Oni

Anotace: Vcelku dlouhá povídka a o vojákovi, který je spolu se svými dvěma společníky pronásledován bytostmi, kteří touží jen po jednom. Po krvi...

Ty stvůry nás pronásledovaly již třetím dnem. Hnaly se za námi jako psi, lačnící po krvi, a schovávaly se ve stínech, neboť je denní světlo vysilovalo. Ale za nocí, kdy byly nejsilnější, vydávaly ze svých hrdel příšerné zvuky, při nichž se tajil dech, a tuhla krev v žilách.

Lze nazvat smůlou ten večer, kdy jsme na ně narazili. Jak jinak by také šlo pojmenovat onu osudnou chvíli? Ty… bytosti nás překvapily, zrovna když jsme se chtěli po dlouhé a vyčerpávající cestě utábořit. Byli jsme tři. Deodrill, malý zlodějíček, se k nám přidal, když jsme opustili bezpečí královského města Toullu a vydali se skrz husté lesy směrem ke Car Belethonu, vzdálenému od nás na desítky mil.

Byl to jeden z těch typů lidí, kteří si myslí, že jim patří celý svět. Jako by snad čekal, že před ním padneme na kolena a budeme dělat to, co chce. Inu, krátce potom, když mu konečně došlo, že pokud s námi bude chtít pokračovat dál, bude také muset vynaložit nějaké úsilí, a jak se říká: „přidat svou trochou do mlýna“, ať už něčím k snědku nebo jen pomocí při utáboření, se se slovy: „Tak je to zase všechno jen na mně,“ na desítky minut vypařil, a když jsme já a Ellynor, učednice, prchající z Toullské kouzelnické akademie, usoudili, že se od nás odpojil, a že budeme v cestě pokračovat sami, se znenadání objevil mezi stromy, v pravé ruce dlouhý zakrvácený nůž a v druhé svírající dva dospělé zajíce.

„Ti jsou k večeři,“ utrousil a hodil nám je k nohám. Pak se otočil, tiše ještě zamumlal nadávku na náš účet a vydal se lesem pryč, směrem, kterým jsme měli naplánováno jít. Několik vteřin jsme jen překvapeně stáli, až se nakonec Ellynor usmála, s hlasitým povzdechnutím a zavrtěním hlavou zvedla kořist ze země a schovala ji do svého tlumoku. S podobnými lidmi se vídala na Toullské akademii často, takže toto chování brala s rezervou a dokonce bych řekl, že jí Deodrill svým chováním i někoho připomínal. Nikdy jsem se však nezeptal koho.

„Hněte sebou, nemáme na to celej den!“ ozvalo se z lesa před námi a Ellynor se tím směrem ihned vydala. Ještě než se vzdálila na dvacet kroků, ohlédla se ke mně a pobídla mě: „No tak! Přece nenecháme našeho zachránce čekat.“

Usmál jsem se a vydal se za nimi. Pokračovali jsme tedy na jih. Každým krokem jsme byli blíž našemu cíli a také i místu, kde byla tu noc prolita spousta krve…

Už se pomalu smrákalo. Poslední teplé paprsky slunce mizely mezi listy vysokých stromů a vzdálený zpěv ptáku začal utichat. Nastal čas, abychom se utábořili. Deodrill se po chvíli přemlouvání nechal udolat a šel nasbírat nějaké dříví. Mezitím jsme se s Ellynor pokoušeli pomocí jejích schopností zažehnout suché větve a mech. Trvalo to několik minut. Čarodějka ještě nebyla natolik zkušená a neměla tolik praxe s ovládáním a využíváním jejích sil, ale nakonec přeci jen seslala zaklínadlo a plameny sežehly malá dřívka.

„Mohla jsem použít sílu z dračího kamene, ale…“ říkala, když k ohni postupně přidávala další a další větve, „snažím se využívat jen svých sil. Teď, když jsem opustila školu… je to jediné co mi zbývá. A ten kámen také nemá neomezenou moc.“

„Vždycky mě zajímalo…“ začal jsem, když se k nám připojil Deodrill. Dřevo hodil na zem kousek od ohně a usedl na pařez vedle svého tlumoku. „Kdybych měl jeden z těch vašich…“ špičkou nože, kterým jsem právě stahoval kůži ze zajíce, jsem ukázal na její vak, „kouzelných kamenů, mohl bych být schopen taky kouzlit?“

„Pouze pokud bys uměl využít jeho moc,“ odpověděla mi Ellynor, „víš… musíš kouzelnické nadání. Bez něj by ti ten kámen byl k ničemu.“

„Ale kdybych ho měl, tak bych mohl?“ ptal jsem se dál.

„Ano. S těmito předměty - nemusí to být jen kameny - můžeš vyvolávat spoustu kouzel, aniž by ti to dělalo problém. Jen tě to bude vysilovat, jak budeš využívat jejich moc…“ vysvětlovala Ellynor a svýma modrýma očima sledovala hořící dřevo, „Třeba například před chvílí. Snažila jsem se seslat plameny, abychom rozdělali oheň. Bez dračího kamene to pro mne bylo obtížné a trvalo mi to, ale s ním bych kouzlo seslala během vteřiny a jen by mě to trochu vysílilo, jak bych využila jeho moc.“

„Hmm…“ přikývl jsem a věnoval se zase zajícům.

„Já nikdy neměl rád čáry a takový věci,“ řekl Deodrill a přiložil do ohně. „Čarodějové pro mě znamenají jen problémy… Pche! Nic ve zlým ale…“ pohlédl na Ellynor a pokračoval, „kdyby všichni ti mágové a čarodějnice zmizely z povrchu zemskýho bylo by na světě hned o mnoho líp.“

Ellynor na tohle odmítala reagovat a jen dál zírala do rudých plamenů. Během toho, co se zajíci rožnili nad ohněm, mi hlavou prolétla myšlenka, jakou zvláštní skupinku jsme to vytvořili. Zloděj, čarodějka a osamělý voják, který se po letech služby v královském vojsku vrací zpět domů. Skvělé. Ještě pár dní a pobijeme se navzájem. Z přemýšlení jsem se vytrhnul, až když jsme začali jíst.

Pochutnávali jsme si na dobře propečeném mase a utahovali si z nynějších vládců, zámožných pánů a vůbec celkově se bavili o momentální situaci v království. Ani nevím proč, ale přihnalo mi to vzpomínku na mou rodinu, kterou jsem byl nucen před tou spoustou let opustit. Hned se mi vybavil večer, kdy jsme spolu se sestrou seděli za dřevěným stolem, a matka chystala večeři. Otec se ještě nevrátil domů, nejspíš ještě pomáhal ostatním mužům při opravě mostu přes řeku Merudu, který nás spojoval s okolními vesnicemi a městy, a který byl naší jedinou obchodní cestou.

„Mami,“ ozvala se má sestra, „je pravda, že se mrtví dokáží vrátit mezi nás?“

„Ano,“ odpověděla matka, „nestává se to často, ale… někdy se prostě něco pokazí a oni se vrátí. Proč se ptáš?“

„Jen ta husa, Myrilla, dnes tvrdila, že lžu a že si vymýšlím. A nakonec jsme se porvali a já vyhrála.“

„Opravdu?“ zeptala se matka a dál připravovala jídlo.

