Konec

Anotace: Povídka psaná pro pisálky na téma s pořadovým číslem 24 - námět: Koncem všechno začíná...Kategorie je takový mix. Horrorová je spíš tím, jak by to mohlo být skutečné....

Konec

 

Praha 08:00

 

                V metru byla hlava na hlavě, jako ostatně každé ráno. Různorodá směska zahrnujíc manažery, studenty a občany důchodového věku. V soupravě nebylo k hnutí a vzduch byl podivně těžký.

 

                „I.P Pavlova“ zaznělo z reproduktoru

 

                Dvojice mladých mužů oděných do pečlivě střižených obleků značky Luis Vitton se nervózně ošila.

 

                „Takže tohle je konec?“ zašeptal ve farsí mladší z nich.

 

                „Kdepak bratře. Tohle je teprve začátek. Uvidíme se v ráji. Alláh je veliký!“ odpověděl stejně tiše ten druhý.

 

                „Sláva Alláhovi,“ řekl v odpověď.

 

                S těmi slovy, vzal diplomatický kufřík a procpal se do přední části soupravy. Naposledy navázal oční kontakt se svým druhem.

 

***********

 

                „Allahu Akbar, Allahu Akbar, Allahu Akbar“ zaznělo z obou hrdel mladých cizinců.

 

                Pak vše zmizelo v jasné záři výbuchu několika kilogramů semtexu.

 

***********

               Tma. Nic než tma. Podivný pocit lehkosti, to když se duše vznášející nad troskami metra prvně vzpamatovala. Celá scenerie byla podivně přehledná. Tedy aspoň pro ni.

 

                Bylo to přesně, jak plánovali. Výsledky byly devastující. Vlak se dostal mimo koleje. Škody na civilistech přesahovaly dvě stovky a to jenom na této stanici. Další bratři po celém světě měli přinést mnohem více oběti pro jejich věc.

 

                Duše se vzpomínkami vrátila několik let nazpět.

 

                Do doby kdy ti čubčí syni vrazili do jejich země a obrátili ji v prach. Do dne kdy jejich prokleté bomby dopadly na práh jejich domu. Na tu hodinu, kdy se jeho tělo krčilo pod troskami toho, čemu kdysi říkal domov. Na tu minutu, kdy si uvědomil, že jeho láska byla ve vedlejším pokoji.

Vrátil se do těch několika vteřin, kdy se celý jeho svět zhroutil, to když uviděl co zbylo z jeho manželky.

 

                Ten pocit, kdy se vám sevře žaludek, nikoliv ze zlé předtuchy, ale hrůzou. Všechno okolní dění se smrskne do nicoty a vám zůstane jenom vaše osobní peklo.  Osobní peklo, které ustalo až dnes.

 

                Jakmile se vrátil z nemocnice, začal pravidelně navštěvovat mešitu. Jeho srdce krvácelo a modlitby mu přinášely málo útěchy. On se chtěl mstít. Oko za oko. Jak se to píše v knize svaté.

 

                Když mešitu, do které chodil, navštívil Imám a on uslyšel jeho slova na modlitbě, burcující lid aby se pomstil, byl první, kdo se přihlásil.

 

                Několik měsíců byl trénován v místě, které vůbec nedokázal zařadit do jakékoliv země, kterou kdy viděl. Učili ho mluvit perfektně

anglicky, dostal na míru ušitý oblek, učili ho společenským mravům typickým pro Evropu. Divil se, proč neamerické zvyklosti. Odpověď Imáma byla vždy stejná.

 

                „On s tebou má větší plány.“

 

                A pak se po jedné z ranních modliteb k němu donesla zpráva, že ho přišel někdo navštívit.

 

                Dostavil se do jedné z budov, která sloužila pro porady. V obleku tam seděl postarší muž. Mohlo mu být něco k šedesáti rokům a byl hladce oholen.

 

                „Ty jsi Masuf?“ dotázal se návštěvník anglicky.

                „Ano pane.“

                „Víš, proč jsme tě trénovali?“

                „Abych sloužil, pane.“

                „Sloužíš jenom jedinému pánovi. Tomu nejvyššímu, a ten si tě povolal dnes do svých služeb. Víš kde je Česká Republika?“

 

                ***************

                Dostat studentské vízum nebylo vůbec těžké. Cestoval na egyptský pas, který mu připravili jeho přátelé z tréninkového centra.

 

                Když dorazil do srdce Evropy, město ho učarovalo svou majestátností. Ani na okamžik však nezaváhal o svém úkolu. Několik dní procházel městem a hledal slabá místa. Ukázalo se to jako strašně jednoduché. Hromadná doprava byla bezpečnostní katastrofa. Ostatně jako ve většině velkých měst. Ještě toho večera informoval svoje společníky.

 

                Dostat suroviny pro výrobu bomb nebyl až takový problém, jak se původně zdálo. Objednal kufříky správně velikosti. Trhavinu, rozbušky a detonátory doručili kolegové prostřednictvím diplomatických zásilek, které nepodléhají žádné kontrole. A nakonec to chtělo nějakou náplň pro ničivější účinek bomby. Původně zamýšlené kuličky z ložisek se ukázaly jako ne příliš vhodné a obtížně sehnatelné v množství, které by nevzbuzovalo pozornost. Jako náhrada byla nakonec použita směs hřebíků, vrutů a šroubků.

 

                Večeř předtím, než měla celá akce proběhnout, se celá skupina sešla a hromadně se pomodlila.

 

                „Až zítra budete nastupovat, myslete na své blízké. Děláme to pro ně, pro naše děti. Děláme to pro ty, kteří již s námi být nemohou…..

 

                **************

                Masufova duše se vznášela nad scenerii a pozorovala. Čekala na ten okamžik, kdy se jí otevřou dveře do ráje a on se zhmotní mezi svými milovanými.

 

                Nic takového se ale nestalo.

 

                Protože někdy koncem všechno nezačíná……