Noc netopýra

Anotace: Moje starší povídka s upírskou tematikou :) snad se bude líbit

Elena vyšla ze své oblíbené kavárny. Bylo už něco kolem deseti hodin večer, venku nepříjemně mžilo a foukal chladný vítr, který ze stromů odvál poslední listí. Přitáhla si kabát blíž k tělu, kolem krku omotala huňatou šálu a vydala se spoře osvětlenou cestou směrem k domovu. Tedy…možná označení „domov“ není zas tak správné. Domov by měl být tam, kde máme rodinu, kde jsme se narodili a vyrostli. Tohle byl jen podkrovní omšelý byt s jedním pokojem. Ale ona si jej stejně zamilovala. I když jí nabízeli hezčí a pro studentský život rozhodně přijatelnější obydlí, ona si vybrala tuhle ponurou díru. Ještě teď jí v uších zněla slova majitele bytu, která rozhodla o tom, že se Elena stane novým nájemníkem.
„V tomhle bytě nechce nikdo bydlet, lidi tu přepadává nevysvětlitelný strach. Snad je to kvůli té pověsti, která říká, že obyvatele tohoto domu vyvraždili upíři. Jsou to jenom povídačky, ale lidi tady prostě nechtějí být.“
Elena ale strach neměla. Studovala archeologii a jejím největším snem bylo zahájit vykopávky v místech, o kterých se lidé domnívali, že jsou to pohřebiště upírů. Chtěla dokázat, že upíří opravdu existovali. A snad existují dodnes. Profesoři na univerzitě se na ni dívali jako na blázna, v lepším případě skepticky pokyvovali hlavou. Spolužáci se jí smáli. Ale ona to dokáže. Jednou určitě…
Kráčela zrovna kolem městského hřbitova, v duchu si procházela všechny důkaz o upíří existenci, když vtom ji upoutal rychlý pohyb kolem jednoho z hrobů. Zastavila se a zadívala se tím směrem. Nic ale neviděla. Jen ve větru pohupující se starý strom obklopený lehkým mlžným oparem.
„Už mi z toho hrabe,“ zašeptala si pro sebe. Ale nedalo jí to a znovu pohlédla do oněch míst. Dala by ruku do ohně za to, že tam vidí stát temnou vysokou postavu. Měla pocit, že se na ni postava chvilku dívá. Pak se mihla za hrobem a nezbylo po ní památky.
I když měla Elena pro strach uděláno, zmocnil se jí vysoce nepříjemný pocit. Raději odtrhla zrak od toho ponurého místa a rychlými kroky zamířila ke svému bytu. Dnes se jí tam ani nechtělo. Potřebovala si s někým promluvit. Nechtěla být sama. Jenže po tom, co se pohádala se svým přítelem kvůli tomu, že nedokázala mluvit o ničem jiném než o svém studiu, to vypadalo tak, že večer stráví jen ve společnosti své chmurné nálady a nějaké knihy o vampyrismu.

Byla na místě. Odemkla vchodové dveře třípatrového domu a opatrnými lehkými kroky se kradla nahoru. Byla ráda, že pan domácí už spí. Neměla z něj dobrý pocit. Vždy, když s ním mluvila, díval se na ni s podivným, jakoby provinilým a ztrápeným výrazem, který nikdy neodkládal. Navíc měl nepříjemný pohled, jeho oči neustále horečně těkaly okolo, až budil onen muž dojem šílence.
Ve druhém patře žili dva staří manželé. Byli neméně zvláštní než pan domácí, ale jejich podivínskost připisovala Elena spíš jejich pokročilému stáří. Někdy se stávalo, že když se vracela do bytu a procházela kolem jejich dveří, ty byly na špehýrku pootevřené a starý pán se skrz ni díval do chodby. Jeho paní Elena nikdy neviděla, jen slyšela její hlas.