„Ano, mělas to vidět, byl to přímo lítý boj,“ potvrdil jsem sestřina slova a pohlédl na ni. Byla úžasná. Zvenku křehká dívka, ale uvnitř… silná bojovnice, která si dokázala stát za svým. A svým způsobem mi Ellynor mou sestru hodně připomínala. Taky taková tichá, navenek slabá žena, ale dal bych cokoliv za to, že tak jen vypadá a že se v jejím nitru ukrývá pravý válečník. A v tu vcelku poklidnou chvíli, kdy jsem vzpomínal na své dětství a Deodrill s Ellynor se smáli svým vtipům, nás vyrušil děsivý skřek.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se a vzhlédl od ohně ke stromům, odkud zvuk přišel. Slunce již zmizelo za vrcholky vzdálených hor a v lese panovala tma.

„Nějakej pták?“ odtušil Deodrill a pokračoval v jídle.

„Podle mě takové zvuky ptáci nevydávají,“ řekla Ellynor, vstala, obešla ohniště a zastavila se až na místě, kam nedosahovala záře ohně. Zadívala se do tmy a snažila se zaznamenat jakékoliv známky pohybu.

„Určitě to bylo jen nějaké hladové zvíře,“ přehlušil ticho Deodrill, „věř mi. Tohle už jsem zažil snad tisíckrát. Pokud to není smečka vlků nebo černý medvěd, nemáme se čeho bát.“

„Asi máš pravdu,“ zamumlala Ellynor a vrátila se zpět na své místo.

„Ale… že by náš zlodějíček věděl i něco jiného, než vše, co se týká krádeží?“ prohodil jsem, ještě než Ellynor usedla na chladnou zem. Zrovna jsem hodil do ohně jednu ohlodanou kost a pravou rukou se natáhl po dalším soustu.

„Jako zloděj jsem zvyklý cestovat mezi městy, Raegnare, a pokud nemám štěstí na nějaké kupce, ke kterým bych se mohl přidat, jsem nucen buď cestovat sám, anebo s lidmi, podobným vám,“ odpověděl mi, když okusoval maso z kosti. „Nevěřili byste, co se třeba na cestě se žoldáky může stát.“

„Já ano,“ řekl jsem a Deodrill na mě vrhl nepřátelský pohled. Očividně měl však vcelku dobrou náladu, tak mou poznámku nechal plavat a my pokračovali v jídle dál, když vtom se skřek ozval znova. Ale tentokrát zněl, jako by se ten, kdo jej vydal, nacházel jen pár desítek metrů od nás. Ohlédli jsme se oním směrem a hned, jak nám došlo, jak blízko je, jsme se já a Ellynor vrhli ke svým věcem. Deodrill odhodil ještě neobrané kosti do ohně, popadl svůj dlouhý nůž a až poté vstal a trochu poodstoupil od hořících polen. Mezitím jsem sebral svůj luk z ebenového dřeva a několik šípů. Ellynor ze svého vaku vytáhla zaoblený kámen, který používala ke svým kouzlům a postavila se vedle Deodrilla.

 „Tak to bude asi nějaká pořádná mrcha,“ utrousil zlodějíček, já natáhl tětivu a namířil šípem do tmy. Nehýbaje se a tiše jsme stáli v záři ohně a čekali na tvora, plížícího se ve tmě. Místo něj se za námi ozvalo zapraskání větví. A poté ještě z několika stran.

„Je jich víc!“ vyhrkla Ellynor a otočila se. Ozvaly se další skřeky, teď již připomínající táhlé kvílení a mezi stromy jsem zahlédl pohyb. Pustil jsem tětivu a šíp vystřelil do tmy. Neozvalo se však žádné bolestné zakvílení, které by mě spravilo o zásahu. Popadl jsem další šíp a znova namířil ke stromům. Teprve potom jsem si všiml, že ode mě mí společníci odstoupili, a že jsme kolem ohně vytvořili menší kruh.

„No tak!“ vykřikl Deodrill do tmy. „Ukažte se!“

Znovu jsem zaznamenal pohyb. Černý stín se mihl mezi kmeny a zmizel v hustém křoví. Tentokrát jsem nevystřelil. Čekal jsem, až budu mít lepší příležitost. Ze tmy se ozvalo několik skřeků. Trochu jsem poodstoupil dál od ohně, tětivu stále nataženou a připravenou vystřelit. A v tu chvíli zaútočily.

Zprvu jsem si všiml jen obrysu shrbené a vyzáblé postavy, jak se rychle vyhnala ze tmy napravo ode mě a vrhla na Deodrilla. Otočil jsem hlavou a spatřil, jak se ta stvůra sápala na mého společníka a snažila se ho povalit na zem. Ta bytost připomínala člověka, ale podle tmavé kůže, dlouhých ostrých zubů vyčnívajících z velké tlamy a rudě žhnoucích očí, bylo jasné, že lidská vůbec není. Deodrill zaskočen překvapivým útokem zavrávoral, ale ještě stačil vrazit stvůře nůž do zad.

V ten samý moment, kdy jsem se ohlédl, abych zjistil, co se děje, se objevila další z těch bytostí a vrhla se na mě. Měl jsem štěstí, že jsem tětivu stále držel napjatou, takže šíp vystřelil hned, jak jsem bytost zpozoroval. Tentokrát jsem již neminul a šíp se zapíchl stvůře do ruky. Ta bolestně zakvílela a zmizela do tmy.

Uslyšel jsem další zvuky boje. Ellynor vyřkla zaklínadlo a po bestii, která se po ní sápala, vyslala několik plamenů. Ta ze sebe vyděšeně vydala směsici prapodivných skřeků a stáhla se. Když jsem se ujistil, že je bývalá učednice v pořádku, ohlédl jsem se po Deodrillovi. Spatřil jsem jej, jak leží na zemi, jen několik kroků ode mě a jak mu stvůra páře hrdlo.

„Ne!“ vykřikl jsem a vystřelil po bytosti šíp. Zasáhl ji do levé nohy. Příšera zavyla bolesti a vrhla se na mě. Zaskočen tímto útokem jsem začal ustupovat dozadu. Klopýtl jsem o velký kámen a spadl zády na tvrdou zem. Stvůra zrychlila, a když už jsem myslel, že nastala má poslední chvilka, sežehly jí plameny a ona zmizela, celá hořící, mezi stromy. Vedle mě stanula Ellynor a pomohla mi na nohy.

 „Dobrý?“ zeptala se, ale nestačil jsem jí odpovědět, protože zbylé stvůry znova udeřily. Vrhly se na nás ze dvou stran. Ze svých hrdel vydávaly podivné skřeky a cenily na nás své ostré zuby. Ellynor okamžitě vyřkla zaklínadlo, které obě bytosti srazilo k zemi. Využil jsem oné chvilky a vrhl se k Deodrillovi, jenže v cestě mi stanula další stvůra. Zařvala na mě a ohnala se po mně svou dlouhou hnátou. Skrčil jsem se a jen o vlásek unikl jisté smrti. Proběhl jsem kolem ohniště a stanul u svého tlumoku. Popadl jsem jej a odhalil dlouhý meč, ležící pod ním.

