Depresivní rychlokurz strachu

Anotace: Jemně hororová krátká povídka zaměřena na city hlavního hrdiny.

                                             

 

Dým z cigarety pracně stoupal vzhůru k nebi. Postupně se rozkládal a prchal do všech směrů.Jeho lehkost mu závidím.Může se kdykoliv rozhodnout pro jakoukoliv cestu a netrápí ho zpáteční pouť.Jakmile jsem ztratil dým z dohledu znovu má ústa natáhla z cigarety dávku nikotinu a škodlivých látek.Tentokrát jsem vyslal na cestu kolečka.Povedly se sice jen dvě, ale stejně mě naplňoval pocit jejich pravidelnosti i když chvilkové.

Pohled na podzimní krajinu u zapůjčené chaty mi zaceloval rány na duši.Poslední padající listí vlálo lehce ve větru a občas některé doletělo až do blízkého jezera.Chvíli si jen tak plavalo dokud mi nezmizelo ze zorného pole.

Zavřel jsem oči, když mě omámil vítr.Lehce pohladil mou tvář a kouř z cigarety poslal do útrob mého obličeje.

Sledovat zapadající slunce bylo také velmi imponující.Před chvíli jsem motorovou pilou nařezal dřevo na večer.Stylový krb z cihel uprostřed obývacího pokoje potřeboval večer nakrmit, aby zahřál mé tělo.

Odhodil jsem špačka cigarety někam ven a zavřel okno.Pomalu jsem přihodil do krbu několik polen dřeva a v klidu se zabořil do gauče.Žádná televize,rádio,počítač a další vymoženosti.Tedy kromě…

CRRRR!

Telefonu.Oddychl jsem trochu nerudně a po třetím zazvonění vstal.Zvedl jsem sluchátko a uslyšel klidný hlas.

„Pan Petr Skalický?“
„U telefonu.“

„Jen jsem chtěl ověřit jestli jste v pořádku a na místě.“
„Jistě, vše je v pořádku.“
„Skutečně vám nevadí, že je místo tak daleko od civilizace?“
„Ne, dokonce mi to vyhovuje.Děkuji vám za tuto příležitost.Stejně tu budu jen přes víkend.“
„Dobrá tedy.Už nebudu obtěžovat.Kdyby jste potřeboval nějaké informace stačí zavolat.“

„Děkuji.“

 

 

*             *             *

Znovu jsem utíkal lesem obestřen temnotou.Tolik prostoru a přitom neuvěřitelná úzkost.Záře měsíce mi ukazovala nevědomky cestu.Utíkal jsem jak nejrychleji mohl a přitom se snažil vyhýbat překážkám lesa.Ne vždy to však vyšlo.O téměř neviditelný pařez jsem zaklopýtl.Na okamžik jsem si udělal pauzu a vydechl.Zima a chlad udělaly z mého dechu páru.Téměř hned jsem opět zaslechl ty zvuky zamnou.Dýchání.Rychlé a bez přestání.Nemohl jsem mu utéct.I když jsem se otočil, stále jsem zvuk slyšel za zády.Pořád mě následoval.Dýchání se bez mého úprku přeměňovalo na funění.Strach mi částečně ovládal končetiny.Tma kolem mě a nemožnost spatřit zdroj funění mě vyděsila ještě víc.Celé tělo se mi chvělo strachem.

Konečně jsem vstala  znovu utíkal.Ty dvě vteřiny mi přišly jako věčnost.Ať jsem utíkal jakkoliv neměl jsem šanci se zbavit pronásledovatele ať už to byl kdokoliv nebo cokoliv.Stejně jsem pořád utíkal bez rozmyšlení.Náraz.Tentokrát ne do stromu nebo něčeho jiného patřící lesu.Přede mnou stála bytost zahalena stínem.Moc nešla celá vidět, ale vyhřezlá střeva a části těla potažené pouze svalstvem, šli vidět moc dobře.Funění přestalo a najednou se zastavil svět.Korodující zakřivená čepel, částečně zarostlá svalstvem, již byla částečně zbarvená krví i když zaschlou.Ani jsem nekladl odpor a neutíkal.Nastal konec.Zachroptění bylo předsevzetí konce.Zásah do žaludku mě ještě nezabil.Čepel se nezastavila a pokračovala vzhůru až ke krku.Celé tělo se mi otevřelo a orgány postupně padaly do listů na zemi.Čvachtalo to a já doufal, že konečně zemřu.Smrt se mi nedostavovala.Cítil jsem každý řez.Bezbranně jsem padl na zem.Bytost svojí čepel namířil na mou hlavu.Druhou rukou mě chytila.Zvláštní, ta neměla nikde žádnou čepel.Nestačil jsem se blíže zamyslet.Čepel mi projela hlavou jako nůž máslem.Stále jsem nepocítil smrt.Pouze bolest.Jediný skutečný pocit na tomto světě.Jak mě bytost držela čepelí v kleče, abych neupadl, tak druhou rukou mě chytla za spodní část čelisti.Pocítil jsem pachuť železa.Svalstvo stále produkovalo krev.Bytost trhla rukou dolu a to už přerušilo mé snění…

