Lístky černých růží

Anotace: ...každý má své tajemství a občas se o něj potřebuje podělit... vždy si najde někoho, kdo je ochotný poslouchat, ať už dobrovolně nebo nikoli...

Zajela dlaněmi do rozpáleného písku a nechala jej volně protékat mezi prsty. Postavila se a do zbytku, který jí zůstal v rukou, jemně foukla. Rozletěl se do všech stran a klesal k zemi. Trpce se pousmála a nabrala si další. Teď však jen naklonila obě malé ručky a nechala zrníčka písku padat k zemi. Zabořila se koleny do té zlatavé záplavy sněhu a dlaněmi si písek před sebou uhladila. Prsty začala kreslit podivné symboly. Smyčka doprava, pak doleva, kousek rovně, zahnout, otočit kolem dokola… byla jediným člověkem, který věděl, co ta čmáranice znamená…
Těsně vedle jejího obrázku se začal objevovat další. Pečlivě si ho prohlédla a mírně zvedla koutky úst v úsměv. Starý symbol smazala a začala psát nový. V písku se zase začal objevovat nový na místo toho starého. Jenže teď už se nesmála. Naopak. V jejích očích se odrážela strach a ústa měla vyděšeně pootevřená, něco neslyšně, zoufale a možná, že i s kouskem hysterie šeptala. Tentokrát se jí však nedostalo odpovědi.
V oku se jí zalesklo a na jeden ze symbolů skanula její slza. Jen jedna jediná, ale znamenala mnoho. Víc, než si mohla představit. Shluk čar se okamžitě rozplynul ve zlatavých zrníčkách a v oku se objevila další slaná perla. Lesklá, plná zoufalství a beznaděje.
Zvedl se vítr a nadnesl písek. Formoval ho do hrůzostrašného obrázku škodolibě se šklebící tváře. Dívka udělala vystrašený krok vzad. Upadla na záda do písku a sedřela si lokty.
Obličej z písku se hlasitě rozchechtal, vyplázl na ni jazyk a vítr se opět utišil. Do očí se jí natlačil nový příliv slz.
Měla proč plakat! Bylo jí dopřáno vidět budoucnost. Vyvolili si ji jako posla Hrůzy. Měli by to vědět všichni, ale jen ona byla vybrána, aby nesla poslání. Jen ona mohla nést těžké břemeno budoucnosti, které ji bolestivě tlačilo do ramen a lámalo na dvě části. Nesla břemeno těžší než ona sama, těžší než celý svět.
Mohla se o svůj úděl podělit, poslat ta slova zkázy dál. Ale co by se stalo? Setkala by se jen s nedůvěrou a posměchem. Všichni by ji odvrhli jako posla špatných, a navíc nepravdivých zpráv. Nikdo by nevěřil tomu, co měla zvěstovat…
A čas se krátil! Jako svíce, kterou někdo předčasně zapálil. Svíce, která měla hořet celé věky, ale krutá Náhoda si vyžádala, aby zhasla dřív, než se měla doopravdy rozhořet. Chtěla, aby vítr zoufalství sfoukl ten plamen, který neměl nikdy vyhořet, plamen života.
Překryla si tvář dlaněmi ještě trošku špinavými od písku. Chvíli si rozmýšlela, co by měla dělat dál a bála se každého svého dalšího kroku.
Topila se v prostoru času -minulosti, přítomnosti i budoucnosti; ztrácela se ve svých myšlenkách, které se začínaly jedna ke druhé měnit do barev bezútěšnosti. Její, a nejen její, svět se hroutil do propasti, ze které nebylo úniku… jen někde, v nejhlubších hloubkách čekala a natahovala své ruce Smrt… vysvobození a vykoupení z nesnesitelné bolesti.
Zhluboka se nadechla a jako když blesk zčistajasna protrhne oblohu, začala křičet jediné slovo, za kterým se skrývalo tolik věcí… „Proooč?!“
Nebyl tu však nikdo, kdo by mohl slyšet slova plná výčitek, ztracené naděje a zoufalství… nikdo si nechtěl vyslechnout obavy a přání, která se ze sebe snažila vykřičet… všichni k nastavovali záda - k ní i k osudu, který je čeká. Ústa nicoty se otevírala a oni se nechali vábit jejími planými slovy.
Pouští znova zostra projelo to kraťoučké zvědavé slovíčko proč a pak nastalo na dlouhou dobu ticho…

Na tisíce kilometrů daleko od rozlehlé vyprahlé pouště se z ošklivého snu probudila dívka. Vlasy měla potem přilepené k čelu a vyděšeně se třásla. Měla zvláštní pocit. Jako by se právě vrátila odněkud zdaleka. Jako by právě ušla stovky, ne-li tisíce kilometrů, a viděla něco… co? Co jen to bylo? Jak mohla tak rychle zapomenout!? Co se to jen stalo?
Položila hlavu zpět na polštář a zavřela oči. S nepříjemnou myšlenkou, že právě zapomněla něco, co by měla vědět, se jí podařilo opět usnout. Ale už nikdy doopravdy nezapomněla na svou noční můru, která nad ní stále víc roztahovala svá ošklivá křídla…
Až za několik let si vzpomněla na svůj sen, který se jí zdál uprostřed horké letní noci. Na sen, kdy viděla drobnou dívku uprostřed pouště. Na dívku, kterou se měla stát.
Spánek teď však na několik šťastných let překryl všechny její pochybnosti o čemkoli a položil jí na víčka plátky krvavě zbarvených lístků růže... možná jako varování, možná jako útěchu… její sen se naplnil nadějí a láskou...
Na dlouhou dobu se nemusela bát žádných vizí budoucnosti, už žádné lístky růže, jejichž barva připomíná noční oblohu…