Ellynor se mezitím pokusila zahnat stvůry, které se již zvedly ze země. Postupně na ně šlehala plameny a držela si od nich odstup. Obě příšery ji obcházely, když je zasáhly plameny, zaskučely a trochu poodstoupily. Přesto však zůstávali v její blízkosti.

Když jsem konečně sevřel v ruce rukojeť svého meče, stála již nestvůra za mnou. Popadla mě a pokusila se mi zakousnout do hrdla, ale naštěstí jsem sekl a má zbraň jí vytvořila krvavou ránu na tváři. Z jejího hrdla se ozval příšerný řev. Na nic jsem nečekal a sekl znova. A znova. Z řezných ran ihned začala téct teplá krev. Její skučení bylo nesnesitelné, ale já jsem sekal dál a dál, až jsem jí nakonec zasadil poslední ránu. Na můj obličej se snesla malá sprška krve. Bezvládné tělo se svalilo na studenou zem a ozvalo se křupnutí kosti. Ohlédl jsem se kolem ohniště a zahlédl, jak Ellynor zápasila už pouze s jedinou stvůrou. Ta druhá se vrhla k Deodrillovu tělu a začala se z něj krmit. A pak se k ní přidala další. Otočil jsem se a zamířil k bojující dvojici. Čarodějka zrovna vyslala kouzlo a to odhodilo stvůru několik sáhu dozadu, až narazila do kmene jednoho stromu.

„Musíme zmizet!“ křikl jsem na vyčerpanou Ellynor a zastavil se u ní.

„A co Deodrill?“ zeptala se a podívala se na mrtvé tělo, ze kterého zrovna ty bytosti trhaly kusy masa.

„Tomu už moc nepomůžeme. Musíme využít chvíle, co se krmí a utéct…“

„Ale…“ namítla, ale já jsem ji přerušil. „Neporazíme je, Ellynor, je jich moc. Musíme zmizet!“

„Dobře,“ vyhrkla nakonec ze sebe a vyslala několik plamenů na stvůru, která se k nám blížila. Doběhl jsem zpět k ohništi a sebral svůj tlumok. Pak jsem se rychle otočil a spolu s Ellynor, která také popadla svůj vak, jsme vyběhli z ohněm ozářeného kruhu a zmizeli ve tmě mezi stromy.

Za sebou jsme slyšeli ohavné skřeky těch stvůr. Nepronásledovaly nás, svou potravu již dostaly. Uháněli jsme tichým lesem pryč od toho krveprolití a přáli si, aby to pro nás touto chvílí skončilo. Aby ty stvůry ukojily svůj hlad a nechaly nás být. Naše modlitby ale nebyly vyslyšeny.

Když jsme po pár hodinách zastavili, abychom si odpočinuli, už jsme neslyšeli žádnou z těch bytostí. Svalili jsme se na zem a oddechovali.

„Je mrtvý,“ řekla po chvíli Ellynor.

„Ano,“ přikývl jsem, usedl na zem a opřel se o kmen stromu. Hlavou jsem narazil na tvrdou kůru, vzhlédl vzhůru a zavřel oči. Oba jsme mlčeli a nabírali síly na další běh. Nemohli jsme riskovat, že by nás ty stvůry našly a zabily. A až v tu chvíli jsem si uvědomil, že mám svou tvář od krve. Pokusil jsem se ji otřít rukávem, ale už byla zaschlá.

„Měli bychom pokračovat,“ řekla Ellynor. Souhlasil jsem a pomalu vstal. Sebral jsem tlumok, který jsem hodil na zem a přehodil si jej přes rameno. Pak jsem spolu s kouzelnicí pokračoval v cestě. Zastavili jsme, až když se na východě začalo rozednívat. Stromy kolem prořídly a vše naznačovalo tomu, že již budeme z lesa venku. Když jsme dorazili na jeho okraj, udýchaní a vyčerpaní jsme se svalili do vysoké trávy. Po celonočním útěku nás nohy přestaly poslouchat a odmítaly udělat jediný krok navíc.  

Leželi jsme na zádech a pozorovali oblohu. Zhluboka jsem oddechoval a v ústech měl sucho. Jako bych je už několik dní nesvlažil žádnou vodou. Potočil jsem hlavou a pohlédl na Ellynor. Oči měla zavřené a sevřené prsty se zarývaly do chladné hlíny. Přímo teď na ni dolehla tíha včerejšího večera a vysílení, které ji stálo seslání tolika kouzel. Stále byla učednicí, a tak nedokázala plně kontrolovat svou moc, ani tu vypůjčenou z dračího kamene.

Otočil jsem hlavu zpět k obloze a pozoroval, jak se šedé chuchvalce prohání po obloze, jako by to byla nějaká jejich hra o to, kdo je nejrychlejší. Už si nevzpomínám, kolik času uplynulo, než jsem přešel do sedu a promnul si oči. Ellynor vedle mě už spala, a tak zůstalo na mně držet hlídku, jen pro případ, že by nás ty stvůry pronásledovaly. Pomalu jsem vstal a pozorně si prohlédl travnatou planinu, rozléhající se před námi a táhnoucí se až ke vzdálenému lesu, za kterým se rozprostíralo, jak jsem předpokládal, Aškenivské pohoří, a kde se měla nacházet malá vesnička, na jejíž jméno jsem si nemohl vzpomenout. A pak jsem zaslechl zvuk, který jsem před tím neslyšel. Voda, problesklo mi hlavou a hned jsem se snažil odhadnout, odkud přichází.

Nechtěl jsem Ellynor nechávat samotnou na tom okraji lesa, a tak jsem ji z posledních sil zvedl do náruče a vydal se směrem k říčce. Mladá kouzelnice propadla hlubokému spánku a ani si nevšimla, že ji přenáším. Když jsem ji nesl, podíval jsem se na ni a v ten moment se mi zdálo, že nenesu ji, ale svou sestru. Tak krásná a v onu chvíli bezmocná. Ach, chudinko Myriam, proč jsi jen musela zemřít?

Trvalo jen chvíli, než jsem dorazil k místu, odkud ze země vytékala křišťálově čistá voda a malým korytem se stáčela a nakonec mizela v útrobách lesa. Ellynor jsem položil kousek od pramene a spolu s ní i všechny naše věci. Teprve potom jsem padl na kolena a do sevřených dlaní nabral studenou vodu. Dychtivě jsem se napil a ukojil svou žízeň. V odraze na hladině jsem spatřil svou zakrvácenou tvář. Ihned se mi vybavila včerejší noc. Ty stvůry… umírající Deodrill… ten pocit, když jsem do jednoho z těch tvorů zabodával svůj meč a teplá krev stříkala na mé ruce i obličej. Najednou mnou projel nával vzteku a hlavou se mi začaly prohánět vzpomínky na krveprolití, jehož jsem byl svědkem. Vydal jsem ze sebe vzdech smíchaný s křikem a smyl krev ze své tváře. Chtělo se mi spát, i když jsem věděl, že nemohu. Přemohl jsem únavu a doplazil se k našim tlumokům. Podíval jsem se do nich a zjistil, co máme všechno k dispozici.

