Kniha stínů I/II

Anotace: Quid crastina volveret aetas, scire nefas homini o přinese zítřejší doba, to člověk nesmí vědět - Statius

Úděl každého je lemován vlastní prozřetelností, k níž časem dospějeme všichni. Proto se utěšuji, že tomu skutečně nešlo zabránit, neboť osud byl napsán již v ten den, kdy jsem objevil zcela prostou a obyčejnou věc. Obyčejnou pro neznalého čtenáře, dychtícího jen po něčem novém a záhadném, ale skrytě zlověstnou pro otevřenou čistou mysl. Oba jsme zabloudili až na rozcestí, odkud jsme se vydali špatnou cestou zanechávajíce za sebou nesmazatelné stopy času. Ke mně byl osud milostivější, pokud to tak mohu nazvat, proto cítím jakési nutkání sdělit blízkému okolí, co se za poslední měsíce přihodilo. I když zdaleka nepředpokládám, že mému vyprávění budete přikládat větší pozornost, měli byste být opatrní. Hrůza, jež se neviditelně plíží věky, se čas od času nahromadí a ukáže nám svou pravou ne příliš vlídnou tvář.

Byl nevlídný podzim roku 1886 a já stejně jako Wenard pátral po jisté knize, jejíž název nemohu vyslovit. Nedbali jsme ani jeden rad okolí a stále hloub se nořili do tajů děl středověkých učenců, zpustlých mnichů i kabalistických pragmatiků. Poslání se stalo zálibou, která se lehko překotila v zápal a ten ve fanatickou posedlost. Poněkud předbíhám neblahým událostem, ale nebýt indicie, kterou jsem nalezl zcela náhodou, nemuselo se nic přihodit, přesto se pokusím o alespoň částečné vysvětlení.

Obraz města, ve kterém jsem žil od útlého dětství, se nijak neměnil. Vždy působilo pochmurným šedivým dojmem. A stejně i tehdy, když jsem procházel jednoho pozdního odpoledne prázdnými ulicemi lemovanými velkými kočičími hlavami. Mezi starými viktoriánskými domy prostupovala sotva viditelná mlha, proto se v některých domech již svítilo navzdory tomu, že tma ještě zcela nepadla. Zamířil jsem své kroky do ponuré lipové aleje staré židovské čtvrti, o které jsem příliš nevěděl a popravdě ani odtud nikoho z blízkých neznal. Zasmušilost a šedost ve mně vyvolávaly skličující dojmy plné deprese a marného očekávání, avšak když jsem uzřel ne příliš jasně čitelný nápis na rohu ulice, nálada se mi zvedla. Zastavil jsem před tím domem a zahleděl se na prastarou lomenou střechu s vysokou korouhví, okap pokrytý lišejníkem a drolící se zdivo. Nebyl jsem žádný statik ani zedník a má práce i můj život převládal na vědecké půdě, ale nevsadil bych jediný stříbrný na to, že zde ta ohavně stará barabizna bude i pozítří.