 

*                     *                             *

 

Mé nahé tělo se koupalo v potu.Další noční můra, která mi nahryzala křehkou konstrukci duševního zdraví.Složil jsem hlavu do dlaní a snažil se hluboce dýchat.

Kapky dopadající na okno mě uklidňovali.Déšť byl v plném proudu.Bohužel mě také uspával a to jsem nemohl připustit.

Vstal jsem a hledal po hmatu vypínač.Ozvalo se sice známé „cvak“, ale nic víc.Oblékl jsem si kalhoty,tričko a obul boty a šel zkusit vypínač v obývacím pokoji.Světlo a telefon byly mé jediné vymoženosti a stejně na ně není spoleh.

V obývacím pokoji nastal stejný problém.Podíval jsem se z okna a začal hádat proč nejde proud.

„Déšť je hustej a vítr taky není žádná slabota.Ať se stalo cokoliv musím do sklepa nahodit šťávu.“

Oči si už postupně navykly na tmu, tudíž jsem se mohl pohybovat lépe.V šuplíku staré komody jsem našel baterku.Cvičně jsem jí zapnul a spokojeně kývnul.Alespoň něco jde.

Zahřmělo.Fakt skvělý.Teď už se rozjede i bouřka.

Do sklepa jsem klíče nepotřeboval.Nechával jsem všude odemčeno kromě hlavních dveří.Nevím kdo by se na takové místo toužil vykrádat.

Dveře do sklepa zavrzaly a odhalily schody vedoucí do tmy.Poslední dobou jsem nebyl zrovna velký fanoušek tmy.

„Petře, nebuď posera.“

Statečně jsem podpořil sám sebe a rozsvítil baterku.Opatrně jsem scházel schody a tišil tlukot svého srdce.Po tom snu jsem zrovna nebyl na tom dobře a světlo jsem potřeboval.Nehodlám tady taškařit jen s baterkou kvůli mému strachu.Schody skřípaly jako z béčkového hororového filmu.Do toho ještě začátek bouřky.Těžce jsem oddychoval, ale nakonec se mé boty dotkly země.S baterkou jsem pokračoval k pojistkám.

„Proč sakra dávají pojistky do sklepa?To mě dokáže vytočit.“

Rychle mi prolétlo hlavou.

Přibližně metr od pojistek jsem zkoprněl a téměř přimrzl k zemi.Ze tmy za mnou jsem totiž zaslechl těžké dýchání.Přímo za mými zády.Na týle se mi zježily chloupky a málem mi upadla baterku.Viděl jsem jak se kužel světla zachvěl mým strachem.Rychle jsem se otočil mířil baterkou kolem sebe.Se strachem jsem jezdil světlem kolem sklepení, ale nenašel vůbec nic.Tlukot srdce se na okamžik uklidnil.

„Začínám z těch snů bláznit.“

Otočil jsem se zpět směrem k pojistkám a konečně dosáhl cíle.Vypadaly v pořádku, zajímavé.Přesto jsem se v nich chvíli hrabal.

„Synu…“

Znovu jsem přimrzl.Tentokrát mě nic neošálí.Tohle slovo jsem stoprocentně slyšel i přes úder blesku.Otočil jsem se pomalu a snažil se najít zdroj toho chroptivého hlasu.Něco ve tmě stálo.Blízko mě.Srdce mi začalo pogovat.Roztřepaně jsem zamířil baterku před sebe a upadl na zem.Vysoká postava s vypíchnutýma očima a rukama po kterých tekla krev, byla zdrojem slova.

Krev ,kanoucí z hranice lokte a předloktí, obarvovala kaluž vody kapající ze stropu.Jednu svou ruku ke mně natahoval.Baterka celý tento uhrančivý obraz snímala.Zajela na více na obličej a já identifikoval osobu.Z mých očí začaly téct slzy.