Moc toho nebylo. Dva pláště a zbytky tvrdého chleba, bylo to jediné, co nám zbylo. Dokonce i svůj luk jsem upustil někde v táboře, aniž bych si pamatoval, kdy se tak stalo. A jak jsem si v tu chvíli vzpomínal, měchy na vodu tam zůstaly taky. Uvědomil jsem si, že bez nich se nám bude cestovat obtížněji. Neznal jsem zdejší krajinu natolik dobře, abych věděl, kudy všude na cestě do Car Belethonu protékají nějaké říčky. K našemu cíli to bylo ještě nejméně deset dní cesty, ale vzhledem k tomu, co se nám minulé noci stalo, jsem odhadoval, že cesta potrvá ještě déle.

Znova jsem se napil a pak si lehl na záda. Zavřel jsem oči, s vědomím, že si jen na chvíli odpočinu a že se uklidním. Zaposlouchal jsem se do okolní přírody, nechal se unášet zvuky tečící říčky pryč od toho místa a mých myšlenek, ke vzpomínkám na svůj domov. Poznají mě, po všech těch letech? ptal jsem se sám sebe. Jsou vůbec ještě naživu?

Otevřel jsem oči a to, co jsem viděl, mi nahnalo husí kůži. Byl jsem zpět v našem táboře a ležel hned vedle ohniště. Země kolem mě byla zborcena krví. Opatrně jsem vstal a rozhlédl se. Kousek ode mě stál Deodrill. Byl ke mně otočen zády a v ruce držel svou dýku.

„Deodrille?“ zavolal jsem na něj a on se otočil. Jeho tvář byla úplně rozdrásaná a jen stěží šlo poznat, že to byl on.

„Opustili jste mě,“ zašeptal a přistoupil ke mně. „A nechali zemřít… Dovolili jste, aby mě ty stvůry rozsápaly na kusy.“ Znenadání máchl rukou a ostří jeho zbraně mi vytvořilo řeznou ránu na hrudi. Zařval jsem bolestí a padl na kolena.

„A teď jseš na řadě ty, Raegnare,“ řekl Deodrill, chytil mě za vlasy a zvrátil mou hlavu dozadu. Koutkem oka jsem spatřil, jak se napřahuje a svou ránou chce přetnout mé hrdlo.

„Protože oni ví, co jsi udělal,“ zašeptal. Zaskučel jsem a pokusil se něco udělat. Jenže vtom se mnou začal někdo třást. Zmateně jsem zamrkal a zjistil, že se nade mnou sklání Ellynor.

„No tak! Probuď se konečně,“ vyhrkla na mě a pak se spěšně ohlédla. Nadzvedl jsem se na rukách a zjistil, že stále ležím kousek od pramene. Slunce na obloze již značně postoupilo a mraky zmizely. Ellynor udělala pár kroků k našim věcem a začala se jimi prohrabovat.

Usnul jsem! Jak jsem mohl! proklínal jsem sám sebe a vstal. „Co se děje?“

„Pronásledovali nás!“ oznámila mi Ellynor a mně přejel mráz po zádech. Ukázala směrem k lesu a já se otočil. Ve stínech stromů jsem je spatřil. Byly tam čtyři bytosti, schovávající se pod vysokými klenbami stromů a čekaly. Došlo mi, že díky mé hlouposti jsme mohli být dávno mrtví.

„Máme štěstí, že mají strach ze slunce,“ řekla Ellynor a stanula vedle mě. „Sledovala jsem je nějakou chvíli, ale z úkrytu lesa nevystoupily.“

„Víš, jak je to ještě daleko k další vesnici?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„Nejméně tři dny cesty,“ odpověděla mi Ellynor a po chvíli dodala. „Lesem.“

V tu chvíli se mi svět zhroutil přímo před očima, jako když spadne věžička složená z karet. Už nebyla žádná šance, že bych se ještě mohl vrátit zpět do své rodné vesnice a setkat se se svými rodiči, pokud ještě byli naživu. Pohlédl jsem k nebi. Slunce stálo již vysoko, odhadoval jsem, že už musí být po poledni. Pak jsem se podíval na Ellynor. Nepřiznala by to, ale stále byla zesláblá. Šla na ní vidět únava a vysílení z předešlého dne. I já jsem byl stále vyčerpaný. Naší jedinou nadějí, tak malou, jako jsou drobná zrnka písku, byl úprk.

„Vyrazíme co nejdříve,“ řekl jsem a poklekl k říčce. Do dlaní jsem nabral studenou vodu a napil se. „Pokud budou bohové stát při nás, utečeme jim a oni o nás přestanou mít zájem. Ale budeme muset pospíchat až do konce našich sil.“

„Ano,“ souhlasila Ellynor. V jejím hlase jsem rozpoznal známky smíření s naším osudem. Jako by už ani nedoufala, že se do té vesničky dostaneme. Ale když jsem na ní pohlédl a koukl do jejích jasně modrých očí, opět jsem v ní viděl Myriam a to odhodlání bojovat a nevzdávat se za každou cenu. Usmál jsem se a jako by pochopila, že jakási naděje tu ještě je, zahnala slzy, které se jí draly do očí, a popadla naše věci.

„Raději se ještě napij, kdo ví, jestli po cestě narazíme na nějakou vodu,“ řekl jsem jí a sebral svůj vak.

„Tak nabereme nějakou do měchů.“

„Žádné nemáme,“ oznámil jsem jí, „všechny zůstaly v táboře.“ Tiše zaklela a napila se. Ještě než skončila, zamířil jsem pohledem k těm stvůrám. Stály tam a pozorovaly nás, tiše jako myšky. Jako by se nám vysmívaly a říkaly nám: „Jen utíkejte, v noci vás stejně dostaneme.“ Otočil jsem a zjistil, že už je čarodějka připravená.

Mlčky jsme na sebe pohlédli, podpořili se v našem rozhodnutí pokusit se ještě bojovat o holý život a vydali se na cestu. Mířili jsme na jihovýchod. Naše kroky vedly přes travnatou planinu, která nám svou rozlohou poskytovala bezpečí. Nastala však chvíle, kdy už jsme byli nuceni vstoupit do tichého a nepřátelského hvozdu a utíkat před nestvůrami, které nám byly v patách. Mohli jsme jen doufat, že budou čekat až do soumraku, než se vydají přes planinu stejným směrem jako my. A tato malá naděje ještě víc nahrávala našemu odhodlání přežít.

 

Když se lesem začala plížit tma, byli jsme již na pokraji našich sil. Zastavili jsme se a zhluboka popadali dech. Nastávala noc. Sluneční paprsky se přestaly prodírat mezi listy k nám dolů a začal foukat silný vítr, který prohýbal korunami vysokých stromů, a ty sténaly pod jeho náporem a odolávaly, jak mohly.

„Musíme jít dál,“ řekl jsem a došel k Ellynor.

„Už nemůžu,“ hlesla a svalila se na zem. Bezmocně jsem usedl vedle ní, a také si dal krátký odpočinek. Mlčel jsem a přemýšlel, co dál. Ty stvůry už musely být na cestě za námi, pokud již tak neučinili dříve, než zapadlo slunce, oklikou skrz les. Ač jsem nechtěl, mé myšlenky mě vrátili zpět do mého dětství. Do dne, kdy jsem pomáhal mému otci v jeho práci. Byl to dřevorubec, který pracoval již z brzkého rána až do pozdních odpoledních hodin, jen proto, aby uživil celou rodinu. Sekal zrovna do jednoho padlého kmene stromu, který pokácel se svým přítelem toho rána, když kolem hájku, kde pracovali, prošla skupina lidí, nesoucí rozsápané tělo muže směrem do vesnice.