Prošel jsem malou kovovou brankou podléhající rzi a zamířil po úzké neupravené cestě k hlavnímu vchodu. Setřásl jsem z mysli své prvotní dojmy a vkročil do dlouhé táhlé místnosti plné knih. Za pultem stál ve strnulé poloze starý muž, jehož vlídný úsměv se ztrácel v hustých vousech. Až s přehnaným nadšením mi šel v ústrety a pěl jednu chválu za druhou ohledně svého širokého výběru. Procházeje vysokými regály plných knih, musel jsem uznat, že sortiment byl opravdu velký. Nalezl jsem zde naučná díla, cestopisy, esoterické svazky a v zaprášených koutech, kam nikdo příliš nechodil i obávané a zakázané překlady děl středověkých učenců. Ve výši mých očí na mě zíral tlustý svazek s názvem Non omnis moriar od pološíleného Dreviuse, hned vedle stál neoblíbený Diabolicus psaný starý latinou a o něco dále z rouhačství usvědčené Leviusovo Principe Mortale, jehož vazba byla chycena plísní. Nejvýše, kam mé oko dohlédlo, se ukrývalo Incertovo odporné a pokud se nemýlím i zakázané dílo s názvem Morte mori merius, jehož vydání jsem jednoho času měl na prozkoumání. Nakonec jsem objevil  i knihu, o jejímž původu se vedou pouze dohady, stejně tak o jejím autoru. Někteří tvrdí, že ji sepsal v 13. století starý mnich, jiní a pověrčivější dokonce, že sám ďábel. Najdou se i tací, kteří nevěří, že ta kniha dosud existuje. Pokládal jsem tuto událost za vyslovené štěstí a ihned ji přinesl na pult. Přátelsky usmívající se Žid právě urovnával police a stíral vrstvu prachu, když jsem se optal, zda si mohu knihu zakoupit. Poněkud se zarazil a neochotně slezl z malého žebříku. Pravil jsem, zda je vše v pořádku, ale rychlé přikývnutí a najednou vážná tvář knihkupce mně sotva přesvědčovala. Byl utvrzen, že kniha by měla zůstat zavřena a pokud se z ní mělo číst, pouze za denního světla. Zapamatoval jsem si jasně varování starého Žida, jehož obavy mi po cestě domů dělaly starosti. Avšak nebyl jsem to já, kdo měl z knihy studovat některé pasáže, ale Wenard. I přesto jsem měl v úmyslu nahlédnout do tak záhadného a spiklenecky tajného díla, ještě než ho osobně předám. Snad jsem mu v ten okamžik i záviděl, ale má práce mi nedovolovala věnovat více času knize, jejíž počet stran bezmála přesahoval dva tisíce. I proto jsem se dosti nadřel při zpáteční cestě domů ubírající se v chladném hávu šera. Zetlelé stromy tiše stály v dlouhé nekonečné aleji, která nenabírala konce. V mírném chladném větru jsem spatřil, jak kůra trpce vlaje a pomalu se odloupává, skoro se zdálo, že to není příčinou pouhého větru, ale že se zde cosi potutelně skrývá. Dostal jsem strach, proto jsem šel rychlejším krokem a sledoval pouze ponurou dlažbu chodníku a co bylo hrozivější i obludné stíny pokroucených spletených větví ohýbajících se a neustále pohybujících, ačkoliv vítr vál zlehka. Míjel jsem staré domy, které nyní připomínaly honosná sídla bohatých rodů, ale zely němou prázdnotou. Malé zahrady ohraničoval zrezlý plot pevně zasazený hluboko v zemi, nicméně nikterak vysoký a snadno překonatelný pro obyčejné zloděje.

Znovu podotýkám, že jsem v té chvíli měl strach, a když jsem spatřil naproti mně postavu člověka, prostoupil mnou pocit jakési nejistoty a neurčitosti. Zpomalil jsem své kročeje a za neustále rychlejšího tepání srdce přecházel na druhý chodník. Vskutku podivné.. Ohlédl jsem se a zdálo se, že zde nikdo není. Jen jemný vítr si pohrával s korunami stromů a tiše hvízdal svou unylou melodii. Tep se mi zpomalil a v klidu jsem prošel celým blokem až na samý konec ulice. Místo doleva po vedlejší ulici, ubíral jsem se do mírného kopce, abych si zkrátil cestu. Daleko jsem však nedošel. Po několika málo minutách mi smysly vypověděly službu zcela nečekaně a naráz. Postrádal jsem zrak, abych viděl kudy jít. Neslyšel jsem už ani svistot větru, jen hmat mi sloužil a tak jsem tápal bezradně prázdnou ulicí klopýtaje o vyboulené dlažební kostky. Na mé volání nikdo nereagoval, ačkoliv jsem vycítil opět jistou přítomnost. Náhle mi kniha pevně spočínající v podpaží vyklouzla, ačkoliv jsem ji poslepu druhou rukou přidržoval. Sehnul jsem se pro ni, ale listy se běsnivě obracely, jako by z ní kdosi četl. Zamrazilo mě při té představě a připadal jsem si zcela bezmocný v okamžiku, kdy člověk postrádá fakta a je odkázán pouze na domněnky. Jakmile jsem knihu po hmatu zavřel, mlhavě se mi vracel zrak a stejně tak i sluch. Podivnější věc jsem dosud nezažil, a proto druhého dne navštívil osobního lékaře a vypověděl dle pravdy, jak nyní píšu, co se přihodilo. Po důkladné prohlídce kroutil hlavou a shledal mě zcela zdravým bez náznaku k jakékoliv poruše nebo vypovězení smyslu. Pro jistotu mně předepsal nějaké prášky, ale věděl jsem, že jde pouze o náhražku, která má zastínit nevědomost. S předstíranou úlevou jsem je vřele přijal a odcházel. Při rozloučení mě uchopil za rukáv a znovu se zeptal na název knihy. Z obav, které by její název mohl vyvolat, jsem zalhal a vymyslel si jiný.