„Otče…“

„Jsi na řadě.“

„Né!To není možné!“

„Nikdy jsi mě nezastavil.Nikdy jsi nic neudělal!“

Vzpomínka na mého otce mě bodla hluboko do srdce.Stará rána se otevřela.Začal se po mě sápat a svýma krvavýma rukama uchopil sekeru ležící opodál.Jo, maminka nás měla všechny naučit ukládat věci na svá místa.Sekyra patřila do kůlny a ne do sklepa.

„Zbavím tě výčitéééék!“

U é se dlouze zasekl.Nejspíš mu dělalo problém hovořit a jeho krční svalstvo bylo staré a nepoužitelné.

„Tohle není skutečný!“

Křičel jsem na bizardní zobrazení mého otce.Jakmile se dopotácel nade mě tak mi do tváře zakapala krev z jeho rukou.Tohle je skutečný.

„Zabije tě za to že jsi neuchránil předemnou tvou matku!“

Chroptěl a ťal.Reflexivně jsem uhnul.Naštěstí byl pomalý tak jsem stihl vstát a odstrčit ho.Neudržel svůj balanc a spadl na zem.Chaoticky jsem utíkal po schodech nahoru.Zabouchl jsem dveře a všiml si, že baterku stále svírám v rukou.Měl jsem štěstí, že jsem jí někde nenechal.

„Proč si mi nepomohl?“

Ostrý hlas zařezávající do hlavy jsem identifikoval ihned.Zasmál jsem se.

„Mami?“

Pomalu jsem se otáčel a spatřil další hrozivý obraz.Dlouhé vlasy pokryté zaschlou krví.Celá tvář znetvořená od pádu.Tělo bylo  téměř v pořádku až na nepřirozenou bledost.Co mě však znepokojovalo byl sekáč svírající v pravé hubené ruce.

„Měl jsi mi pomoct.“

Její úsměv odhalil zlámané zuby obarvené krví.Zachroptěla jako otec a vedla na mě zuřivý útok.Ohromen tím, co vidím jsem částečně schytal ránu do levého ramena.Naštěstí jsem opět reflexivně uhýbal, ale škrábanec tam jistě budu mít.Sekáček se zasekl do dveří od sklepa jak jsem matku odstrčil.Začal jsem prchat pryč směrem do obývacího pokoje.Musel jsem rychle něco vymyslet.V obývacím pokoji už na mě čekalo další překvapení.

Menší postava ženy se napřímila a vstala tak z gauče.Blesk ozářil její obrys.Padl jsem na kolena a sledoval její příchod.

„Kris…“

Nedořekl jsem jméno a ze zoufalství mi dopadly slzy na zem.Slyšel jsem její kroky a křik matky jak se snaží zuřivě vytáhnout sekáček ze dveří.

„Zkazil jsi mi život.“

Její hlas byl jasný.Jako jediná neměla žádné zranění ani krev.Přesto mým směrem natahovala hubené dlouhé ruce obdařené pařáty.Něco zaznělo.Pípnutí.Ticho všech příšer v domě dával prostor záznamníku.

„Petře, mám o tebe starost.Nezvedáš telefony jedu za tebou.Já jen aby si mě do deseti minut čekal, volám ti z auta.Snad jsi v pořádku.Mám tě ráda.“

Člověk by řekl, že je to přítelkyně.Rád bych toho dosáhl, avšak Klára byla pro mě nedosažitelná.Miluji jí.

„Né!“

Zakřičel jsem.Klára se sem nesmí dostat.Nesmí zemřít.Je to můj poslední zářivý bod světla, který musím získat.Chci být s ní, ale o tom jindy.

Kristýnu jsem opět odstrčil jako svého otce.Zavrávorala, ale neupadla.Rychle jsem vylezl z domu skrz otevřené okno a zamířil ke kůlně.Minulý majitel tam často vyráběl spoustu věcí.Takový pracný kutil.Určitě tam bude mít nějakou zbraň.

Dveře do kůlny byly otevřené.Jak jsem řek – nezamykám žádné dveře kromě hlavních.Rychle jsem za sebou zavřel a k mému štěstí se otvírali směrem dovnitř.Zatarasil jsem pracně dveře stolem s nářadím a hledal.Krabice s Lugerovkama , municí devět milimetrů, ihned napadla mé zorné pole.Musí tu být zbraň.Otvíral jsem všechny šuplíky a prohledával police, ale nic jsem nenašel.Ze zoufalství jsem se sesul na zem a složil ruce do dlaní.

„Všechno je to má vina.Už jsem se pomátl.“

Zuřivě jsem dupl do země.Prkna vydržela, ale ze stolu spadlo želízko.Kutálelo se skoro doprostřed místnosti, kde se zastavilo.Při bližším zkoumání jsem odhalil prohlubeň.Vrhl jsem se po prknech, které na to místo nepatřily.Tajná skrýš obsahující zaprášenou knihu.Otevřel jsem jí a četl:

 

Deník Tomáše Trojana.

 

Otáčel jsem stránky dál a letmo pročítal.Nic zajímavého.Prostě jen záznamy člověka talentovaného na básně.Pak jsem zaznamenal cosi o nočních můrách.Zajímavé.Rychle jsem listoval dál a narazil na zajímavý záznam.Byl na posledním listu.

 

Pokud tento deník někdo najde, pravděpodobně je ve velkém průšvihu.Ve starých spisech nepojmenovaných keltských knih, od mého přítele vyučujícího historii, jsem našel jakési zakletí.V hrubém překladu bylo obestřeno množstvím metafor.Velmi působivých, ale nakonec jsem je pochopil.Teprve až dnes mi došlo, co vlastně tohle místo je.Zakletí je směřováno na toto místo z jistého účelu.Pokud byl někdo v okolí vykázán z kmene, tak byl usazen sem.Zde totiž všechny vaše obavy,deprese a strachy zhmotní svou podobu.Takový trest byl pro člověka snad ten nejvyšší.Bohužel jsem i já odhalil sílu zaklínadla velmi brzy.Má žena,děti i přátelé které jsem zradil.Všechny výčitky mě nakonec dohnaly.Postupně to začalo sílit.Zaklínadlo si bere sílu z majitele depresí.Je jím živeno a roste.Nic ho nezastaví.

Rozhodl jsem se odhalit jak moc jsou ty představy reálné.Koupil jsem si Berettu, kterou jsem ukryl hned vedle deníku.Pokud jí někdo najde a já už budu mrtev, tak tohle je jediná možnost jak se bránit.Já již nemám sílu pokračovat dále.

Hodně štěstí, příteli.

 

Takže nejsem jediný.

Na dveře někdo udeřil.Dle křiku a sekáčku to pravděpodobně byla matka.

„Synáčku, jsem doma!“

Zasmála se s důrazem na šílenství v jejím hlase.

Vstal jsem a začal rychle hledat zbraň.Berettu jsem sice našel, ale nebyla nabitá.Vzpomněl jsem si na krabičku s municí.S třesoucí se rukou jsem po ní sáhnul.Její obsah se vysypal, ale nebyl překvapivě tak velký jak jsem si myslel.Některé náboje se rozkutálely a tak mi zbyly jen tři střely.Rychle jsem je vložil do zásobníku.

„Jen pojď dál mami!“

S šílenstvím v očích jsem nabil Berettu a zasmál se.

„He he, jen pojď dál.“

Prosekala se dovnitř a natáhl se přes stůl s nářadím.Začala křičet vzteky.Zamířil jsem na ní a vystřelil.Bohužel šla střela mimo.Ruce se mi třepali jako stěhovákovy s Parksinsonovou chorobou.Další výstřel už byl více kontrolovaný a zasáhl hlavu.Ta se nerosprkla, ale krev z ní vycákla jako z rozmáčklého rajčete.Kulka prošla skrz a matka konečně naposledy vydechla.

„Dostal sem tě!“

Ano, zbláznil jsem se.Cítil jsem to jak mi odpoutání od reality proudí v těle.Dobrý pocit, už necítím žádné obavy.Z euforie mě vyrušilo brzdící auto a jeho světla.

„Klára!“

Rychle jsem přeskočil stůl a zamířil k ní.Vystupovala z auta a mířila ke dveřím.

„Ne!Stůj!“

„Petře?“

Tázavě se na mě podívala jak běžím k ní.Krev, která mi tekla z ramene, mi zničila celé tričko.Až nyní jsem si uvědomil, že ztrácím krev.

„Petře!“

Strachy bez sebe se na mě dívala.Uvědomila si, že svírám pistoli.Odtažitě couvala k domu.

„Počkej,  všechno ti vysvětlím nechoď dovnitř!“

Z domu vyšel křik.Pravděpodobně Kristýna zaznamenala pohyb a zamířila ke mně.Vyrazila hlavní dveře.Konečně.

„Kláro!“

Rychle jsem se k ní rozběhl a odstrčil jí od znetvořené Kristýny.Klára upadla na zem a já ihned vstal a zamířil na Kristýnu.Třepala se mi ruka a já měl poslední střelu.Ani jsem nevěděl jak, ale najednou byla u mě.Odhodila mou zbraň pryč a já opět upadl.

V dáli jsem viděl jak se přibližuje má matka.Ani kulka do hlavy jí nezastaví.Chroptění otce jsem z domu slyšel také.Rodinné setkání s milou osobou k tomu.

Déšť mi padal do tváře a postavy se pomalu přibližovali.Neměl jsem čas nechat se zabít.Musel jsem zachránit Kláru.

U stěny domu jsem zahlédl opřenou motorovou pilu.Tak ani tu jsem já raubíř neuklidil.Usmál jsem se a odkopl Kristýnu, které se chystala k útoku pařáty.Upadla na zem a s ní i matka.Otec konečně vyšel z domu a zahlédl mě.

„Měl si mě zastavit!“

Na podruhé jsem nastartoval motorovou pilu a začal se smát.Ohlušující zvuk pili mi dodal odvahu zaútočit.Rozběhl jsem se směrem k stvůrám a začal řezat hekticky kolem sebe.Cítil jsem jak se prořezávám neúprosným masem.Jak znovu a znovu nepřátelé vstávají.Cítil jsem energii a adrenalin pohánějící mě dál.

Když už se pila přestala zahryzávat do masa upustil jsem zbraň.Těžce jsem dýchal a tlukot mého srdce mi rezonoval v mozku.

„Klára.“

Ozvalo se mé smysluplné já a otočil jsem se, abych jí našel.Ležela vyděšeně opodál a nemohla se hnout.Rychle jsem jí vzal do náruče a rozhodl se utéct s ní k autu.Cestu nám zatarasily další stvoření.Postupně jich přibývalo a každého z nich jsem znal.Nezbývalo než utéct znovu do domu.

Shodil jsem skříň před vyražené dveře a přiběhl ke Kláře.

„Jsi v pořádku?!Prosím řekni něco!“

„Pe-tře.Co se to děje?“

Nechápavě se na mě podívala se slzami v očích.Strach jí rozplakal.Příšery se hrnuly již ke dveřím.

„Bere si sílu s majitele deprese.“

„Cože?“

Vyděšená Klára mi hleděla do očí.Zahlédl jsem Berettu s posledním nábojem.Natáhl jsem se pro ni a pevně jí sevřel.

„Z majitele.“

Podíval jsem se na Kláru a láskyplně jí objal.Mé slzy jí dopadali na ramena.Nerozuměla tomu, co se děje.Začal jsem jí šeptat do ucha se slzami v očích.

„Miluji tě.Šíleně moc tě miluji pamatuj si to.Vždy tě budu chránit.Jsi moje jediná naděje.Poslední.“

Nadechovala se aby něco řekla.Zrůdy mé minulosti překračovali shozenou skříň.

„Pšššt, má lásko.Nic neříkej.Vše bude v pořádku neměj obavy.Vždy tě budu milovat.“

Mé rty se dotkly sladkých rtů Kláry.Užíval jsem si slastný polibek po kterém jsem tak dlouho toužil.Pustil jsem jí a vstal před  nepřátele.Všichni chrčeli a sledovali, co udělám.

Peklo je v nás, každý ho máme v sobě.Nikdy ho nezničíme dokud se mu samy nepostavíme.Nyní je peklo v mé hlavě.Jediné co mohu udělat je zachránit Kláru, mou jedinou lásku.

Na mé tváři se rozzářil úsměv a kanoucí slzy padly na podlahu.Otec zachroptěl.Naposledy.Namířil jsem Berettu proti sobě.Na spánku jsem zacítil chladnou ocel hlavně.

„Sbohem  má lásko.“

Výstřel se rozezněl po domě.Deprese se rozplývali a ustupovali pryč.Klára je v bezpečí.To jsem si uvědomil než dopadlo mé těžké tělo na zem.Naposledy jsem ovládnul své myšlenky a upoutal je na Kláru.Kdybych mohl ještě promluvit řekl bych znovu tu prostou větu směrem ke Kláře.

Miluji tě.