Hrál jsem si zrovna jen kousek u cesty, a když mě skupinka míjela, nemohl jsem si nevšimnout ještě žijícího člověka, slabě sténajícího a se zraněním ještě tak čerstvým, že krev pryštěla mezi prsty ženy, která se krvácení z rány snažila zastavit.

„Raegnare, pojď sem,“ zavolal na mě otec a pozvedl ruku směrem ke mně. S hrůzou jsem sledoval ty pospíchající lidi a nemohl od nich odtrhnout oči. „Raegnare!“

Otočil jsem se a rozběhl se. „Otče,“ volal jsem na něj. Když jsem k němu doběhl, měl jsem hlavu plnou otázek. „Otče, co se mu stalo?“

„Stala se z něj kořist,“ odpověděl mi, zvedl mě do vzduchu a posadil na kus skály trčící ze země, kousek od místa, kde pracoval.

„Ale pro koho? Nikdy jsem taková zranění neviděl. Vlci nebo medvědi nikdy nezpůsobí takové rány,“ ptal jsem se dál. Už jako malé dítě jsem byl hodně zvědavý, a tak mě to, co jsem před chvílí viděl, vrtalo v hlavě a nechtělo to přestat, dokud jsem neznal všechny odpovědi.

„Poslouchej, Raegnare, náš svět je obrovský. Je plný všech možných bytostí a tvorů, které si ani nedokážeš představit,“ povídal mi a díval se mi do očí, „a jsou mezi nimi i stvůry, které zabíjejí všechny, kteří se jim připletou do cesty. A tohoto muže napadla právě jedna taková stvůra.“

„Ale v našem okolí se žádné stvůry nevyskytují,“ namítl jsem, „a pokud ano, nemůžou nás právě teď přepadnout?“

„Uklidni se,“ řekl, „pravda, u nás se takové bytosti nevyskytují, ale občas se stane, že se příšera zatoulá a narazí třeba na nějak pocestného, který jde jen do sousední vesnice.“

„Ale… stále na nás může zaútočit.“

„No… Kdybys svůj zrak neupíral jen na toho zraněného muže, všiml by sis, že jeden z té skupinky nesl i hlavu té stvůry.“

Zamyslel jsem se a snažil se vzpomenout na lidi, kteří prošli před chvílí kolem, ale stále jsem jen viděl zmrzačené tělo toho muže a krev, která stříkala z jeho ran.

„Raegnare, svět je velice nebezpečné místo. Vždycky by ses měl ujistit, že jsi v bezpečí a pokud by ses již dostal do nějaké špatné situace, je vždycky nejlepší najít nějaké místo, které by ti, i kdyby jen na chvíli, poskytlo úkryt. Rozumíš, co ti říkám?“

„Ano,“ zašeptal jsem a zopakoval to, co jsem si z jeho řeči odnesl, „zůstat v bezpečí nebo si najít úkryt.“

„Správně,“ usmál se otec a pomohl mi slézt ze skály zpět na pevnou zem. A jak jsem si šeptal přesně tyto slova, když jsem odpočíval vedle Ellynor, dal jsem na rady svého moudrého otce, který vždy dbal na to, abych si věděl rady za každé situace, a porozhlédl se kolem, jestli bych náhodou někde neviděl místo, které by nám posloužilo jako úkryt.

„Co si to tam šeptáš?“ zeptala se mě čarodějka a otočila se ke mně.

„Úkryt,“ odpověděl jsem jí. „Musíme se pokusit najít místo, kde bychom se mohli schovat.“

„Zní to dobře, ale… kde tady chceš najít nějakou skrýš?“ ptala se a pomalu se začala zvedat ze země. Také jsem vstal a protáhl si své nohy, které mě po celém tom úprku rozbolely.

„Půjdeme směrem k tomu kopci támhle,“ řekl jsem a ukázal rukou k jihu, kde mezi kmeny stromů stoupala země vzhůru. „Možná tam něco bude.“

Protože neměla lepší návrh, vydali jsme se ještě za posledního denního světla na cestu. A vskutku při nás stáli bohové, protože ještě před tím, než slunce konečně zapadlo a les pohltila úplná tma, jsme našli malou opuštěnou jeskyni. Ihned se nám zlepšila nálada a naděje, že to nakonec přežijeme, se zdála být vetší než kdy před tím.

„Pokusím se u vchodu vyvolat ochranné kouzlo, které by nás před těmi stvůrami ochránilo. Ale nevím, jestli se mi to povede. Jsem příliš vyčerpaná,“ řekla Ellynor a z posledních sil se dobelhala k okraji jeskyně. Pak ve vzduchu před sebou začala svýma rukama vytvářet jakési obrazce. Já ji se zájmem pozoroval, a když už to vypadalo, že vysílením padne k zemi, stalo se to. Vzduch kolem se naplnil jakousi aurou a zdálo se mi, že se před vchodem vytvořila jakási průhledná blána, které během chvilky splynula s okolím tak, že ji nebylo vidět.

„Hotovo,“ hlesla Ellynor a svalila se na zem vedle mě.

„Jak dlouho to kouzlo vydrží?“ zeptal jsem se a pohlédl na ni.

„Tak dlouho, dokud jej nezruším,“ odpověděla a povzdechla si. Ze svého tlumoku jsem vytáhl starý chléb a kus jí dal. Letmým úsměvem mi poděkovala a zakousla se do něj. Byla již noc, ale dovnitř jeskyně nám svítil měsíc, který stál na obloze a zářil. Také jsem si vzal kus chleba a zbytek vrátil zpět do svého vaku. Mezi sousty jsem se Ellynor zeptal: „Proč jsi vlastně utekla z Toullské akademie?“

Povzdechla si, hlavu opřela o mé rameno a zahleděla se ven z jeskyně. „Víš… Po celé té době, kterou jsem tam strávila, jsem prostě nechtěla dělat to, co mi tam celou dobu vštěpovali.“

„Jako co?“ zeptal jsem se a vložil kus chleba do svých úst.

„No… Když jsem tam nastoupila, myslela jsem, že s vědomostmi, které se tam naučím, bych mohla být nějak užitečná.“

„Chceš říct, že čarodějové nejsou užiteční?“

„Ne, tím myslím to, že se všechno točí kolem bohatství a nadvlády. Všichni ti kouzelníci, co pomáhají lidem, myslíš, že to dělají jen proto, že to prostě chtějí? Ne… Vždycky je v tom něco. Zlato, sláva, moc. A já toho prostě nechtěla být součástí, tak jsem se sbalila a utekla.“

Usmál jsem se. „Jako malý kluk jsem si vždycky přál být čarodějem, co má velikou moc a dokáže nevídané věci…,“ řekl jsem a povzdechl si.

„Já už od mala ráda pomáhala lidem,“ zasnila se Ellynor, „zastával jsem se druhých, ač jsem nemusela. Častokrát mi to ublížilo, ale já jsem byla prostě… šťastná. Byla jsem ráda za to, že pro někoho mohu něco udělat.“ Uslyšel jsem zvuk podobný vzlyku. Pootočil jsem hlavou a všiml si, jak kouzelnice stírá slzu, která jí stékala po tváři. V tu chvíli jsem se ujistil v tom, co jsem si myslel již dávno. Děvenka navenek, ale bojovnice uvnitř.

Mlčky jsme se dívali z jeskyně ven a přemýšleli o cestě, která nás ještě čeká. Když jsem si promyslel svůj návrh na další den, otočil jsem se, abych ho mohl říct Ellynor. Ale už spokojeně spala, tak jsem ji nechal být. Po tom všem si zasloužila trochu odpočinku. Někde v dáli jsem zaslechl ony děsivé skřeky těch stvůr. Se zatajeným jsem poslouchal a snažil se odhadnout, jak daleko byly. Ozvaly se ještě několikrát a nakonec ustaly. Jak říkala Ellynor, v té jeskyni jsme díky kouzlu měli být v bezpečí, tak jsem se uklidnil, hlavu opřel a skálu za mnou a taky se pokusil usnout, což se mi po chvilce i podařilo.

 

Když jsem se probudil, slunce již dávno stálo na obloze a pěkně hřálo. Ellynor již byla vzhůru, ale stále ještě ležela vedle mě a odpočívala. Hned jak jsme pojedli trochu chleba, který nám ještě zbyl, svěřil jsem se jí s návrhem, který mě napadl minulou noc. Spočíval v tom, že se pokusíme najít obchodní cestu, která do Tronheimu, vesničky do které jsme měli namířeno, vedla. Bývalá učednice souhlasila a po odvolání kouzla jsme se vydali na cestu.

Přes noc jsme nabrali trochu sil, takže se nám cestovalo lépe než předešlý den. Putovali jsme směrem na východ, kde jsme předpokládali, že na cestu narazíme. Měli jsme štěstí, protože asi po půl dne cesty jsme na obchodní stezku opravdu narazili. K našemu překvapení jsme na ní potkali i vůz s několika obchodníky.

„Naše záchrana,“ zaradovala se Ellynor a ihned jsme se k nim vydali. Stalo se však něco, co jsme neočekávali. Všichni ve skupince byli dosti nedůvěřiví a nechtěli nás k sobě pustit. Křičeli po nás, že jsme jen zloději a ať se držíme dál. Snažili jsme se je přemluvit, ale pokoušeli jsme se zbytečně. Chtěli jsme je tedy varovat před těmi stvůrami, které nás pravděpodobně ještě pronásledovaly, ale na naše naléháni nebrali ohledy.

Připadali jsme si bezmocní. Po těch necelých dvou dnech neustálého strachu o život, zrovna když už jsme si mysleli, že jsme zachráněni, se stalo tohle a my byli stále odkázáni jen sami na sebe.

„Proč?“ ptala se vzlykotem Ellynor, když jsme kupce obcházeli a po vyježděné lesní cestě se vydali směrem k Tronheimu. „Bohové, proč?“

Přidali jsme ještě do kroku a obchodníky nechali za našimi zády. Spěchali jsme, seč nám síly stačily. Nechtěli jsme riskovat, že ty bestie ještě neskončily svůj hon na svou kořist. Po několika mílích jsme se zastavili a odpočinuli si. Kousek od cesty jsme narazili na malou říčku, z níž jsme se dychtivě napili. Za poslední desítku hodin jsme své rty svlažili jen párkrát, takže jsme využili šance a plně doplnili dávku tekutin. A pak se pokračovalo dál.

Když začalo zapadat slunce, dostali jsme se na okraj lesa. Před námi se rozprostírala kamenitá planina, která se táhla na všechny směry téměř až k Aškenivskému pohoří, před kterým se opět nacházel les a za ním Tronheim.

Na našich tvářích se objevily nepatrné úsměvy. Už to nebylo daleko. Pokud bychom pokračovali jako doposud, mohli bychom se tam dostat již další den večer, v nejhorším případě až následují den k ránu. Naše nálada se opět o něco zlepšila a my pokračovali dál.

Když nastala noc, v našich srdcích se usídlil strach a tíseň. Cestovali jsme čím dál obezřetněji a doufali, že již neuslyšíme ty příšerné skřeky, které ty stvůry vydávaly. Ozvalo se však ještě něco děsivějšího. Začalo to tichým vzdáleným výkřikem. Zastavili jsme se a otočili se směrem, odkud jsme přišli. Odtamtud totiž přicházel.

„Dostali je,“ hlesla Ellynor, stojící vedle mě, „a to jen kvůli nám, protože jsme je k nim přivedli.“ Podíval jsem se na ni a chtěl něco říct, ale nevěděl jsem co, tak jsem tam jen tak stál a mlčky byl pohroužen do svých myšlenek.

Vtom se ozvaly další výkřiky. Tentokrát jich bylo více. A pak to pokračovalo. Slyšeli jsme, jak ti kupci křičí, co jim síly stačí, ale nijak jim to nepomohlo. Do toho se přidaly i ty skřeky těch tvorů. Celá ta děsivá událost trvala několik minut. Pak byla zakončena triumfálním skřekem těch příšer a nastalo ticho.

Mlčky jsme na sebe pohlédli. Ellynor jen se slzami v očích odvrátila zrak a s nadávkou na ty stvůry se vydala na cestu. Já ji hned následoval. Putovali jsme celou noc a ani jedinkrát se nezastavili. Až k ránu jsme si dopřáli trochu odpočinku. Usedli jsme na vrcholku vyvýšeného kopce na celé té hornaté pláni a najedli se zbytku chleba. Díval jsem se směrem, kde už museli ležet jen ohlodané kosti těch kupců a nepřítomně pozoroval tamější krajinu. Jak jsem očima klouzal po těch kusech skal, zdálo se mi, že jsem zachytil pohyb. Zarazil jsem se s posledním soustem v puse a ukázal tam prstem. „Tam!“

„Ellynor se ohlédla a podívala se tím směrem. „Do prdele!“ hlesla, když si těch malých teček všimla taky. „Jsou to oni.“

„Jsou pěkně rychlí,“ řekl jsem, vstal a popadl svůj tlumok. Ellynor udělala totéž. Na nic jsme nečekali a spěchali dál. Byli jsme sice dost vyčerpaní z celého toho včerejšího postupu, ale neměli jsme na výběr. Zjištění, že ty stvůry nás pronásledují už třetím dnem a stále nemají dost, nás hnalo kupředu. Ellynor po cestě zkoumala svůj dračí kámen a přemýšlela, jestli jej bude moct použít.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se jí, aniž bych zastavil.

„V posledních dnech jsem ho značně vyčerpala. Nebudu mít tolik moci jako tu první noc, pokud na nás zaútočí,“ odpověděla Ellynor.

V mé mysli se začaly vytvářet ty nejhorší možné situace, jak tohle všechno může skončit. Naděje, kterou jsme ještě měli, téměř zmizela a přízeň bohů, jak vidno, taky. Stále jsme však doufali, že se do soumraku dostaneme do Tronheimu. Neměli jsme však to štěstí.

Jen co zapadlo slunce, dorazili jsme teprve k začátku lesa, za nímž se vesnice nacházela. „Už to není daleko,“ hlesla vyčerpaně Ellynor, „to zvládneme.“

Za námi se ozvaly ty děsivé skřeky stvůr. Byli blíž, než jsme si mysleli. Pohlédl jsem na Ellynor a všiml si, že už moc dlouho nevydrží. Nohy se jí pletly a vypadalo to, že každou chvíli padne na zem a už nevstane. Najednou zakopla a málem upadla, ale naštěstí jsem ji na poslední chvíli zachytil.

„No tak!“ vyhrkl jsem na ni a pomáhal jí. Ale ona už nemohla. Nohy jí přestaly poslouchat, takže jsem jí spíš vláčel vedle sebe. Za sebou jsme zaslechly skřeky těch tvorů. „No tak!“

„Prosím,“ vydrala ze sebe mezi vzlyky. „Prosím, já nechci zemřít!“

V tu chvíli jsem v ní opět spatřil svou sestru. Stejný výraz ve tváři a stejná slova měla i Myriam, když ji ti vojáci potom, co ji znásilnili, postavili před dům a následně zabili. Stalo se to jednoho podzimního rána. Otec se už dávno vydal do lesa dělat svou práci, takže nebyl doma, když se to stalo. Do našeho obydlí vtrhli královští vojáci a všechno uvnitř převrátili naruby. Nabírali zrovna nové rekruty do armády, takže hned jak uviděli patnáctiletého chlapce, mě, vyhnali nás všechny ven.

„Prosím, nechte ho, je to ještě dítě!“ křičela má matka, ale jeden z vojáků ji udeřil a tím umlčel.

„Ne!“ vykřikl jsem a snažil se vymanit ze spárů toho, kdo mě držel. Muž však byl dost silný na to, aby mě udržel.

„Takže tu máme válečníka,“ řekl velitel té jednotky, když si všiml mého snažení. „Ty se nám budeš hodit.“

„Nechte ho bejt!“ ozvalo se a znenadání se odněkud přiřítila má sestra a vrhla se na kapitána. V ruce cosi držela a to zabodla veliteli do zad. Ten zaúpěl bolestí a Myriam ze sebe setřásl.

„Kurva!“ vykřikl a uštědřil sestře takovou facku, až skončila na zemi. „Ty malá mrcho! Jen počkej.“

Myriam se otočila na záda a kopla do rukou, co se jí snažily chytit. Šmátrala kolem sebe, až nakonec sevřela v ruce rukojeť nože a pak se s výkřikem vrhla na kapitána a nůž mu zabodla do nohy. Ozvaly se výkřiky bolesti a Myriam dostala další ránu.

„Za tohle tě zabiju!“ zakřičel velitel a rozkázal něco svým vojákům. „Ale ještě si s ní pohrajte, hoši, ať ví co je to bolest.“

„Nechte ji,“ zakřičel jsem na něj, ale velitel na mě jen vrhl nepřátelský úsměv, nůž vytrhl ze své nohy a pronesl: „A ty se budeš dívat.“

Nevím, jak přesně dlouho to trvalo, ale byly to nejhorší minuty mého života. Dívat se, jak si ji ta hnusná prasata přehazují mezi sebou, bylo něco příšerného. Až nakonec nezůstal jediný voják, který se nepobavil, velitel rozkázal, ať ji připraví. Myriam, celá od slz, bezmocně vzlykala. „Prosím, já nechci zemřít.

Ale velitel ani nehnul brvou, když k ní přišel, vzal svou dlouhou dýku a prořízl jí hrdlo.

„Né!“ křičel jsem vzteky, „né… já vás zabiju!“

Velitel ke mně došel a uštědřil mi pohlavek. „Mlč už, kurva!“ zařval a nařídil ostatním k odchodu. Má matka byla stále v bezvědomí. Když mě vlekli s sebou pryč do armády, křičel jsem. Vzpouzel jsem se, ale nemělo to žádný účinek. A to poslední, co jsem viděl, než mě omráčili, aby mě umlčeli, bylo mrtvé tělo mé sestry před domem, má matka ležící bezvládně na cestě a tváře některých občanu vesnice, kteří s hrůzou pozorovali, co se děje.

 

„Prosím,“ hlesla Ellynor, „já nechci zemřít.“

„No tak!“ vykřikl jsem na ní a snažil se ji postavit na nohy, „už to není daleko.“

„Už nemůžu,“ vzlykala čarodějka a svalila se na zem.

„Ne!“ vykřikl jsem a stanul hned vedle ní. Skřeky těch stvůr již byly blízko a kolem nás. Obklíčili nás. Podíval jsem se kolem a zahlédl jejich pohyby mezi kmeny stromů.

„Sakra!“ vytáhl jsem svůj meč a tlumok hodil na zem. „Sakra!“

Byli jsme v pasti. Měsíc jasně zářil na černé obloze a jeho svit se prodíral mezi stromy sem k nám dolů. Všiml jsem si, že jsou ty bytosti už jen tři. Kroužili kolem nás, cenili na nás ty své dlouhé a zakrvácené zuby a vydávaly ty své skřeky, jedna po druhé.

Ellynor se opřela o kmen jednoho stromu a sáhla po svém tlumoku. Bestie zatím zmenšovali svůj kruh kolem nás a připravovaly se k útoku. Já se ohlížel, hned na jednu a poté hned na druhou stranu.

„Tak už teda pojďte!“ vykřikl jsem na ně, protože jsem to už chtěl mít za sebou. Ty stvůry jako by mi rozuměly a jedna z nich se na mě vrhla. Ohnal jsem se po ní mečem a sekl jí do ruky. Za mnou se ale objevila druhá z těch bytostí a svými drápy mě sekla do zad. Zavyl jsem bolestí a ohnal se mečem kolem sebe. Stvůra však uskočila a zmizela ve tmě, aby se zas mohla objevit z jiné strany.

Vpravo jsem zahlédl pohyb a tím směrem sekl. Měl jsem štěstí a tvora zasáhl pod napřaženou rukou až k břichu. Z rány se hned vyvalila teplá krev. Stvůra zařvala a vrhla se na mě s cílem mi prokousnout hrdlo. Zareagoval jsem však rychle a ještě ji stačil vrazit meč až po jílec do břicha. Bytost zaúpěla bolestí a svalila se na mě. Zády jsem dopadl na zem, což mi na chvíli vyrazilo dech. Stvůra byla ještě živá a natahovala hlavu po mém krku. Rukama jsem ji ihned uchopil a snažil se ji udržet co nejdál od sebe.

Pak jsem kousek od sebe uslyšel zapraskání větví a já věděl, že je to konec. Jenže v tom právě přibíhající stvůru sežehly rudé plameny. Využil jsem toho a odhodil ze sebe tu stvůru, která na mě ležela. Hned jak jsem od ní byl pryč, seslala na ni Ellynor oheň. Ozval se další děsivý skřek a příšera se objevila hned za Ellynor.

„Pozor!“ vykřikl jsem, ale bylo pozdě. Stvůra ji popadla a strhla k sobě.

„Raegnare!“ vykřikla kouzelnice. V ten moment se odněkud vyhrnula ještě čtvrtá z těch bytostí a také se k Ellynor vrhla. „Raegnare!“

To, co jsem poté udělal, mě doteď děsí v mých snech. Otočil jsem se a vydal na útěk. Stačil jsem si ještě všimnout překvapeného výrazu Ellynor, když jsem se rozhodl jí nepomoct.

„Raegnare!“ slyšel jsem ještě, jak na mě volá, když jsem zmizel ve tmě mezi stromy. Téměř jsem nevnímal, co dělám, utíkal jsem jen co nejdál pryč od té hrůzy. Pronásledovaly mě však bezmocné a bolestivé výkřiky kouzelnice, kterou ty stvůry trhaly na kusy a krmily se z jejího masa. Pronásledovaly mě dost dlouho, a když nakonec ustaly, pokračovala ta hrůzná chvíle vítězoslavnými skřeky těch tvorů.

  Prodíral jsem se mezi kmeny, jak nejrychleji jsem ještě mohl. Z očí mi stékaly slzy, když jsem si začal plně uvědomovat, co jsem provedl a s bezmocnými zvuky, které jsem ze sebe vydával, jsem se potácel kupředu. Myslel jsem jen domov, kam jsem se celou tu dobu přál vrátit.

„Otče?“ uslyšel jsem svůj hlas vzdálený v dálce. „Proč se někdy děje to, co se děje?“ Ihned se mi vybavil večer toho dne, kdy stvůra napadla toho muže, kterého nesli ti lidé do naší vesnice.

„Proč se dějí tak příšerné věci?“

„Víš, co si myslím?“ zeptal se mě otec, sedící na dřevěné židli a dojídající poslední zbytky večeře.

„Co?“ zeptal jsem se.

„Podle mě, se každému nakonec stane něco takového, co dělal ten člověk ostatním anebo jak se k nim choval.“

„Tohle nechápu,“ řekl jsem. Jak bych taky mohl, bylo mi tehdy teprve třináct.

„Podívej,“ řekl otec, dojedl poslední kus jídla, který měl na talíři a pak se ke mně naklonil. „Když je člověk zlý a k ostatním se nechová vůbec nijak dobře, nakonec se mu stane něco zlého, co bude připomínat to, co dělal on.“

„A co ti hodní?“ zeptal jsem se.

„Na ty to platí taky, jen se jim stanou dobré věci, na rozdíl od těch zlých,“ vysvětlil mi otec a usmál se.

„A je to opravu tak?“ zeptal jsem se s pochybnostmi v hlase.

„To nevím,“ přiznal otec a opřel se o opěrku židle. „Ale věřím v to. Kdo ví? Možná, že nás bohové všechny opravdu celou dobu pozorují a podle našich skutků pak ovlivní náš život.“

Otcovy slova mi právě hučely hlavou a já se rozplakal ještě víc. Na chvíli jsem se zastavil a opřel o jeden kmen, jen na pár vteřin, abych popadl dech. Jestli je to pravda, tak mě opravdu nečeká nic dobrého. Za ty roky, co jsem byl u vojska, jsem udělal tolik příšerností, že bych je ani nedokázal spočítat. Sice jsem po smrti své sestry přísahal, že ji jednou pomstím, a že zabiju ty, co mě a mé rodině provedli, ale stalo se něco, co jsem nečekal. Stal jsem se jedním z nich.

Nepamatuji si, co přesně mě strhlo do toho kola špatností, ale zanedlouho už jsem byl jak ti, co mě odvedli a zabili mou sestru. Také jsem znásilňoval mladé dívky, když jsme s vojáky procházely menšími vesnicemi, zabíjeli jsme nevinné občany našeho království, když odmítli dělat to, co jsme chtěli, kradli jsme a ubližovali ostatním. Stala se ze mě zrůda… byl jsem jedním z těch lidí, kterými jsem po smrti sestry tak opovrhoval, ale to nejhorší… mě se to líbilo. Co by mi na to asi řekli mí rodiče? Teď se mi to však všechno vrátilo. Ty stvůry byly jen trestem za život, který jsem vedl.

Znova jsem se rozběhl a vzlykal dál a slzy stékaly po mé zakrvácené tváři.

A co Ellynor? To si opravdu zasloužila takový osud? Zemřít ve strašlivých bolestech a být zabita tvory, jež nejspíš vyvrhlo samo peklo? Vedla snad také jako já, tak špatný život, že by si zasloužila stejný osud jak já? A co Deodrill? Zasloužil si to i on?

Najednou jsem zakopl o starý pařez a svalil se na zem. Vyjekl jsem bolestí a prsty zavrtal hluboko do hlíny. Už jsem byl smířený, že je konec. Pomalu jsem se nadzvedl a pokusil se vstát. A vtom jsem si toho všiml. Světel, ne moc daleko, přímo přede mnou. Tronheim. Vydal jsem ze sebe zoufalý skřek a z posledních sil se rozběhl k té malé vesničce. Zdálo se mi, že jsem běžel nejméně několik hodin, než jsem konečně doběhl k nízkým hradbám té malé vesničky.

Hned jak jsem vběhl do světla hořících loučí, všimla si mě stráž a něco na mě začala hulákat. Nevím co, nevnímal jsem je. Jen jsem ještě doběhl co nejblíže ke vstupní bráně a padl na zem jako podťatý. Vyčerpaný, vysílený a zraněný jsem ze sebe vydal ještě jakési heknutí a pak jsem ztratil vědomí.

 

Uběhlo několik týdnů od doby, kdy jsem dorazil k branám vesničky Tronheim. Jeho obyvatelé byly moc laskaví a ošetřili mě a ubytovali v místním hostinci. Téměř nikdo mi zprvu nevěřil, co se stalo, ale hned jak se přihnaly zprávy o masakru obchodníků na západ u hornaté planiny, rozhodli se, že mi tedy budou věřit a nechali si povědět celý můj příběh. To bylo před třemi týdny.

Od té doby až doteď se téměř nic nestalo. Žádné známky po těch stvůrách nikdo nenašel. Vypadá, to že se nakonec přeci jen spokojili s kořistí, kterou dostali a mě už nechali být.

Celá ta událost se ke mně vrací skrz noční můry, ve kterých prožívám stále to samé pořád dokola. Nejdříve smrt Deodrilla a pak Ellynor… Ach… Jak moc mi připomínala mou sestru.

Už je čas. Tyto zápisky píšu jen pro případ, že by se něco stalo a já nemohl už vypovědět svůj příběh. Zítra ráno se se skupinkou obchodníků a několika žoldnéři, kteří nás budou chránit před případným nebezpečím, konečně vydám do Car Belethonu a odtamtud do mojí rodné vesnice. Stále doufám, že tam najdu své rodiče ještě naživu. A pokud ne…

Ač všechno naznačuje, že nám na cestě nebude nic hrozit, stále se nemohu zbavit dojmu, že se něco stane. A ne jen kvůli podezření z otcovy víry, že špatným lidem se stávají zlé věci a těm hodným zase ty dobré, ale kvůli strachu, že až opustím tuto vesnici, zemřu. Ze strachu, že na mě někde tam venku čekají oni.

 

KONEC