A i dnes si povšimla, že jsou dveře zase pootevřené. Nezmizel ani bílou křídou nakreslený kříž na nich. Co však bylo jiné, bylo to, že dveře nikdo nezabouchnul jako vždy. Když stoupala nahoru, doslova na sobě cítila něčí pohled a zaslechla hlas staré paní, který šeptal: „Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Amen…“
Eleně až přeběhl mráz po zádech. Jedna ze vší té ponurosti, co na ni dnes odevšad dopadala, ale i proto, že dům byl starý a zvenčí zde proudil chlad. Ale i přesto se jí byt líbil, měl pro ni své kouzlo a při troše snahy zde dokázala vykouzlit o něco útulnější atmosféru.
Pan domácí dokonce pořádně zatopil, takže si Elena mohla ohřát zkřehlé prsty u topení. Uvařila si čaj a posadila se s ním na postel. Ticho, které ji obklopovalo, bylo nesnesitelné. Neměla však náladu pouštět si nějakou zvukovou kulisu. Cítila se celá nesvá. Otevřela si knihu, ale vůbec se na ni nedokázala soustředit. Napadlo ji tedy, že by jí prospělo, kdyby se na chvíli naložila do vany s horkou vodou a odpočinula si tak po náročném dni. Vydala se tedy i s hrnkem do koupelny přes poměrně dlouhou a úzkou chodbu. Když byla asi v půli cesty a nacházela se u vchodových dveří, uslyšela zezdola tichý pláč. Opatrně otevřela dveře a naslouchala. Pláč ale naráz utichl. Zavřela stejně tiše jako otevřela a uvědomila si ten nepříjemný pocit, který ji zaplavil – strach. Možná je jen přetažená, ale dnes večer nechce zůstat sama. Bylo už sice po desáté, ale protože byl pátek, nepředpokládala, že by všichni dávno spali. Problém byl v tom, že většina přátel z univerzity bydlela ve městě a do téhle okrajové čtvrti nebyly dobré dopravní spoje. Navíc cítila, že se v tomto bytě necítí příjemně. Neustále se nervózně rozhlíželi kolem sebe, jako by čekali, že na ně odněkud vyskočí strašidlo a odcházeli s viditelnou úlevou. Pak si však vzpomněla na jednu dívku, se kterou se nedávno seznámila v kavárně. Bylo tehdy pozdě večer a už tam zůstaly jen ony dvě. Daly se do řeči, a tak se Elena dozvěděla, že Anna, jak se dívka představila, se ve skutečnosti jmenuje Annabelle, ale nechce, aby se jí zde tak říkalo. Přistěhovala se sem s rodiči z Prahy a nechtěla budit dojem výjimečnosti. Ten však, podle Eleny, stejně budila svým zjevem. Byla krásná a jen těžce přehlédnutelná. Měla dlouhé černé vlasy, lehce zvlněné a oblečena byla do tmavého oblečení. Tohle všechno jen podtrhovalo její bledou mramorovou tvář, ze které svítily nádherné zelené oči. Její postava vyla štíhlá a pružná. Zkrátka, Elena na ní nedokázala najít jedinou chybu. Anna vypadalo téměř démonicky, a ano, skoro jako upírka. Elena jí tedy vyprávěla o svém studiu a velkém snu objevit upíří pozůstatky. Kupodivu to Annu zaujalo a Eleně celou dobu soustředěně naslouchala. Potom co zjistily, že si tak dobře rozumí, si vyměnily kontakty a domluvily se, že se zase sejdou. A protože se Anna zmínila o tom, že v noci nemůže spát a často si proto udělá procházku na čerstvém vzduchu, zdála se Eleně jako správná volba.
Vytočila tedy její číslo a doufala, že nebude příliš vyrušovat. Přece jen nebylo dost pozdě. Dlouho to nikdo nezvedal. Pak se však ozvalo zašramocení a Annin hlas.
„Ahoj, tady je Elena. Pamatuješ si ještě na mě?“
„Aby ne!,“ zasmála se Anna svým lehce chraptivým hlasem. „Vlastně jsem čekala, že zavoláš zrovna dnes.“
„Opravdu? A nejsi teď náhodou venku? Víš, napadlo mě, že by ses mohla stavit.“
„Náhodou jsem. Copak, přepadla tě nuda načatého pátečního večera?“ Zase ten chraptivý smích.
Spíš strach, pomyslela si Elena, ale nahlas nic neřekla. „Tak nějak. Vím, že už je pozdě, ale…“
„“Přijdu,“ nenechala ji Anna doříct větu. „Za takových dvacet minut jsem u tebe.“ A zavěsila.
Elena si nepamatovala, jestli jí říkala, kde přesně bydlí, ale pokrčila nad tím rameny. Anna může znovu zavolat. Ona si mezitím může napustit vanu a vykoupat se.

Znovu se vydala tou chodbou a snažila se nezaposlouchat do zvuků, které by mohly vycházet zezdola. Ta chodba byla zvláštní. Neobvyklá na takový byt a snad i zbytečně dlouhá. Na šířku měla asi metr, ale na délku dobrých sedm metrů. Na zemi ležel zastaralý pruhovaný koberec. Na stěně viselo jedno jediné skomíravé světýlko, těsně nad malým obrazem v zašlém rámu, který znázorňoval jakéhosi démona v čínském stylu. Démon měl zahnuté tesáky a šílené vypoulené oči, čímž jí připomínal pana domácího. Chtěla jej sundat, ale pan domácí jí zakázal jakkoli manipulovat s vybavením bytu, natož něco vyhodit. Byl to trochu přemrštěný požadavek, ale Elena jej akceptovala. Stejně nechtěla zůstat v bytě natrvalo. Bylo to jen její přechodné bydliště, které jí sloužilo k inspiraci.
Zastavila se u obrazu a pozorně se na něj zadívala. Něco jí na něm nesedělo, jakoby se na něm něco změnilo. Pak si toho všimla. Na démonových tesácích se objevila červená barva. Elena si byla stoprocentně jistá, že tam předtím nebyla.
Co se to dneska děje?, pomyslela si. Raději pospíšila do koupelny.
Když se česala před zrcadlem osvětleném dvěma bodovými zářivkami, venku začal výt pes. Jedna zářivka zablikala a zhasla. Elena se nervózně zasmála. Taková shoda náhod se jí zdála nemožná.
Asi to bylo tím, že to žádná náhoda nebyla…

Setřela si z těla poslední kapky vody. Koupel ji nijak neosvěžila, spíše v ní vyvolala pocit malátnosti a ospalosti. Skoro zalitovala, že Annu pozvala. Snad by bylo nejlepší dnešek zaspat, ale bylo jí hloupé brát pozvání zpět. Oblékla se a když se snažila sepnout si vlasy do nějakého alespoň trochu slušivého účesu, začaly se dveře koupelny pomalu otevírat. To Elenu vyděsilo. Přitiskla se zády ke zdi a vytřeštěně zírala do chodby. Jaké však bylo její překvapení, když v ní uviděla stát Annu. Neubránila se polekanému výkřiku.
„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ omlouvala se Anna.
„To je v pořádku, ale…neslyšela jsem tě zvonit. Jak ses dostala až sem?“
„Dole mi odemknul domácí. Zvonila jsem i tady, ale neotevírala jsi. Bylo otevřeno, tak jsem vešla. Nezlob se.“
„To nic. Asi jsem ztratila pojem o čase.“ Eleně se ještě trochu chvěl hlas.
Vešla do chodby. Anna tam stála a usmívala se. Vlasy měla sepnuté po stranách, na rtech červenou rtěnku. Na krku jí visel starodávný medailonek. Celkově budila dojem, že vystoupila z nějakého dobového obrazu. Čím blíž Elena přicházela, tím víc se Anna usmívala.
Najednou za Eleninými zády hlasitě práskly dveře. Elena vykřikla čirou hrůzou. Srdce jí bušilo v hrudi jako pominuté.
Anna ji přátelsky chytla kolem ramen a utěšovala ji. „Klid. To byl jen průvan.“
„Ne, nemohl to být průvan,“ protestovala Elena.
„Ale ano. Máš v pokoji otevřené okno,“ vysvětlovala Anna a ukázala do vedlejší místnosti.
Opravdu. Okno bylo dokořán otevřené a záclona divoce povlávala ve větru.
Elena jej spěchala zavřít, ale zarazila se. „Co je zase tohle?,“ zašeptala.
„Co?,“ zeptala se Anna stojící ve dveřích.
„Vletěl mi sem netopýr,“ odpověděla Elena a s odporem si prohlížela splašeně poletující okřídlenou myš.
„To je toho,“ zasmála se Anna a napřáhla ruku. Tiše zapískala a netopýr se jí snesl do dlaně.
Elena na ni podezřívavě pohlédla. „Proč se tě vůbec nebojí?“
„Nevím. Mám ráda zvířátka. A zvířátka mají rády mě,“ usmívala se Anna a nevzrušeně se s netopýrem mazlila.
„Dej ho zase ven, prosím. Nerada bych s ním trávila dnešní noc.“
„To nebudeš, neboj se,“ odvětila Anna a udělala jeden krok směrem k oknu, pak se však zarazila.
„Proč tu máš ty zrcadla?,“ zeptala se. Eleně se na okamžik zdálo, že ji pohled na ně znepokojil.
„Nevím, mám zakázané dát je pryč i s nimi hýbat.“
„Hmm.“ Anna zkoumavě přimhouřila oči a zacouvala i s netopýrem zpět. Usedla do starodávného houpacího křesla.
„Nedáš ho ven?,“ zeptala se Elena.
„Ne, ještě ne,“ odpověděla Anna a dál si měřila celý pokoj.
Hlavně ony zrcadla její zrak upoutávaly nejvíc.
„Je to divné, že?,“ řekla Elena. „Proč si někdo dal do tak malého pokoje dvě zrcadla, která zabírají docela kus místnosti, to nechápu.“
Měla pravdu. Zrcadla asi pamatovala hodně. Byl to ten starý typ v dřevěném rámu, připevněný tak, aby se dal naklánět dopředu a dozadu. Pod oběma byly dva malé šuplíčky.
Stály tam vedle sebe, natočené lehce šikmo k sobě, takže zabíraly celou část ponuré místnosti, hlavně onu monstrózní postel z masivního dřeva, na kterou si teď Elena sedla.
„Tobě se tu líbí?,“ zeptala se Anna.
„Jo, docela jo. Je tu klid. Mám ráda tu atmosféru tady. I když dneska už mi z toho všeho začíná trochu hrabat,“ usmála se Elena.
„Všimla jsem si.“
„Začalo to už když jsem se vracela. Šla jsem kolem hřbitova a měla pocit, že mě odtamtud někdo sleduje. Bylo to docela divné a pak…“ Nedopověděla a zaposlouchala se.
Za oknem se začal ozývat šramot a slabounké pískání. Elena vstala a odhrnula záclonu.
Na skle tam bylo nakupeno asi deset netopýrů škrábajících po okenních tabulkách a snažících se mermomocí dostat dovnitř.
„Je to tu samý netopýr,“ řekla Elena zhnuseně.
„Začíná být zima, tak se stahují dovnitř. Třeba tu pobývali, než ses sem nastěhovala ty.“ Znělo to skoro jako výčitka, ale Elena neměla čas nad tím uvažovat.
„Přilétají další! Pojď se podívat!“ Fascinovaně hleděla na hemžící se mračno. Byli tam menší i větší, rezaví i téměř černí. Strkali se, jakoby každý chtěl mít co nejlepší výhled do místnosti.
Elena uslyšela, jak za ní Anna vstala z křesla. „Vsadím se, že tohle jsi ještě neviděla,“ řekla, aniž se otočila.
Anna ale nepřišla blíž, a tak se Elena ohlédla. Její návštěvnice stála s hlavou vztyčenou, jako by větřila. Netopýr už nespočíval v jejích rukou, ale seděl jí na rameni. Křídly jako by objímal její krk a Elena mohla vidět, jak na něm olizuje malou krvavou ranku.
„Co to…,“ zašeptala Elena, ale pak jí zrak padnul na zrcadlo za Anninými zády. Nebylo v něm vůbec nic. Tedy vlastně ano. Bylo v něm vše. Až na to, že se v něm nezobrazovala Anna.
V tu chvíli to Eleně došlo. Než však stačila cokoli říct, rozletělo se za ní okno a do pokoje začali vlétávat všichni ti netopýři.
Anna vystřelila rychlým pohybem k Eleně. Než se Elena propadla do temnoty, ucítila na svém hrdle dva ostré špičáky. Špičáky upíra…