Inferno - V/V

Anotace: ..

Stále častěji se Klingwoodskými uličkami šířily šeptané pověsti o obludném podobenství jistých osob s již dávno mrtvými prapředky. Našli se i tací, kteří přísahali na svou smrt, že kolem starého hřbitova spatřili potulovat se někoho, kdo se velmi podobal ztracenému Dowenovi. V hostinci u přístaviště byl zase spatřen praděd mladého řemeslníka Lanklyho. Belhavou chůzí prý mířil kamsi směrem ke starému mostu. Jiní vyprávěli o podivných stínech plujících mezi hustým stromovím.

Když měsíc visel nad městem a zaléval té noci nevídaným světlem pochmurné doškové střechy, ozývalo se truchlivé, ještě hlasitější vytí psů než kdy jindy. Lehký vánek šeptal svou výzvu stromům a po odbití půlnoci byly spatřeny ze tmy se nořící ohavné přízraky. Poté, co se za městskou branou zjevil jakýsi mlhavý opar, vytí náhle utichlo a ozývalo se spíše nervózní kňučení. Někteří psi zmateně pobíhali hledajíce úkryt před odporným pachem mrtvolnosti.

Ačkoliv se malá okna rozsvěcovala, nikdo se neodvažoval dům opustit. Lehký vánek se během několika minut změnil v bouři takových rozměrů, že vítr rval poslední zbytky listů z polouschlých větví a ohýbal leckteré silné kmeny. Tašky z domů padaly přímo na ulice, kde se s třískotem rozbíjely, uvolněné okenice divoce mlátily do oken a oblohu rozčísly první blesky. Na zem přitom nespadla jediná kapka vody.

S kokrháním kohoutů se probouzelo těžko a než se venku objevili první lidé, byl již čas na oběd. Při odklízení škody se v Bewerské ulici nalezlo i tělo odpovídající zčásti popisu Dowena, ale kdekdo z přihlížejících klopil, nebo spíše odvracel zrak, neboť bylo zřejmé, že některé části těla Dowenovi nepatří. Jako by byly .. cizí. Přivolaný dr. Hogan kroutil hlavou a nedokázal vysvětlit, jak je možné, že se pohřešovaný nalezl právě zde a v takto ohavném stavu rozkladu. Nemyslitelná a zcela vyloučená byla potom myšlenka, že by zemřel minulého večera. Pohřeb se konal s náležitou úctou o týden později na novém hřbitově. Tělo bylo pohřbeno do rodinné hrobky. Času na rozhodování nebylo nazbyt a ony neblahé události za poslední roky si jistě žádaly řešení. Ještě tentýž podvečer se cestou do hor vydala šestice dobrovolníků pod vedením profesora Wyrmbyho z Loomarské univerzity. Zdokumentované události nejsou nijak racionálně přesvědčivé, ale záznamy nalezené na kusu pošpiněného papíru v malé jeskyni asi míli za městem a koneckonců nejen ty, hovoří nějak takto a jsou připisovány samotnému prof. Wyrmbymu:

Následující řádky zřejmě nebudou příliš čitelné, neboť třes starcových rukou umocněn prožitou hrůzou změnil mé písmo k nepoznání. Stejně jako jsme se nenávratně změnili my všichni, kteří jsme se rozhodli setrvat. Nikdo z nás nemůže jistě prohlásit, co vlastně spatřil, ale vězte, že je to snad lepší.  

Jakmile jsem opustil město, pocítil jsem podivný závan chladu. Já i moji kolegové jsme postupovali rychle, neboť čas byl náš nepřítel a každou minutou jsme mohli ztratit stopu, i když jsme patrně věděli, kam má ta věc namířeno. Psi nás táhli neomylně, ale jejich podivně nervózní pohyb mně přidělával starosti. Protože nikdo celá léta nechodil po této lesní stezce, zarůstala podivným trním, které se plazilo všude kolem našich nohou. Stromy byly seschlé, jen bledý lišejník porůstal kůru. Pomalu jsme mířili k místu, kde přebýval Groward, když psi začali cosi větřit a se staženými ocasy se zastavili. Pach patrně po chvíli zesílil, neboť se začali chovat velmi podivně. Museli jsme je všechny do jednoho pustit. Takovou zatvrzelost a odmítání jsem u vycvičených psů doposud nespatřil.

Pokračovali jsme sami a přece se nám podařilo kohosi nebo cosi spatřit na samém konci lesa. Suchý porost zde vystřídala holá pláň. Byla to silueta, která se v dáli mihla svou nejasnou chůzí. Patrně bych nikdy neprohlásil, že jde o člověka, ale všichni jsme byli svědky, jak to kráčí do Growardova domu. Přikrčeni v úkrytu jsme napjatě vyčkávali. Byli jsme připraveni na všechno, ale hrůzy, kterým jsme byli svědky, jsou nezapomenutelné. Ještě stále se o mě pokouší mdloby, když vzpomínám, ale není jiné cesty a snad naleznu většího klidu. Když přes ponurý měsíc přeplulo několik tmavých mraků, rozhodli jsme se vrazit do Growardova domu. Teď už vím, že o nás musel celou dobu vědět. Jakoby vycítil náš hlasitý tlukot srdce a připravil nám kruté přivítání, které nikdo nečekal ani v těch nejhorších snech. Staré dveře pro nás nebyly překážkou. Vtrhli jsme do tmavé místnosti v očekávání, že Growarda přistihneme při čemkoliv ohavném, ale namísto toho jsme se stali pouhými svědky toho, co po něm zbylo. V neobyčejně velkém krbu hořel namodralým plamenem jakýsi svazek knih, zřejmě narychlo hozených do ohně. A vlastně ještě cosi podivného. Zdálo se, že to jsou vlasy, které plameny nějakým zázrakem nesežehly, ale nelze to tvrdit s jistotou.

Na jedné z polic ležel mosazný klíč, kterým jsme poté odemkly vchod do sklepení. Bylo zde vše, co Groward objednával, ale žádný náznak, za co by se dal prohnaný alchymista usvědčit. A až potom se to stalo. Obrovské dveře od sklepení se s třeskotem zabouchly a my jsme byli uvězněni v černočerném sklepení. Vydáni napospas jen tmě a tichu. Stále mě to nutí přemýšlet čím dál víc. Nikdo z nás v té chvíli nevěřil, že se dostaneme ještě kdy ven. Když naše poslední pochodeň uhasla, zachvátila nás panika, strach, úzkost a nakonec i sama beznaděj. Vzduch byl prosycen neznámým pachem matoucím naše smysly a sny, které jsem měl v době, kdy jsem byl uvězněn, byly velmi podivné a časté. Rovněž jsem pociťoval velkou únavu a zdálo se, že nás kdosi navštěvuje, ale nebyly slyšet kroky a staré dveře zůstávaly zavřené. Dny trávené v temnotě o hladu a žízni byly nesnesitelné a přísahal bych, že mě smysly již opustily a já zemřel vyčerpáním a stejně tak i ostatní. Nevím, co se s námi dělo, když jsme spali tvrdým spánkem a nevím, jak dlouho jsme byli uvězněni, ale když jsem jednoho dne otevřel oči, ucítil jsem závan čerstvého vzduchu. Vchod byl otevřen. Náš pohyb byl vrávoravý a oči přivyklé tmě se snažily vyhýbat jakémukoliv náznaku světla, i když již bylo šero. Zůstali jsme naživu, ale za jakou cenu? Znovu jsme prohledali temné kouty laboratoře, ale nic jsme nenašli. Snad ani nemohli.

Když jsme poslepu zamířili k pěšině vedoucí do města, byl již večer. Velmi podobný tomu, kdy jsme naposledy spatřili měsíc, jen temnější a jakýmsi způsobem zlověstnější. Nohy už špatně sloužily a k městu jsme mířili velmi pomalu, neboť jsme neměli žádnou svítilnu.

Muž postávající u brány byl patrně strážným. Když zdálky spatřil v mlhavém světle naše tváře, otřásl se hrůzou, upustil lucernu a utíkal směrem do města. Zastavili jsme se na místě slabě osvětleném poblikávající lucernou a opět mnou projel mráz. Naše matné stíny se zdály býti na osvětlené cestě podivně deformované do ohavných tvarů. V náprsní kapse jsem nahmatal malé zrcátko. Již chápu, co strážného k smrti vyděsilo. Naše tváře nejen zestárly, ale naše podoba se nedala ani zdaleka nazvat lidskou. Nevydržel jsem pohled na něco tak strašlivého. Od té chvíle jsem se považoval za cosi nezemského, přetvořeného samotným zlem. Poté, co jsem rozbil zrcátko o stěny městských bran na tisíce malých kousků, myslel jsem, že nás již nemůže potkat nic horšího. Opět jsem se zmýlil. Rozvášněný dav s holemi, sekyrami a provazy v čele se strážným, se nezadržitelně blížil k místu, kde jsme stáli stále nemohouce uvěřit.

Nevím, komu se podařilo zachránit svůj ubohý bezcenný život, pokud se naše bídné bytí tak dalo nazvat. Slyšel jsem hlasitý křik spolu s praskajícími údy. Rozvášněné bodání do již nehybných těl. Zaslechl jsem i několik výstřelů a dusot koňských kopyt. Přesto nepovažuji za štěstí, že jsem unikl. Jen jsem rád, že mohu alespoň vysvětlit, co se toho večera opravdu přihodilo. I když nevím pravou podstatu, jsem si nyní jist, že jsme všichni v Growardově sklepení skonali a znovu k životu přivedeni byli v hrůzné odpudivé podobě.

Slunce již pomalu zapadá a z města se valí hustý dým. Hranici olizují velké plameny šlehající vysoko k nebi. Nepochybně se pálí padlá těla, aby nic z té ohavnosti nezůstalo živé. V rukou svírám svou zbraň a než si hlavou proženu smrtící kulku, vězte, že pravé zlo stále sídlí tam v horách. Dokonce i teď ho cítím, ale nejsem si jist, zda může být kdy zlomeno. Já svou víru již ztratil, a proto odcházím …