pokoje proklouzl studený závan větru a záclona se divoce roztančila v otevřeném okně. Teta pohotově vyskočila, okno zavřela, prohodila nějakou vtipnou poznámku a vrátila se k nám. Záclona, která už měla být v klidu, se ale opět nadzvedla a když se vrátila do původní polohy, stála tam vysoká postava. Hlavu měla skloněnou a skrytou pod černou kápí. Celou ji halil dlouhý sametově černý plášť se širokými rukávy sepnutý někde pod krkem. V ruce držela hůl z tmavého dřeva se světlými rytinami. Zavřela jsem oči a pevně stiskla víčka, když jsem je opět otevřela, už tam nic nebylo. Obrátila jsem hlavu zpět na tetu, a za ní - přímo u těch dveří - stála zase ta postava.
"Já... půjdu na záchod," pošeptala jsem matce a zvedla se. "Je ti něco? Jsi nějaká bledá..." "Ne ne, to bude v pořádku, hned jsem zpátky." Vyrazila jsem ke dveřím a umínila si, že si toho něčeho nebudu všímat, ostatní přeci taky nic nedělají... Nic se nestalo. Došla jsem do koupelny a pohlédla do zrcadla. Vypadala jsem vážně příšerně. Otočila jsem modrým kohoutkem a sehnula se k vodě. Opláchla jsem si obličej a znovu pohlédla do zrcadla. Ztuhla jsem. Nebyl tam můj odraz, ale černá kápě a v ní cosi jako příšerná maska. Černé oči se do mě zabodávaly a tenká ústa se roztáhla v hrozivý škleb. Asi to měl být úsměv, ale rozhodně to nepůsobilo mile. Nedokázala jsem se otočit, a tak jsem jen hleděla do zrcadla a promluvila k odrazu: "Kdo jsi?" samotnou mě překvapilo, že se mi netřásl hlas, spíš naopak, zněl docela klidně, pevně a byl v něm znát skutečný zájem. Odraz neopověděl, místo toho stočil černý pohled k váze s nádhernou bílou květinou. Ta okamžitě zvadla a z jejího květu skanuly na stolek čtyři velké rudé krvavé krůpěje. Zformovaly se a připomínaly nápis. Mors. Smrt. Podívala jsem se zpět do zrcadla. Na mém obličeji se odrážely desítky otázek, které mi vířily hlavou, ale ani jednu jsem nebyla sto zachytit. Nakonec jsem ze sebe jen vypravila něco, co mělo znamenat já s otazníkem na konci. V Jejích očích se objevil zvláštní výraz, nedokážu říct, jestli to byl smutek, soucit nebo snad úsměv, ale rozhodně ne výsměch. "Kdo?" zeptala jsem se už opět klidně, ale smutně. Na chvíli zavřela ty svoje černé oči a když je otevřela, dívala se na strop. Nechápala jsem to a chtěla jsem zopakovat otázku, ale když jsem se nadechla, zdvihla varovně kostnatou ruku s dlouhými špičatými nehty, z níž čišel chlad, a pak ji zformovala v pěst s napřaženým ukazovákem. Ten jediný prst mířil opět vzhůru. Došlo mi to, nad námi byla kuchyň. Zrovna promluvila teta a Ona pomalu přikývla. Sklopila jsem hlavu a vzdychla. Nejraději bych Ji v tu chvíli nenáviděla, ale nedokázala jsem to. Pořád dokola se mi v hlavě omílalo jedno a to samé - proč, proč mi jen bere někoho, koho jsem sotva poznala, ale kdo mi okamžitě přirostl k srdci? Otočila jsem se a pohlédla Jí do očí. Nebyly jako každé jiné. Jak by taky mohly... Vyzařovala z nich nepředstavitelná síla, ale nebyly nenávistné, vražedné nebo prostě takové, jaké bych čekala. Tentokrát jsem v nich opravdu viděla soucit, lítost a smutek, ale také neodvratnost. Najednou zvedla ruku a přiblížila ji těsně před můj obličej, k čelu. Zase jsem byla jako paralyzovaná a nedokázala se pohnout. Zavřela jsem oči a uviděla tetu v nemocnici, její tělo bylo téměř bezvládné. Ta žena, která nahoře sršela energií a vtipem, tam ležela křehká, drobná a na tváři se jí zračila bolest a prožitá muka. Chtěla jsem oči otevřít, ale nešlo to. Zpod řas se mi prodralo několik slz. Děsivý výjev zmizel a nahradily ho číslice. Ze tmy zářivě svítila čísla 3 6 5. Otevřela jsem oči, ruku měla opět podél těla. Už jsem necítila strach nebo hněv, mé srdce naplňovaly pouze smutek a zoufalství. Už jsem věděla, že to tak musí být, že to není jen z Její vůle, ale že to má teta v osudu. Znovu jsem Jí pohlédla do očí. Chápu, snažila jsem se říct pohledem. Pak udělala něco, čemu stále nemůžu uvěřit, ale vím, že se to stalo. Položila mi prst doprostřed čela, myslela jsem, že mi naskočí husí kůže, ale nestalo se, Její dotyk mi vůbec nevadil. Na okamžik jsem dokonce ani necítila ten chlad. Naopak jsem cítila - opravdu cítila, ne slyšela, - jak ke mně promlouvá: "3 6 5, 365, přesně tolik dní ještě má, rok je dlouhá doba, nezapomínej na to." Pak ruku rychle stáhla, protože mnou začala prostupovat nepředstavitelná zima. Ještě mi krátce pohlédla do očí a zmizela. Zmizela i krev ze stolku, ale květina byla stále zvadlá. Došla jsem k ní a květ pomalu nadzdvihla. Na okamžik se mi strašně zatočila hlava, jako by mi někdo vysál všechnu energii, ale hned se to srovnalo, a když jsem se znovu podívala na květinu, byla jako když jsem do koupelny přišla. "Rok, to je vážně dlouhá doba..." usmála jsem se smutně a vrátila se zpět nahoru k ostatním. Nikdo se na nic neptal a všichni se bavili.
Opravdu se to splnilo a teta za rok zemřela. Příčina: rakovina lymfatického systému. Než zemřela, vypadala prý přesně tak, jak mi ji Ona ukázala. Je mi líto, že si musela tolik vytrpět, ale nikdo, opravdu nikdo, s tím nemohl nic udělat.

Od té doby mám na Smrt jiný názor. Vážně není zlá, dělá jen svou práci. Vlastně je hodná a věřím, že ví, co to jsou city.
Autor Cristinne, 06.12.2006
Přečteno 638x
Tipy 2
Poslední tipující: Baldeus
ikonkaKomentáře (8)
ikonkaKomentujících (7)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Wow O_o

01.08.2008 15:34:00 | Baldeus

Mno. :) Dvěma slovy: Věřte, nevěřte..

13.06.2007 18:01:00 | Seal

Jediné, co mi trochu vadilo, byla ta prvoplánová symbolika... jako tradiční zobrazení smrti jako černé postavy v plášti a s kápí přes hlavu, bílá květina ronící krvavé slzy, těch 365 dní... ale stylisticky je to slušné a má to hlavu a patu, takže úplně k zavržení to není, naopak jde o jeden z lepších textů tady na Literu na téma smrt a tak podobně...
(A jak vidíš, s délkou textu problém nemám =), někdy je k vyjádření myšlenky potřeba víc než pár vět.)

24.02.2007 18:00:00 | Gina Rocca

Čauky; já na icq moc nebejvám, i když jsem přihlášenej... obzvláště teď jsem neměl vůbec čas u toho sedět, ale někdy se tam snad srazíme:) Mně v Tvé povídce opravdu něco řekl ten poslední odstavec, ale ne přímo v souvislosti s onou povídkou... Spíš to pěkně pasuje do některých mých aktuálních pocitů, a to v trochu jiném významu... Ani nevím, jestli bych to přes icq dokázal nějak víc smysluplně vysvětlit... No nic, čauky, D.

30.12.2006 23:41:00 | Koci

...tohle Ti asi nijak nevysvětlím, protože by to bylo na delší osobnější rozebrání, ale ani nemáš ponětí, jak moc příjemně mi do duše zabloudil ten závěrečný kousíček textu... díkes;)

26.12.2006 22:26:00 | Koci

Je to moooc pekne-jakl jinak ze?:)Jinak se mi libilo,ze to opravdu plynulo.Nenudila jsem se, neodbihala jsem.Fakt super!
Jen tak dal broucku!
Mej se a zdravim do skoly
Me and...

10.12.2006 22:18:00 | Me and you and all the others

Moc hezký,jestli je smrt taková,nemáme se čeho bát.Piš dál jsi opravdu talent.

09.12.2006 15:41:00 | mobo

Líbilo se mi to. Je to zajímavě napsané, žádné zbytečné okecávání, má to švih. A ten popis smrti - úplně jsem ji viděla před očima.

08.12.2006 20:05:00 | pralinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí