Schůzka s Temným Osudem

Anotace: Temná znamení se zjevila a s nimi i volání, jež ho zvalo na schůzku s jeho osudem.

Měsíc dnešní večer zářil jasně rudou barvou. O to horší toto znamení bylo, že byl úplněk. Z nedaleké hospody se ozývaly slova písně o smrti, strachu a zmaru. V dálce slabé poblikávání a lehké dunivé zvuky, oznamovali blížící se bouři. Sílící vítr začal rozeznívat větve stromů a keřů, které šeptaly nesrozumitelná, avšak zlověstná proroctví. Tohle vše byla zlá znamení, jež oznamovaly příchod temných sil, které již obklopili celé tábořiště.
Jen málokdo z lidí si uvědomoval, nebo cítil tu sílu. Sílu, která hodlala celý tábor uprostřed toho prokletého lesa srovnat se zemí. Kdo ví, proč zrovna v dnešní noc temnota povstala, aby lidem dokázala, čeho je schopna. Kdo ví, proč si za svůj cíl vybrala zrovna tento tábor. Otázky, na které málokdo znal platnou odpověď.
V táboře byla jediná osoba, jíž otřásal silný neklid. Viděl jasně všechna znamení a věděl, co se chystá. Cítil tu sílu, jež obklíčila celý tábor, a jen pevně doufal, že nevstoupí dovnitř. Věděl, že on by se ubránil, ale ostatními si nebyl zdaleka tak jist. To však nebylo to jediné, co ho dělalo neklidným.
Samotný Pán nočních můr, mocný démon, se kterým kdysi dávno uzavřel smlouvu, by dokázal bojovat se strachem, mu našeptával do hlavy věci, jež se dnešní noc měly stát. Šeptal mu o schůzce s osudem, na níž musel v dnešní noc jít. Do samotného srdce temnoty dnes musel vstoupit a bojovat o svůj život s přízraky i temnotou samou. Démon mu i s neskonalým potěšením promítl do hlavy vize budoucího bojiště i konců, které ho čekaly.
Jeho tělo, jež bezvládně plavalo v říčce s hrůzným výrazem ve tváři. Pobledlou tvář hledící na přízraky ze země prosycenou jeho krví, tekoucí z jeho prořízlých žil. Jeho umírající mysl i duši, které svou silou drtila temnota. Usmívajícího se, slintajícího blázna, jehož si zotročili duchové a stále mučili jeho zlomenou mysl i duši. Všechny tyto vize v něm vyvolávaly čím dál větší strach a neklid, což se promítalo i navenek. Bledá tvář, vykulené oči, třas a ztuhlé křečovité pohyby, jež začínali dělat starosti jeho přátelům, ale hlavně jeho sestře.
Démonův hlas však i našeptával možnost dobrého konce, ovšem ten pouze našeptával. Muž jen sbíral odvahu na to, aby vstal a vyšel vstříc svému osudu na to místo, kde jej očekávala i možná smrt.
Když konečně vstal od ohně a vyšel pomalým krokem bez jediného slova, zastavila jej jeho sestra, „bráško, jsi v pořádku?“
Věnoval jí pouze smutný, zarážející pohled a hlasem plným strachu tiše řekl, „neboj, musím si jen vyřídit jistou záležitost. Nechoďte za mnou. A kdybych se nevracel, hledejte mě, až bude slunce svítit na obloze. O to jediné vás žádám.“
Zaražená sestra nevěděla, co říci, ani co si o těch slovech myslet. Po pár vteřinách jen tiše kývla a vrátila se k ostatním. Její bratr se znovu vydal na svou cestu za schůzkou s temným osudem.

Při překročení hranic tábora viděl cestu osvětlenou svitem měsíce na ono osudné místo. Vědomost o tom, že touto cestou tam dojít musí, a že tomuto boji se nemůže vyhnout, bylo to jediné, co ho donutilo kráčet dál.
Cestou tam sbíral odvahu, ale i sílu ze sebe i z okolí, na nadcházející boj. Cítil přítomnost přízraků i viděl jejich siluety, jež se schovávaly ve stínech stromů okolo cesty. Temné siluety, to bylo to jediné, co z nich vždy dokázal vidět, ačkoliv měl vždy dostatek síly je zahnat pryč. Jeho zrak vždy zůstával zaslepen vůči nim. Spoléhal proto vždy na své vnitřní cítění, kterým je už často najít i rozeznat dokázal.
Muž sebou ucukl a zastavil se. Uviděl před sebou vchod na místo setkání. Vchod do potemnělého lesa, jež byl zahalen v ještě větší temnotě, než okolní vstupy. Naposledy se zhluboka nadechnul, pobral ještě poslední zbytky sil a vstoupil dovnitř.
Uvnitř už čekaly všechny přízraky, které se naň začaly postupně vrhat. Muž počal uvolňovat nastřádanou sílu jako jasné světlo a razil si pomalou cestu k dvěma nejvyšším, jež zatím stáli v dáli se založenýma rukama, čekajíce, až nadejde jejich chvíle. Muž pokračoval dále a dále do temnoty, odrážeje od sebe duchy.
V půli cesty se však jeho kroky zastavili. Jeden z těch vyšších se, jakoby bleskovým krokem dostala před něj. Muž chvíli, zaražen strachem, váhal, než vypustil velkou část své síly na přízrak. Mocný duch se ve vteřině vrátil zpět, avšak jako na povel ho obklopil zbytek přízraků, jako mohutná vlna.
Pocítil obrovský nápor jich všech. Sebral vše, co ještě měl a pustil ven zuřivou bestii, jež se v něm skrývala. Tu bestii, která se skrývá v každém z nás. Jako zuřivý vlk využil svého řevu, tesáků i drápů, které obalil zbývající energií, aby zahnal přízračnou vlnu. Bránil se té síle, která se snažila získat jeho duši a ovládnout jeho mysl. Bránil se do té doby, než vyplýtval zbytek svých sil.
Když využil tu nejmenší špetičku, jež mu zbývala, projevila se temnota sama. Cítil najednou, jak ho objala ta temná moc a zbytek duchů jej obklopil, aby ho dopomohli zlomit. Muž se začal v bolestech zmítat a zarývat nehty do své tváře, zatím co až nelidsky řval utrpením, jak bylo lámáno jeho bytí. Zažíval ta nejhorší muka, kterými se ho temnota snažila s čím dál větší silou srazit na kolena. I bez své síly se muž snažil vzdorovat. Chytil se za kolena v předklonu, by nepoklekl před temnotou, což by značilo jeho prohru.
Po dlouhém a vytrvalém boji jeho řev utichnul. Stál tam však stále v předklonu, opíraje se stále o svá kolena. Stál tam tiše, bez hnutí po několik dalších minut. Nebyl však zlomen temnotou, ni přízraky. Něco jiného ho nyní drželo ve svých otěžích. Zlověstná síla, před kterou ustoupila i temnota i přízraky tohoto místa.
Odkud si se začal ozývat šílený, zvonivý smích. Smích, který zasazoval strach v nejednom odvážném srdci. Muž se počal postupně rovnat s diabolickým šklebem na rtech a s čistým šílenstvím odrážejícím se z jeho očí. Ten smích mu nepatřil, i když vycházel přesně z jeho hrdla. Tento smích patřil bytosti, jež se obvykle zjevovala pouze ve snech a mučila své oběti hrůznými nočními můrami. Živila se čistým strachem a hrůzou lidí, které v jejich spánku trápila, ale i obyčejnou hrůzou, jímající lidi ve světě reálném. Tělo muže nyní podporovala moc, se kterou kdysi uzavřel dohodu. Pán zlých snů mu nyní propůjčil svou sílu.
„Ale, ale, ale, ale, to je nám dnes dostaveníčko,“ promluvil muž tenkým, šíleným zvonivým hlasem, který mu ani zdaleka nepatřil. „Myslíte, že tady tenhle človíček je jen tak volně k ovládnutí?!“ Muž normálně vnímal dění okolo sebe, ač cítil, že jeho tělo ovládá někdo jiný a jeho ústa také. „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, né! To je pouze vaše nejšerednější mýlka dámy a pánové!“ I když předtím viděl muž jen siluety těch přízraků, nyní je viděl jasně a zřetelně v celé své kráse. Obrovský zástup lidí v dobových oděvech, i když byli poněkud matní, průhlední a roztřesení, jako když někoho pozorujete v odraze špinavého okna. „Tady ten patří mně! Mě a nikomu z vás! To já s ním držím smlouvu a nikdo jinačí!“ rozeřval se opět cizí hlas z mužova hrdla. Muž cítil, jak přízraky i samotná temnota ustupují před silou démona, „a co se týče těch v tom táboře… na ně taktéž nestáhnete ruku, protože jsou pod mou ochranou!“
Mužovi oči sklouzly na nedaleko stojící přízrak mnicha a ukázala naň prstem, „Ty, ano přesně ty, pojď blíže,“ naznačil i ukazováčkem duchu a ve vteřině stála éterická bytost u něj, „Chceš se mě snad postavit na odpor?!“ Přízrak v sutaně se založenýma rukama zakroutil hlavou. Ihned po své odpovědi zmizel tak rychle jak se před mužem zjevil. Muž se opět rozesmál zvonivým smíchem, rozpřáhl ruce a zatočil se dokola, s hlavou směrem k nebi, „a je tu snad někdo z odvážných, kdo by se mi stavěl na odpor?!“ Přízraky, jen postupně začaly mizet z dohledu a temnota se stahovala zpět do lesa. „Sraby!!! Ale dobře děláte,“ řekl muž hlasem démona a za silného smíchu odešel zpět k táboru.

Když se muž vrátil, šel již klidným krokem s úsměvem na rtech. Své tělo už měl pod kontrolou i svůj hlas měl zpět. Když ho spatřila jeho sestra, rozeběhla se k němu s obavou ve tváři, „bráško, jsi v pořádku?“
S úšklebkem, jež měl stále na rtech se na ni obrátil a s ledovým klidem odpověděl, „neboj sestři, vše je vyřízeno a nás už čeká jen klidná noc,“ jen co to dořekl se jen tiše, temně zasmál, vycenil doširoka své zuby, usedaje zpět k ohni.