Křídla můří

Křídla můří

Anotace: co způsobí mávnutí křídel můřích na druhé straně zeměkoule?

Večer tam ještě ležela. Jak prachbídný toto svět, když tu stále byla. V louži krve, mezi provazy ledového deště. Ani kabát na ni nikdo nehodil. Ani víčka jí nezavřel. Ani jednu malou modlitbu za ni nikdo nesložil. Nikdo nesepjal ruce. Hned jsem slyšel ten její řvavý hlas 'Nechoďte na mě s Bohem. Ten padl mnohem dřív než já!', ale i tak to někdo mohl udělat. I já. Ale neudělali a ni já sám. Říkám, svět je to červivý a červem jsem i já. Černé bahno společnosti se lepí všude kolem mě, a tak nemůže doufat, že jsem snad anděl. Jsem taky černým bahnem. Proto tu stojím na rohu a jen se na ni dívám, jak tam pořád leží. Nejsem anděl, na toho tady všichni spásně čekáme. A společně víme, že sem nikdy nedoletí. Jsme zatracení...

                Zašel jsem do baru vedle. Šero, mokro, zvuk praskajícího skla od půllitrů pod mými botami a lidský pach s příměsí piva a cigaret.
                "Tam venku leží mrtvá žena!" zvolal jsem s jakousi chatrnou nadějí, že někdo povstane, podívá se rozbitým oknem ven a aspoň ji polituje. Naivně.
                "Už se vůbec nehýbe, show už dávno skončila..."utrousil kdosi zpoza vějíře karet, nad který se vznesl oblak dýmu z doutníku.
                "Pivo?" ozval se místní nalévač.
                "A co ta žena?" zvolal jsem.
                "Ta už si ho nedá. Vy?"
               

                Odešel jsem. Chtěl jsem prásknout dveřmi, ale klika mi zůstala v ruce. Krev ve mě vřela, ale při pohledu na tu ženu se mi do úst drala otázka 'Copak tys jí pomohl? No? Jaký je rozdíl mezi pivo chlemtajícími zrůdami a tebou, co stejně nečinně stál a stojí na rohu? No?!'
                Chvíli jsem tak v dešti stál a přemýšlel nad sebou samým. Rozdíl tu není žádný. Jsem stejný jako oni. V proudech deště, mokrý až na kost, jsem se rozhodl.
                "Pivo!" poručil jsem si.

Prachbídný toto svět.
Červivá společnost.
Stále tam ještě leží.
Supi krouží na nebi.
Žádný anděl mezi nimi.
Není nám pomoci!

 

                Ráno tam už nebyla. Supi ji snědli. Lidé stáli okolo na chodnících a sledovali to jako nějaký velice zajímavý zápas. Nebe bylo žluté od rodícího se slunce a zároveň šedé. Ani nevím od čeho, poslední dobou takové prostě je. Všechno takové je. Domy, výlohy, stromy, lidské tváře. Už strašně dlouho jsem neslyšel zpěv ptáků. Jediné, co se line městem, jsou jeho každodenní průmyslové vzdechy, výkřiky ruchu a po nocích vytí psů na Měsíc.
                Po dlouhé době jsem zahlédl motýla. I se svými pestrobarevnými křídly dosedl na kaluž zaschlé krve od oné ženy. Chvíli tam pobyl, a pak zase odletěl. Již jako můra. Jako jeden z nás. Tady bez úhony nepřežije nikdo. Ani člověk, ani motýl. A neboť mávnutí motýlích křídel dokáže na druhé straně zeměkoule způsobit hurikán, obávám se, co způsobí mávnutí našich křídel můřích.

Autor Muta cum liquida, 19.10.2012
Přečteno 454x
Tipy 4
Poslední tipující: Nergal, Anjesis
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

tip si určitě zaslouží

27.10.2012 14:36:38 | Nergal

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter